Na samotě v Africe

62-000.jpg
Tomáš Kubeš, Pátek, 2. března 2007
Slunce pálí, vzduch se vůbec nehýbe a okolní les místo vytouženého stínu nabízí jen nepatrný pokles teploty. Zbývá jen usednout do stínu velkého stromu a čekat, až slunce ustoupí. Jenže sotva člověk spočine pod korunou, musí se posouvat se stínem opět přesně podle diktátu slunce. Dalo by se říci utrpení, ale když si za to člověk zaplatí, je z toho dobrodružství.

Může se zdát, že máte aspoň trochu vyhráno, ale opak je pravdou. Sotva totiž začnete spokojeně podřimovat, odkudsi z lesa přiletí hejno mušek. Koušou neúnavně. Ohánět se po nich vůbec nepomáhá a nechat se poštípat také není nejlepší. Ovšem jedno řešení tu je – vyjít z lesa na sálající slunce. To je nepříjemné nejen člověku, ale i muškám.

Tak nějak by se dal charakterizovat jeden z treků mezi Senegalem a Guineou. Senegal je sluncem vysušená země, kdežto Guinea je šťavnatě zelená. Rozdíl při přechodu mezi dvěma vegetačními pásmy je zřetelný, mění se všechno kolem. V senegalské části najdete vodu jen pod mohutným srázem, který se svažuje z Guineje. Příroda zde vytváří údolí s mnoha vodopády, které jsou životodárné pro divoké lesy. Ty končí přesně tam, kde se voda vytrácí. Jako mávnutím proutku se tak mění celý ráz krajiny. Ve zdejších srázech a lesích žijí mnozí živočichové, z nichž nejčastěji potkáte opice. Pro šimpanze tu bylo dokonce zřízeno několik stanic. Ostatně jsou lákadlem pro turisty. Kdo je chce spatřit, musí být trpělivý a najmout si dobrého průvodce. Ani ten ale není vždy zárukou, protože šimpanzi jsou dost plaší. Zdejší potoky a tůně jsou zdrojem obživy mnoha dalších zvířat, a tak bystrý pozorovatel může spatřit různé druhy ptáků. Samotné vodopády udiví svou divokostí a chladivé tůně, o které se tříští vodní proud, lákají unavené poutníky.

Lampa pro cizince

Návštěva kraje nebývá oblíbená jen pro pozorování přírody, ale také díky možnosti seznámit se s životem místních obyvatel. Žijí zde převážně příslušníci kmene Bassari. Lidé jsou milí, ale kdo by je chtěl fotografovat, ihned zjistí, že tu není vítán. Občas se najde někdo, kdo se nechá vyfotografovat, ale bývá to často za peníze. Jedinou možností je tedy sblížit se s obyvateli.

Na turisty jsou v Senegalu připraveni, a tak mnohé nepřekvapí oválné chatrče se slaměnými střechami plně zařízené pro návštěvníky. Možná někomu bude připadat vybavení postelí a odděleným sprchovým koutem jako velice prosté, ale každopádně každá noc strávená v místním obydlí se stává velkým zážitkem. Visí tu už také jídelníčky a ceníky, které jsou všude stejné. Stačí se jen dohodnout na tom, co byste uvítali k jídlu, a paní domu se ihned vrhá do vaření. Největším překvapením však pro mě byla pouliční lampa na solární energii, kterou zde umístili kvůli turistům. Myslel jsem si, že v tomto opravdu zapadlém koutě Senegalu, kam přijíždí autobus pouze jednou za týden, se setkáme s úplnou divočinou. Tato oblast je velice zajímavým místem, kde ještě nepotkáte davy lidí, protože i cestování terénními auty je často zdlouhavé a strastiplné.

Kdo by chtěl vidět, jak asi žili zdejší obyvatelé dříve, musí přes hranice do nedaleké Guineje. Dodnes tu panuje čilý provoz. Lidé navštěvují příbuzné nebo putují za obchodem. Přes hranice se přenáší, a to často jen na zádech nebo na kole, spousta zboží, které je v sousední zemi žádané. Často tu potkáte Guinejce, kteří přivádějí svá zvířata na prodej do Senegalu, kde za ně dostanou více peněz, a hlavně tvrdší měnu – západoafrický frank. Také se tu pašuje, ale tomu pospávající celníci nemohou zabránit, protože se ze své kanceláře u závory nehnou ani na krok. I český pas se pro muže zákona může stát nepřekonatelným problémem, zvláště když údaje z něj přepisuje do velké knihy a navíc vyžaduje informace od lidí, kteří neumějí příliš francouzsky. V našem případě se celníkovi naštěstí po hodině dřiny podařilo dokončit zápis a zbavit se nás oštemplováním velkým kulatým razítkem.

Nezmapovaný kus země

Neskutečné vedro sálajícího slunce nutí poutníka ke stále častějšímu odpočinku, ale kdo se dá na vojnu, musí bojovat. V těchto oblastech jakoukoli chůzi znepříjemňuje počasí, a tak je vždy vhodné vyrazit za rozbřesku nebo posečkat na podvečer. Od desíti do čtyř hodin odpoledne bych opravdu nikomu nedoporučoval vydat se na cestu. Zapomenout si zásobu vody může být osudové. Voda je zde opravdu život a je nutné mít jí dostatek.

Kdo by spoléhal na mapu, asi bude překvapen, protože nic takového tady neexistuje. Naše cesta vedla po stopách cestovatelů, kteří se před námi vydali z Dindefela do horského Mali v Guineji. Bez mapy nesmíte sejít z cesty, řídíte se vlastně jen instinktem a radami místních lidí. O to je pochod zajímavější a dobrodružnější.

Když se vpodvečer proti nám na kozí stezce s poměrně velkým klesáním vynořil ohromný náklaďák přetížený zbožím, nevěřili jsme vlastním očím. Když například vidíte na cestě metrový stupeň, který dá zabrat i pěšímu, nepochopíte, jak tudy mohlo jet auto. V Africe je ale možné všechno. Od senegalské hranice až ke guinejské celnici je to asi dvacet kilometrů, kde se vystoupá na plató, které je již v Guineji, ale bez jakékoli osady nebo obydlí. Občasní nosiči a obchodníčci jsou ale zárukou správnosti směru. Na plošině se nám otevře daleký výhled. Na obzoru byl mohutný Masiff du Tamgué -cíl cesty. Tedy po vyšplhání do města Mali. S blížícím se večerem se celý kraj ponoří do tmy, ale táborový oheň a nekonečná hvězdná obloha jsou zárukou úžasné noci. Pocit naprosté pohody a úniku před mobilními telefony je vítanou změnou.

I když místní tvrdí, že je tu velice chladné počasí, už od brzkého rána je teplota hodně nepříjemná. Až blízká obydlí a jednoduchý řetěz natažený přes cestu věští celnici a očekávaný stín. Samotná celnice sestává ze dvou chatrčí a z dvojice ochotných policistů, kteří nám pohotově nabízejí výměnu peněz. V Guineji je inflace vysoká, a tak jsou i západoafrické franky jistotou, že peníze neztratí svou hodnotu. Největší bankovkou je pětitisícová, přičemž za jeden dolar dostanete 5500 guinejských franků. A tak každý vytahuje balíky potrhaných peněz.

Vzácné návštěvy

Dozvídám se, že turisté s batohy tu byli naposledy před pár měsíci, takže každý nový příchozí je vítaným společníkem v ospalé vesnici. Tady na hranici se cesta pro auta a pěší rozděluje. Zkratka s neznámým počtem kilometrů je vlastně jen úzká pěšinka. Je tedy nutné vždy bedlivě sledovat, kudy může chodit více lidí. Zde začíná kraj místních šerpů. Vše se přenáší, a to po africku – na hlavě. Jen někdy vidíte někoho vézt náklad přivázaný na kole. Na mnohé nosiče působíme komicky. Smějí se a doporučují nám, abychom napěchované batohy nesli na hlavě, prý to bude pohodlnější. Ochotně nám nabízejí své služby. Ale stačí je nechat potěžkat naše zavazadla, a i ten, kdo si původně chtěl vydělat, záhy prchá.

Tady je ten pravý kraj, kam civilizace proniká velmi pomalu, a tak si každý může udělat představu, jaký život vedou vesničané v západní Africe. Vesnice tu jsou dosud obehnané ploty z trnitých keřů a slaměnými střechami. Kdo by si chtěl něco koupit, zjistí, že peníze zde nemají příliš velkou hodnotu. Domorodci si vše musejí vypěstovat sami a jen za přebytky dostanou na tržišti peníze na vše ostatní, co potřebují. A toho opravdu moc není.

Guinea člověku připraví neskutečně niterné a intimní zážitky. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsme sestoupili k řece a tam se v odlesku zapadajícího slunce koupaly děti a ženy praly oblečení. Než nás spatřily, tak z okamžiku dýchala atmosféra každodennosti a romantiky, kterou většina z nás zná jen z filmů. Začít v tu chvíli fotografovat, všichni by se rozprchli a obraz, který se člověku bude promítat vždy ve vzpomínkách, by se navždy rozplynul.

Lidé jsou tu opravdu milí. Cizinci s batohy se samozřejmě stávají atrakcí. Tolik cizinců tu stále ještě neprochází. Jak se dozvídáme od učitele, který umí alespoň trochu anglicky, objeví se zde nejvýš dvě až tři skupiny za rok. Ostatně návštěva školy byla také zážitkem sama o sobě. V největší vesnici Madiana jsme se totiž dozvěděli, že by tam měl být obchod. Ze Senegalu jsme byli zvyklí, že i v té nejzapadlejší vísce byla alespoň malá občerstvovna, kde vařili kávu nebo měli chleba namazaný majonézou. Jenže Guinea je o poznání chudší země, a tak tu nic takového není. Nás zmátl nápis ve francouzštině. Domnívali jsme se, že jdeme k obchodu, zatímco jsme mířili ke škole. Přivítání bylo bouřlivé: vyběhlo snad sto dětí, a dokud jsme nepořídili společnou fotografii a neprohlédli si školu, tedy přístřešek z rákosu, nebylo nám dovoleno odejít.

Zpátky do civilizace

V osadě Kanta Tioudhi končí rozsáhlé plató, které bylo nutno překonat po výstupu ze Senegalu. Odsud jsou hory už na dosah ruky. Od poslední vesnice s velkými baobaby už jen stoupáme po strmé stezce, která je občas vydlážděna kameny. Když sleduji strmé stoupání a zároveň domorodce, s jakou lehkostí nosí na hlavě svá zavazadla, není mi příliš do řeči. Jenže místní jsou zvyklí a také nevláčejí tolik zbytečností jako my. V nejstrmějším místě mě ovšem ze srázu málem srazil člověk nesoucí velkou dřevěnou postel. Opravdu mě to překvapilo. Přenáší se tu všechno, od slepic až po nábytek, zkrátka pravá obchodní stezka.

Jakmile vstoupíte na mohutné oblé skály, osvěží vás chladivý větřík, který je vítanou vzpruhou po každého. Hory tu nejsou špičaté. Tvoří je velké zaoblené plotny, které se prudce zanořují do lesa. Během dalšího stoupání už jen skály vykukují z hlubokého divokého porostu. Tady můžete potkat i nebezpečné smečky paviánů, kteří si nenechají vůbec nic líbit. Oproti vyprahlé planině přináší les vytoužený stín a rozložité koruny stromů jsou útočištěm pro spoustu ptactva. Na to, jak málo tu žije lidí, je v těchto místech cesta dost frekventovaná. Putují tudy místní zemědělci, aby prodali své přebytky, obchodníci či nosiči, kteří přenášejí, případně pašují nedostatkové zboží. Kdo se vydá na tuto pouť v neděli, neuvěří od brzkého rozbřesku dlouhé frontě lidí, kteří vytvářejí na svazích mozaiku pestrobarevné­ho hada.

Komu se podaří vyšplhat na hory a překonat rozlehlé planiny, plný očekávání vstoupí do města Mali-Ville, které je i správním centrem oblasti. Odtud se při troše štěstí dá odjet autem po jediné spojnici dál do vnitrozemí. Kdo by čekal třeba restauraci, bude muset vystačit s prostým nákupem na tržišti. Zato člověka povzbudí pohled na malebné kopečky pod nedalekým nejvyšším vrcholem Mount Loura, měřícím 2500 m. A příjemným osvěžením je zanedbaný hotýlek, kde vám rusky mluvící zubař podá vychlazené místní pivo.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články