Novoroční budovatelský
„Pionýři, pionýři, malované děti,“ zpívala si při práci na zlomu lednového čísla grafička Lucka. A když náhodou na chvíli ztichla, převzala štafetu editorka Andrea. Bylo to u nás před Vánoci veselé! Mně do toho zase zněla v uších orchestrálka z nostalgické scény, kdy se Vinnetou loučí s Old Shatterhandem a na svých ořích se každý vydává svou cestou. Ze snivého návratu do dětských let nás jenom čas od času vytrhlo zakrákání našeho obchodního poradce Jendy, na kterého poněkud dopadal předvánoční stres a který nás chodil strašit… Adventní čas jsme tedy nestrávili pěním koled, nýbrž socialistických odrhovaček a indiánských balad. Tak nás poznamenala poslední výroba časopisu v tomto roce!
Hlavní reportáž ze severní Koreje a indiánské téma byly pro nás všechny tak trochu návratem do dětství.
Zavzpomínali jsme na Pionýra, když jsme mávali v průvodech, skládali sliby nebo běhali po lese s pytlíky na rukou i nohou. Přidala jsem k dobru historku, jak jsem vedla kroniku našeho oddílu, což bylo pikantní v tom, že jsem ve skutečnosti na schůzky nemohla chodit, neb jsem měla zrovna v té době hodinu houslí. Ale nikomu to nevadilo, prostě mi to druhý den napovídali a já krasopisně vyvedla do kroniky zápis okořeněný nějakou roztomilou kresbou. A pak ten Vinnetou. To byla moje dětská vášeň. Poprvé mi ho máma četla ještě v předškolním věku a myslím, že držím rekord v počtu přečtení všech dílů této slavné mayovky.
A tak se nám za zvuků budovatelských písní překulil rok 2008 na 2009. Co naplat, zase je člověk o rok starší, o rok bohatší a zkušenější, možná i moudřejší.
Ať si v těch přibývajících letech dokážete najít vždycky to pozitivní!
