Namasté!

Vyšlo 2. 3. 2009 · Vydání 2009 / 03
Rubrika Cestopisy · Autor Tomáš Beránek
Země Nepál ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

„Namasté, namasté,“ už zdálky se ozývá pokřik rozesmátých, veselých dětí. Většinou platí přímá úměra – čím je vesnice chudší, tím jsou děti i jejich rodiče spokojenější a dobrosrdečnější.

Alespoň na první pohled. Jak ale vypadá život dětí v zapadlých nepálských vesničkách zblízka? A jak to vypadá v nepálské škole? Trošku jinak než v té české. I když spousta Čechů se tu na zdárném rozvoji vzdělávání podílí.

Ne každé nepálské dítě může navštěvovat školu. I když je školní docházka v Nepálu na státních školách bezplatná, musí rodiče svým potomkům koupit uniformu a učební pomůcky. „Do naší školy chodí přes 80 školáků z dalekého okolí, ale je to sotva polovina dětí ve školním věku,“ říká Kumár Lama, ředitel školy v Bhimkhórí. „Zbylé pocházejí z chudých rodin, které si náklady spojené se školní docházkou nemohou dovolit financovat.“ Dalším důvodem, proč v některých nepálských oblastech procento negramotných dosahuje hrozivé výše, je nepochopení důležitosti vzdělání. Rodiče odmítají posílat své potomky do škol, protože by tak přišli o levnou pracovní sílu. Při polních pracích je totiž potřeba každé pomocné ruky. Mnohé děti raději utíkají do měst lákány vidinou snadného výdělku, ale většina z nich končí v žebrotě na ulicích, kde jim postelí je tvrdá dlažba a přikrývkou rozložená kartonová krabice.

Za chvíli bude deset dopoledne, kdy na nepálských školách začíná každý den kromě soboty vyučování. Rozjařené děti spěchají po kamenitých pěšinách a jejich útlá tělíčka oděná do tmavomodrých kalhot či sukének a světlemodrých košil školních uniforem vytvářejí pestrobarevné hady. Hodně dětí má za sebou i několik hodin chůze strmým horským terénem, protože síť škol je velmi řídká. Obavy o bezpečnost dětí jsou dalším důvodem, proč nepálští rodiče své potomky do škol neposílají.

Jihomoravská škola

Je jisté, že Nepál potřebuje nové školy. Nepálská nadace Development of Children and Women Center (DCWC) jich postavila již patnáct pro téměř dva tisíce školáků. Financovány jsou dobrovolnickými organizacemi ve Švýcarsku, Velké Británii i v České republice, kde finanční prostředky na jejich stavbu získává občanské sdružení Namasté Nepál. Pátého dubna 2008 byla ve vesničce Khandadéví v severovýchodním Nepálu otevřena další nová škola, která získala přízvisko Jihomoravská, protože nejvyšší částkou na její stavbu přispěl Jihomoravský kraj.

Postavit školu v Nepálu není vůbec jednoduché. Nejprve je nutné přesvědčit vesničany, že je škola opravdu potřebná. Sami žádné vzdělání nemají a nechápou, k čemu ho potřebují jejich děti. Ale netrvá dlouho a oni si uvědomí, že vzdělané děti mají možnost lepšího uplatnění v životě. Pro stavbu školy se pak obrovsky nadchnou a neváhají přiložit ruku k dílu na její stavbě.

Stavba svépomocí značně snižuje náklady. Vesničané jsou spokojení a hlavně hrdí na to, že jejich vesnice má školu. A jejich děti jsou nadšené, že mohou školu navštěvovat.

„Nyní chodím do školy mnohem raději, když mi cesta trvá jen pět minut,“ s velkou radostí říká Uma Déví, jedenáctiletá školačka z Khandadéví. Spolu s ostatními sourozenci sedí na zápraží před svým domkem. Tmavé i světlé okrové odstíny hliněných stěn zapadají do okolní krajiny jako další stavení kmene Tamangů. Pod jednoduchým přístřeškem z kukuřičného listí na malém dvorku přežvykuje černý buvol. Také Uma pochází z velmi chudé rodiny a školní docházku si může dovolit jen díky podpoře od svých „adoptivních rodičů“ v České republice. Patří ke skupině více než sta dětí, které byly vybrány v rámci projektu Úsměv z Nepálu, a peníze na školní potřeby dostávají od dárců z daleké země v Evropě.

Děkujeme vám!

Školu v Tamakhání navštěvuje největší skupina dětí podporovaných v rámci tohoto projektu. Jako dobrovolníci ze sdružení Namasté Nepál spolu s nepálskými kolegy z nadace DCWC jsme osobně přítomni slavnostnímu ceremoniálu rozdávání školních pomůcek nově sponzorovaným dětem.

Nejprve se odehrává přivítání vzácných hostí. Malé děti nám tisknou do dlaně květy jasmínu a bouganvileí. Vesničané nám zahalují krky hedvábnými šálami khatagy i květinovými věnci a všichni mají ruce sepnuté před obličejem do pozdravu „Namasté!“ Po občerstvení zázvorovým čajem a sušenkami zaznívají projevy v nepálštině. Rozumíme pouze stále se opakujícímu slůvku dhaňabád, které znamená děkujeme.

Shromáždění obyvatelé vesnice pak zvědavě přihlížejí, jak paní učitelka nejprve přečte jméno dítěte, z hloučku vyběhne jeho nositel doprovázený jedním z rodičů s nadšeně rozzářenými tvářemi a oba dostávají na čelo tikku, znamení přinášející štěstí. Pak sepjaté ruce a „Namasté!“ – pozdraví se dítě s předsedou sdružení Namasté Nepál. Následuje krátký rozhovor, jak se školákovi daří, kolik je mu let a do jaké třídy chodí. Většina dětí ale anglicky ještě neumí, a tak musí zaznít nepálské „Keca hó?“, „Katý barza?“ a „Katý klás?“.

Malí školáčci se trošku stydí, takže odpověď jen špitnou, jen někteří z nich působí sebevědomě. Každý dostává svazek sešitů s nápisem Namasté Nepál a plátěný batůžek obsahující tužky, pastelky, gumy, ručník, žínku, mýdla, kartáček a pastu na zuby a také látky na novou školní uniformu. Většina dětí totiž z té, kterou má na sobě, již pomalu vyrůstá. Pak rodič otiskem palce potvrzuje převzetí věcí a následují slova díků. Nakonec je každý školák vyfotografován s tabulkou THANK YOU na památku pro jeho adoptivní rodiče.

Naskýtá se otázka, nakolik je finanční podpora jejich studia účinná a jaké dopady má z psychologického hlediska. Ředitel Kumár, jehož školu navštěvuje pouze jediný sponzorovaný žák, Bikéš Lama, na otázku, zda nebudou ostatní děti závidět Bikéšovi, že dostal spoustu věcí a ony nic, odpovídá: „Pokud rodiče dětem vysvětlí, že Bikéšova rodina je ještě mnohem chudší než ta jejich, tak nikoliv. Když vybíráme vhodné děti do projektu, velice dbáme na důkladné vysvětlení rodičům, že chudoba není jediným kritériem výběru.

Rodičům je jasné, že ne všechny chudé děti mohou být podporovány, a tudíž dostávají přednost ty talentovanější, ty, které mají předpoklady se dobře učit a postoupit na vyšší stupeň. Vesničané vědí, že pokud dítě získá dobré vzdělání, může být velkým přínosem pro celou jejich komunitu.“ „Děti, které dostávají podporu z České republiky od Namasté Nepál, mají mnohem lepší docházku,“ dodává Sangita Šresthová, učitelka ze základní školy v Tamakhání.

„Pomoci si velmi váží a je to vidět i na jejich studijních výsledcích.“

Uctění hostů

Místní vesničané jsou vděční za pomoc, která je jim poskytována. Nedá se projít kolem žádného domku, abychom nebyli pozváni dovnitř. Přízemí všech stavení je tvořené jedinou velkou místností, která slouží zároveň jako obývák, kuchyně i ložnice. V jednom rohu leží proutěné rohože – postel pro všechny členy rodiny, v dalším je postavena jednoduchá hliněná pícka nebo jen ohniště. Jediným nábytkem je polička se soupravou nerezového nádobí.

Velké měděné nádoby na vodu zvané gágra jsou dalším vybavením domácnosti. Pod schody do patra, kde se suší a skladují zemědělské produkty, bývá chlívek pro kozy.

Sedíme na rohožích a nabízené jídlo není možné odmítnout. Každá rodina by nás chtěla pohostit dálbhátem, tvořeným čočkovou polévkou dál, rýží bhát a pálivou zeleninovou směsí áčar. Dálbhát pokládaný za nepálské národní jídlo si však chudé rodiny mohou dovolit jen asi dvakrát do měsíce, většinou při slavnostnějších příležitostech či k uctění vzácných hostů. Obvyklou stravu chudých tvoří dhigó-dhigó, vařené těsto z kukuřičné mouky, nebo směs luštěnin a krup zvaná šimi. Jinde nám nabízejí vajíčka natvrdo obalovaná v karí, smažené pečivo dunót, k pití pak pohárky osvěžující pramenité vody, sklenku mléka, slabě alkoholický kvašený nápoj čhang či rýžovou pálenku rakši.

V každém domku vládne přátelská atmosféra, mnohdy dojde i na zpěv nepálských lidovek. Tyto okamžiky jsou důkazem toho, že nejde o pouhou finanční podporu, ale že byl vytvořen vztah důvěry, dobrosrdečnosti a porozumění mezi lidmi, kteří, ačkoliv pocházejí z různých sociálních a kulturních prostředí, si našli cestu k srdci toho druhého. A nakonec nastává věc nejtěžší: loučení. Takže sepnout ruce, lehce se uklonit a – „Namasté!“


ŠKOLNÍ ROK

Školní rok začíná mezi 10. až 17. dubnem, kdy se v Nepálu slaví Nový rok (Naja Barsá). Výuka probíhá 6 dní v týdnu, volno je v sobotu. Předměty jsou podobné jako u nás: čtení, psaní a počítání je doplňováno předměty typu vlastivěda a rodinná výchova, důraz se klade též na množství pohybových částí vyučování. Každý pátek je věnován zpívání a tancování. Prázdniny jsou v období monzunů, tzn. během června či července, kdy vrcholí sklizeň, a tudíž děti mohou pomáhat na polích. Většinou jsou vyhlašovány regionálně, podle toho, kdy dozrává úroda. Další prázdniny připadají na významné svátky: v září či říjnu je to Dasain, na přelomu října a listopadu pak Tihár. Školní rok končí mezi 25. březnem až 1. dubnem.

NEPÁLSKÉ ŠKOLY

V Nepálu existují dva druhy základních škol: státní a soukromé. Státní jsou bezplatné, soukromé školy jsou díky vysokému školnému pro chudé vrstvy obyvatel nedostupné. Základní školní docházka je osmiletá a dělí se na tříletý nižší stupeň a pětiletý vyšší stupeň. Zejména na vesnicích je velký nedostatek škol. Jen málokterá nepálská vesnice má svou školu, takže děti musí na výuku docházet mnohdy i více než 10 km, často obtížně schůdným a nebezpečným terénem. Děti začínají školní docházku v 5 letech. Vyučovacím jazykem je nepálština, což je uměle vzniklý dorozumívací jazyk pro multietnický Nepál, kde se mluví 67 základními jazyky. Nepálština není pro žádné nepálské dítě rodnou řečí, a proto výuka v prvních třídách vypadá poněkud odlišně než u nás. Děti se musí nejprve naučit komunikovat v nepálštině, takže způsob výuky v nejnižších třídách je srovnatelný s našimi školkami. Dalším problémem je výuka angličtiny, která je v Nepálu používána jako obchodní jazyk. Děti se v prvé řadě musí naučit latinkové písmo, protože nepálština užívá indické znakové písmo dévanágarí. Nepálské státní školství se také potýká s nedostatkem kvalitních učitelů angličtiny.

NAMASTÉ NEPÁL

Občanské sdružení, jehož posláním je humanitární, vzdělávací a kulturní podpora lidí v Nepálu a zveřejňování informací o Nepálu a jeho obyvatelích v České republice.

POMOCI MŮŽETE I VY:

V projektu ÚSMĚV Z NEPÁLU můžete na dálku adoptovat nepálského školáka a výrazně tak zlepšit jeho život.

  • Také je možné přispět na stavbu základní školy nebo na kurz čtení a psaní pro dospělé v projektu VZDĚLÁNÍ PRO NEPÁL na č. ú. 322 333/2400, variabilní symbol 555 a snížit tak vysokou negramotnost.
  • V NEPÁLSKÉM OBCHŮDKU na www.namastenepal.cz si můžete vybrat buddhistické obrazy thangky nebo výrobky z Nepálu a dát tím práci nezaměstnaným, kteří zboží vyrábějí. A konečně je možné jet NETRADIČNĚ NEPÁLEM a uvidět to, co běžnému turistovi zůstane utajeno. Svými penězi nepřispějete na zisk cestovní kanceláře, ale na humanitární aktivity v jedné z nejchudších zemí světa.

Pozdrav NAMASTÉ

Tento pozdrav se užívá v Nepálu a Indii. Výraz namasté nebo namaskár pochází ze sanskrtského slova namaha, které znamená uklonit se či poklonit se ve významu vyjádření úcty. Pozdrav spočívá v sepnutí dlaní v úrovni srdce a mírnému úklonu směrem k osobě, kterou zdravíme. Tento pozdrav je také znám jako pranám, starodávný rituál vyjadřující úctu. Slovo namasté obsahuje také výraz nama, tedy jméno. Zdravím tvé jméno vyjadřuje zcela jinou identitu než oslovení jménem. Znamená, že druhého nevidím jako „druhého“, ale jako „jedno jediné bytí“. Mé bytí zdraví tvé bytí, božské ve mně zdraví božské v tobě. Spojení dlaní v oblasti srdce rovněž sjednocuje celé naše tělo a smysly k uvědomění si božského v nás. Sepnutí rukou je blízké nejenom všem náboženstvím, ale i přirozeným projevům lidského těla. Uvědomme si, že když mluvíme o sobě, ukazujeme ke svému srdci a rovněž na srdce pokládáme ruce, jestliže nás něco ohromí. Náš pozdrav ruky je jistě také vznešený rituál, je to výraz přátelství a jednoty. Neumožňuje však vzájemnou poklonu, protože bychom si odnesli boule na čele. A právě poklonou vyjadřujeme úctu a pokoru k druhému.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.