Mytickým Dolpem ke Křišťálové hoře

56-57dolpo.jpg
Autor článku: Anna Sehnalová a Jakub Kocurek, Úterý, 9. února 2016
Autor fotografií: Anna Sehnalová a Jakub Kocurek
Pro většinu cestovatelů je nepálské Horní Dolpo téměř mytický kraj. Horské pastviny, na kterých se prohánějí stáda jaků, křišťálově čisté řeky razící si cestu hlubokými kaňony mezi zasněženými štíty. Jaká je ale skutečnost?

Krajina posetá malovanými buddhistickými stúpami, v níž cestu ukazují modlitební praporky a kameny s vytesanými mantrami. Vesnice se starými kamennými domy, které připomínají orlí hnízda, a s Tibeťany v tradičním oblečení. Jedno z posledních míst na zemi, kde nejsou žádná auta, silnice a elektřina je tam vzácností. Tak prezentuje Horní Dolpo nepálská vláda.

Boj s byrokracií

Ale život na konci světa bez vymožeností toho dnešního má k idyle daleko. Stejně tak i cestování do této oblasti. Kromě extrémní fyzické náročnosti je tu ještě jedna věc, jež činí z Horního Dolpa legendární kraj, a to vstupní permit, který stojí 500 USD na 10 dní. Víme, že peníze z permitů se rozkradou ještě v Káthmándú a do zoufale chudého Dolpa se nic nedostane. A tak naše cesta začíná hledáním agentury, která nám potřebná povolení zajistí.

Problém je, že chceme jít bez průvodce a nosičů stojících další stovky dolarů navíc, což se oficiálně nesmí. Nakonec nacházíme jedinou agenturu vycházející nám vstříc. Vyplňuje se nekonečně papírů, včetně fiktivního jídelníčku pro naši výpravu na měsíc. Pak už stačí koupit pojištění našemu fiktivnímu průvodci a vzhůru na imigrační úřad. Nesympatický úředník okamžitě nachází chyby v našem itineráři a nechává nás jej několikrát předělat. Ukazujeme mu mapu Dolpa, v níž se zoufale neorientuje. Celé to trvá několik hodin.

V jednu chvíli nás vyhazuje z kanceláře, kde zůstává pouze majitel naší cestovní agentury. Pak konečně dostáváme magické kartičky. Dovídáme se, že jsme byli vyhozeni proto, že si úředník potřeboval beze svědků říci o nezbytný úplatek. Taky se dovídáme, že od doby, kdy jsou u moci v Nepálu maoisté, to bez úplatku nejde. Na lukrativní místa na úřadě totiž dosadili zasloužilé soudruhy, kteří si takto bokem vydělají až deset tisíc rupií denně (plat číšníka je 4000 rupií měsíčně).

Jaci a dzo tu jsou po staletí spolehlivý dopravní prostředek. Nesli i naše krosny.

Konečně na cestě

Po peripetiích s permitem a dopravou do výchozího bodu Kagbeni, vesničky nedaleko známého Džomsonu na treku kolem Annapúren v jižním Mustangu, konečně vyrážíme. Cesta se po chvíli odděluje od řeky Kálí Gandakí a stoupá do 4300 metrů vysokého sedla. Za sebou nechává zcela vyprahlou vysokohorskou poušť Mustangu. S přibývající výškou se objevují první rostlinky a před sedlem jsou už kopce zelené a jsou vidět i první stromy. Druhý den ráno úzká stezka klesá do Sangdaku, prvního sídla na cestě. Mezi pár hliněnými domečky bez dveří (vstupuje se dírou ve střeše) pobíhají rozesmáté, ale neuvěřitelně špinavé děti. Ve vesničce není vodovod, elektřina ani mobilní signál. Místní nás zvou k sobě na večeři, dnes se asi jako většinu dní podává rýže s kopřivami.

Na cestu do Ccharky, vedoucí přes 5600 metrů vysoký průsmyk, je lepší se připojit k místní karavaně vezoucí kanystry s domácí pálenkou a instantní nudle. Tři dny putování s karavanou vypadají dosti podobně. V pět ráno se nahánějí dzo (kříženci jaků a buvolů) z kopců, kde se přes noc pasou, a začínají se nakládat. Jeden dzo se vždy snaží nabrat někoho na rohy, a když se mu to nedaří, pokaždé se s celým nákladem rozběhne, vyskočí do vzduchu, plácne sebou na záda a nehybně leží. Po sérii nadávek, kopanců a úderů holí od vůdce karavany nakonec vždy neochotně vstane a celý den pak bez dalších protestů nese náklad.

Snažíme se držet s karavanou krok, ale daří se nám to jen k prvnímu většímu stoupání, kdy nám karavana vždy zmizí za obzorem, a my tak musíme celý den doufat, že opravdu zastaví na smluveném místě. Před Ccharkou cesta vystupuje z kaňonu řeky a křižuje svěže zelené alpínské louky poseté fialovými hořečky, velkými bílými hořci a dokvétajícími zakrslými azalkami. V jednu chvíli se mezi sutí na stráni něco modrá, jsou to legendární modré máky z rodu Meconopsis – vytoužený cíl mnoha botanických expedic počátku 20. století.

Na Křišťálovou horu jsou „nalepeny“ buddhistické i bönistické kláštery.

Vesnice u hranic

Ccharka leží na pašerácké stezce nedaleko čínské hranice, a tak lemují cestu i pestrobarevné plechovky od nápojů popsané čínskými znaky. Vesnice ležící na nízkém ostrohu na soutoku dvou řek připomíná pevnost. Šeď kamene kontrastuje se svěží zelení polí ječmene. Mohutné kamenné domy nalepené na sobě vytvářejí nepřehlednou spleť úzkých bahnitých uliček. Miniaturní okna dávají tušit, že zimy tu bývají krušné. A nejen zimy. Hodně lidí po nás chce léky, hlavně na oči a bolesti kloubů. Bohužel se ukazuje, že ve vesnici je těžce nemocné dítě. Jsme požádáni o pomoc. Podle popisu usuzujeme na zápal plic a vybíráme vhodná antibiotika.

Jako na zavolanou přichází francouzská výprava s lékařkou. Neprodleně dítě vyšetřuje a konstatuje, že jde o slepé střevo a je potřebná okamžitá operace. Jenže do nejbližšího zdravotnického střediska jsou to dva dny na koni a prý tam není žádný personál a do nemocnice jsou to další tři dny. Zbývá přeprava vrtulníkem. Ten má náhodou přiletět hned následující den, aby odvezl inženýry a techniky mobilní společnosti montující na kopci nad vesnicí nový vysílač. Úplně opilý hlavní inženýr nám dává rady ohledně investic v Nepálu, o které opravdu nestojíme.

Nicméně souhlasí, že dítě odvezou. S přepravou zase nesouhlasí matka, protože nemá 30 000 rupií (asi 7500 korun) na operaci. Začínáme počítat, jak se složit, ale předbíhají nás Francouzi, kteří nabízejí za sebe 70 000. Vypadá to nadějně, ale dítě bohužel v noci umírá. Vrtulník stejně nepřiletěl a nepřiletěl ani následující den.

Legendární modrý mák rodu Meconopsis

Na pašeráckém trhu

Večer za plápolání svíček nad slaným tibetským čajem pronikáme do fungování dnešního Dolpa. Vysvětluje se, proč jsou ve vesnici téměř jen ženy a děti. Současné Dolpo totiž nežije z obchodu s tibetskou solí jako dříve. Sůl dnes nahradilo čínské spotřební zboží a potraviny. Dolpané obojí nakupují v Číně a pašují zpět do vlasti. Opačným směrem proudí jarca gunbu (Ophiocordyceps sinensis) – zvláštní houba parazitující na housence, považovaná v čínské medicíně za všelék, a především afrodiziakum. Její cena dosahuje závratných 25 000 USD za kilo. V Dolpu se sbírá časně zjara a v tom čase se zde zastavuje život: každý jde do hor a hledá.

V Číně zrovna skončila letošní velká směna zboží a teď probíhá v nedalekém Tindže něco jako pašerácký veletrh. Cestu do Tindže zaplňuje jedna novodobá karavana za druhou. Stovky jaků, koní a mul naložených čínskými dekami, kartony piva, pařáky na rýži, rozebranými čínskými armádními stany, nudlemi a rýží… Co se nevešlo na zvířata, nesou Nepálci. Jeden z nosičů má na zádech celá litinová kamna. Mísí se zde tradice a moderna.

Vůdčí zvířata na sobě mají ochranné amulety, ale tradiční zrcátka na čelech koní někdy nahrazují DVD. Přichází také mladý Tibeťan – prodejce mobilů, uprchlík z „pravého“ Tibetu v Číně. Má jich plnou krosnu, říká, že přes třicet typů. Na příhodných místech vyrostly stany s občerstvením. Sortiment je identický: kola, pivo, kořalka, nudle a sušenky – všechno z Číny, samozřejmě. Horské louky okolo jsou posypané stovkami plechovek od Lhasa Beer.

K pětitisícovým průsmykům cesta příkře stoupá přes suťoviště.

Čilým ruchem se zásoby rychle tenčí, v jednom stanu tak zbyl pouze americký Budweiser vyrobený v Číně. Jako rodilí Budějčáci znechuceně odmítáme. Vůdci karavan vysvětlují, jak to celé funguje. Čínští, a především tibetští obchodníci se dohodnou, kdy a kde směna proběhne, a pošlou dopis kousek přes hranici do nepálského Dolpa. Informace se rychle rozšíří a směna může začít.

Z čínské strany přijedou náklaďáky se zbožím, z Nepálu přijdou Dolpané se zvířaty a jarcou gunbu, tu prodají, nakoupí zboží, naloží na jaky a hurá domů. Celé to trvá asi týden, hrstka čínských pohraničníků se údajně zamkne na základně a dělá, že nic nevidí. V Tindže se pak zboží přivezené z Číny dále směňuje a přeprodává. Děje se tak na travnaté ploše před vesnicí, jež měla v šedesátých letech sloužit jako letiště CIA pro dodej zbraní tibetským povstalcům bojujícím proti Číňanům. Dnes je zde trochu ironicky stanové městečko a všude hromady čínského zboží a spousta Tibeťanů, kteří s ním čile obchodují.

Samotné Tindže je snad nejhezčí místo v Dolpu. Malebná kamenná vesnice, jíž vévodí obrovské stúpy a za níž se postupně zvedá široké zelené údolí tvořené mozaikou políček, kamenných usedlostí a desítek stúp, které spolu se dvěma pevnostmi střeží cestu do Tibetu, vinoucí se vstříc zasněženým hraničním vrcholům.

Buddhistická stúpa

U posvátné hory

Nám nezbývá, než se vydat na cestu přes Saldang s klášterem s nádhernými freskami, nedávno zhotovenými asi nejznámějším Dolpanem současnosti, světoznámým malířem Tenzinem Norbu, a dále přes 5000metrové sedlo Sela do našeho cíle v klášteře Šel pod posvátnou Šelri, tedy Křišťálovou horou. Sedlem normálně projde sem tam nějaká karavana, ale dnes je tu provoz jako na dálnici. Desítky plně naložených jaků, koní a mul střídají skupinky lidí ze širokého okolí. Přicházejí matky s dětmi na zádech, stařičké vrásčité babičky se pomalu belhají přes průsmyk o holi, všichni na sobě mají to nejlepší oblečení. Mladí muži v liščích čepicích se vezou v sedle slavnostně nazdobených koní. Vstříc Křišťálové hoře statečně pajdá i pejsek, kterému chybí jedna packa. Naštěstí už je to jen poslední dvě hodiny z kopce. Pro všechny tak skončí strastiplná pouť. Lidé z nedalekých vesnic ji zvládli za den, zatímco lidé z Mustangu či Humly jsou na cestě i víc než deset dní.

Zde se totiž jednou za dvanáct let, vždy v roce Draka tibetského kalendáře, za úplňku sedmého měsíce, koná největší dolpský svátek – pouť k hoře Šelri, Křišťálové hoře. V jinak liduprázdném horském údolí vyroste stanové městečko pro několik tisíc lidí, okolní pastviny zaplní jaci a koně poutníků. Přijíždějí významní lamové, ti nejdůležitější přilétají vrtulníkem přímo z Káthmándú. V průběhu svátku je hora rituálně obcházena po okruhu, který vede poutníky přes pětitisícové sedlo a přivádí je k místům, kde se předkládají obětiny božstvům a recitují mantry. Ledový vítr tak po kamenitých úbočích roznáší pestrobarevné lungty a vůni jalovce.

Dole v klášteře Šel se mezitím konají náboženské obřady. Nechybí ani kulturní program, tradiční závody koní a několik politických proslovů. Především se zde ale opět po dlouhé době celý kraj sejde a kromě velkých zásluh pro příští zrození si každý odnese spoustu historek, zážitků a novinek z odlehlých cípů Dolpa i moderního světa daleko za jeho hranicemi, které pak bude doma vyprávět svým blízkým, kteří se na pouť tentokrát nedostali.

Dolpanky ve svátečním

JAK DO DOLPA

  • Pěšky z oblasti Džomsonu nebo letadlem na letiště Dolpo-Džufál z Nepálgandže (asi 150 USD jedna cesta)
  • Do Džomsonu – letadlem z Pokhary, do ní letadlem z Káthmándú (zhruba 120 USD jedna cesta); stejná cesta se dá podniknout i autobusy a částečně pěšky, podle stavu silnice (asi 4 dny)
  • Stav a fungování letištěDžufálu vyžaduje silnější žaludek
  • Letadla létají podle potřeby a počasí, takže můžete letět hned následující den či několik dní čekat

POPLATKY DO DOLPA

  • Permit Horní Dolpo: 500 USD na 10 dní, vyřídí cestovní agentura
  • Permit Dolní Dolpo: 10 USD na týden
  • Vstup do národního parku Shey-Phoksundo: 2000 NPR
  • Pokud jdete pěšky z oblasti Džomsonu, je třeba vstupné do Annapurna Conservation Area (2000 NPR)
  • Oficiálně je nutné mít s sebou nosiče a průvodce (asi 30 USD na den)
  • Poplatek agentuře za vyřízení permitů
  • Možné i další komplikace a výdaje
  • V Thamelu jsme našli pouze jednu agenturu, která byla ochotna vyřídit permity s tím, že půjdeme sami a průvodce a nosič bude existovat jen na papíře (měl koupené i pojištění). V Ccharce jsme poznali zdejší tvrdý život. Doslova před našima očima zemřelo dítě na zánět slepého střeva.

MÝCH 8 NEJ DOLPA

Jakub Kocurek

  • Kagbeni

Možnost zažít něco z Mustangu bez drahého permitu. Kouzelná vesnička na břehu Kálí Gandakí. Ubytujete-li se v hostelu Red House, poznáte, jak vypadá dům místní aristokracie. Majitelé vám ukážou i svou domácí svatyni s několikametrovou sochou Buddhy.

  • Ccharka

Největší sídlo na východě Horního Dolpa. Jak to v Dolpu bývá, najdeme v něm pospolu více náboženských tradic, a tak za vesnicí stojí větší bönistický a menší buddhistický chrám. Když se spřátelíte s místními, můžete vidět jejich soukromé svatyňky uvnitř domů. Je tu asi jediný obchod v celém Horním Dolpu. Jsou zde dokonce dvě lodge, ale vzhledem k jejich stavu je lepší využít místní kemp.

  • Tindže

Poslední místo na karavanní cestě do Tibetu, která se vine malebným údolím a dozírají na ni ruiny dvou masivních kamenných pevností (dzong). Údolí stojí za půldenní výlet.

  • Jangccher

Dříve velmi důležitý buddhistický klášter v oblasti, dnes má svou největší slávu za sebou. Mimořádně cenné sochy byly před několika lety ukradeny a staré fresky neuměle přemalovány. Proto už klášter nestojí moc za návštěvu, ale údolí kolem je stejně malebné. Lze si do něj udělat dvoudenní zacházku ze Saldangu.

  • Saldang

Nově vymalovaný klášter s opačným výsledkem než v Jangccheru. Nádherné a netypické fresky zhotovil nejslavnější Dolpan současnosti, malíř Tenzin Norbu.

  • Šelri

Nejposvátnější hora celého Dolpa, k níž se největší pouť koná jednou za 12 let. V údolí na její východní straně najdeme tři kláštery patřící různým náboženským tradicím.

  • Samling

Nejdůležitější bönistický klášter Dolpa. Možná dlouhá dvoudenní zacházka od kláštera Šel.

  • Phoksundo

Nadpozemsky modré horské jezero. Na jeho jižním břehu je vesnice a nedaleko od ní klášter Bonpo. Na jezero se můžete podívat i bez drahého permitu do Horního Dolpa, které zde alespoň podle nepálských úřadů končí.

Horské louky, skály a stovky let staré stúpy a chrámy - to je Dolpo.

RADY NA CESTU

  • Jazyk

Dolpská verze tibetštiny (aspoň částečná znalost je zde velmi užitečná!), z velké části nepálština, málo angličtina.

  • Jídlo

Obchody pouze v Ccharce a u Phoksumda. Od místních koupíte jen campu, čínské nudle a sušenky (nutná základní komunikace v tibetštině). Nejlépe nést si s sebou, co člověk pobere. Nezapomenout na čistič na vodu.

  • Spaní

Nutné vlastní vybavení včetně stanu, mnoho noclehů je mimo sídla. Ve vesnicích je někdy možné si u někoho doma domluvit nocleh.

  • Počasí

Cesta je schůdná pouze v létě (červen–září), jindy jsou průsmyky neprůchodné. V létě ale může dost pršet. Teploty mohou nad ránem klesat pod bod mrazu a v průsmycích vás může zastihnout chumelenice.

  • Bezpečnost

Je zde hodně řek a málo mostů (časté brodění ledových řek, někdy i po pás hlubokých). Nutná dobrá aklimatizace, vybavená lékárnička a dobré pojištění. Na většině území Horního Dolpa není mobilní signál a satelitní telefony, které teoreticky jsou ve větších sídlech, jsou často rozbité.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články