Na havajské vlně

Vyšlo 31. 10. 2006 · Vydání 2006 / 11
Rubrika Cestopisy · Autor Jan Uhlík
Země Spojené státy americké ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Havaj. Vysněné místo k lenošení. Lehnout si do hamaky a nechat se ovívat krásnou domorodkou, která nosí koktejly s pravidelností kukačky v pendlovkách. Stačí zavřít oči a jste tam. Ovšem Havaj není jen krása namixovaná s pohodou, ona umí také pořádně kousat.

Vlny oceánu se tady dokážou vzedmout do výšky paneláku. Proto vyznavači windsurfingu přestávají snít a sedají se svými plováky do letadla. Adrenalin nemusejí balit, toho jsou na havajských plážích tuny. Je doslova hmatatelný! Už potřetí se na havajský ostrov Maui vydal Patrik Hrdina, několikanásobný mistr republiky ve windsurfingu. Na prkně s plachtou v ruce umí kaskadérské kousky, i on však cítí k vlnám na severním pobřeží ostrůvku respekt. Jsou dny, kdy si je raději odpustí. „Mohou si s člověkem pohrát jako s míčem. Poslední vlna láme páteře, ničí materiál,“ říká. Užil si své, ví, že kolikrát může jít o život, nebo přinejmenším o ústa.

„Mám rád adrenalin, ale jezdím podle svých možností. Vím, na jaké pláži si můžu na co troufnout,“ usměje se a hned vyloví v paměti scénku z doby, když byl ještě mladý a blbý. Myslel si, že se mu nemůže nic stát. „Přišlo nám, že dvoumetrové vlny jsou naprosto pohodové. Jenže po nich přicházely sety čtyřmetrových. Nevěděli jsme, jak zpátky na břeh. Vždyť jsme si jen tak zlehka vypádlovali na prkně na volné moře.“ Na surf se s kamarádem ani nesnažili stoupnout, z velkých vln měli hrůzu. Ty člověka vezmou a motají s ním. Funguje jen potopení do hloubky, voda totiž nenese, je v ní spousta vzduchu a nedá se ani plavat. Naštěstí se trefili na pláž, neutopili se. „Bylo nám divné, že na vodě nikdo nebyl. Jezdili jsme sami, teda, spíš nás to tahalo za nohu jako motorový člun. Ještě klika, že je prkno přivázané k noze, alespoň se dá vyručkovat na hladinu. Teď už víme, že když nikdo neadrenalin jezdí, jde o znamení, které je třeba respektovat.“ Ani tenhle zážitek Patrikovi Maui neznechutil, rád se vrací. Kvůli přírodě, kterou pomalu ukrajuje civilizace, a hlavně kvůli ježdění. A neleze do vln, když v nich neřádí „lokálové“, tedy místní. I když… „Ještě jednou jsme to porušili. A rychle jsme zjistili, proč tam nikdo nevlezl. Medúzy. Ty potvory nás požahaly jako ďas, jsou nepříjemné, jinak žraloků se tam nikdo bát nemusí. Ti loví, když prší. A domorodci tvrdí, že útočí na lidi tak jednou za dva roky.“

Vyšší než panelák

Havaj už není tak nedostupná, jak se může zdát. Stačí nějakých 25 tisíc korun na letenku, ubytování na ostrově se sežene za solidní peníze. A jídlo? V obchodních střediscích se dá najíst za tři čtyři dolary. „Už kvůli tomu jezdíme na Maui. Navíc, na severním pobřeží je soustředěná spousta windsurfingových firem, takže když se něco poničí, snadno seženeme náhradu,“ vysvětluje Patrik Hrdina.

Havaj je rájem pro „oplachtěnce“ na jaře a na podzim, v zimě sice jsou nejlepší vlny, kterým napomáhají bouře na severní polokouli, jenže chybí tolik potřebný vítr. Zima je dobrá pro surfing bez plachty. Na jaře či podzim jsou ideální vlny, stačí čtyřmetrové, na výšku stěžně. Větší, ale ještě sjízdné, jsou na pláži s hrůzostrašným jménem „Jaws“, tedy „Čelisti“. „Nikde na světě se nejezdí ve větších vlnách. Tam se nedá jezdit, když jsou malé. Vlny nejdou rozpádlovat a nejezdí se na břeh, to by těžko někdo přežil,“ varuje případné zájemce o parádní zážitek jeden z nejlepších českých závodníků historie windsurfingu. Pro drsné muže, ale i ženy, je připravena soutěž. Kdo sjede největší vlnu, vyinkasuje 60 tisíc dolarů. Před dvěma roky si dal čtyřicátník Pete Cabrinha vlnu o výšce 60 stop. Že si nedokážete představit, kolik to je? Něco málo přes 18 metrů, takový slušný šestipatrový paneláček.

Už jen desetimetrová vlna stačí, aby se člověku zatajil dech. Stojí na břehu a poslouchá hučení moře. Ti, kteří v takových vlnách jezdí, říkají, že jim tluče srdce hrůzou. Ne, hukot moře nepřehluší, to nejde. „Úplně cítíte, jakou má oceán sílu. Není to hlasité, jako když startuje letadlo. Zvuk je hluboký, jako když vedle starého pionýra nastartujete Harley Davidson. Vlny vám dávají najevo, že tam jsou,“ vyznává se Patrik Hrdina. Možná i proto má nejraději pláž Ho’okipa, kde je slaná voda o kousek mírnější, hodnější. Jako by břeh Maui jen hladila.

„Tohle místo má pro mě dva adrenaliny. Jednak vlastní ježdění, a pak jestli se člověk vůbec dostane na vodu. Někdy je strašně těžké dostat se na plovák, i při malých vlnách je ta poslední v sérii silná. Člověka spláchne, povalí.“ A může ho i zle pochroumat, pohrát si s ním jako kočka s myší. Voda je živel, voda má ohromnou sílu. A nebere ohledy na nikoho. Kdo si s ní zahrává, má smůlu. Dokáže mu, že je nic. Naprostá nicka, se kterou si může dělat, co se jí zlíbí. Civilizace postupuje i na malebné Havaji závratným tempem. Kde před pár lety byla jen příroda, staví se takovým fofrem, že za opravdovou divočinou je lepší jet na ostrov Kauai. Tam je ještě pravá příroda s nedotčenými pralesy. Místní říkají, že tam chcípnul pes. Zato na Maui už lze nalézt všechno. Od hotelových pláží s koktejlovými bary na jihu ostrova přes drahé restaurace až po supermarkety. A v městečkách, kde se ještě před několika lety nemusela zamykat auta, je potřeba dávat bacha.

Havajské zákony

Patrik Hrdina může srovnávat, na Havaji byl před devíti roky a poprvé ještě o kousek dřív. Stouply ceny potravin i benzinu. „V Paia je prakticky jedna hlavní silnice a jedna křižovatka. Stejně se tam dělá zácpa, ve které strávíte pár minut,“ kroutí hlavou. Možná o něco lepší je vyrazit na východ, do města Hana, kde prakticky žijí jen domorodci, Havajci. Tradiční zvyky se tam udržují, lze se tam setkat s obvyklými výrobky, ale o hezkou štíhlou dívku rozhodně nezakopnete. „Takovou člověk nevidí. Havajci jsou tmavší a spíš obézní, robustní. Průměrná váha chlapů je snad sto kilo, jsou to pořádní kousci,“ odrazuje Patrik případné zájemce o lepé havajské krasavice oděné pouze do pestrobarevných květin a maličkých kousků látky.

Kdo však jede kvůli vlnám, nebude litovat nikdy.

Klokani na Maui

Tak tohle je opravdová lahůdka. Počkat si na pěknou vlnu, s větrem v zádech na ni vyjet a odrazit se jako klokan o pár tisíc kilometrů dál. Alespoň chvíli plachtit jako pták. To mají windsurfaři rádi, kvůli těmto chvílím nelitují námahy a vyrážejí na Havaj.

Skoky kolem pěti metrů jsou běžné, normální, skoro se chce říct fádní. Jenže! Nájezdová rychlost je kolem 40 km/h a vlna to mastí proti třicítkou. Když se to sečte, je nájezdová rychlost 70 km/h. A to je pořádný fofr, ve kterém je nutné trefit odraz dřív, než vlna přepadne. V tu chvíli je jako akrobatický můstek.

Běda, když se to nepovede. Jak vlna spadne před prknem, je lepší plachtu okamžitě zahodit. Stejně člověka sundá, ale ušetří si nepříjemnosti.

Jen se musí dát pozor při dopadu. Když se padá z desky, nesmí to být šipkou. Za vlnami bývá menší hloubka, než je v místě obvyklé. Takže ideální je placák. Ale ono se stejně ve většině případů padá na záda…


Havajské zákony – surfování

I surfování v oceánu, který je dost velký pro všechny, má svá pravidla. Stejně jako provoz na silnici nebo ve vzduchu. Kdo je nedodržuje, je vyvrhel a surfaři ho rychle vypakují. Na navoněné frajírky mají pifku. Když přerůstají přes hlavu, profíci se sbalí a jedou na tajné pláže, na místa, o kterých nikdo kromě nich neví. Havajský zákon číslo 1: Do jedenácti hodin dopoledne patří oceán jen surfařům a rybářům, až potom mohou na hladinu windsurfaři a kitesurfaři. Havajský zákon číslo 2: Pravá strana pláže patří surfařům, levá oplachtěncům (ale někde to může být opačně). Havajský zákon číslo 3: Kdo se první postaví na vlnu, je jeho. Ostatní mu na ni nelezou (tento normativ je důležitý, neboť zatímco kdysi se sešlo na moři 30 lidí, teď jich tam okouní třeba 150).

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.