Nejkrásnější antilopa světa

20-1.jpg
Autor článku: Tomáš Jůnek, Pátek, 11. února 2011
Autor fotografií: Tomáš Jůnek
Tak sebejistý a nevědecky subjektivní titulek si doslova říká o zdvižené obočí, náležitou obhajobu a vysvětlení. Na světě je přece tolik krásných antilop nahlížených očima tolika různých lidí. Přesto si čeští vědci stojí za svým. Strávili s ní v Senegalu deset let života, ovlivňují její život a ona ovládá ty jejich. Jsou si jisti, že antilopa Derbyho (Taurotragus derbianus derbianus) je nejkrásnější na světě.

Tak sebejistý a nevědecky subjektivní titulek si doslova říká o zdvižené obočí, náležitou obhajobu a vysvětlení. Na světě je přece tolik krásných antilop nahlížených očima tolika různých lidí. Přesto si čeští vědci stojí za svým. Strávili s ní v Senegalu deset let života, ovlivňují její život a ona ovládá ty jejich. Jsou si jisti, že antilopa Derbyho (Taurotragus derbianus derbianus) je nejkrásnější na světě.

Trny akácií skřípají o boky auta. Terénní ford se na hrbolech cesty natřásá a my na propocených sedačkách upíráme pohledy do buše kolem. Vegetaci pokrývá rezavý prach. Nastala doba sucha, tráva je vyprahlá na troud a rozpálený vzduch obtěžkaný tunami mikroskopických zrníček připomíná, že Sahara je vlastně za humny. Hledáme antilopy už skoro hodinu. U velikého baobabu za vyschlým vádím jsme zahnuli doprava, do háje vyšších stromů. Jedeme pomalu, větvičky tlumeně praskají pod koly, motor bublá a z tváře si stírám další decilitr potu. Najednou se nalevo pohnul veliký stín. Tiše, bez hlesu ta rezavá skvrna vyplula z vysoké trávy a zhmotnila se do jasných kontur antilopy. Prohlížela si nás úplně nenuceně. Paraboly uší namířené, zdvižená hlava a vlhký čenich nasává pachy bělochů.

V monotónní vegetaci její obličej jen září. Bílá brada, horní rty a skvrny mezi očima kontrastují s černým hřbetem čenichu. To vše podtrhují černé skvrny ve světlé srsti uší a bílá horní víčka. A ty řasy! Předlouhé řasy zdobí veliké, hluboké, vědoucí oči. Je to samice a brzy se dozvídám, že se jmenuje Dagana. Každá další antilopa chovaná zde v rezervaci Bandia má svou identifikační kartu. Otáčí hlavu ke stádu, které se vzadu v houští zvolna dává na pochod. Mezi kmínky se postupně rozhýbaly desítky dlouhých rohů. Vylézáme opatrně z auta a jdeme s Pavlou a Magdou za nimi. Dagana a nejbližší samice se zastavily a se zájmem nás okukují. Hlas mých společnic znají důvěrně, obě studentky s nimi strávily poslední měsíc.

Z krytu větví na světlinu vychází o poznání mohutnější a tmavší samec. Jmenuje se Niokolo, alfa samec tohoto stáda. Jeho velikost je ohromující, v kohoutku má snad dva metry. Od brady po hruď mu visí bíle ohraničený lem tmavé kůže a silné, přes metr dlouhé rohy vzbuzují nelíčený respekt. Dělí nás asi třicet metrů. Pozorně poslouchá. Hrudník se mu rozpíná pravidelným dechem a jen občas mrskne ocasem po otravných mouchách. Stojí ve své monumentální, býčí neoblomnosti, která je tak vlastní všem vůdčím samcům v harému žijících zvířat. Vteřiny běží jedna po druhé jako kapky potu na mých zádech. Je příšerné vedro. Niokolo natáhl dlouhý krk doleva a bílé rty začaly opatrně ohmatávat větvičku akácie. Ani třícentimetrové trny, ostré a pevné jako jehly, nejsou rostlině dostatečnou ochranou.

Samec s víčky přivřenými rozkoší ukousl větvičku, jemné lístky se ještě na chviličku převalily na fialovém jazyku a zmizely v útrobách. Niokolo tak ukázkově předvedl, že antilopa Derbyho je pravý browser čili okusovač vegetace z vyšších pater, „nesnižuje se“ tedy ke spásání ze země jako třeba antilopa koňská. Spokojený se svou produkcí se otáčí ke stádu a společně potichu odcházejí hlouběji do lesa.

Za minutu dvanáct

Antilopa Derbyho je považována za největší antilopu světa. Samci mohou dosáhnout hmotnosti až jedné tuny a výšky v kohoutku 175 centimetrů. Silné rohy s masivní šroubovicí, která pomáhá při lámání větví a získávání potravy, mají délku i 120 centimetrů. Známy jsou dva poddruhy – východní, poněkud větší Taurotragus derbianus gigas dnes obývá Kamerun, Středoafrickou republiku a Súdán v počtu možná přesahujícím 10 000 jedinců, a západní Taurotragus derbianus derbianus. Areál rozšíření západního poddruhu se ještě na začátku 20. století táhl od Toga po Senegal. Uplynulé století lovu pro maso a trofeje znamenalo katastrofu.

V roce 1990 přežívala poslední sotva tisícovka antilop v Senegalu, hlavně v národním parku Niokolo Koba na východě země, poslední dekádu tisíciletí však kvůli pytlákům přežilo jen asi 150 jedinců. Ze všech ostatních zemí západní Afriky antilopy Derbyho zmizely. Z vědeckého hlediska prakticky neznámý poddruh se na začátku 21. století dostal na samu hranici zániku. Jediná cesta k záchraně byl odchyt zvířat a jejich chov v oplocených, přísně střežených oborách.

Česko-senegalská spolupráce odstartovala v roce 1996 přípravou na záchranný program. Karel Otto a Petr H. Verner z České zemědělské univerzity v Praze byli hlavními iniciátory projektu, jehož první etapou bylo letecké sčítání antilop v NP Niokolo Koba a přilehlé lovecké oblasti Falemé. Tam následně v roce 2000 lidé z organizace SPEFS (Société pour la protection de l’environnement et de la faune au Sénégal -Společnost pro ochranu životního prostředí a fauny Senegalu) a z ředitelství národních parků Senegalu (DPNS) odchytli prvních devět zvířat (1 samce, 8 samic). Ve stejnou dobu zahájil český tým v čele s Ivanem Hájkem a Pavlou Hejcmanovou první výzkum antilop v jejich přirozeném prostředí v oblasti národního parku s vírou v jejich řízený chov přímo na místě. To se ale vzhledem k nespolehlivému managementu území ukázalo jako nemyslitelné.

Naštěstí se v Bandii podařilo jejímu vedení ze SPEFS Georgesi Rezkovi a Christianu Deringovi vytvořit natolik vhodné podmínky pro chov, že se zde záhy a vůbec poprvé v lidské péči tyto antilopy rozmnožily. Čeští vědci z Institutu tropů a subtropů ČZU převzali odborný dohled nad úspěšně se množící populací. Od roku 2003 identifikují zvířata na základě zbarvení a fyzických znaků. To o pět let později vyústilo v první plemennou knihu obsahující všechna chovaná zvířata včetně jejich příbuzenských vztahů. Díky české rozvojové pomoci bylo možné první jedince z utěšeně se rozrůstajících stád v Bandii převézt do jižní rezervace Fathala, kde byla vystavěna speciální obora, na niž vědci začali soustředit svou pozornost. Přirozenému prostředí podobnější Fathala je ideální místo pro další rozmnožování a výzkum antilop i fauny a flóry Senegalu obecně. Zejména nevšední diplomatický um, nekonečná trpělivost a cílevědomost Markéty Antonínové a Jana Svitálka stály za úspěchem realizací budov tamního informačního centra -trvalé expozice a také ekocentra, budoucí terénní stanice vědců. V květnu 2010, přesně deset let od prvního odchytu v přírodě, běhá v rezervacích Bandia a Fathala 62 antilop Derbyho.

Ve Fathale přírodovědci mimo jiné zkoumají potravní návyky antilop. Sbírají kvůli tomu pytle listí.

Mláďata a jejich matky

Je něco po páté hodině, škvírami v okně ale ještě žádné světlo neprosvítá. V pokojíku v domku strážců pijeme čaj a před východem slunce vycházíme do buše. Dnešní úkol nebude právě jednoduchý – vedle Niokolovy skupiny je v menší oboře stádo dalšího samce, Toubaba. Zvířata nejsou ale tolik navyklá na přítomnost lidí, a to ani výzkumníků. Od podzimu se zde Toubabovým samicím narodila tři mláďata. Strážci sice údajně vědí, kdy a které samice je vrhly, často se ale ve svých tvrzeních rozcházejí. Nezbývá tedy než vypozorovat, která samice které mládě kojí. Pro účely dalšího plánování chovu je to klíčová informace. Při tak malém počtu zvířat zakládajících chovné stádo, čili malé genové základně, akutně hrozí křížení mezi příbuznými jedinci a postupná degenerace. Čekáme na stádo u napajedla.

Hodinky ukazují poledne a antilopy nikde. Voda nám pomalu dochází a v hlavě mi začíná úžehem hučet. Nejvyšší čas vrátit se do stanice a ve stínu přetrpět tu nejpekelnější část dne. Holky balí zápisníky a dalekohledy. Jsou zde již přes měsíc a stále se ještě Toubabova mláďata nepodařilo spolehlivě k matkám přiřadit. Snad navečer… Přece jen se před siestou jdeme podívat k napajedlu v oboře u Niokola. Máme štěstí, stádo se krmí u koryt plných arašídového sena, které sem dovezli dopoledne strážci. Přicházíme pomalu asi na čtyřicet metrů k antilopám. Sledují nás, ale nemají se k odchodu. Když si pak sedáme na zem, přestáváme je zajímat úplně a chovají se přirozeně.

Vzadu za samicemi vykukují mláďata. Po devíti měsících březosti se narodila koncem loňského roku a na hlavách jim už trčí deseticentimetrové, zaoblené růžky. Jejich matky jsou už dávno známé. Studentky mají také mláďata z obou stran vyfotografovaná a dokončily identifikační karty. Podle svislých pruhů na bocích je teď, stejně jako všechny ostatní antilopy, bezpečně rozpoznají. Každé zvíře je co do počtu, tvaru i délky pruhů unikátní. Jejich typický tvar se za celý život nemění, je to tedy skvělý rozpoznávací znak, spolehlivý jako otisk prstu. Kromě mláďat nás zajímá ještě jedna věc – hierarchie ve stádu při krmení. Pavla s očima přilepenýma k dalekohledu diktuje Magdě: „Malapa Tambu, Teranga Dalabu, Dalaba Tambu, zas Dalaba Tambu, ále, teď Tamba Niokola…“ Z těchto interakcí, kdy jedno zvíře odhání druhé, vypluje na povrch struktura sociálních vztahů ve skupině.

Odpoledne jsme se vrátili zpět k Toubabovi, tentokrát autem. Celé stádo bylo u krmítek. Jedna ze samic, Malapa, je znatelně vyhublá. Vystouplá žebra dodala pruhům na bocích třetí rozměr a v místech, kde se ostatním zvířatům dme břicho, byla jen prázdná prohlubeň. Jak je vlastně stará? Je to jedno z původních zvířat zakládajících stádo. Byla tedy odchycena ještě v přírodě.

Podle toho, jak špatně vypadá, se nezdá, že je ještě plodná, a dost možná se s ní už na podzim nesetkáme. Naši diskusi náhle přerušilo jedno z mláďat. Bez otálení se postavilo hlavou k jejím tříslům a dožadovalo se nakojení. Nevěřícně jsme sledovali, jak se snažilo z vyschlého vemínka vysát aspoň trochu mléka. Sameček nás očividně nechtěl nechat na pochybách, komu že se narodil a celou akci několikrát zopakoval. Skvěle! Byl přesně tím posledním mládětem, jehož matka zůstávala anonymní. Identifikace zvířat v Bandii je hotová.

Budoucnost jménem Fathala

Musíme dvě stě kilometrů na jih do rezervace Fathala jet zkontrolovat, jak se daří antilopám a jak pokračují dokončovací práce na ekocentru. Na kilometry to není daleko, špatné cesty ale z výletu udělají celodenní martyrium. Asfaltka nás vedla vyprahlou rovinou, jejíž obzor náhle mizel v podivné mlze. Prach ve větru totiž totálně snižoval viditelnost. Dál už byla země za zrcadlem, terra incognita, o které dávní kartografové do map napsali jen: Hic sunt leones.

Samec antilopy Derbyho může mít v kohoutku až jeden a tři čtvrtě metru.

Vesnice s domky z nepálených cihel a střechou z trávy či vlnitého plechu, kde ve stínu košatých mangovníků posedávali muži v tmavých hábitech, střídala pustina s občasnými baobaby. Tou se potulovala stáda na kost vychrtlých ovcí. Nenápadná odbočka ve Faticku dovedla služební teréňák do solných pánví delty dávno vyschlé řeky Saloum. Polední slunce zešílelo a přestalo brát ohledy na cokoli živého. Otevřenými okny vanul do auta žár jako z horkovzdušné trouby a ve fata morganě se mihotal obraz vodní hladiny. Večer jsme konečně stáli u brány rezervace Fathala.

Čtyři napůl ochočené zebry se rozplývaly blahem, že je přijel zas někdo navštívit. Proháněly se tryskem skrz beduínské stany – náš přechodný domov, a pochutnávaly si na kotvících lanech. S odstupem sotva půl metru se účastnily vybalování věcí a div se u toho neušlapaly. Nejvíc však jejich velké, pruhované hlavy trápilo, že nemohou přijít na způsob, jak pomoci holkám se sušením listí, jež pracně sesbíraly v rezervaci. Pokaždé, když se jen přiblížily k tomu zelenému pokladu, už je hnala Magda nebo Pavla. Sběr listí z dřevin, kterými se antilopy Derbyho ve Fathale živí, byl jedním z hlavních důvodů cesty na jih.

Poté, co jsme zkontrolovali skupinu samců v rezervaci i oddělené chovné stádo samce Karanga a na vlastní oči se přesvědčili, že letošní mládě, první ve Fathale narozené, opravdu beze stopy zmizelo, mohli jsme se plně věnovat kolekci vegetace. Z 12 druhů rostlin preferovaných antilopami nakonec výzkumníci pořídili 44 vzorků, každý o hmotnosti čerstvé biomasy 200 až 300 gramů. Z každého listu se navíc musel oddělit řapík, protože antilopy podle pozorování jemně ukusují pouze čepele. Jen pro představu o objemu – papírové pytle s nedosušenými vzorky hravě zabraly celý zavazadlový prostor šestimístného pajera.

A když vám se sušením pomáhají rozjívené zebry, jste nakonec opravdu rádi, když už je suché, nadrcené listí v batohu na cestě do laboratoře. Od nutričního a chemického rozboru vzorků se nyní očekávají detailní informace o složení a potažmo výhodnosti konkrétního zdroje. Co zvířata požírají častěji a méně často, již víme, analýza však odhalí další zbývající neznámé v rovnici potravní ekologie antilopy Derbyho.

„Je tu spousta nových lidí a neznáme se. Svoláš nám všechny strážce a průvodce a my jim vysvětlíme, k čemu ekocentrum stavíme a co tu vlastně provádíme,“ povídá Karolína správci Vincentu Dethierovi a takticky ho nepouští ke slovu: „Rezervace přece otevírá v deset, domluv to s nimi na devátou a za dvacet minut jsou volní. Nic víc nepotřebujeme.“ Asi padesátiletý Belgičan si jen podrbal holou hlavu a pravačkou se letmo dotkl hnědé rukojeti pistole. Asi všichni jsme si v tu chvíli vzpomněli na jeho strážcovské motto: Nejdřív střílej, pak se ptej! Její nabitá přítomnost dokreslovala tvrdou realitu ochrany přírody v Africe. Vincent se ani moc nerozmýšlel a k naší radosti odpověděl: „Dobře, žádný problém. Zítra v devět se sejdeme u brány.“

Ráno skutečně všichni zaměstnanci rezervace vzorně čekali na smluveném místě, sice bez Vincenta, ale i tak to byl na africké poměry organizační úspěch. Za deset minut už stáli v maskovaných stejnokrojích vyrovnaní před velikou, přízemní budovou ekocentra. Fathala by se měla do budoucna stát hlavní lokalitou pro výzkum antilop Derbyho. Jako by to slyšel, zpoza domu v tu chvíli vypochodoval jeden z mladých samců. Zatoulal se do areálu nejspíše brzy ráno podél plotu, a teď na naši skupinu zíral stejně překvapeně jako my na něj. Symboličtější začátek přednášky jsme si přát nemohli.

V rezervaci potřebné zázemí chybělo, vědci tedy naplánovali výstavbu stanice, která nabídne ubytovací kapacity a prostory pro terénní výzkum i laboratoře či konferenční sál pro přednášky a osvětu. Z prostředků české rozvojové pomoci pod gescí Ministerstva životního prostředí ČR a ČZU se podařilo získat základní kapitál a v roce 2009 začal dům vyrůstat přímo v buši, obklopený přírodou plnou zvířat. V době naší návštěvy dělníci dokončovali rozvody sítí, detaily omítek či přilehlé napajedlo. Nic by tak nemělo zabránit tomu, aby od příštího roku mohla velkorysá stavba sloužit svému účelu. Po přednášce nám za zaměstnance poděkoval jejich předák Adama N‘Doye a spokojeně jsme se rozešli. Náš čas ve Fathale se naplnil. Před polednem se pajero, po střechu naplněné pytli s listím, jak veliký, opilý brouk motalo mezi dírami na silnici do Kaolacku vstříc Bandii.

Křehký úspěch

Uplynulé desetiletí ukázalo, že záchrana antilop Derbyho a vymírajících druhů zvířat není jen nesplnitelný sen. Českému týmu se povedlo téměř nemožné -zastavit jedno z koleček mašinerie devastace přírody. Cena za úspěch je vysoká. Těžká fyzická práce v terénu, kde o jedovaté hady nikdy nebyla nouze, frustrace z ubíjejících vyjednávání s úřady a nekonečná finanční nejistota často misky vah motivace povážlivě rozhoupají. Každoroční expedice zúčastněným jejich životy převrací vzhůru nohama. Karlu Ottovi, jednomu z otců myšlenky záchrany antilop Derbyho, se bohužel stal Senegal osudným.

V roce 2000, v samém začátku projektu, při terénní práci zemřel. „Klíč k budoucnosti antilop mají v rukou Afričané,“ říká Pavla Hejcmanová z vedení programu. „My jsme dokázali antilopy rozmnožit a najít pro ně dočasné útočiště. I ve Fathale je ale ohrožují pytláci, jak je pak uhlídat ve volné přírodě? Kdybychom tehdy nezasáhli, dávno by je už vystříleli všechny.“ Program osvěty a vzdělávání místních obyvatel odstartoval před třemi lety. Děti ze základních škol ve vesnicích v okolí Fathaly a přilehlého Národního parku Delta du Saloum se zúčastnily exkurzí do rezervace a mohly se na vlastní oči seznámit nejen s antilopami, ale i s původní přírodou Senegalu. Za první dva roky programem prošlo na pět stovek školáků i nezanedbatelné množství dospělých. Vypěstovat v domorodcích vztah a zodpovědnost vůči jejich životnímu prostředí je ale běh na velmi, velmi dlouhou trať.

Mají-li antilopy přežít, potřebují a dlouho potřebovat budou přísnou ochranu a odborné řízení chovu. Začaly se rozmnožovat v obou rezervacích a populace ve Fathale by se měla postupně rozrůstat o další stáda. Na jaro roku 2011 jsou plánovány nejbližší převozy zvířat z obor v Bandii, a pokud vše půjde alespoň tak úspěšně jako doposud, s jejich chovem se začne i na jiných chráněných územích Senegalu. Letos si však osud pro vědce připravil velkou překážku -Ministerstvo zahraničí ČR opět nezařadilo Senegal do zemí prioritní rozvojové spolupráce, a práci tak nelze financovat ze zdrojů české rozvojové pomoci.

Nejúspěšnější český zoologický projekt v zahraničí se po deseti letech ocitl bez peněz. „Co by mohlo být důležitější, než zachránit nádherné zvíře před vyhynutím? To považuji za čin celosvětového významu. Snad o tom přesvědčíme i ty, kteří o penězích rozhodují. Ale vždyť víte, překážky jsou před námi proto, abychom je překonávali. Naši derbíci za to stojí,“ říká mi při setkání na Suchdole doktor Verner a nástěnné mapě Afriky očima pohladí její nejzápadnější okraj. Věřím mu. Stál jsem v buši antilopě Derbyho tváří v tvář. Ti odhodlaní nadšenci měli pravdu. Je to nejkrásnější antilopa na světě.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články