Mořské katedrály

Vyšlo 1. 9. 2008 · Vydání 2008 / 09
Rubrika Cestopisy · Autor Irena Páleníčková
Země Francie ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Maják Kermorvan je na západě Bretaně

Rozbouřené moře, vichřice, mlha, proudy a zrádné skály číhající pod vodou na lodě zmítající se ve vlnách i jejich bezbrannou posádku – a uprostřed této vřavy se tyčí vysoký maják a svým světlem vyvádí loď do bezpečí. Tak takovou romantickou představu má z dobrodružných knížek asi leckdo z nás a možná jsme někdy i zatoužili zastávat osamělé povolání strážce majáku. Co ale zůstalo z těchto představ v době GPS a radarů?

V Brestu, ve velkém vojenském a obchodním přístavu v nejzápadnější části Bretaně zvané Finistére, sídlí úřad zvaný Subdivision des Phares et Balises a jeho šéf Claude. La Phare je zděný maják, balise je velká bóje, která nese světlo na tyči, a monsieur Claude je velký sympaťák, který moře a své majáky zná opravdu dobře.

Nejvyšší evropský maják Ile Vierge.

Majáky neumírají

Subdivision pro Finistére má na starosti všechny majáky, bóje i novější radiolokační věže, tedy celkem třicet velkých majáků (z toho třináct mořských), čtrnáct radiolokačních stanic a přes tři sta majákových bójí. Specialitou, či spíše výjimkou, jsou tzv. majákové lodě, které vozí maják na palubě. Jedna z nich kotví v lodním muzeu v bretaňském přístavu Douardenez. Pan Claude rozhodně popřel, že by na přelomu 20. a 21. století význam majáků upadal. A hned začal sypat z rukávu důkazy: rok 1978 a katastrofa vyvolaná ztroskotáním tankeru Amoco Caddiz, který najel na skálu nedaleko majáku Corn Carhai, o dva roky později další havárie. Dnes platí opatření, že pokud se loď přiblíží na dvacet mil západně od ostrova Quessant (na to ji upozorní světlo majáku La Jument) a nenaváže spojení, nereaguje na výzvy a nenapojí se na místní navigační systém, dopraví vrtulník na palubu výsadek specialistů, kteří převezmou velení lodi.

Důkazem nutnosti majáků jsou i opakované výjezdy záchranářských lodí, které stojí v každém přístavu (často ve speciálním hangáru vysoko nad hladinou moře, odkud vedou do vody koleje, po nichž loď sjíždí). Záchranáři vyjíždějí asi dvacetkrát až třicetkrát za rok, většinou kvůli rekreačním plavidlům. Rybářům pomáhají radary a předpovědi počasí, ovšem při příbřežní plavbě a pro vjezd do přístavu je světlo majáku a bójí stále nezaměnitelným pomocníkem.

Jak se staví maják

Často jsme nocovali v našem obytném autě na pobřeží a večer počítali světla majáků a bójí. Kolem Pointe de Penhir jich po obzoru blikalo patnáct! Nejvyšší evropský maják Ile Vierge (82,5 metru) mezi nimi sice nebyl, ale možná že se sem tam zablýsklo světlo vzdáleného d‘Ar Men. Stal se symbolem neúnavného boje člověka s oceánem, protože jeho stavba trvala celých čtrnáct let. Mořské majáky se totiž mohou stavět jen za silného odlivu, kdy se do dna moře zarazí silné trubky, z nich se vyčerpá voda a vnitřek se betonuje. A protože maják má význam jen na co nejnebezpečnějším místě, klidná hladina a nulový vítr, které by jeho stavba potřebovala, jsou většinou jen zbožným přáním. Některé roky se na stavbu dalo doplout jen necelých dvacet dní v roce.

Majákové světlo letí do světa přes systém speciálně tvarovaných skel (St-Mathieu).

Nejkrásnější vlny se tříští o mořský maják le Four, ale stejně úchvatné vlny uvidíte i u pevninského Kermorvanu. Ovšem voda, která na fotografiích zahaluje u některých majáků i jejich lucernu, nejsou vlny, ale vodní tříšť zdvižená větrem.

Majáky musejí být rozeznatelné jeden od druhého nejen za tmy, kdy se identifikují podle délky a frekvence záblesků, ale i ve dne. Proto má každý jiný vzhled, jiné zakončení a různé barevné provedení. Ty, které stojí na pobřeží, mají obvykle natřenou jen stranu přivrácenou k moři, pro pevninu nejsou důležité. Přesněji nebyly důležité. Dnes se situace mění.

Konec osamělých vlků

Romantické zaměstnání strážců majáků skončilo. Osamělí muži už nečekají, až je po týdnu či dvou vystřídá někdo jiný.

Už neproklínají bouři, která je na skále s majákem vězní několik týdnů a nedovolí lodi přijet blíž. Už nepostrádají ženy, které s nimi na maják nesměly ani neměly povoleno post strážce vykonávat. Nevyhlížejí vrtulník, který jim v případě příliš velkých vln přinesl parťáka na vystřídání. Všechny majáky jsou už plně automatizované, poslední tři strážci mořských majáků skončili své zaměstnání po roce 1999.

Maják Ecklmuhl je veřejnosti přístupný, vede na něj 308 schodů.

Zajímavě umístěné vysoké stavby se dnes stávají nejen vděčným námětem pro fotografy, vysoké pevninské majáky jsou i cílem turistů a k jejich lucernám je možno vystoupat. Takovým je i maják Saint-Mathieu nedaleko Brestu.

Divoké legendy

Benediktinský klášter St-Mathieu, uprostřed jehož areálu v roce 1835 stejnojmenný maják poprvé rozžal své světlo, historií přímo přetéká. Není divu, tento úsek vysokého břehu totiž odpradávna přitahoval pozornost. Leží u vjezdu do brestské zátoky a ta byla známá už ve starověku jako klidný a bezpečný přirozený přístav. Právě u dnešního majáku St-Mathieu se lodě musely od nepaměti rozhodovat, zda se před špatným počasím uchýlí do zátoky, nebo budou pokračovat třicet pět kilometrů dál volným mořem k dalšímu významnému mysu Pointe du Raz. Když je zastihla bouře, měly na dosah ostrov Sein, ležící kousek západně od Raz, kde podle legend ležela říše mrtvých… Na výběžku zvaném dnes Pointe de St-Mathieu stával po staletí benediktinský klášter, jehož mniši udržovali signální oheň. Proto měli povoleno sbírat dříví a věci ze ztroskotaných lodí a tím hradit náklady na udržování ohně. První stavbu prý založil v šestém století svatý Tanguy. Podle všeho to byl muž značně prchlivý a vzteklý. Pověst totiž líčí, jak v návalu zlosti usekl hlavu své vlastní sestře! Jí utrpení vyneslo kariéru světice jménem Heude, on se za svůj čin musel tvrdě kát. Oblékl mnišskou kutanu a založil klášter. Zřejmě naplnil svůj úděl dokonale, neboť i on sám byl nakonec svatořečen. Lidské osudy bývají roztodivné… Příběh o něco pozdější mluví o bretonských lodnících, kteří přiváželi z Egypta hlavu svatého Matthewa, zatímco jiná tabulka hned vedle píše o cestě z Etiopie. Ať to bylo odkudkoli, zastihla je velká bouře, která je hnala na skálu. Poklekli a pomodlili se k svatému, jehož hlavu vezli. Skála se rozestoupila a oni jí propluli do tichých vod.

Maják na Pointe de Pontusval na severobretaňském pobřeží připomíná kostelík, je však stále zcela funkční. Na pobřeží plném kamenů je jeho světla stále zapotřebí.

Dál už jsou tabulky historicky objektivní, bez legend. V 11. století klášter určitě stál, roku 1558 ho zdevastovalo na sedm a půl tisíc anglických a holandských vojáků. V 17. století mniši místo opravování staré postavili novou budovu (z předchozí i z této zůstaly už jen základy). Roku 1796 byl během francouzské revoluce jako všechny kostely a kláštery ve Francii zestátněn, část byla prodána a rozebrána na stavební kámen. Kvůli majáku bylo o pár desítek let později nutno zbourat dvě kaple a část gotické signální věže, protože kvůli ní nebylo světlo nového majáku vidět.

Areál napůl zbořeného gotického opatství a jeho chrámu je volně přístupný, maják se 158 schody je denně otevřen jen v létě. Tuto zvláštní dvojkombinaci doplňuje památník padlým francouzským námořníkům v letech 1914–1918, radiolokační věž a hřbitov, ze kterého zbyly jen obvodové zdi a velký kříž uprostřed zeleného trávníku, pod nímž se skrývají dosud neprozkoumané hroby.

Stojí za to vystoupat na vrchol majáku, a to nejen kvůli rozhledu.

Místnost nahoře pod lucernou je obložená dřevem a kulatá vyleštěná mosazná okýnka jí dávají vzhled staré lodní kajuty. Samotná lampa, která vrhá světlo, jež pomohlo k záchraně tolika lodí, je poměrně malá a levná – kdysi stála jen dvě stě franků a vydržela svítit na šest set hodin. Mnohem složitější, dražší a důležitější je speciální systém skleněných pásů trojúhelníkového průřezu, který ji obklopuje a správně rozptyluje a láme světlo. Poprvé jsme sem přijeli před pár lety. Maják ani moře se za tu dobu nezměnily. Stejně jako pečlivost, s jakou správce svůj maják udržuje. Dřív každý večer vybíhal nahoru rozsvěcet lucernu a s úsvitem ji zhášel. Dnes raději udržuje v pořádku svou dílnu v přízemí.

Nahoru tedy šlapeme sami. Vítr koncertuje na mírně uvolněných oknech a kdesi na obzoru moře tušíme novodobou mořskou dálnici. V jejím čtyřicetikilometrovém pásmu musejí proplout všechny lodě, které cestují mezi jižní a severní Evropou. Ročně je jich na padesát tisíc a jejich počet se stále zvyšuje.

Dole pod námi těsně na okraji pevniny začíná i jiná cesta. Pyšní se honosným jménem De St. Mathieu de Fine de Terre aux Pointe Finisterre vers Compostela.

Vjezd do přístavu Guilvinec, který je na prvním místě ve Francii v prodeji čerstvých ryb.

Cesta pašeráků i celníků

Je mnohem méně frekventovaná než mořská dálnice a mnohem mladší než opatství, ale má i historické kořeny. Kdosi využil současnou popularitu poutní svatojakubské cesty a 12. prosince 2001 sem umístil kilometr nula, další z několika nových poutních cest do Santiaga de Compostela ve španělské Galicii. Zdejší poutní cesta zčásti sleduje pobřežní turistickou trasu GR-34 kolem celé Bretaně. Nejkrásnější je v těch místech, kde ji tvoří pouze metr široký průsek v divoké a neprůchodné, až dva metry vysoké pobřežní vegetaci z hlohu, ostružiní, kapradin, trávy, břečťanu a žlutě kvetoucích pichlavých keřů. Mnohé její úseky vychodili v průběhu staletí celníci, hlídající bretaňské pobřeží před pašeráky. V každém případě je to cesta, jejíž úseky by si měl projít každý, koho zajímají majáky – tyto zvláštní stavby, které kdosi výstižně pojmenoval mořské katedrály.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.