Nelly Rasmussenová: Dobrodruh v sukni

nelly.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pondělí, 16. května 2011
Autor fotografií: Martin Novák
Doba ji naučila nelpět na materiálních věcech, nadevše si cenit přátelství a cílů se nevzdat bez boje. Našla způsob, jak se dostat za hranice, i když se na Západ nesmělo, přesto se vždy vrátila na Malou Stranu. Energie z ní vyzařuje na metry stejně jako zvídavost. Cestovala jen s batohem, spacákem, stanem a odvahou. Dobrodruh v sukni - Nelly Rasmussenová.

Otec přijal pracovní nabídku v západním Německu v době, kdy ještě nebylo jasné, jak se situace v Československu bude vyvíjet. Maminka odjela za ním. Já s bratrem jsme zůstali v Čechách, rodiče čekalo těžké rozhodnutí, ale my jsme jim řekli, aby tam zůstali, že si cestu ven najdeme. Tato skutečnost mi sice výrazně ztížila profesní život, byla jsem ta, jejíž rodiče zdrhli, ale nikdy jsme tohoto rozhodnutí nelitovali. Byla jsem ráda, že si můžu dodělat FAMU. Přihlásila jsem se do Svazu umělců, abych mohla pracovat na volné noze, a žádost jsem doplnila o větu, že jsem se svými rodiči odmítla do zahraničí odejít. Pak jsem se seznámila s panem Rasmussenem, Švédem, se kterým jsem si domluvila sňatek. Učinila jsem tak především kvůli rodičům, kteří se o mě velmi báli. Tímto způsobem jsem si zajistila cestu ven. Posílal mi pozvánky do Švédska, z kterého jsem pak mohla podnikat cesty dál. Doba cestování nepřála, ale tohle bylo řešení, dostala jsem se do světa i za rodiči do Německa.

  • Procestovala jste řadu zemí napříč všemi podnebnými pásmy. Kam se však nejraději vracíte?

Vždy se ráda vracím tam, kde jsem někoho poznala. Moje plus a i nevýhoda spočívaly v silně osobním přístupu k lidem, u kterých jsem pobývala. Primárně jsem toužila poznat a pochopit život v extrémních podmínkách, ale vždy jsem se s nimi sblížila a pak sledovala jejich vývoj i z dálky a často udržovala kontakt formou dopisů.

  • Na co jste při zkoumání etnik kladla největší důraz?

Vybírala jsem si místa, kde jsem věděla, že se dorozumím, rozhovor považuji za důležitý poznávací prostředek. Především na ústní komunikaci a pozorování chování v domácnosti jsem postavila celé svoje studium. Bavilo mě sledovat každodenní život obyvatel jak v Tanzanii, tak v Laponsku. Se ženami jsem vycházela dobře, s muži to bylo těžší, ale pokaždé jsem si je nakonec získala cigaretami.

  • Jaký tehdy byl život v Tanzanii pro dvacetiletou Evropanku?

Na subsaharskou Afriku nedám dopustit. Nezamaskovala jsem barvu pleti, po deseti dnech jsem si začala mezi černochy připadat jak nemocná. Cestovala jsem vždy výhradně s tamními obyvateli tamními prostředky, všichni si mě pamatovali, což mi cestování zjednodušilo. Často jsem chodila i pěšky a nemusela jsem stopovat – zastavovali mi sami i z protisměru. O lidech si můžete udělat obrázek i podle hromadné dopravy, kterou se přepravují. Trsy banánů visící z okének, narváno, slepice, živá konverzace – Tanzanie…

„Spolupráci mi za minulého režimu nabízeli vždy, když jsem žádala o výjezd, ale přijmout ji by bylo jako plivnout rodičům do obličeje.“
  • Jak přijali rodiče nápad podniknout první velkou cestu do Afriky?

Myslím, že o mě měli menší obavy, než když jsem žila v Čechách. A otec byl pyšný, že jsem našla způsob, jak pozvednout oponu.

  • Zalitovala jste někdy, že raději nesedíte doma v bezpečí?

Možná ve chvíli, kdy jsem se dostala do tekutých písků. Tehdy jsem si ověřila, že dokud se člověk do nebezpečné situace sám nedostane, nemůže bezpečně předvídat svoje reakce. V prvním okamžiku jsem zazmatkovala, kdybych tam tehdy byla sama, asi bych nepřišla jen o fotoaparát. Ale tím, že jsem nikdy nezapomněla přemýšlet, jsem spoustě nebezpečí předešla. Jednou jsem se mu vědomě vystavila při koupeli ve Viktoriině jezeře, kde můžete dostat bilharziózu, ale výsledky byly naštěstí negativní.

  • Čemu jste se při cestách naučila?

Toleranci. Cesta k ní tkví v poznání. Jestliže nepoznáte, jak lidé žijí, jak přemýšlejí, pak je nepochopíte. Nenadřazenost, pochopení a tolerance, to byla devíza všech českých cestovatelů.

  • A kdy jste si uvědomila, že už tolerantní jste?

Inuité mají takový zvyk – půjčovat svoje ženy jiným mužům, tedy jen v případě, že ony souhlasí. Pro nás jde o zvyk těžko pochopitelný, ale když poznáte, jak žijí, nedivíte se, je to způsob jejich pohostinství… Proto jsou na řadě tamních obyvatel patrné bělošské rysy.

  • Cestovala jste sama a měla jste dost času přemýšlet. Došla jste na cestách k nějakému poznání?

Uvědomila jsem si jisté spojitosti mezi lidmi – například kolik toho mají společného Inuité a Romové. Mají velmi podobné návyky. Jejich přirozenost inklinuje k podobnému způsobu života s tím rozdílem, že Inuité mají „svoji“ zem. A ani jedni nejsou schopni dlouhodobě plánovat budoucnost. Prostě kočovníci.

  • Jak jste přišla k přezdívce „Hauzírnice“?

Odmalička jsem strašně ráda zůstávala přes noc u cizích a sledovala chod jejich života a sledovala rozdíly. Chuť vecpat se do cizí domácnosti mám vrozenou.

 „Svoji práci jsem postavila hlavně na fotografické paměti.“
  • Jak dlouho jste studovala život Inuitů na Baffinově ostrově?

V tamních rodinách jsem strávila dva a půl měsíce. Pendlovala jsem mezi třemi osadami, což nebylo jednoduché, protože na řadu míst je možné se dopravit pouze letecky. Vždy jsem někoho přemluvila, aby mě vzal s sebou. Táhla jsem s sebou spacák a stan, takže jsem měla kde spát. Na žádnou z cest jsem si také nezapomněla vzít špek, slaninu, rozinky, oříšky a čokoládu. Dříve se Inuitům říkalo Eskymáci -podle výrazu eskymo, který v jazyce algokinských indiánů znamená „jedlíci syrového masa“. To je ale hanlivé označení, proto se jim dnes říká Inuité. Inuk znamená v jejich jazyce člověk. A Inuité je označení pro lidé.

  • S čím jste se u Inuitů těžko srovnávala?

Můj žaludek bojoval s maktak – velrybí kůží. Moc mi nechutnala, ale neodmítala jsem ji. Jinak byl trochu problém s toaletou, nebyli zvyklí šetřit vodou, takže po pár dnech, do doplnění zásob, se stala nepoužitelnou. Takže jako „rozmazlená“ Evropanka jsem čas od času využila hotelových služeb.

  • Pociťovala jste mezilidské rozdíly?

Některé skutečnosti civilizovanější společnosti Inuité vůbec nechápali, například války. Sami neměli prakticky žádná zlá slova, která by používali při hádkách. Spory řeší v komunitě zpěvem. Inuité také nechápali touhu bělochů všechno racionálně, rozumem vysvětlit. „Vždyť to není nutné…“ říkali mi.

  • A jakou svoji vlastnost jste na cestách nejvíce zužitkovala?

Zvídavost a zejména ukecanost. Moje výřečnost mě však dostala i do nepříjemných situací.

  • Kdy jste šlápla vedle?

To bylo u Laponců. Vesele jsem se všem v dobré víře představovala a vůbec jsem netušila, že svojí otevřeností narušuji jakési tabu. Nepřiměřeně jsem se vnucovala. A k definitivnímu faux pas došlo ve chvíli, kdy jsem si od jedné Laponky dovolila půjčit pánev, na níž jsem jí později přinesla smažené houby – oni však tuto potravu pro soby nejedí. Rovnost a zájem, jež panovaly mezi Inuity, tady absolutně neplatily.

„Na cesty jsem si vydělávala na brigádách v Německu. Tanzanie mě tehdy vyšla na tisíc marek včetně cesty.“
  • Jak to dopadlo?

Chvíli jsem chodila „kanálem“ a budovala důvěru od začátku. Prim tu hraje soběstačnost a nezávislost. A hlavně – oni vás musí pozvat. Přijela jsem tam se stanem a hned druhý den jsem si šla půjčit pánvičku – už jsem podobnou chybu nikdy nezopakovala. Důležité bylo postupovat pomalu, čas jim tam ubíhá jinak než nám ve střední Evropě. Ale i když šlápnete vedle, tak to cosi vyprovokuje a šance dozvědět se nové informace, jež nelze vyčíst z knih, se zvýší.

  • Jak hodnotíte vliv západních společností na podobná etnika?

Jde o nezastavitelný vývoj. Je sporné, nakolik je správné nechat je izolovaná nebo je informovat. Když jsem byla u Inuitů, bylo vysoké procento sebevražd u mladých. Neuměli se vyrovnat s tím, co viděli na videokazetách z USA. V porovnání s nimi jim jejich život začal připadat nicotný a jejich rodinné vazby svazující. Zažívali velký kulturní šok. Další metlou je alkohol – jak v Evropě u Laponců, tak v Kanadě. Neumějí s ním zacházet a snáz podlehnou závislosti. Často tento problém řeší prohibicí. Tam, kde zůstává povolen, jsou nárazově, podle leteckých dodávek, celé osady pod vlivem. A naneštěstí alkohol dělá i z těchto mírumilovných lidí agresivní jedince. Nelze jednoznačně říci, jestli jde o škodu, ale za negativní také považuju skutečnost, že přijetím západních zvyků, a třeba i potravin, přišli o svoji nezávislost a jedinečnost. Dá se říct, že my, bílí lidé, jsme je zničili.

  • Nabyla jste během pobytu na severu praktické schopnosti?

Stálo mě to nemálo úsilí, ale v Laponsku jsem se naučila hospodařit s jídlem. Po jejich vzoru, kdy jsou schopní najíst se na tři dny dopředu a vydržet. Než se mi scvrknul žaludek, dost jsem trpěla hlady. Největším extrémem byly dvě hrsti pražené rýže na den po dobu jednoho týdne. Skvělá zkušenost očisťující jak tělo, tak ducha.


Nelly Rasmussenová

nar. 1947 v Praze Etnografka, fotografka, cestovatelka a spisovatelka. Vystudovala FAMU a etnografii na FFUK v Praze. Říká o sobě, že je lokální patriot, a snad právě proto se ráda potuluje po různých částech světa. Šlo především o místa, kde ji zaujal způsob života v extrémních podmínkách a kde si vytvořila dočasný domov. V letech 1975–1991 pobývala v arktických oblastech severní Kanady u Inuitů na Baffinově ostrově a v Hudsonově zálivu a pak také v severním Norsku u kočovných Sámů. Nositelka ceny E. E. Kische.
Publikace: Tykvové děti – z Tanzanie
Lidé z Baffinova ostrova – Kanada
Děti severských šamanů – Laponsko

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články