Mlčení pouště

074-000.jpg
Aleš Vašíček, Úterý, 4. září 2007
Prach od auta jedoucího přede mnou se usadil. Zastavuji a jdu se podívat na skalní převis. Je to neskutečný pohled. K obzoru se táhne nekonečné dunové pole, připomínající rozbouřený oceán. Jsme několik kilometrů od libyjsko-alžírské hranice a čeká nás týdenní cesta na jih, do města Ghát.

Než vjedeme do dun, musíme podhustit pneumatiky, abychom se nebořili. Pak chvíli čekáme, až slunce klesne níž.

V poledním světle nelze rozeznat linie dun a je nemožné číst správně terén. Pijeme sladký a silný čaj, uvařený na uhlících, a přemýšlíme, jak tuhle výpravu zvládneme. Máme za sebou cesty po Maroku i Západní Sahaře, ale tohle je něco úplně jiného. Libye je skutečná poušť.

Opravdová Sahara se stometrovými dunami, kde je nejbližší voda stovky kilometrů daleko.

Jede s námi povinně dosazený průvodce jménem Suleiman se stařičkou toyotou. Libyjskou poušť zná dokonale. Strávil deset let v armádě a od té doby se živí jako průvodce všech, kteří chtějí jet do pouště. Teď se zvedá z písku a startuje motor. Je čas vydat se na cestu. Dodržujeme dlouhé rozestupy. Na písku se musí jezdit nesmírně opatrně, plynule a pod plynem. Pořádně se rozjet a odhadnout vzdálenost tak, aby auto pomalu zastavilo na vrcholu duny. Tam je potřeba se rozhlédnout a zvolna pokračovat dál.

Zlomená poloosa a písek mezi ozubenými kolečky nám trochu zkomplikovaly cestu.

Překonávám první dunu a sleduji své kolegy. Zpoza duny se ozve řev naftového motoru a přes vrchol přelétne jeden z našich landroverů. Přední náprava dopadne do písku, který se rozlétne všude kolem.

Suleiman si kreslí prstem do písku a kroutí hlavou. Francouzsky upozorňuje, že takhle to nepůjde. Dřív nebo později takhle člověk skončí na střeše. Další přejezd duny je už plynulý. Propadáme euforii.

Držíme rychlé tempo, abychom měli dost kinetické energie na výjezd táhlých dun. Je to jako na horské dráze. V písku není slyšet hukot pneumatik. Kolem jen úplné ticho, občas přerývané burácením motoru. V zápalu divoké jízdy jsme ani nepostřehli, že jsme postupně vystoupali na stometrovou dunu, odkud je vidět celé okolí. Při pohledu na sjezd dolů polykáme naprázdno. Suleiman chladnokrevně sjíždí pod plynem dolů. Za pár okamžiků je jeho auto jen malinkatá tečka uprostřed nekonečného, zlatě zářícího údolí z písku. Prudký sjezd musí mít víc než kilometr. Zapínáme si pásy a startujeme. Na tachometru stoupá rychlost. Řadím pětku.

Nakonec sjíždíme do údolí rychlostí devadesát kilometrů v hodině. Nechávám auto dojet setrvačností bez zbytečného brždění. V nohou cítím adrenalin. Nádhera!

Noc v poušti

Se západem slunce se utáboříme.

Barva dun se s přicházející nocí mění. V poledním žáru září zlatě, odpoledne temně zežloutne a k večeru ohromí škálou oranžových tónů. V posledních paprscích se objevují červánky, které se ovšem postupně mění v hustý mrak a v okamžiku, kdy na náš tábor padne šero, se zdvihá vítr.

Halíme si hlavy do dlouhých šátků a vytahujeme lyžařské brýle. Písek bičuje naše auta a během kratičké chvíle je všude. Skřípe mezi zuby, cítím ho za trikem a s větrem natuží vlasy lépe než kdejaký gel.

Pokoušíme se uvařit večeři, jediné jídlo celého dne. Venku je to nemožné, a proto improvizujeme uvnitř aut. V jednom voze vaříme těstoviny, v druhém se dělá maso a ve třetím připravujeme omáčku.

Ochladilo se. Sedíme za volanty, navlečeni v bundách, s bublajícími hrnci pod nohama. Vzpomínáme na písečnou bouři, která nás zastihla na Západní Sahaře. Tehdy nebylo ani možné postavit na střeše aut stany. Celou noc jsme probděli na sedačkách a čekali na východ slunce. Dnes máme štěstí. Vítr se uklidnil a my nakonec můžeme stany postavit. Ještě předtím si ale pochutnáváme na večeři a chroupání písku v omáčce nám přestává vadit. Noc v poušti je příležitostí k přemýšlení, které nemá daleko k meditaci. Absolutní tma a ticho všude okolo je pro městského člověka oázou, která mu buď nažene hrůzu, nebo ho naopak zcela uklidní. Sedím u ohně a vzpomínám na New York, kde jsem byl před několika měsíci. V úzkém pruhu nočního nebe mezi rozzářenými mrakodrapy nebyla vidět jediná hvězda a troubení taxíků bylo slyšet celou noc. Tady, v dunách jižní Libye, dostává noční obloha naprosto jiný rozměr.

Individuální turistika není v Libyi dovolena. Zčásti kvůli kontrole cizinců, zčásti kvůli nebezpečí plynoucího z cestování v tak pusté krajině. Pro každou cestu je tedy nutné využít služeb místní cestovní kanceláře nebo naší, která s libyjskou stranou spolupracuje.

My jsme chtěli jet vlastními vozy po vlastní trase. Chvíli jsme nevěděli, jestli nám povolí průjezd podél alžírské hranice. Nakonec vše klaplo a my mohli jet.

Kolem šesté hodiny ranní vychází slunce nad obzorem, ke kterému se náš průvodce pravidelně modlí.

Zatímco my skládáme stany, vaříme snídani, doléváme olej do náprav a motorů, Suleiman je dávno připraven k odjezdu s provokativně nastartovanou toyotou.

Jako první jel vždycky náš nemluvný průvodce Suleiman.

Znalec písku

Poušť nám každý den dává lekci životního stylu. Naše auta jsou plná zbytečností, které nám mají zpříjemňovat pobyt v divočině.

Namísto toho jsou to však jen zbytečné krámy, zabírající místo. Každé ráno nám trvá hodinu, než celý kemp sbalíme do aut a všechno důkladně přivážeme. Jedna povolená kurta, a na první duně má člověk celý náklad v klíně.

Když po několika dnech vjíždíme do Ghátu, je ovzduší plné písku a fouká vítr. Celé město je ponořeno do žlutého oparu, který způsobuje dusno jako ve skleníku. Ghát je někdejší oáza na pomezí dvou velkých civilizací, které se v minulých staletích střetávaly v severní Africe. Byly to především Francií ovládaný Alžír a vlivy Turecka, posléze Itálie na území dnešní Libye. Ghát je však zvláštní ještě tím, že leží mezi skalnatými pohořími: alžírským Tassili a libyjským Akakusem. Obě tyto oblasti jsou známé svými nalezišti neolitických nástěnných maleb někdejších obyvatel Sahary.

Naše výprava má proto namířeno právě do Akakusu, který se však s postupným otevíráním Libye stal oblíbenou destinací turistických výprav zejména z Francie, Itálie a Německa. V Ghátu ale musíme řešit problém: na jednom autě jsme zlomili zadní poloosu. Vzhledem k obtížným etapám, které nás čekají v příštích dnech, se musíme pokusit sehnat novou.

Voláme proto našemu kontaktu v Tripolisu a složitě vysvětlujeme, co vlastně potřebujeme.

Pobyt v oblasti Akakusu nám ztrpčuje neustávající vítr a vířící písek. Naštěstí takové počasí trvá jen dva dny. Každý den objíždíme mnoho jeskyní a pozorujeme nástěnné malby, které dosvědčují skutečnost, že před deseti tisíci lety zde žili sloni a žirafy.

Pokračujeme dál, nyní již v severovýchodním kurzu. Za pár set kilometrů se napojíme na původní trasu dávné československé expedice. Zatím však máme před sebou cíp největšího a nejobávanějšího dunového pole v Libyi – Erg Marzúk. Jeho duny jsou tak prudké a vysoké, že mohou být neschůdné dokonce i pro velbloudí karavany.

Suleiman je stále obezřetnější. Vždy se nejprve vydá do dun sám a zkouší písek. Každá duna může ukrývat prudký sráz či trychtýř tekutého písku, ze kterého není úniku. Terén je skutečně obtížný, ale každý vrchol duny skýtá úžasný výhled. Táboříme chráněni před větrem obrovskou, snad 150metrovou dunou.

Jezera uprostřed pouště překvapí, o to víc, že jejich voda je slaná a horká.

Slaná jezera

Po několika dnech se opět dostáváme do města. Hlavu máme plnou zážitků z rychlé jízdy po písečných pláních, kde se naše auta řítila v rojnici a my si užívali nekonečné volnosti. Nyní nás opět vítá hukot asfaltu, křižovatky, tankování – no, zkrátka civilizace. Doplňujeme zásoby a radujeme se z nové poloosy. Je to neuvěřitelné, ale podařilo se jednu starší sehnat. Během několika dní překonala dlouhou cestu ze severu k nám. Hned ráno se pustíme do její výměny.

Otevřeli jsme zadní nápravu a postupně vytahali celý její obsah. Z diferenciálu jsme vyklepali uvízlý kus staré poloosy a chystali se vše namontovat zpátky. Jenže mezi ozubenými kolečky chroupá navátý písek a ani úzkostné zakrývání mastných částí nevede k ničemu.

Místo oleje tedy napouštíme nápravu naftou a chvíli jezdíme kolem kempu. Doufáme, že nafta vše trochu propláchne a písek se spolu s ní dostane ven. Nakonec do takto vyčištěné nápravy lijeme olej a pokračujeme přímým kurzem na pouštní jezera.

Na palmové oázy uprostřed vysokých dun jsme si již zvykli.

Ale pohled, který se nám naskytl po dramatickém výjezdu jedné prudké duny, zcela předčil naše očekávání. Pod obrovitou horou písku se v těsném sousedství tísní několik jezer. Plocha voní hladiny odráží oblohu a kolem dokola se zelená palmový háj. Voda v jezerech je slaná a horká. Jde asi o sérii termálních pramenů. Sůl nadnáší plavce jako v Mrtvém moři. Oblast písečných dun v okolí města Sabhá je zároveň naší poslední vzpomínkou na libyjský písek.

Dál na sever se již táhne oblast nekonečných kamenitých plání, které jsou rozpůleny asfaltovou silnicí. Před každým městečkem nás kontroluje policejní hlídka a ověřuje, že jsme doprovázeni předepsanou eskortou. Nakonec se však na jedné křižovatce se Suleimanem loučíme. On se vrací západním směrem do Ghadámisu a my pokračujeme severně, na hlavní město Tripolis. Loučení probíhá nečekaně rychle, ve spěchu, což velmi kontrastuje s naším vleklým putováním.

Za první zatáčkou mizí bílá toyota s mužem, který nám ukázal úplně jiný život, když nás provedl jednou z neopuštěnějších a nejkrásnějších částí obrovské Sahary. Spíše z jeho mlčení než z jeho vyprávění jsme pochopili, co zde znamená samota a jak jednoduchý je ve své podstatě život.

S těmito myšlenkami jsme se rozjeli vstříc pobřeží Středozemního moře a trvalo dlouho, než někdo z nás narušil dlouhou chvíli ticha a promluvil do vysílačky. Věděli jsme, že definitivně opouštíme poušť a čekají nás už jen města a rušné cesty na severu země. Po návštěvě Tripolisu a antického města Leptis Magna jsme uháněli na trajekt do Evropy. Poslední libyjskou naftu jsme z kanystru tankovali v husté vánici uprostřed rakouských Alp.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články