Na vrchol svých sil

Vyšlo 25. 4. 2012 · Vydání 2012 / 03
Rubrika Cestopisy · Autor Michael Fokt
Země Jihoafrická republika · Autor fotografií Michael Fokt
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Aniž to tušíme, rozkládají se všude kolem nás nehmotné propasti i vrcholy. Vítejte ve virtuálním světě plném skutečného nebezpečí. V krajině, kde za běžných okolností neexistuje cesta zpět. Na planetě nesčetných hor, na které se nevědomky drápeme úplně všichni bez rozdílu – od prvoků po slony.

Naše planeta je drsným místem, kde přežívají jen ti nejlepší. Život je nikdy nekončícím horolezeckým výstupem k oblačným výšinám adaptivní krajiny, jejíž obraz vznikl v mozcích evolučních biologů. Cílem a vysněnou tužbou této snahy je třeba rychlost jako na dálnici, nejkrásnější peří nebo zuby jako nože. Každý tvor se ze všech sil snaží vypilovat své klíčové vlastnosti k dokonalosti.

Živé organismy si jednoduše nemohou pomoct. Na paty jim totiž šlapou zástupy dalších, kteří by je při jediném chybném kroku bez nejmenšího zaváhání ušlapali. Trochu se to podobá davovému šílenství při otevření supermarketu se slevami. Za zády přitom neustále vrčí, funí a dupou příslušníci vlastního druhu obou pohlaví, ale také predátoři i konkurenti, kteří chtějí obsadit jejich životní prostor. Jediným řešením je běžet stále vpřed a vzhůru. Co nejrychleji a nejlépe.

Také už jste si někdy říkali, proč pávi konečně neodhodí svůj sice nádherný, ale neohrabaný ocas a jeleni těžké paroží? Bez nich by přece měli život mnohem pohodlnější. Oni si to však dovolit nemohou. Okamžitě by je převálcovali ocasatější samci pávů a parohatější jelení proutníci, kteří se nedočkavě derou na výsluní. Mají tedy jediné východisko: tahat s sebou stále větší ocasy i parohy.

Každá hora však má svůj vrchol. Výš to prostě nejde. Paroží příliš ztěžkne a ocasní pera už se nedají utáhnout. Obzvlášť, když utíkáte před dravcem. Když voda stoupá, může být i vysoký kopec příliš nízký na přežití. Naštěstí občas přijede přírodní buldozer a celou virtuální krajinu srovná se zemí. Po velkých změnách prostředí nebo úbytku konkurentů se ostatní dostanou zase na startovní čáru. Mohou se v uvolněném životním prostoru trochu porozhlédnout a zkusit vylézt na jiný kopec. Zvolit pro sebe novou evoluční cestu k úspěchu.

Samec martináče najde díky skvěle přizpůsobeným tykadlům partnerku podle několika molekul feromonu.
Přes ostnité brnění ježovky se dostane jen málokdo.

Útočný arzenál

Vzájemné soupeření živočichů v přírodě je komplikovanější než manévry jaderných mocností. A také vynalézavější. Nad arzenálem zbraní, které proti sobě živí tvorové používají, by zaplesal snad každý armádní generál. Stejně jako u nás lidí vyvolává vylepšení na jedné straně protiakci na straně druhé. Vznikají tím do detailu propracované strategie útoku i obrany z masa a kostí, nad kterými nezbývá než žasnout.

Samotné zuby či drápy při lovu leckdy nestačí. Často je potřeba polapit kořist něčím rychlejším, než jsou pouhé čelisti dravce. Proto je příroda plná střelců, jejichž projektily zasahují cíl během okamžiku. Chameleonův jazyk je dlouhý jako celé jeho tělo, přesto se však stočený vejde do ještěrovy tlamy. Šťavnatý hmyz zasáhne během pěti setin sekundy a do čtvrt minuty je sousto mezi čelistmi. Mořský korýš strašec vymršťuje své loupeživé nohy s takovou silou, že dokáže rozbít i tvrzené sklo. Stříkoun lapavý, ryba z jihovýchodní Asie, patrně načerpal inspiraci u policejních jednotek. Používá totiž vodní dělo. Proudem tekutiny vystříknuté z úst sestřeluje na hladinu suchozemský hmyz.

Zajímavé je, že se svému umění pracně učí. Při míření totiž musí počítat s lomem paprsků při přechodu ze vzduchu do vody a mířit před vyhlédnutý cíl. Což většinou nevyjde hned napoprvé. Zkušení matadoři rybího světa mají tedy plnější břicha než začínající zelenáči. Není divu, že přesné zbraně lovců navádějí zaměřovací systémy hodné nejmodernějších tanků. Osm očí pavouků skákavek obhlédne celý prostor kolem lovce a ještě si vzájemně rozdělí úlohy ve vyhodnocování zrakových vjemů. Zrakové orgány chameleonů se pohybují nezávisle na sobě a ještěrův mozek nějakým způsobem dokáže oba různé zrakové podněty vyhodnocovat. Ještě záhadnější „software“ mají krajty či chřestýši. Používají infračervené zaměřovače – jamky na hlavě vnímající tělesné teplo kořisti. Jejich mozek složí údaje z tepelných senzorů s informacemi očí a vytvoří něco jako tepelně-optickou mapu okolí.

Falešné oči jsou oblíbeným obranným trikem mnoha živočichů, tentokrát v podání housenky tropického motýla.
Lapací nohy kudlanek jsou dokonalou loveckou zbraní.

Jak si vylámat zuby

Nepřeberné množství loveckých zbraní samozřejmě podněcuje vznik odpovídající škály obranných taktik. Snad nejnápadnější je snaha obrnit své tělo tvrdými pláty. Podobně jako středověcí rytíři se chrání celé zástupy korýšů, hmyzu a dalších členovců. Jejich zbroj spojují ohebné klouby, aby se vůbec mohli pohybovat. Podivné korálové ryby havýši se dobrovolně uzavřely do kostěného vězení. Díky svému krunýři připomínají plovoucí žehličky, ze kterých trčí ploutve a vykukují oči. Některé želvy dokážou do svého krunýře nejen zatáhnout hlavu s nohama, ale ještě ho za sebou uzavřít pohyblivými štíty. Tvorové od svinek po pásovce by se zase mohli přihlásit do „kulatého bratrstva“. Nedobytné obrněné koule, často pokryté nejrůznějšími ostny, ze sebe vytvářejí živočichové všech kontinentů i mokrého živlu včetně našich ježků, exotických luskounů z Afriky či ryb ježíků příbuzných čtverzubcům.

Impaly a další antilopy afrických plání dokonce se svými predátory vedou působivé dialogy. Spatří-li v dálce lva či geparda, začnou skákat skoro do třímetrové výšky. Říkají tím dravci: „Všimla jsem si tě dost brzo na to, abych ti bez problémů utekla. Navíc se podívej, jak jsem silná, když dokážu takhle skákat. Radši si nech zajít chuť.“ Lovec to většinou pochopí a štvanici skutečně vzdá. Oba tvorové tím ušetří zbytečně vydanou energii a vyhnou se riziku zranění při honbě.

Když jde do tuhého, platí heslo: kdo uteče, vyhraje. Někdy se však „vyhrává“ podivnými způsoby. Někteří pavouci včetně našich lovčíků hledají úkryt pod vodou, zatímco bazilišci běhají po její hladině. Ryby letouni se naopak z vody vymršťují a plachtí až sto metrů vzduchem. Podobný manévr předvádějí i mnozí stromoví tvorové včetně žab létavek, vakoveverek nebo třeba létajících hadů bojg. Pomalejší tvorové musejí v nejvyšším nebezpečí obětovat za život část vlastního těla. Gekoni či ještěrky mohou přijít o ocas, sekáči o nohu a sumýši v zoufalství vrhají na nepřítele vlastní vnitřnosti. Ztracené údy však většinou dorůstají zpět. Občas to funguje dokonce i naopak. Celá nová mořská hvězdice může vzniknout z jediného odtrženého ramene.

Drobný chameleon je mistrem ve skrývání mezi stébly trávy. Má však tajnou zbraň – jazyk dlouhý jako celé tělo, který dokáže vystřelit na kořist za pět setin sekundy.

Zvíře zvířeti vlkem

Závody ve zbrojení mezi dravci a kořistí jsou patrně nejzřetelnějším výsledkem přirozeného výběru, jeho největší síla se však skrývá někde jinde – v urputném soupeření jedinců vlastního druhu.

  • Nádherné peří rajek či obrovská kusadla roháčů jsou výsledkem soupeření o partnerku. Vyhynulý daněk Megaceros hibernicus z Irska měl ke stejnému účelu parohy s rozpětím tři a půl metru!
  • Dílem pohlavního výběru jsou i zpeřená tykadla samců nočních motýlů, která připomínají miniaturní vánoční stromečky. Díky nim nápadníci rozeznají samičí feromony na vzdálenost několika kilometrů. S
  • Soupeří mezi sebou i dámy. Například samičky ostnáků bojují o harémy menších samečků, kteří pečují o jejich vajíčka.
  • Jedinci stejného druhu spolu nemusí soutěžit jen o právo první noci, ale také o potravu, úkryty či domovské území.
Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.