Na bambusovém kole přes hory sedmi barev

214-1.jpg
Autor článku: Markéta Čeřenová, Pondělí, 21. května 2012
Autor fotografií: Markéta Čeřenová
„Vy chcete projet hornatou severozápadní částí Argentiny až k bolivijské hranici bez přípravy, jen na kole a ještě k tomu na bambusovém?!“ Právě takhle reagovala většina lidí v našem okolí. Prý bez zkušeností, pořádného plánu a drahé cyklistické výbavy nemáme šanci. Ale já a můj argentinský kamarád Nicolas jsme přesvědčeni, že naše cesta bude vítězství ducha nad tělem - a možná taky bambusu nad kovem!

Na naši cyklotúru na bambusových kolech, která Nicolas v Argentině již šest let ručně vyrábí, se vydáváme na konci února. Pro jižní polokouli to tedy znamená léto, i když pro tuto oblast zároveň období dešťů.

Vyjíždíme z historického městečka San Miguel de Tucumán, kde byla roku 1816 vyhlášena nezávislost Argentiny na Španělsku, a hned první den se rozhodujeme pro křest ohněm. Vyjíždíme na Cerro San Javier (slovo cerro znamená vrchol) vysoký 1280 m, cesta má více než sto zatáček. Terén je pro nás extrémně náročný, prudce funíme a jde z nás pára skoro stejně jako z okolních kopců, hustě porostlých subtropickou vegetací. Drobné mrholení nám příjemně ochlazuje silně tepající spánky, ale cestu lemující vodopády a úchvatný pohled do vzdalujícího se údolí přináší zvláštní pocit úlevy a míru. Za tmy a silného deště konečně přijíždíme do malé vísky San Javier, kde se před námi jako zázrakem zjevuje opuštěný přístřešek, přímo ideální pro naše stany. Uléháme za zvuků tanečního stylu cumbia a hlaholu místních štamgastů postávajících před obchůdkem. Mačetu, kterou má Nicolas připevněnou na kole a která nám slouží pro štípání dřeva, si pro jistotu bereme do stanu. Všechny obavy však okamžitě přemůže únava doprovázená zaslouženým spánkem.

Ráno pořádně promazáváme kolena, která se začínají ozývat. Ze společné kalabasy usrkáváme tradiční argentinský nápoj maté a přitom pozorujeme koně klidně se pasoucí jen pár metrů od našich stanů.

Jen co vyjedeme na vrchol, zjevuje se před námi socha Krista a z výšky svých 28 metrů nám žehná. Je prý čtvrtá nejvyšší na světě. Doufáme, že tato náhoda bude požehnáním naší cesty.

Argentinská pohostinnost

Po úžasném sjezdu téměř opuštěnou asfaltkou nás čeká tvrdá realita argentinské silnice číslo 9 směrem na Saltu. Auta na nás stále troubí a jen těžko říci, zda to míní jako projev podpory, či jako doporučení, že se máme klidit z cesty. Jenže krajnice téměř neexistuje, a přestože jedeme po bílé čáře, kamiony nám projíždějí těsně u těla. Naštěstí si někteří řidiči i při té rychlosti stačí všimnout, že naše kola jsou z bambusu a při předjíždění zvedají palce, pokřikují a všemožně vyjadřují svůj obdiv.

Všichni čtyři ujedeme společně ještě 300 km. Stanujeme, kde se dá. U benzinové pumpy, v budově sportovního centra či na břehu řeky. Období dešťů nám naštěstí ukazuje svou mokrou tvář až po šesté hodině večerní, kdy naše denní jízda obvykle končí.

Do historického městečka Salta ale přijíždíme až za tmy a úplně promočení. Zastavíme na první benzínce a snažíme se zahřát teplým maté. Zvyk pít tento nápoj je v Argentině natolik rozšířen, že vám tu téměř všude a bez řečí naplní termosku horkou vodou. Máme číslo na Lucu, kterého jsme ještě před odjezdem kontaktovali přes webovou komunitu CouchSurfing, kde si lidé zdarma nabízejí ubytování u sebe doma. Sice jsme v Saltě o týden dříve, ale zkoušíme to.

A opravdu – za deset minut se objeví rozesmátý Luca i se svým náklaďáčkem, do kterého nás i s bambukoly nakládá. Dává nám pokoj se sprchou, vaří večeři a představuje krásy noční Salty z vyhlídky Cerro San Bernardo. Po pár dnech poznávání Salty očima místních a ochutnávání údajně nejlepších empanadas v zemi (obdoba plněných pirožků, které tu hrdě nazývají salteňas) je čas jet dál. Tentokrát už jen já a Nicolas. Bambukola měla ve městě velký úspěch a pro samé fotografování a vysvětlování se nakonec z centra dostáváme až po poledni.

Silnice směrem do provincie Jujuy se vlní přes horské tropické lesy Yungas, a jelikož většina aut preferuje novou rovnou silnici, můžeme se nerušeně kochat okolní bujnou květenou.

Vůně tropického lesa a úchvatné okolí je bohatou odměnou za náročné stoupání. Sjezd dolů je pak dlouhý a úžasný. Jediným společníkem nám jsou místní pasoucí se kozy, které však občas zabloudí i na silnici. I když vyhlížejí neškodně, v plné rychlosti by srážka s nimi nemusela dopadnout nejlépe.

Velký plechový talíř odrážející sluneční paprsky slouží jako solární vařič. Vyrábí ho místní nadšenci z nařezaných laminátů.

Bambus versus kaktus

V idylické „ekovesničce“ Yala nás dosyta nakrmili a na zahradě své komunity nechali postavit stan místní příznivci permakultury (tedy permanentní, trvale udržitelné kultury), kteří byli z nápadu bambusového kola tak nadšeni, že nás téměř nechtěli nechat odjet. Bylo to těžké loučení, protože i my se tu hned cítili jako doma. Střechy, lampy, nábytek, skoro všechno tu bylo z bambusu. Ale do začátku karnevalu v městečku Humahuaca už zbývalo jen pár dní a my jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít mýty opředený obřad vzkříšení ďábla!

Pokračujeme ve stoupání za ostrého slunce, ale naštěstí s větrem v zádech. Vzduch je čím dál sušší a bujnou květenu vystřídaly vysoké kaktusy zvané cardon, které se majestátně tyčí uprostřed barevných skal. Zdálky připomínají tyto několikaramenné kaktusy lidské postavy a dodávají tím krajině mystickou atmosféru.

Lidé tu vysušený kaktus používají jako dřevinu pro různé konstrukce a řemeslné výrobky. Zato na naše bambusová kola se tu dívají spíše podezřívavě. „To kolo je opravdu z bambusu? Nevěřím!“ prohlašuje pochybovačně hlídač jedné bývalé pevnosti Inků nedaleko Tilcary. „A ta vrata jsou opravdu z kaktusu? Nevěřím!“ vrací mu to škádlivě Nicolas.

Projíždíme obratníkem Kozoroha a při překonávání kopců a stoupající nadmořské výšky nám pomáhá žvýkání sušených lístků koky. Rostlina, o které jsme toho ještě před pár dny moc nevěděli, se tu v obchodech běžně prodává a pro nás se stává užitečným a přirozeným prostředkem zmírňování bolestí hlavy z nadmořské výšky. Indiáni znali odedávna její příznivé účinky a možná vděčí právě této posvátné rostlině za to, že jich v těchto oblastech alespoň pár přežilo těžké doby španělské kolonizace.

Ďábel křtí pudrem

Projíždíme starou indiánskou vesničkou Purmamarca kolem neuvěřitelně barevných skalnatých hor. Jedna se tu příznačně jmenuje Cerro de los siete colores, tedy Hora sedmi barev. V krajině se střídá červená, oranžová, fialová, modrá, béžová, bílá, zelená a spousta dalších odstínů, které tu vytvořily minerály v horninách. Z malebných vesniček, kterými projíždíme, již sálá předkarnevalová atmosféra. Lákají nás tóny místních pouličních kapel, a když se zastavujeme ve vesničce Maimará, lidé nás přesvědčují, že tato vesnička je sice menší, ale karneval je tu prý opravdovější než ve známější, turisty okupované Humahuaca. A tak se rozhodujeme zůstat.

Jsou asi tři hodiny odpoledne a všichni na ulicích vesele tančí a hází si do obličeje plné hrsti pudru. Neujdeme ani dva kroky a už jsme „pokřtěni“ bílým pudrem. Když už nás křtí asi podesáté a my téměř nevidíme, nasazujeme brýle, šály a kapuce. Všude kolem bílé obličeje a stoupající prášek, lidé tančí, popíjejí a zpívají za zvuků trumpet a bubnů. Konečně davu ukážou loutku vykopaného ďábla a osm dní oslav může začít! „Suelta el diablo!“ (Uvolni svého ďábla!) pokřikují na nás ze všech stran. Dozvídáme se, že na těch pár dní tu místní čekají celý rok, protože je během nich nikdo nesoudí a oni se tak mohou alespoň jednou v roce osvobodit od pravidel svazující morálky.

Sluneční vařič Zase šlápneme do pedálů, ale po pár kilometrech si uvědomujeme, že není dobrý nápad vydávat se na silnici v době trvání oslav. Lidé se hojně přesunují z vesnic do vesnic a kolem nás kličkují vyhrávající, všemožně pomalovaná a stužkami ozdobená auta. A není výjimkou, že rozšafnou posádku napadne nám za jízdy do obličeje nastříkat zábavnou pěnu.

Naši pozornost zaujme velký plechový talíř odrážející sluneční paprsky jen kousek od cesty. Zastavujeme a zjišťujeme, že tento zvláštní předmět slouží jako solární vařič. Pár nadšenců tu v bývalé nádražní budově doslova na koleně vyrábí tyto paraboly z nařezaných laminátů. José, který je členem této místní kooperativy sídlící ve vesničce Tilcara, hned staví vodu na maté a názorně nám předvádí, jak se dá vařit pomocí slunce. Parabola odráží všechny sluneční paprsky, které na ni dopadají do jednoho bodu, a voda se opravdu za chvíli vaří. My na oplátku zase vysvětlujeme, jak se dá vyrobit bambusové kolo.

Další den vyrážíme na doporučení Josého navštívit jeho známé – mladý pár uměleckých řemeslníků, který si svépomocí postavil dům z jílových kvádrů tady v horách, nedaleko vesničky Jueya. Vítá nás mladá žena a dvě děti, které si hned chtějí zkusit, jak se jezdí na bambukole. Arcoiris, jejíž jméno v překladu znamená „duha“, je původem Kolumbijka a vypráví, jak se s manželem Argentincem poznali při cestování v Ekvádoru, kde se živili prodáváním vlastnoručně vyrobených šperků. Na cestách se jim narodila holčička a zanedlouho také chlapeček, a jelikož nikdy neměli peněz nazbyt, rozhodli se postavit si dům jen z toho, co dá příroda. Dům působil velmi příjemně, byl plný nepravidelných křivek a zákoutí, která se z jílu snadno vytvarují. Venku nechyběla ani tradiční hliněná pec.

Na jejich doporučení navštěvujeme nedalekou pevnost, která však na rozdíl od známé Pucara de Tilcara nebyla dosud zpřístupněna turistickému průmyslu. Inkové si ke stavbě svých sídel dokázali vybrat ty nejlepší vyhlídky. Těchto pevností je v okolních horách více a většinou se dají poznat podle velké koncentrace mnohoramenných kaktusů cardon. Arcoiris nám vaří čaj a na stůl nese ještě teplý domácí chleba, na který si mažeme výbornou marmeládu. S úplnou samozřejmostí se počítá s tím, že zůstaneme. Původně jsme chtěli dnes pokračovat v jízdě, ale tentokrát jsme dešti vděčni, že nás donutil zastavit se a moci tak lépe poznat naše zajímavé hostitele a jejich alternativní způsob života.

Projedeme pak ještě malebnou vesničkou Humahuaca, zapsanou v knize dědictví UNESCO, kde společně s rozjařeným davem zase pohřbíme karnevalového ďábla. Podle místních prý není radno si tento obřad nechat ujít: kdyby člověk ďábla zase nezakopal, nenašel by během celého roku klid. Původně plánované tři týdny, které jsme si na cestu vymezili, se blíží ke konci, ale touha po objevování naopak roste, a tak pro jednou zapomínáme na čas a vydáváme se vstříc dalšímu dobrodružství.

Cesta se nakonec protáhne celkem na tři a půl měsíce, během kterých projedeme ještě Bolívii a Brazílii. Bambusové kolo nás ani jednou nezradí a připraví nám spoustu dalších zajímavých zážitků.


V čem je lepší Bambukolo

Bambus je výborný materiál pro výrobu kol, jeho odolnost je podobná oceli a jeho přirozená poddajnost absorbuje nerovnosti terénu a tím umožňuje pohodlnou, odpruženou a vyrovnanou jízdu. Přírodní material je lehčí a na dotek příjemnější. Šetří životní prostředí: bambus je travina, která roste velmi rychle a pohlcuje tak velké množství oxidu uhličitého. Jeho sklizeň na rozdíl od těžby nerostů neničí krajinu a na rozdíl od chemického zpracování kovových materiálů neznečišťuje životní prostředí. A v neposlední řadě – seznámíte se díky němu se spoustou zajímavých lidí. Kola, na kterých jsme projeli tři země, vyráběl Nicolas Masuelli z Argentiny. Různé modely bambusových kol najdete na stránkách www.bambucicleta.com.ar

Co jsme projeli a ujeli

Země: Argentina, Bolívie, Brazílie

Celkem: 10 073 km – z toho na bambusovém kole něco kolem 3000 km, zbytek vlakem, na kapotě náklaďáku, autobusem a lodí

Poruchy kola: 3 píchnutí, 1 výměna duše, 1 brzdový válec

Na kole v Argentině

Silnice jsou v poměrně dobrém stavu, ale cyklostezky nečekejte. Pozor je třeba dávat hlavně na autobusy, které většinou netroubí a projíždějí velmi blízko a v plné rychlosti. Opravny kol jsou v každém městečku a většinou se i ve vesnici najdou nějaké šikovné ruce. Lidé jsou pohostinní a k cykloturistům většinou velmi milí. Vodu si můžete načerpat ze speciálních kohoutků u benzinových stanic. U mnoha benzínek jsou sprchy a dá se tam docela dobře stanovat. To se dá téměř kdekoli, ale vždycky je dobré se dovolit místních.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články