Na návštěvě u lidí I

Vyšlo 30. 4. 2012 · Vydání 2012 / 03
Rubrika Cestopisy · Autor Peter Hupka
Země Čína · Autor fotografií Peter Hupka a Profimedia
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

90_2_jpg_4f96a0242c.jpg

Příslušníci etnické menšiny I (Yi) obývají nejčastěji vysoko položené oblasti jün-nanských hor. Jihočínská provincie Jün-nan (Yunnan), jejíž název v překladu zní „Oblaka jihu“, je etnicky nesmírně rozmanitá. Z padesáti šesti oficiálně uznaných etnických skupin v Číně najdeme v Jün-nanu příslušníky až pětadvaceti z nich.

Zastavujeme ve vesničce Ťia-kou (Jia Gou) na vrcholu jednoho ze zalesněných horských hřebenů a následující čtvrthodinku skládáme z korby zboží. Je to spousta přepravek s jídlem, nápoji, olejem, palivem i alkoholem, a také kovové listy určené do malé pily, která je rodinným živobytím domácích. Pán domu Lu Siencho je viditelně potěšen náhodnou návštěvou. S neskrývanou radostí mi ukazuje své obydlí a majetek. Ten tvoří dvacítka jaků, pila na dřevo, dvojice náklaďáků a poměrně velké hospodářství. „Nic nám tady nechybí,“ říká spokojeně muž ve středních letech, sedící v zahradní kuchyňce sloužící zároveň i jako obývák. Kamínka na dřevo s komínem a hliněná podlaha ostře kontrastují s nejnovějším modelem televizoru. Jeho obrazovka sem do Ťia-kou, vesničky ležící téměř na konci světa, večer co večer přináší události a postavy ze vzdálené reality, jakou si domácí ve svém klidu snad ani nedokážou představit.

cina.jpg

Za jedním stolem

Věčně se usmívající babička s pětihranným kloboukem zvaným „kýga“, který je součástí tradičního ženského oděvu etnika I, nakonec vypne hučící přístroj a začne se věnovat vaření. Pomáhá jí snacha a další sympatická obyvatelka domu se zajímavým jménem Šun-ťie Fu-že. Její dvě děti si hrají se čtyřmi potomky Lu Sien-cha a dům je ve chvilce naplněn živou radostí. „My nežijeme ve městě, takže můžeme mít dětí, kolik chceme!“ raduje se hlava rodiny, zatímco ženy opékají vepřovou slaninu nazývanou „čú-žó“. Jako předkrm jsou chutné opékané placky z rýžové mouky „ní-fá-mí“ a přílohu tvoří vařená zelenina „čin-sae“, fermentované „lómpú“ připomínající korejské kimči nebo opečená pálivá paprika „lán-c´“.

Stolování rodinu viditelně spojuje, mastné pokrmy jedí bez jakýchkoli problémů i malé děti. Několikaměsíční batolata se sice teprve nedávno naučila sedět, ale v rukou už pevně drží čerstvě odříznutý kus mastné slaniny. Žvýkají ho s obrovským zaujetím, až se jim ve večerním světle petrolejky lesknou mastná líčka. I když elektřina je už dnes součástí každodenního venkovského života i v odlehlých koutech země, nepoužívá se na osvětlení za všech okolností. Koneckonců za léta strávená v lůně přírody si lidé I na pološero nebo úplnou tmu dávno zvykli.

Dům je ve chvilce naplněn živou radostí. Babička vaří: bude opékaná slanina, placky, vařená slanina a pálivá paprika.

Pohárek a vůně pilin

Starší muži z rodiny se po večeři věnují cigaretám, pivu a rozhovorům, zatímco mladší včetně puberťáků dlouho do noci řežou na pile mohutné kmeny nedávno pokácených stromů na prkna. První skupinka se postupně rozveseluje a z ruměnce na jejich tvářích je znát alkoholové opojení. Děti a vnuci veselé chásky se zatím namáhají s těžkými břevny ještě trochu vlhkého dřeva. Rozdělení pracovních úloh berou všichni jako samozřejmost a reptající bychom tak marně hledali i mezi ročníky, jež by v tuto dobu už měly dávno spát před zítřejším vyučováním.

„Zítra musím odvézt dřevo na prodej, už je objednané,“ vysvětluje Lu Siencho, který dnes večer popíjí jen velice střídmě. Místo bezstarostné diskuse s ostatními muži se prochází mezi čerstvě nařezanými prkny a kontroluje jejich kvalitu. Zatímco řezání se věnuje dvojice dospělých mladých mužů, na hromadu je úhledně ukládají jejich mladší příbuzní. Rodina je na čínském venkově dokonale sehranou skupinou ve všech etnikách. Právě to Číňané ve městech venkovanům často závidí. Výjimkou není ani Fang, mladá obyvatelka Šanghaje, se kterou si povídáme jiný večer pod hvězdnou jünnanskou oblohou. „Jsem tady jen na výletě s kolegy z práce. Zítra se vracíme domů, do zničujícího stereotypu práce a snažení, abychom si mohli dovolit byt, auto a kdovíco ještě. Tito lidé jsou podle mého skutečně šťastní. Mají vše, co potřebují, krásné místo na život a dětí, kolik se jim zachce,“ dokončí svůj zasněný monolog příslušnice úspěšné městské generace dnešních třicátníků.

Posezení před domem patří neodmyslitelně k životu komunity žijící izolovaně, ve vysoko položených horských oblastech.

Lidé Na-si a I

„Lidé z etnik Na-si (Naxi) a I se nemají rádi už celá staletí!“ vysvětluje bezchybnou angličtinou o několik dní později čínská turistka, která přijela na návštěvu Jün-nanu ze své nové domoviny, Austrálie. „V minulosti lidé Na-si a I mezi sebou bojovali a I byli po porážce vyhnáni vysoko do hor. Právě proto dnes obývají zejména nejvýše položené obce, ležící v blízkosti horských průsmyků. Tyto napjaté vztahy jsou patrné,“ pokračuje mladá žena a k vyprávění přidává aktuální příběh. „Před několika dny řidič autobusu z etnika Na-si srazil psa patřícího komusi z vesnice obydlené komunitou I. Na první pohled banální situace se však nečekaně zauzlila. Domácí za zabité zvíře žádali odškodné ve výši několikaměsíčního platu. Postavili se před autobus a řidiči zabránili odjet. A rozhněvaných vesničanů neustále přibývalo. Šofér rychle vyhodnotil situaci a mobilem přivolal na pomoc čtrnáct svých kolegů. Když přijeli na místo, cestující se začali obávat násilného střetu. Naštěstí nakonec přece jen zvítězila diplomacie a po několika hodinách čekání a zaplacení tří set jüanů (v přepočtu asi osmi set korun) mohl linkový autobus pokračovat v jízdě.“ Resty z minulosti tak mohou dodnes vyvolávat situace, jakým náhodný návštěvník těchto horských oblastí sotva porozumí. Kromě jazykové zdatnosti k nim totiž potřebuje i širokou znalost domácích poměrů a historie.

Poklidná idyla možná brzy vezme za své. I do zapadlých končin se staví silnice, které přinesou moderní způsob života.

Síla přírody

„Máme rádi přírodní symboly, vlastně jsou předmětem naší víry,“ vysvětluje jeden z obyvatel Ťia-kou, když se ho zeptáme na nápadné tetování s tygrem vyobrazeným na zápěstí. „My se dáváme tetovat skoro všichni, nejčastěji dole v Li-ťiangu. Určitě to neznamená, že by někdo z nás byl někdy za mřížemi,“ dodává na vysvětlenou.

Náboženstvím lidí I je animismus obohacený prvky taoismu a šamanismu. Předmětem vyznávání víry tak jsou duchové předků, lesy i jednotlivé stromy, hory, skály nebo živly: oheň, voda, země a vzduch. Důležitou úlohu v životě hraje magie, kterou lidé I využívají při léčbě, požehnání, modlitbách za déšť nebo při analýze svých vztahů s duchy. Drak je ochráncem jejich příbytků, avšak jeho představa se u I liší od draka v kultuře Chanů. I také věří v množství zlých duchů, odpovědných za nemoci, sucho nebo neúrodu. Věří i v rozmnožování duší, kdy jedna z duší zemřelého zůstává na stráži u jeho hrobu, zatímco další se reinkarnuje.

Někteří z I, žijící v Jün-nanu, jsou vyznavači buddhismu, častokrát však smíšeného s prvky jejich původní animistické víry. Začátkem dvacátého století za působení západních misionářů v oblasti část populace I konvertovala na křesťanství. Počet těchto konvertitů však nečiní velké procento z celkové populace, údaj z konce minulého století hovoří přibližně o sto padesáti tisících křesťanů v řadách jün-nanských I.

97_1_jpg_4f96a02432.jpg
Kýga je tradiční pokrývka hlavy žen kmene I. Je to velký kus látky napnutý na konstrukci.

Jazyk dětí tří provincií

Z osmi milionů příslušníků etnika I žije v Jün-nanu asi čtyři a půl milionu. Dalších dva a půl milionu můžeme najít v sousedním S´-čchuanu a zbývající milion na severozápadě provincie Kuej-čou. Přestože většina z nich ovládá standardní nebo mandarínskou čínštinu, v domovech si udržují vlastní jazyk. Ten patří do tibetsko-barmské jazykové skupiny sino-tibetských jazyků. I hovoří šesti různými dialekty.

V minulosti lidé používali i svou vlastní abecedu, jejíž kořeny vzniku sahají do třináctého století. Ve „starém jazyce I“, jako ho sami nazývají, je napsáno množství literárních a historických děl, stejně jako několik genealogií vládnoucích rodin. I když na běžné záznamy stačilo kolem tisícovky znaků, staré písmo I jich prý mělo až deset tisíc. Synonymem pro název etnika I je „Nuo-su“, starší označení „Lo-lo“ je dnes v Číně považováno za hanlivé. Přesto v sousedním Vietnamu a Thajsku žijí malé skupiny blízkých příbuzných čínských I, oficiálně nazývané Lô Lô nebo Lo-lo.

Lu Sien-cho v obývačce svého domu. Je majitelem stáda jaků, pily na dřevo, dvou nákladních aut a hospodářství.

Mizející ráj

Ráno pokračuje život v Ťia-kou stejně nenásilným tempem jako předcházejícího večera. Ani ruch na cestě není o nic větší. Jen světlo nového dne ukazuje věci, jež před námi milosrdně skrývala tmavá hvězdná noc. Na všechny strany vedou nové elektrické kabely, na nedalekých zelených pahorcích svítí stožáry vysokého napětí. Za zatáčkou boční silnice zase usilovně pracují cestáři. Ti asi všude v Číně dennodenně pokračují ve výstavbě asfaltových silnic i tam, kam donedávna vedly jen rozbité prašné cesty.

Některé obrazy však zůstávají jako pohlednice z minulosti vymalované jinými, možná hezčími barvami: mladá vesničanka vede na pastvu huňatého jaka a s maličkým dítětem na svých zádech si vyměňuje láskyplné pohledy. Za chvilku ho máma postaví rovnýma nohama na okraj nově vybudované silnice. Jedné z těch, které do ztracených končin přinášejí svět, aby potom do stejného světa po kouscích odnášely jejich krásu a klid.

91_1_jpg_4f96a02431.jpg

Provincie Jün-nan

Kromě rozmanitosti obyvatel je pestrá i zdejší příroda. Zatímco hlavní město Jün-nanu Kchun-ming (Kunming) leží ve velké kotlině se zelenkavým jezerem Tien-čch‘ (Dian Chi), v kraji směrem na severozápad stojí vysoké bělavé hory a hluboké rokliny. Jün-nan je svou rozlohou přesným pětinásobkem České republiky a hraničí s Myanmou (Barmou), Laosem a Vietnamem, dále s dvěma dalšími čínskými provinciemi: S´-čchuan (Sichuan) a Kuej-čou (Guizhou) a také s dvěma autonomními oblastmi: Tibetem a Kuang-si (Guangxi).

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.