Modrý led zvaný Černý

82-83modryled.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Úterý, 21. dubna 2015
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Čím dál v cizině narazí člověk na stopy domova, tím víc ho zaujmou. A jsou-li to stopy nádherné a příjemně nebezpečné zároveň, určitě na ně nezapomene. Jedním z takových míst je i norský Svartisen – druhý největší ledovec Evropy.

Se Svartisenem ležícím z větší části těsně nad polárním kruhem spojuje Česko pár stránek v cestopise, který je pro návštěvu Skandinávie stejně vhodný jako kterýkoli renomovaný knižní průvodce. Škoda jen, že Karel Čapek nezařadil do své Cesty na sever i fotografie. Byly by víc než zajímavým dokumentem, Svartisen se totiž kvůli oteplování od poloviny 18. století postupně zmenšuje.

V roce 1936, kdy Čapek jel osobním parníkem Hakon Adalstein podél pobřeží Norska na sever, západní okraj ledovce ještě z větší části zakrýval mléčně zelené, ledovcovou vodou zakalené jezero Engabrevatnet. Dnes se turisté pořádně zapotí, než k ledovci vyšplhají po oblých ohlazených skalách, které dřív zakrýval led. Spisovatel se navíc mohl pohodlně projít po tzv. cestě prince Olafa, turistickém chodníčku s blízkými výhledy na ledovec.

I když dnes je splaz Svartisenu zvaný Engabreen vzdálen od této cesty více než tři kilometry a taje v nadmořské výšce přes 150 metrů nad mořem, stále ještě zůstává nejníže sestupujícím evropským pevninským ledovcem. A to je právě jedna z vlastností, která ho dělá výjimečným. Druhou je zvláštní vegetace rostoucí kolem jezera.

Na dosah ruky

Původně jednolitý Svartisen se díky odtávání rozvětvil do přibližně šedesáti splazů, efektně se spouštějících do jím samým dříve vytlačených koryt. Návštěvníci k nim proudí již sto let (jedním z nich byl např. i německý císař Vilém nebo norský polárník Fridtjof Nansen) a cesty k nim jsou dávno vyšlapané a vyježděné.

Kdo si chce na Svartisen vlastnoručně sáhnout či stoupnout, má dvě snadné a bezpečné přístupové cesty. Východní odbočuje z hlavního severojižního vnitrozemského tahu E6, který protíná národní park. Západní vede podél moře po slavné turistické trase Rv 17, u které stačí jen zaparkovat a nechat se převézt přes Holandfjord. Kdo jede na nejsevernější bod evropského světadílu Nordkapp, může při cestě tam a zpět vidět tedy oba nejznámější splazy.

Sportovní přístup

Vyjedete-li z Mo i Rany po E6 na sever, po devíti kilometrech vás ukazatele navedou na vedlejší silnici údolím Svartisdalen, kterým dojedete až do přístaviště lodí Austerdalsisen (Osterdalsisen) na východním konci jezera Svartisvatnet. Odtud je to dvacet minut lodí přes jezero a pak další tři kilometry pěšky ke splazu Svartisenu. Poprvé jsme u něho byli v roce 1993. Šetřili jsme, a tak jsme výlet pojali jako trénink.

Auto jsme zaparkovali na půli cesty v údolí a k jezeru dojeli na kole. Jen pár nadšenců vynechalo jednu cestu lodí a od parkoviště šlo pěšky. Pravděpodobně jen my dva jsme šli pěšky oběma směry. Kolem jezera to byly sice tři kilometry roviny, ale pouze prvních a posledních dvě stě metrů se dalo označit slovem pěšina. Zbytek se lezl, klopýtal a čvachtal přes padlé kmeny, větve, bažiny, bláto a potoky.

Až na severozápadním konci jezera u přistávacího mola parníčku začaly při troše opatrnosti schůdné stoupající skály, na nichž se kromě vlhkosti a turistů nic neudrželo. Ledovec odtával tak rychle, že voda v jezeře nebezpečně přibývala, a proto bylo prý potřeba vystřílet tunel, který odvedl vody hrozící záplavami do dolního jezera. A za tímto zprohýbaným, pustým nezemským kamenným úsekem čekala ještě neskutečnější ledovcová krajina spadající i dnes do horního jezera Austerdalsvatnet.

Byli jsme ve Skandinávii poprvé a já s sebou stále nosila Čapkův cestopis. Nalistovala jsem příslušnou stranu: „…a to všechno je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín. Abyste věděli, proto se to jmenuje Černý led, že je to tak modré, až oči bolí.“

Pohled na Engabreen přes hladinu Holandfjordu.

Zdánlivá ledovcová pohodička

V roce 2013 jsme se ke Svartisenu vydali ze západu od moře a první pohled na něj se nám nabídl z vyhlídky od slavné pobřežní silnice Rv 17 přes hladinu Holandfjordu. Čapek ho viděl podobně: „Vypadá to skoro jako ledovec, ale je to naprosto nemožně modré, a ledovec by snad nemohl jít až tak dolů, rovnou mezi ty zelené háječky.“

Stejně uchvacující pohled je jen o kousek dál z parkoviště u turistických ledovcových informací v Holandu, kde suverénně přespávají desítky obytných aut. Stojí i na spodním parkovišti pro uživatele parníčku Engen Skyssbater, z jehož mola momentálně loví Španělé za halasného pokřikování makrely. Loďka a její hubený kapitán pendlují sem tam přes fjord podle toho, jak je lidé potřebují.

Od mola vede podél jezera tříkilometrová široká rovná prašná cesta, na níž se dá půjčit kolo. Od konce cesty je kus chodníčku a pak člověk šplhá po ohlazených skalách asi o sto metrů výš k boku ledovce.

Vyškrábali jsme se po skalách hrajících všemi odstíny béžové a zrzavé. Minuli jsme desítky kamenných mužíčků i každoročním sněhem téměř setřené červené turistické značky a poznali jsme, jak rychle funguje norská záchranná služba. To když jeden z turistů podcenil klouzavost skal a zlomil si nohu.

Ze staletého ledu sálal chlad a člověka lákalo stoupnout si na kraj zdánlivě bezedných ledových puklin přecházejících do temně modré. Podle ní má Svartisen své jméno, i když se autoři včetně Čapka nemohou shodnout na tom, zda první část jména Svartis znamenala temně modrou, nebo černou, tedy jmenuje-li se ledovec v překladu Černý, nebo Modrý led.

Současnost ledu

Impozantní pohled na Svartisen je i z 380 metrů dlouhé koruny sypané hráze přehrady Holmvassdammen z roku 1997. Z Holandu se musí pokračovat po Rv 17, projet sedmikilometrovým tunelem Svartisen pod ledovcem a dřív, než se silnice rychle vnoří do následného tunelu Fykan, odbočit na uzounkou asfaltečku Fjellveien. Pak stoupat a stoupat, projet dvoukilometrovým, úzkým, neosvětleným, nevyasfaltovaným tunelem a opět stoupat pustou severskou krajinou.

Z hráze vysoké asi 70 metrů pozorujeme tichou majestátnost Svartisenu spadajícího místy až do přehradního jezera a pak se vracíme pod strašidelný tunel. Tam se rozhodujeme přenocovat u výhledu do údolí a na jezero obklopené tabulkami „pitná voda“. Neposedíme dlouho, kousek vedle začíná zvláštní cesta na náhorní planiny a k dalším jezerům.

Za dolní stanicí již nepoužívané lanovky a za visutým můstkem přes prudkou horskou bystřinu stoupá podél kolmé skalní stěny 1127 unikátních dřevěných schodů. Byly vybudovány v roce 1912 a dělníci po nich nosili nahoru na stavbu přehrady až padesátikilový náklad. Schody jsou označeny za nejlépe zachované evropské venkovní schody a od svého vzniku byly několikrát rekonstruovány.

Byl večer a nám se po nich nahoru nechtělo. Navíc nás zaujala maminka, která sem přijela s profesionální fotografkou, aby příbuzným po celém světě mohla poslat fotografie svého syna po biřmování. Pro tuto příležitost mu nechala ušít kroj, který se nosil u Svartisenu přibližně před sto lety. Uměli by si ti, pro které byl jeho originál běžným oděvem, představit, že lidé tady vybudují systém tunelů sbírajících vodu zpod ledovce v místech, kde je led na dvě stě metrů silný? (Na sto milionů kubíků vody tak pohání turbíny hydroelektrárny v Kilviku u Holandfjordu.)

Nezapadající severské slunce začínalo nočně zlátnout a fotografka, maminka i již dost zoufalý teenager v kroji znovu nasedli do auta a odjeli vzhůru na Holmvassdammen, aby pořídili další várku fotografií s ledovcem v pozadí. A my jsme poznali, že současný Svartisen se dá využít opravdu na mnoho způsobů.

Evropský unikát: 1127 schodů, po kterých dělníci nosili vzhůru materiál na stavbu přehrady.

TIP AUTORKY

Irena Páleníčková, cestovatelka a publicistka

Norská pobřežní motoristická trasa zvaná Kystriksveien – Rv 17 vede dnes po pobřeží Helgelandu ze Steinkjeru na sever do Bodø (což je hlavní přístav pro odjezdy turistů na Lofoty) a je označována za nejkrásnější motoristickou pobřežní trasu Evropy. Její unikátní krásu tvoří pouze drsná příroda – moře, skály, ostrovy, fjordy a četné architektonicky zajímavé mosty.

Na trase je spíše turistický než nákladní provoz, protože je zdlouhavější než vnitrozemská E6. Měří 650 km (někde se uvádí jen 450), je na ní 27 tunelů o celkové délce 31 km, 6 trajektů, kterým se nikdo nevyhne, a 14 dalších, které záleží na zvolených zajížďkách. Podrobnější informace na www.kystriksveien.no nebo se na tytéž stránky dostanete přes www.rv17.no. Každý rok je vydávána i tištěná bezplatná podoba tohoto průvodce, který upozorňuje i na možné výlety a zajímavá místa po trase.


TISÍCILETÁ HISTORIE LEDU

  • Norské ledovce v této oblasti měly svůj vrchol přibližně před 20 000 lety.
  • Před 6000–8000 lety je oteplení téměř rozpustilo. Poté se klima opět postupně ochlazovalo a zvlhčovalo až do podmínek podobných dnešním.
  • Pravděpodobně tehdy se začal rodit Svartisen, který kulminoval v tzv. Malé době ledové okolo roku 1750, kdy byl jedním mohutným ledovcem a ve srovnání s dnešním stavem končil na západě o 2 km blíž k moři a po dnešním jezeru Engabrevatnet nebylo ani stopy.
  • Mraky se na prvním volném kousku hladiny jezera mohly poprvé odrazit až na počátku 20. století.
  • V té době se Svartisen začal dělit na 2 části: Vestre Svartisen neboli Vestisen (Západní led) s dnešní rozlohou 221 km2 a Východní led Ostisen neboli Ostre Svartisen měřící teď 148 km2.
  • Přes stále se zmenšující rozměry Svartisen zůstává s 370 km2 druhým největším ledovcem na norské pevnině a místy je až 450 metrů silný.

JEDINEČNÁ FLÓRA

Jak od 18. století ledovec odtával, jeho vody s sebou přinášely z hor semínka horských rostlin, které se na počátku 20. století jako první uchytily v morénových usazeninách, nejvíce výrazných na severních a západních březích jezera. Tak vznikla u jezera místy opravdu unikátní sbírka horské vegetace. Od roku 1989 chrání ji a celou oblast o rozloze 2102 km2 národní park Saltfjellet a Svartisen (Nasjonalpark Saltfjellet og Svartisen), který sahá od moře až ke švédské hranici. Jeho nejvyšším bodem je kamenný vrchol Ølfjellet 1751 m n. m., zatímco Svartisen dosahuje jen 1594 metrů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články