Něnci, indiáni Sibiře

22-23.jpg
Autor článku: Štěpán Černoušek, Úterý, 22. ledna 2013
Autor fotografií: Petra Černoušková
I během vlády Sovětského svazu si Něnci dokázali zachovat své zvyky a tradiční způsob života. Dnes je ohrožuje intenzivní těžba plynu v severních oblastech Sibiře a s ní související rozvoj infrastruktury. Přesto si sibiřský národ tradičních pastevců sobů nejspíš dokáže poradit a přežít i v 21. století.

Nad osadou Jar-Sale se vznáší mrazivý opar. Rtuť přes noc klesla na –30 stupňů. Je dubnové ráno a po jaru ani památky. Mladý Něnec si upravuje boty ze zdobené kožešiny a zapřahá svých pět sobů do spřežení, s nímž se zúčastní dnešního závodu. V Jar-Sale totiž začíná Děň oleněvoda neboli Den pastevce sobů – svátek původních obyvatel poloostrova Jamal, na nějž se sjíždějí Něnci z dalekého okolí.

Něnci, indiáni Sibiře

Mladík přijel od svého stáda, které kočuje 300 kilometrů odsud. „GPS nepotřebuju, to mám v hlavě,“ směje se na otázku, jak trefil na takovou dálku jednotvárnou, bílou zamrzlou tundrou. Přesuny na velké vzdálenosti má v krvi.

Kočování, kdy se rodiny i se soby stěhují z místa na místo podle toho, kde jsou zrovna vydatná pastviště, je základním rysem tradičního způsobu života Něnců. Dodnes se mu věnuje přes 50 procent původních obyvatel Jamalu, kteří si stále v tundře staví „čumy“ – stany podobné indiánským týpí, v létě pokryté plachtou nebo kůrou, v zimě teplou sobí kožešinou. „Po staletí se lidé i zvířata pohybují po stejných trasách a žijí v dokonalé symbióze,“ říká Něnka Zoja Saparbekova z muzea v Jar-Sale.

Indiáni Sibiře

Něncům se ve velké míře podařilo uchovat si svou původní kulturu, která překvapivě připomíná indiánskou – týpí, oděvy z kožešin zdobené ornamenty, šamanismus… Jenže zatímco původní obyvatelé Ameriky takto žili povětšinou naposledy před sto lety, u hranic Evropy za pohořím Polární Ural je to stále realita.

Etnografka Ludmila Lipatova ze Salechardu (Salehard) si myslí, že za to možná Něnci vděčí kromě velké odlehlosti Jamalu paradoxně i sedmdesáti letům vlády Sovětského svazu. „I když někteří jižní Něnci přestoupili na pravoslaví, ještě před sovětskou vládou nedošli pravoslavní misionáři až tak daleko na celé území Jamalu. A nic neohrožuje tradiční kulturu tak jako misionáři, ani komunismus. Šamanismus, jejich původní náboženství, se tedy zachoval,“ potvrzuje.

Něnci, indiáni Sibiře

Život v tundře se řídí jasnými pravidly, všichni obyvatelé čumu mají přesně rozdělené úlohy. Muži především loví a starají se o stádo sobů, ženy mají kromě chodu domácnosti na starosti i samotnou stavbu čumu. Přísné jsou i některé tradice, Něnci by se například nikdy neměli chlubit. Tabu je i počítání přesného počtu sobů a dětí. „Něnec nikdy neřekne:,Mám osm dětí.‘ Prostě řekne: Mám velkou rodinu,“ vysvětluje Zoja Saparbekova zvyky svého lidu.

V malém muzeu v Jar-Sale nám paní Zoja ukazuje šamanské předměty: dřevěný model saní nebo přívěsek s vyřezaným ledním medvědem – údajně jen šaman dokáže do saní místo sobů zapřáhnout lední medvědy. „Na samém severu Jamalu je posvátné šamanské místo Jamalchada, kam se přináší jako oběť hlava ledního medvěda. Nosí se tam i jejich maso. Přijíždějí tam lidé a mohou si vzít jako svatý předmět třeba dráp ledního medvěda. Když takový dráp leží rok na svatém místě, věříme, že má sílu. Pastevci sobů si je pak připevňují za opasek jako symbol síly, důležitosti a odvahy,“ vysvětluje Zoja.

Čum, tedy jakési týpí z kožešin, je dodnes pro Něnce domovem.

Do rukou bere i další posvátné předměty – malý luk a šamanský buben. „Ty předměty jsou stále funkční, a kdo neví, k čemu slouží, se jich nesmí dotýkat. Já sama trochu šamaním,“ vysvětluje. Za Sovětského svazu se tradice samozřejmě nemohly dodržovat a pastevci sobů si předávali některé rituály tajně.

Vzpoury proti sovětské moci

Počátky sovětské vlády na Jamalském poloostrově byly poměrně divoké. Bolševici se snažili původní obyvatele násilně obrátit k sovětskému způsobu života a jejich šamany za Stalina ve 30. letech masově zatýkali. Něnci se bránili odevzdat své soby do sovchozů, v tundře se cítili jako svobodní lidé. V dubnu 1933 bylo v Salechardu zatčeno a uvězněno šest Něnců za odmítnutí odevzdat soby a za zbití členů národního sovětu. Čtyři z nich byli odvezeni do Tobolska a odsouzeni na deset let vězení.

V Jar-Sale začíná Den pastevce sobů, na nějž se sjíždějí Něnci z dalekého okolí.

V březnu 1934 se začali bouřit Něnci severně na poloostrově Jamal kvůli stále bezohlednějšímu chování sovětské moci a proti zatýkání dalších šamanů. Odboj spočíval hlavně v blokádě a sabotážích faktorií (míst, kde se shromažďovaly a vybíraly kožešiny a další produkty pastevectví). V prosinci 1934 povstání vyvrcholilo, když Něnci vyhlásili rozpuštění tří národních sovětů a byly zablokovány nedlouho předtím ustanovené faktorie Severní mořské cesty. Na Jamal byl vyslán oddíl vojsk OGPU (předchůdce NKVD a KGB) čítající sto lidí a povstání bylo potlačeno.

„Sovětská vláda si řekla – kde mají rádi svobodu, tam je to nebezpečné. Všechen odboj na Jamalu se proto snažili potlačit,“ vysvětluje Zoja Saparbekova, podle níž byli za války Něnci dokonce obviněni z kolaborace s nacistickým Německem. V roce 1943 proběhla dvě velká povstání, během nichž Něnci aktivně bojovali proti vojskům NKVD. Něnci rozpustili několik sovchozů v odlehlé tundře a odvedli si soby. Vojáci je však dohnali, přemohli a 51 Něnců zatkli. Během vyšetřování 41 z nich zemřelo, rodiny bez sobů byly ožebračeny. Toto povstání je dodnes v paměti Něnců živé. Výsledkem byl odchod mnoha rodin do nejvzdálenějších oblastí tundry a naprosté omezení kontaktů s okolním světem.

Improvizovaný rybí trh na ulicích Salechardu - Něnci zde prodávají čerstvý zmrzlý úlovek.

Po válce se situace poměrně uklidnila. „Sovchozy sice existovaly, ale sobí sovchoz nestojí na místě,“ vysvětluje Zoja Saparbekova. V určitých osadách stály úřadovny sovchozu, kam na podzim přijížděli pastevci hodnotit výsledky či nakoupit potraviny, jinak ale v podstatě vše probíhalo jako po staletí předtím. „Ani sovětská moc nenarušovala trasy a pohyb stád sobů, to si nemohla dovolit, protože sobi by ji stejně neposlechli,“ uzavírá paní Zoja.

Pastevecká budoucnost

Svátek Den pastevce sobů, během něhož jednou ročně mezi sebou soutěží Něnci z dalekého okolí v jízdě se sobím spřežením, v zápasu nebo skoku přes saně, paradoxně zavedli Rusové v 50. letech (a to i v dalších oblastech SSSR s původní kulturou pastevců sobů). Něnci jej ale přijali za svůj. „Do našeho života prostě přicházejí nové prvky. Ve 30. letech to byla železná kamínka – do té doby byl v čumech otevřený oheň, což ale není příjemné kvůli kouři. Dnes někteří z nás mají mobily, rádio, televizi, někde mají i malou elektrocentrálu a z tundry přes satelit připojení na internet. Jinak se ale všechno tradiční zachovalo – oblečení či každodenní povinnosti,“ popisuje Zoja.

Něnci, indiáni Sibiře

V Rusku žije asi 1,5 milionu domestikovaných sobů (dvě třetiny celosvětové populace). Nejvíce jich žije právě v Jamaloněneckém autonomním okruhu – 730 tisíc. Podle mezinárodní Asociace pastevců sobů je možné národy a regiony v Rusku s tradicí kočování se soby rozdělit na tři typy. První, kde se pastevectví stabilně daří – mezi ně se počítá právě Jamaloněnecký autonomní okruh a také republika Sacha (Jakutsko). Druhou skupinu tvoří oblasti, kde se tradice pastevců sobů víceméně zachovaly – evropský sever (též obývaný Něnci), Archangelská oblast, republika Komi. Třetí jsou ty regiony, kde je tato tradice v úpadku – to jsou například Čukotka, Kamčatka, Amurská a Murmanská oblast.

Podle Alexandry Meščerjakové z Asociace pastevců sobů není na rozdíl od jiných regionů mezi Něnci problémem neochota mladých lidí vracet se po škole k tradičnímu způsobu života. „Hlavní je, aby měli možnost volby. Pokud mají jedni přání získat další vzdělání, ať zůstanou ve městech. A druzí se vracejí do tundry a pokračují v práci svých rodičů. Zatím se to daří, v tundře je stále dost lidí schopných postarat se o soby,“ říká. Důležité je podle ní také to, aby měli pastevci kde prodat za dobrou cenu svou produkci masa a dalších výrobků a aby zároveň ve městech byla práce.

Šamanské předměty, dodnes používané.

Dobývání plynu

To v jamalské oblasti paradoxně umožňuje právě rozvoj těžařského průmyslu. Jenže těžba zemního plynu na Jamale (dobývá se zde na 90 procent ruského plynu, odsud proudí i do České republiky) a s těžbou spojený rozvoj infrastruktury představují pro Něnce zároveň největší hrozbu. Stovky kilometrů nových železničních tratí totiž přetínají tradiční migrační trasy sobů, znečišťují se pastviště, do oblasti přicházejí za prací desítky tisíc lidí z celého Ruska. Proti Gazpromu a ruskému státu jsou Něnci prakticky bezmocní.

„Problémy začaly už při první vlně masového osídlení Jamalu v 70. letech, kdy zde geologické průzkumy objevily obrovská naleziště plynu a začalo se těžit,“ popisuje etnografka Ludmila Lipatova. „Tehdy se s Něnci ale nikdo nebavil. Staví a bude se stavět hodně městeček, plynovody nebo železnice na sever Jamalu. Ale je potřeba přiznat místní vládě, že se to snaží aspoň trochu řešit a najít kompromis.“

Šamanské předměty, dodnes používané.

Samotní Něnci nejsou příliš ochotní hovořit na téma současných problémů. Rozvoj těžby plynu je veliký a stejně tak i obavy původních obyvatel z budoucnosti. „Když se například staví nová železnice v místech, kudy vedou kočovné trasy, tak samozřejmě musíme občas ustoupit,“ říká Zoja Saparbekova. Gazprom a místní správa již dnes v některých případech vyplácejí Něncům finanční kompenzace. Stavějí se i nové byty pro ty Něnce, kteří kvůli rozvoji těžby plynu přijdou o možnost kočovat. Co toto násilné přerušení tradičního způsobu života způsobí, není zcela jasné.

„Přes mohutný růst těžebního průmyslu, který s sebou nese úbytek pastvišť pro soby, si troufám říci, že Něnci, alespoň ti na Jamale, si dokážou poradit a přežít,“ říká Alexandra Meščerjakova z Asociace pastevců sobů. Sama je poloviční Něnka, a než šla do školy, kočovala s prarodiči po tundře. „Tajemství našeho národa je jednoduché: Něnci zachovávají rodinný život. V jiných oblastech Ruska pastevci přešli na směnnou metodu, kdy přijíždějí ke stádům jako do práce, ale jinak žijí ve vesnicích a ve městech. Něnci, tak jako po celá staletí, žijí v tundře se soby celoročně s celou rodinou v harmonii. Pravda, jedna drobnost by se našla – v tundře zůstává čím dál méně žen. Ale například u Evenků v centrální Sibiři zase pociťují mezi pastevci nedostatek mužů.“

Něnci, indiáni Sibiře

Optimismus se snaží hledat i etnografka Ludmila Lipatova: „Co se dá dělat, jakékoli průmyslové osidlování s sebou nese plusy i minusy. Prostě se tak stalo, že to plynové bohatství je zrovna zde, v kraji bohatě zachovalých tradic.“


KDO JSOU NĚNCI?

Něnci, národ tradičních pastevců sobů (menší část tzv. Lesních Něnců se živí lovem), žijí při pobřeží Severního ledového oceánu od evropské části Ruska až po poloostrov Tajmyr. Patří k větvi tzv. samojedských národů uralské jazykové rodiny, jazykově jsou tedy vzdáleně příbuzní Finům či Maďarům. Z celkového počtu 40 tisíc jich přes 25 tisíc žije v Jamaloněneckém autonomním okruhu.


ODKUD PŘIŠLI?

Většina etnologů se shoduje, že Něnci k pobřeží Severního ledového oceánu přišli nejspíš v 2.–4. století našeho letopočtu z oblasti pohoří Altaj na jižní Sibiři, odkud utekli před nájezdy kočovných Hunů. Na severu se setkali s původním, dnes již neznámým etnikem, které asimilovali. Dodnes mají Něnci o prapůvodních obyvatelích polárních končin pohádky a příběhy – nazývají je „Sichirtja“ a všichni jsou malého vzrůstu.


STROGANINA Z MUKSUNA

Recept na tradiční něneckou pochoutku

Jídelníček Něnců je poměrně jednotvárný – tvoří ho ryby a sobi (z jejichž syrových vnitřností například získávají vitaminy, kterých se jim nedostává kvůli absenci ovoce a zeleniny). Místní oblíbenou specialitou je stroganina z muksuna – tedy jakési rybí hobliny.

Muksun je lososovitá ryba žijící v arktických vodách při pobřeží Sibiře. Pro své výtečné maso byla téměř vyhubena a její lov je tak nyní omezen. Ze zmrzlé ryby se nejprve odstraní kůže se šupinami, nejdříve z břicha a hřbetu, pak ze zbytku těla. Pak se nožem odřezávají od ocasu k hlavě hobliny zmrzlého syrového masa, posypou se solí a sousto příjemně taje v ústech. Muži krájejí plátky velmi tenké, aby ukázali svou dovednost. Ženy jsou praktičtější, vědí, že tenké „hobliny“ rychleji tají, a tak krájejí plátky silnější, které si déle zachovávají jedinečné chuťové vlastnosti.


Vnitřek čumu. Kostra čumu se skládá z 30-40 tyčí, na něž se natáhne plachta či kožešina. Něnci jsou schopni postavi čum za dvacet minut.

MĚSTO NA MYSU

První historicky doložené písemné zmínky o Něncích pocházejí z 11. století z Novgorodského knížectví. V té době také nastaly první kontakty Něnců s Rusy. Přelom ve vztazích mezi Něnci a Rusy nastal po kolonizaci a připojení Sibiře k ruské říši, rozvíjel se především vzájemný obchod. V roce 1595 ruští kozáci nedaleko od ústí Obu do oceánu založili pevnost Obdorsk. Něnci toto místo nazývali Salechard, v překladu „Město na mysu“. Nyní se pro toto město používá právě něnecký název a Salechard je správním centrem celého Jamaloněneckého autonomního okruhu, jehož hlavním produktem je dnes těžba plynu.


NĚNCI OČIMA AUTORA

Tataři, Evenkové, Burjati, Kalmyci, Čečenci, Něnci… Národnostní pestrost je pro mě jedna z nejzajímavějších věcí v dnešním Rusku. V mnoha ohledech je všechny spojuje „všeobjímající“ ruský živel, jednotný státní systém i některé kulturní ruské vzorce. Mnohde už ani nemluví svým původním jazykem nebo převzali ruský životní standard, bohužel často i s náklonností k vodce a jinými negativními vlivy. Jinde si své tradice střeží víc, a to je příklad i Něnců na Jamalu, jejichž odlišnost od ruské většiny mě i po mnoha cestách po celém Rusku překvapila.

V kontaktu s nimi mě zaujala jejich skrytá hrdost. Cítil jsem ji z jejich chování, z úcty k ostatním, k přírodě i zvířatům. Je to jakási zdvořilost, s níž tiše odmítají lákadlo ruského (tedy našeho evropského) způsobu života. Doufám, že se mi poštěstí se k nim jednou vrátit a načerpat kousek té tiché, hřejivé síly, která z jejich života v mrazivých končinách vyvěrá.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články