Na výzvědy za medvědy!

111-001.jpg
Ondřej Mrázek, Pátek, 27. listopadu 2009
„Vstávejte, máte na zahradě medvěda!“ vykřikuje nám do otevřeného okna chalupy za ranního šera soused na okraji městečka Tisovec mezi Breznem a Murání v horách na středním Slovensku. Rozespalí se hrneme ven ze dveří a zahlédneme mohutného huňáče, jak se láduje hruškami. Mlaská a funí u toho tak nahlas, že o nás nemá ani ponětí.

Minulý týden v pátek pozdě večer jsem se vracel z hospody a nevěřil svým očím – proti mně si to po silnici vykračovalo medvídě. Jakmile mě uvidělo, otočilo se a pelášilo pryč,“ vypráví u borovičky v hospodě čtyřiapadesátiletý Peter Gajdoš, který pracuje v místním vápencovém lomu nad městem. „Potkat medvěda v lese tady v okolních horách nikdy nebylo nic mimořádného. Ale aby se medvědi promenovali po městě, o tom jsem ještě neslyšel.“

Stop medvědímu masakru

Peter Gajdoš je myslivec, a tak má na jejich stále častější výskyt ve slovenských městech a vesnicích patřičně vyhraněný názor. „Přemnožili se. Nechápu, že se nechá ministerstvo vydírat všemi těmi vychytralými ochranáři a nedovolí razantně regulovat jejich počty, jako se to dělá u všech ostatních zvířat,“ rozčiluje se Peter Gajdoš. S medvědy mu došla trpělivost poté, co minulý rok na jaře velká medvědice napadla a ošklivě pokousala jeho kolegu. „Šel do lesa na posed, měl tam políčeno na divočáka. Jakmile vystoupil z auta, zazvonil mu mobil a vylekal medvědici, která odpočívala v jámě pod kořeny vyvráceného stromu.

Před dvěma roky se medvěd procházel ve Smokovci.

Ta se na něj vrhla a pokousala ho, málem přišel o nohu.“ Medvědi každý rok napadnou na Slovensku sedm nebo osm lidí a napáchají poměrně značné škody na volně se pasoucích stádech ovcí a skotu. Šéf Státní ochrany přírody Ján Mizerák proto již několik let prosazuje razantně počet medvědů snížit odstřelem. Odhadovaný počet osmi až devíti set medvědů by chtěl snížit na polovinu. Jeho návrh však vyvolal bouři nevole mezi ochranáři a experty, kteří se problémům konfliktů medvědů a vlků s lidmi a domácími zvířaty věnují.

Ti označují Mizerákovy plány na regulaci stavu medvědů za masakr, tvrdí, že v nich mají prsty obchodníci s povolenkami, a varují, že omezení ochrany medvěda odstartuje štvanici za medvědími trofejemi. Prodej povolenek na odstřel medvědů je mimořádně lukrativní záležitostí – ceny se pohybují od tří do pěti tisíc eur a zájemců, zejména zahraničních, je více než dost.

Chlupáč ve křoví

Není příhodnější čas pro procházky a výlety do Slovenského rudohoří než pozdní září a začátek října. Stoupáme po polní cestě do strmého kopce, na němž se vysoko nahoře pase nekonečné stádo ovcí. Lesy na okolních horách i v dolinách září ve hřejivých paprscích slunce babího léta jako pestrá paleta barev od žluté, přes oranžovou, krvavě červenou až do šarlatové, na modrém nebi plují bělostné beránky. Míříme na Poľanu – horu, která je pro Slováky symbolem národní hrdosti podobně jako pro nás Říp.

Naše půvabná přítelkyně Maja z městečka Hriňová, která nám dělá průvodkyni, nám v krátké přestávce na louskání ořechů, které jsme posbírali pod třemi mohutnými ořešáky, recituje slavnou báseň Andreje Sládkoviče: „Stojí vysoká, divá Poľana, / mať stará ohromných stínov, / pod ňou dedina Detvou volaná, / mať bujná vysokých synov: / či tých šarvancov Detvy ozrutných / Poľana na tých prsiach mohutných / nenosí a nenadája? / Alebo aspoň na tie výšiny / nehľadí dcéra tejto rodiny, / keď má porodiť šuhaja?“ Romantika Poľany ovšem nespočívá jen v poezii, která ji opěvuje. Na úbočích této bývalé sopky je dnes vyhlášen nejpřísnější stupeň ochrany přírody a hustý les připomíná neprostupný a zakletý prales.

V chráněné oblasti žijí stovky jelenů, kteří jsou základem genofondu slovenského jelena, desítky rysů a medvědů. Na vlastní oči vidíme škrábance od medvědích tlap na pahýlech stoletých dubů a čicháme k uschlým lejnům zbarveným po borůvkách. Každou chvíli se mimoděk ohlížíme přes rameno, jestli se na nás některý z nich nechystá. V lesích, v nichž žije medvěd, cítí člověk zvláštní pokoru, někdo jen lehké mrazení v zádech, jiný všudypřítomnou nejistotu a nepřekonatelný strach.

V křoví před námi se najednou pohne cosi velikého a huňatého. Strneme a zůstáváme stát jako solné sloupy, všechny rady, jak se chovat při setkání s medvědem, jsou najednou na nic, krev buší ve spáncích a tělo vypovídá poslušnost. Teď se hnědý chlupáč pohnul a… Po přečkání infarktového stavu jsme si pořádně oddechli a začali se nekontrolovatelně smát vlastní paranoi. Hnědé chlupy naštěstí pro nás nepatřily medvědovi, ale velkému jelenovi, který teď vylekaně peláší přes mýtinu pryč a mizí mezi stromy.

Medvědi udělali paseku v ovocném sadu v obci Šútovo – polámali stromy a zbourali oplocení.

Huňáči zlenivěli

V lovecké chatě na Poľaně se setkáváme s Borisem Vilhanem a Jánem Poláčkem – lidmi, kteří zasvětili místní přírodě život a tráví tu celé dny. Nejdříve pracovali jako dobrovolní strážci Chráněné oblasti Pol’ana, ale pak se raději začali zabývat medvědy na vlastní pěst. „Medvědi jsou přemnožení, jako ještě nebyli. Jestli se to nezmění, za další dva roky to bude katastrofa,“ varuje Ján Poláček, náš hostitel a průvodce světem medvědů, jemuž se přezdívá slovenský grizzlyman. „Největší problém je, že medvědi, ostatně stejně jako lidé, degenerují,“ nalévá čistého vína Ján Poláček.

Přispívá k tomu rozšíření geneticky upravené kukuřice do oblastí, kde se nikdy nepěstovala. Pro medvědy je kukuřičné pole hotový ráj. Jen se povalují a žrádla mají, co hrdlo ráčí. „Takový medvěd je ovšem potom vyžraný jako prase a nemá žádné svaly. V zimě buď zemře vyčerpáním, nebo podlehne silnějšímu samci, který se v létě živil borůvkami a malinami a musel běhat po horách,“ říká Poláček. Boris s Janem nejsou ani myslivci, ani organizovaní ochránci zvířat.

Jsou zkrátka jen hrdí na to, že bydlí v čarokrásné přírodě pod Pol’anou a tráví většinu volného času pozorováním, fotografováním a natáčením nejen medvědů, ale i jelenů nebo třeba tetřevů hlušců. Těm ostatně hrozí vyhynutí kvůli stejné chybě, jakou je v současnosti nepřiměřená ochrana medvědů. „Vyhubit jeden živočišný druh nebo ho naprosto zvýhodnit oproti druhým je v konečném důsledku jedno a totéž. Podívejte se třeba na krkavce. Začal se chránit a odnesl to tetřev hlušec,“ krčí rameny Ján Poláček. „A jestli se něco rychle neudělá s medvědy, bude to na škodu všem. Horám, lidem a nakonec i medvědům samotným.“

Medvědí ombudsmani

K okruhu lidí, jimž medvědi učarovali a kteří teď ostře vystupují proti plánům na radikální regulaci jejich stavu, patří Rasťo Dobrovodský. Podílí se na jejich monitorování, fotografuje je a natáčí na video (k vidění na www.medvede.sk). Letos už ve volné přírodě viděl osmnáct medvědů. „Je to samozřejmě někdy trochu nervák. V zimě jsem se potkal s medvědem na velmi malou vzdálenost. Medvěd šel pořád blíž, tak jsem zvedl ruce a začal na něj mluvit, abych ho uklidnil. Svůj hlas jsem pak z nahrávky vůbec nepoznal, jako by to mluvil někdo jiný, byl jsem v transu.“ Podle svých slov měl štěstí, že šlo o dospělého samce, který byl klidný a sebevědomý.

Začít střílet medvědy ve velkém je podle něj nesmysl. „Chtějí znovu povolit vnadit medvěda na maso, což je primitivní a nefér způsob lovu. Papaláši nebo boháči si bezbranného medvěda zastřelí přímo z vyhřátého křesla pohodlné lovecké chaty.“ „Nejsme extremisté, kteří by tvrdili, že jsou proti jakékoli regulaci, ale snažíme se ukázat lidem, že když budou o medvědech vědět více, sníží to riziko konfliktů s nimi,“ říká Robin Rigg, nenápadný Angličan, který se už před jedenácti lety natrvalo přestěhoval do Liptovského Hrádku a jako předseda sdružení Slovak Wildlife Society patří k nejvýraznějším obhájcům medvědů na Slovensku.

Není se podle něj co divit, že medvědi jdou za potravou do dolin. „Medvědi migrují, hledají potravu, ráno dolů na kukuřici, večer nahoru do Roháčů na brusinky. Sbíráme jejich lejna a analyzujeme je,“ vysvětluje. V rámci projektu pro předcházení konfliktům člověka s medvědem se Robin soustředí na problémové jedince, takzvané kontejnerové medvědy, kteří si zvyknou hledat potravu mezi odpadky u hotelů a horských chat. Ti ztrácejí přirozenou plachost a mohou kdykoli napadnout člověka.

Asi dvouměsíční mládě medvěda hnědého bylo nalezeno 16. dubna 2007 při hašení lesního požáru nad obcí Staré Hory.

„V květnu jsme v Tatranské Lomnici, kde mladý medvěd chodil na odpadky k hotelu, umístili speciálně zabezpečený kontejner. Přišel, dovnitř k jídlu se nedostal, a tak odešel,“ říká. „Jenomže když jsme to tam byli po čase zkontrolovat, kolem byl takový nepořádek, že by se tam nažralo deset medvědů. Takže není divu, že tam zase chodí medvědice se třemi mláďaty,“ poukazuje Robin Rigg na lhostejnost lidí, která často pohřbí i skutečně funkční, osvědčené a prospěšné projekty.

I medvěd se lekne

S nadhledem se na při o medvědy dívá zkušený bača ze salaše u Lomu nad Rimavicou, nejvýše položené vesnice na Slovensku. „Kdo potká medvěda, měl by myslet na to, jak si při tom nenadělat do kalhot.“ Medvědů viděl za patnáct let bačování desítky. „Vyšel jsem jednou takhle k lesu, když vtom se z mlází vynořila medvědice s medvíďaty. No, nebylo mi do smíchu, zůstal jsem stát jak solnej sloup. Ona si taky stoupla na zadní jako já, a nic. Tak jsme tam stáli asi pět minut, až mě to přestalo bavit. Třikrát jsem tlesknul a povídám jí: Už toho nech a běž támhle – ukázal jsem jí rukou – do Bugárova, tam je chlap, co dává medvědům kukuřici. A představte si, jako by mi rozuměla, hopsla na všechny čtyři a vydala se tam, kam jsem jí ukázal!“

Bača přináší „črpáky“ (dřevěné vyřezávané korbele) s čerstvou žinčicí, přetáhne holí dotěrného psa, zapálí si cigaretu a dává k lepšímu další z bačovských historek: „Ne že bych se medvědů nebál, ale musí se vědět, jak na ně. Jednou jsem si koupil petardy a přišel k samotě, kde stála hrušeň. Hrušky sladký jako melouny. Na ní seděli tři malí medvědi a dávali si do trumpety. Bouchnu petardu, oni sebou trhli, hop dolů a pryč. Zbyly tam po nich tři smradlavé hromádky. I medvěd se lekne…“

Ženě z Jastrabé v okrese Žiar nad Hronom medvěd pokousal lýtko.

Když se s námi bača loučí a prodává nám voňavý pecen uzeného oštiepku, říká, že před medvědy je třeba mít respekt, ale není důvod kvůli nim propadat panice. Žijí tu i vlci, rysi a nejvíce je divokých prasat. „Ty vás zříděj’ víc než medvěd, ale v novinách se o nich nepíše. U vás je máte taky a taky kvůli nim nepřestanete chodit do lesa,“ rozhazuje rukama.


MÝTY & POVĚRY

Medvěd jako největší středoevropská šelma vždy vzbuzoval úctu a respekt a stal se hrdinou mnoha mýtů, pověstí, bajek a pohádek. Člověk, který se popasoval s medvědem, získával aureolu hrdiny. Souboj člověka s medvědem je oblíbeným folklorním motivem. Většinou se ho však lidé báli a zdaleka se mu vyhýbali. Tím, že občas chodí po zadních a nakračuje celým chodidlem, získává magický rozměr jakéhosi boha a ochránce lesa. V mytologii se stal zosobněním znovuzrození, moudrosti a plodnosti. V antice lidé věřili, že medvíďata se rodí jako beztvaré chlupaté koule a teprve jejich matky je lízáním formují, čímž tvoří z chaosu řád.

Medvěd je proto chápán jako symbol stvoření a souhvězdí Velké medvědice jako ohnisková osa celého vesmíru. Válečníci a náčelníci germánské mytologie měli medvědy za své duchovní ochránce a ve skandinávských mýtech se obávaní berserkrové vydávali do bitev oděni pouze v medvědích kůžích, díky nimž jim neublížil meč ani oheň. Zatímco pohané si vážili medvědí mohutnosti a moudrosti, křesťané začali medvěda vykreslovat jako symbol zla, zosobnění krvelačnosti, smyslnosti a ďábla. Nejvíce jim vadila jeho nespoutaná divokost a nevyzpytatelnost. Ve Starém zákoně je symbolem náruživosti, obžerství a chlípnosti.

Podle ruských pověstí se v podobě medvěda zjevuje bůh a ochránce lesa Lešij, který do svých houštin a brlohů rád láká mladé dívky. Ty se pak vracejí zneuctěné a nechtějí říci o svém setkání s Lešim ani slovo. Také altajští, eskymáčtí a laponští šamani se na svých pověstných letech do jiných dimenzí rádi převtělují v medvěda. A na Slovensku s medvídkem, v jehož roli vystupuje vždy jeden z účastníků hry, dodnes velmi rády tancují v mateřských školkách děti a zpívají: „Medvídku, dej tlapku!“ U nás, kde jsme medvědy dávno vystříleli, je známe už jen jako ochočené invalidy ze zoologické zahrady nebo z cirkusu. I medvěd z Prodané nevěsty se nakonec ukáže jako převlečený Vašek.


JAK NA MEDVĚDA

Medvěd je plaché zvíře a bez příčiny na člověka neútočí. Nebezpečný je, jen když ho vyrušíme, pokud je raněný nebo když se jedná o medvědici s mláďaty. Výjimkou jsou tzv. kontejneroví medvědi, zvyklí hledat potravu v odpadcích, kteří ztratí plachost.

1. V lese se pohybujeme ve skupině, povídáme, zpíváme (ale nepískáme), děláme hluk (rolničky).

2. Vyhýbáme se nepřehledným místům s mlázím, křovím, klečí či maliním, kde bychom mohli medvěda překvapit.

3. Při stanování uložíme potraviny a zbytky jídla v bezpečné vzdálenosti od stanu. Medvěd má skvělý čich a ucítí potravu až na několik kilometrů. Nepoužívat silné voňavky, šampony a deodoranty, zvýšená ostražitost při menstruaci.

4. Sledujeme znaky přítomnosti medvěda: poškrábané stromy, lejna, stopy, rozrytá hlína. V případě pochybností raději vyklidíme prostor a vrátíme se.

5. Pokud se setkání nevyhneme, zachováme klid. Medvěd, který se staví na zadní, neútočí, ale zkoumá situaci. Neděláme prudké pohyby, zvedneme ruce, mluvíme na medvěda hlubokým hlasem a pomalu se snažíme vycouvat.

6. Nikdy neutíkáme ani se nesnažíme s medvědem bojovat. Člověk v takovém případě zpravidla nemá šanci.

7. Pokud medvěd zaútočí, lehneme si na břicho, skrčíme nohy pod tělo a ruce sepneme za krkem a děláme „mrtvého brouka“. Batoh necháme na zádech, může nás ochránit. Když medvěd zjistí, že ho neohrožujeme, zpravidla odejde.

8. V Kanadě a USA se běžně prodává účinný obranný sprej proti medvědům, který lze pořídit i na internetu (www.medvede.sk). Speciální sprej z pálivých papriček vytvoří oblak a medvěda paralyzuje. Pepřové nebo jiné obranné spreje jsou proti medvědovi neúčinné.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články