body { margin: 0; padding: 0; font: 1em Arial,sans-serif; } #nojs { height: 200px; width: 600px; margin: 100px auto; } h1 { text-shadow: 0 0 2px #000000; color: #D1D1D1; font-size: 2em; line-height: 1em; } #footer { background-color: rgb(243,243,243); padding: 5px 5px; font-size: 0.6875em; color: #6B6B6B; } #footer img { margin-right:0.5em; border: none; vertical-align: middle; }

Server nedostupný

Omlouváme se, ale náš server je právě nedostupný. Prosím opakujte akci za několik sekund - můžete použít Ctrl+R k obnovení stránky.

Náš turista, náš pán

Vyšlo 3. 8. 2007 · Vydání 2007 / 08
Rubrika Cestopisy · Autor Petr Fero
Země Nový Zéland ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Nejste-li zrovna cestovatel s bezednou kapsou, a přece hledáte základní pohodlí jako čistou postel a teplou vodu, prožijete na Novém Zélandu šok. Příjemný ovšem. Nejpohodlnější hostely, nejpřívětivější domorodci, nejrychlejší autostop či veřejné záchodky (vždy čisté a zdarma!), i takové zážitky na vás čekají v zemi „lidu Kiwi“.

Řidič bílého nissanu se kajícně omlouvá, že nepokračuje naším směrem a bohužel spěchá, jinak by nás samozřejmě zavezl na lepší „stopovací“ místo. Stojíme na krajnici kdesi na Jižním ostrově u dopravní značky, na níž je zezadu naškrábán český pozdrav: Ahoj lidi! Jak teď to s námi nevypadá moc dobře. Žene se bouřka a tudy projede sotva jedno auto za pět minut. A přece po necelé čtvrthodině pokračujeme v cestě. Na otřískanou červenou toyotu, po střechu naloženou jakýmsi chalupářským harampádím, jsme přitom ani nemávali. Kam by nás ti chlapíci asi tak naložili? „S tím vaším malým batohem to nebude problém! Přeskládáme, naložíme a jedeme!“ zahlaholil řidič, jen co zastavil. A do třetice nás šofér nablýskaného mercedesu skoro přemlouvá, že nás zaveze v našem cíli, Christchurch, až „domů“. Uveleben za volantem v měkoučkém koženém křesle, obložen ušlechtilým dřevem a za tónů jazzové muziky, si usmyslel, že když už ten český pár s batohem u svého jachtklubu naložil, přece ho jen tak nevyklopí někde u autobusové zastávky. Ještě bychom se mohli ztratit, když nejsme místní.

Nakonec aspoň zavolá ženě, aby se zeptal, které autobusy jedou „k nám“. Vypadá to, že pokud mohou Novozélanďané pomoci, nic pro ně není větším potěšením. Mimochodem, ujet stopem čtyři sta kilometrů, přestože to znamenalo odchytit tři auta, nám trvalo sotva šest hodin.

Pomůže, kdo může

Ovšem mercedesem nadstandardní místní zdaleka nekončí. Městské autobusy v Christchurch se od německé limuzíny liší daleko méně, než byste čekali. A začíná to zase u řidiče. Není tu žádná nabručená postava zavřená ve skleněné kukani přecpané karosy, jež „vítá“ zahraniční turisty na pražském letišti. (Už jste se také doma styděli?) Tady sedí řidička v poloprázdném vypulírovaném autobuse, pozdraví vás, a když pochopí, že si nejste tak docela jisti, sama od sebe vytáhne z kabely mapu, aby vám ukázala, kde vystoupit a kudy potom dojít k cíli.

Slušností oplácejí i cestující. Téměř každý při výstupu poděkuje a rozloučí se. Zvyknete si na to velmi rychle.

Vřelé, ale nikoli vtíravé chování je zjevně novozélandskou společenskou normou. Proto může být pro slabší povahy snad až nebezpečné chodit do obchodů. Zatímco prodavači a prodavačky s vámi naprosto přirozeně zapředou hovor (Jak jen to dělají?), vy utrácíte peníze, ani nevíte jak. Anebo jiný test: zkuste na ulici jen tak vytáhnout z kapsy mapu. Ještě než ji rozložíte, už se na vás sesypou kolemjdoucí s neodbytným nutkáním poradit.

V hostelu jako doma

Na Nový Zéland se nejezdí kvůli městům, každý spěchá do přírody. Můžete s sebou vézt stan, ale je to skoro přítěž. I na těch nejodlehlejších místech zpravidla najdete hostel. A ne ledajaký! Novozélandské „batůžkárny“ se vymykají všemu, co se ve světě jmenuje podobně. Ano, mají zde společnou kuchyň, často také společné záchody a sprchy. Ale zároveň stávají na nejlepších místech s nejúžasnějšími vyhlídkami, přitom čítají leckdy pouze pár postelí (třeba jen pět, nejčastěji mezi dvaceti a třiceti), účtují si rozumné ceny a hlavně jsou čisťounké. Bývají buď rodinným stříbrem, jež se předává z generace na generaci, nebo domovem milovníků přírody, kteří mají na samotě rádi lidskou společnost, či součástí farmy, „přidruženou výrobou“. Domácká atmosféra tu nechybí.

Přece jen si dejte pozor

Ne každé bydlení je tak romantické jako soukromé venkovské hostýlky, ve městech už to taková idylka nebývá.

Samozřejmě i na Novém Zélandu najdete obří mládežnické noclehárny lehce ústavního charakteru, celosvětově známé pod zkratkou YHA. Vzhledem k jejich kapacitě mohou dobře posloužit jako poslední naděje, když je všude jinde plno. V hlavní letní sezoně (od prosince do února) si bydlení každopádně rezervujte předem po internetu. Budou po vás žádat číslo kreditní karty. Není to zprvu příjemný pocit posílat ho cizím lidem e-mailem, ale v našem případě ho nikdo nikdy nezneužil. Kvůli prevenci před hackery je lepší rozdělit číslo do více zpráv nebo jej (jste-li už na místě) zatelefonovat. Na podivné jednání můžete občas narazit v případě provozovatelů různých atrakcí či výletů.

Nový Zéland bývá vedle přírodního ráje nazýván též Mekkou adrenalinu pro svou nekonečnou nabídku bungee jumpingu (skoky na laně), jet boatingu (šílené jízdy skalními soutěskami na tryskovém člunu), raftingu (splouvání divokých řek na člunech), zorbingu (kutálení lidí uzavřených v plastové kouli ze svahu) i dalších více či méně známých a každým rokem přibývajících vynálezů. Platí, že čím menší společnost, tím osobnější a férovější přístup.

Velká firma si platí reklamy a živí řadu zaměstnanců, a tak vás vezme na moře, ačkoli je jasné, že do dvoumetrových vln vás plavat nepustí. Však to mají to mají ve smlouvě ošetřeno: proti přírodě nic nezmůžete. Hlavně že jste zaplatili. Osamocený mořský vlk z téhož přístavu, vozící jen hrstku turistů na své plachetnici, týž den vůbec nevyplouvá…

A varování na konec: pokud řídíte, sledujte pozorně značky a i v nejodlehlejších koutech země dodržujte předepsanou rychlost. Policie hlídá i na nečekaných místech. Nepřekračujte daný stokilometrový limit, i když chybějí značky. Nepokoušejte se smlouvat, a už vůbec ne uplácet, ač policista nejspíš bude sám. Čím pokorněji trest přijmete, tím může být nižší. Strážník vypíše doklad, s nímž vás pošle do banky, a rozloučí se: „Přeji vám příjemný zbytek vaší dovolené.

Trochu zpomalte a nezapomeňte před odletem z naší země zaplatit váš speeding ticket.“


DOPRAVA

Pro cestu z Prahy do Aucklandu je nejvýhodnější let s Korean Air s jediným přestupem v Soulu, při včasné rezervaci můžete mít zpáteční letenku i s taxami zhruba za třicet tisíc korun. Pokud spoj nenavazuje týž den, lze dokonce požádat o letištní hotel zdarma. Do tří měsíců pobytu nepotřebujete na Novém Zélandu víza. Na místě je nejpohodlnějším řešením autopůjčovna. Konkurence je ohromná, a tak spolehlivý vůz s neomezenými kilometry najdete už zhruba za třicet NZD na den se spoluúčastí v případě nehody, od 50 NZD denně s plným pojištěním. Levněji zpravidla seženete vůz na Jižním ostrově. Standardem bez příplatku (na rozdíl od Evropy) bývají jednosměrné pronájmy, takže na delší vzdálenosti nebo v případě cesty mezi ostrovy se vyplatí kromě trajektu využít místních letů (speciální nabídky od 30 NZD, běžné letenky v průměru 100 NZD za jeden směr). Benzin stojí zhruba 1,40 NZD za litr. Můžete také cestovat autostopem, který je zde velmi populární, nebo využívat autobusy (městské 2 až 4 NZD za jízdenku, dálkové orientačně 10 NZD za hodinu cesty). Nový Zéland má i poměrně hustou železniční síť, většinou však pro nákladní vlaky, jen zlomek „vyhlídkových“ tratí slouží pro dopravu turistů.

NEJKRÁSNĚJŠÍ BATŮŽKÁRNY

V zemi jsou stovky batůžkárny, nám se během tří měsíců nejvíc zalíbilo následujících sedm míst: – Surat Bay Lodge v Catlins (přímo z postele uvidíte lachtany na pláži) – Barnyard Backpackers v Te Anau (jelení farma nedaleko Milford Sound) – Backpackers v Curio Bay (výhled na delfíny skákající v moři) – Beach Hostel v Punakaiki (omamné západy slunce u Palačinkových skal) – Farma Kaihu (v džungli tu žije kivi, sotva ho uvidíte, ale třeba uslyšíte) – Anchor Lodge Coromandel (novostavba s termální perličkovou koupelí v ceně) – Lodní hostel v Bay of Islands (přenocování na moři, kajaky k zapůjčení, šnorchlování, delfíni a další mořská zvířena…)

ATRAKCE

Obvyklá cena lákadel, jako jsou lety či plavby za velrybami nebo plavání s delfíny, se pohybuje kolem 140 NZD. Adrenalinové zážitky typu raftingu bývají ještě dražší, v průměru zhruba kolem 200 NZD. Různé mořské světy či kiviária účtují vstupné od 10 do 30 NZD.

JÍDLO

Poměrně drahé je jíst v restauraci, za nikterak opulentní večeři pro dva utratíte hravě 100 NZD. Výhodnější bývají speciální denní nabídky, neuvěřitelně levné je ve městech sushi či různé saláty z plodů moře (za oběd, který vás spolehlivě zasytí, dáte od 5 do 9 NZD), velmi populární a cenově dostupná je též smažená ryba s hranolky (fish and chips, obvykle 5 až 8 NZD). Třetinka piva stojí kolem tří NZD, za tutéž cenu dostanete i kávu, láhev vody či zdejší specialitu masový koláč (mleté maso v listovém těstě). Nejvýhodnější je nakupovat v supermarketech, kde jsou ceny jen o něco málo vyšší než v Česku.

BYDLENÍ

Lůžko v hostelu stojí od 15 NZD za noc (obvykle spíš 20), ale leckde lze přespat například za pomoc s úklidem. Dvoulůžkový pokoj v hostelu stojí od 40 NZD (nejčastěji kolem 60), v motelu okolo 100 NZD. Pro delší pobyt se vyplatí najmout si lůžko ve sdíleném apartmánu ve městě (obvykle 100 NZD za osobu a týden), studenti jazykových škol využívají ubytování v rodině, jež zprostředkovávají školy (200 NZD za týden včetně jídla). Nejširší nabídku zhruba 400 hostelů najdete na www.bbh.co.nz. Motely lemují silnici u každého většího města, klasické hotely najdete převážně jen ve velkých městech.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.