Mezi pohostinnými rebely

22-3.jpg
Autor článku: Klára Lakomá, Středa, 21. dubna 2010
Autor fotografií: Klára Lakomá
„Dexa li!“ Nechte mě tady! Křičím kreolsky na řidiče přecpané dodávky, která na kapverdském ostrově Säo Tiago zajišťuje veškerou veřejnou přepravu osob. Kousek od hlavní cesty už začíná vesnice Espinho Branco, kde žije výjimečná komunita takzvaných rabelados, tedy rebelů.

Rabelados si své přízvisko vysloužili ve 40. letech minulého století. Tehdy se vyčlenili ze zbytku kapverdské společnosti, protože nebyli ochotní přijmout náboženství a zásady nově příchozích kněží z Portugalska. Raději se usídlili v horách a žili podle svých vlastních zásad, které, jak věřili, byly tím pravým výkladem toho, co jim chtěl Ježíš Kristus vzkázat. Vzhledem k tomu, že se na Kapverdy nepřenesl z kontinentální Afriky tribalismus, jde skutečně o výjimečnou skupinu se silnými tradicemi, které jí pomáhaly čelit častým útokům zbytku obyvatelstva, zejména v 60.

Slaměné domy rebelů musejí splňovat určitá pravidla: všechny dveře například musejí směřovat k Jeruzalému. Jejich obyvatelé původně žili vysoko v horách, posléze byli nuceni přesídlit blíže k pobřeží.

letech minulého století. V roce 2006 umřel duchovní lídr rabelados Nho Agostino, kterého nahradil lídr nový, Nho Tchetcho. Právě on mě teď vítá ve vesnici Espinho Branco. Po několika zdvořilostních větách mě bere na exkurzi. Prohlídka končí v domě Tchetchovy matky, který je zároveň hlavním duchovním centrem. Každou sobotu a neděli se zde konají bohoslužby. Kromě dřevěného kříže uvnitř domu, který je větší než kříže ve zbylých domech, na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by tento dům byl důležitější než ostatní.

Usedáme ke stolu a Tchetchova matka nám servíruje oběd. Prvním chodem je rýže, ve které se sem tam mihne fazole. Následuje jídlo z drcené kukuřice zalité kozím mlékem. Vše zapíjíme šálkem pořádně oslazené kávy. Tu tady pijí všichni, malé děti nevyjímaje. Zatímco jíme, na betonové zemi vedle nás leží psi, pod nohama se nám procházejí slepice a chvílemi se přijde podívat také kočka, jestli něco náhodou nespadlo od stolu.

Rebelské poklady

Po obědě Tchetcho přináší starý zaprášený kufr, ze kterého vytahuje poklady rabelados. Tím hlavním je určitě 380 let stará bible, podle jejíhož výkladu se komunita dodnes řídí. Kromě bible je v kufru kniha od Julia Monteria (jediná, která kdy byla o rabelados napsána), jakási studie o rebelech a novinové výstřižky s titulky obsahujícími slovo rabelados, resistencia (odpor), independencia (nezávislost) anebo Amílcar Cabral. Tento muž je velkým idolem všech rabelados, protože dovedl Kapverďany k nezávislosti, která byla oficiálně uznána 5. července 1975.

Ač se sám Cabral tohoto slavného data nedožil, podle rabelados žije dodnes. Věří, že dokud jsou svobodní a trvá nezávislost Kapverdské republiky, je naživu také Amílcar Cabral. Po půl čtvrté, kdy už sluníčko není tak silné, vycházíme z domu na čerstvý vzduch. Tchetcho jde uklízet uměleckou dílnu a já usedám před galerii a pozoruji okolí. Někteří rabelados, kteří jdou kolem, se zastavují na kus řeči. Všichni jsou ke mně milí, přátelští a navzdory mé špatné kreolštině si povídáme.

Když už se začíná stmívat, volá mě Tchetchova žena ke stolu. Opět se podává rýže s fazolemi. U stolu osvětleného svíčkou však sedíme jen já a Tchetcho. Jeho žena, která má na zádech v šátku uvázanou nejmladší ratolest, v předklonu myje v lavoru nádobí. Ve stejném lavoru pak myje i chlapečka. Ostatní děti ještě pobíhají venku. Připadám si trochu hloupě, tak se ptám, zda můžu s něčím pomoci, ale dostává se mi pouze odpovědi: „Kume, kume!“ tedy: „Jez, jez!“ Po večeři mě Tchetcho doprovází do mého pokoje, který je v galerii s nádhernými a originálními obrazy od místních. Ač je teprve osm, venku už je skoro tma a domy vevnitř osvětluje pouze jedna svíčka na hlavním stole. Lehám si do postele, sfoukávám svíčku a brzy se odebírám do světa snů, který mi celou noc narušuje komár bzučící mi vytrvale nad hlavou.

V duchovním domě

V půl sedmé mi zvoní budík. Venku bude po ránu ještě trochu chladno, tak si oblékám mikinu. Když pak vycházím na čerstvý vzduch, zastydím se, jaká jsem citlivka. Pravda, vedro ještě není, ale i tak tady všechny děti běhají venku skoro nahaté. Celá vesnice už je vzhůru a ve venkovní kuchyni připravuje v hrnci na ohni snídani – rýži s fazolemi… Je sobota, volný den, a tak kluci mého věku od časného rána hrají Člověče, nezlob se. Hrací plochu mají nakreslenou na plastovém kuchyňském prkénku. Menší děti kopou do míče nebo jezdí po zemi s vlastnoručně vyrobenými autíčky. Holky všechny činnosti většinou jen pozorují.

V deset ráno začíná sobotní mše v duchovním domě. Tchetcho si sedne ke stolu pod fotografii svého otce, vytáhne kufr, z něj vezme kterýkoli text o rabelados a začne nahlas předčítat. Celým domem se obzvláště nahlas ozývají slova svoboda, odpor apod. V těchto chvílích Tchetcho vždycky ještě o něco málo zvýší hlas. Postarší paní sedící v rohu vše s nadšením komentuje: „Sim, Senhor,“ tedy: „Ano, pane.“ Zatímco Tchetcho předčítá, ostatní mezi sebou konverzují o každodenních věcech. Chvílemi zmlknou, zaposlouchají se do výkladu Tchetcha, a když někdo nadhodí nové téma, hovor se znovu rozběhne. Mše tady probíhá zcela jinak než v evropském kostele. Každý nově příchozí položí pod kříž na slaměné zdi šátek, klekne si na něj a pomodlí se. Když vstane, ještě třikrát poklekne a potom se jde pozdravit s Tchetchem a následně s ostatními. I já tedy dostávám od všech požehnání.

Hromadná koupel

Po obědě se v Tchetchově domě stavuje Sabino, aby mi oznámil, že jdeme na pláž. Když přijdeme k moři, začínám chápat, kde se všichni rabelados myjí. V jezírkách, která vytvořil v prohlubních příboj, se kromě těl nadnášejí mýdla a rýžáky. Všichni se usilovně snaží vydrbat své žabky, nejběžnější obuv místních. Těla, oblečení a vše ostatní jde stranou. Sandály jsou tím hlavním. Fakt, že budou zaprášené dříve, než vystoupáme na útes zpátky do vesnice, je očividně vedlejší. Během koupele si občas někdo odskočí za balvan věnovat se té nejzákladnější lidské potřebě.

Místním lidem přijde asi lepší vykonat ji na pláži, než si špinit vlastní vesnici. I když recyklace u rabelados funguje výborně, zřejmě aniž by o ní obyvatelé uvažovali v tak vznešených slovech. Ráno jsem viděla dítě, které si dřeplo před dveře domu, vypustilo bobek, a minutu poté ho kolemjdoucí prase vyluxovalo. Hygiena skončila. Pláž se vylidnila a se skupinkou nejvytrvalejších hráčů se zase zabírám do fandění v Člověče, nezlob se. Sabinovi se v jedné hře nedaří, což se začíná projevovat stoupající agresivitou vůči spoluhráčům, mezi kterou však prosvítá smutek, až čekám, kdy se ten dvacetiletý kluk před námi všemi rozbrečí. Po hře se Sabino zvedne a odejde do ústraní. Pak už zvládáme jenom jednu hru. Sluníčko zapadá definitivně za kopec a je tma.

Na večeři jdu pro změnu do domu Neyovy matky. Ta mě mile přijímá ke stolu a servíruje rýži polechtanou fazolemi. Na zapití mi Ney nabírá do plechového hrnku vodu z kanystru stojícího před domem. Tato voda se tady používá na mytí nádobí, na koupel pro nejmenší miminka a v podstatě na všechno. Proto mám o její kvalitě pochybnosti. Ale co mám dělat? Odmítnout něco, co je pro mé hostitele tak vzácné? To by naše dobré vztahy byly tatam! Proto s vděkem vypiji půl šálku a posílám plecháček dál kolem stolu, aby se napili i ostatní. Za vše převelice děkuji a nechávám se Neyem doprovodit k „mé“ galerii. V posteli si ještě chvíli čtu při svíčce, ale brzy ji sfoukávám a usínám. Je třeba využít pár hodin ke spánku, než se probudí komáři a zahájí nálety na mé nebohé tělo.

Zase jiní rebelové

Komáry se mi s vegetariánskou zuřivostí podařilo v noci zřejmě všechny zabít, takže nové štípance nepřibyly. Na blechy však mé síly nestačily. Břicho mám celé pokryté jejich vášnivými polibky. Venku už je rušno. Všichni se oblékli do toho nejlepšího, co doma našli. Je neděle a navíc svátek svatého Kříže. Pojedeme slavit do Monte dos Rabelados, kde žije další komunita rebelů. V osm přibrzďují tři předem smluvené dodávky, které jsme objednali tak, že jsme na řidiče včera zdálky hulákali, když jeli kolem. Kapacitu patnácti lidí samozřejmě překračujeme a cpeme se dovnitř v podstatě až do té doby, než jsou lidé na druhé straně skrz okno vytlačováni zpátky ven. Teprve to znamená stop stav.

Rebelové v Monte dos Rabelados jsou trochu jiní než ti v mé hostitelské vesnici. Povinně chodí do školy a celkově jsou více otevření okolnímu světu. Stále se však všichni hrdě hlásí k rebelské tradici, dodržují prastaré náboženské zvyky a zásady jako život bez alkoholu apod. V jejich městě se doslova vysypáváme z auta. Ujímá se mě Viktor, učitel matematiky, který na rozdíl od rabelados z Espinho Branco mluví plynule portugalsky.

Díky tomu konverzujeme ostošest. Sluníčko venku už zase připaluje plnou silou, takže sedíme uvnitř kamenného domu hostitele a stůl před námi se prohýbá pod tíhou jídla. Slavnost je, stejně jako asi všude na světě, taky tak trochu svátkem obžerství. Byla obětována i některá domácí zvířata. Ženy na dvoře porcují maso na kousky a házejí ho do obrovského kotle. Vtom vstupuje dovnitř starší pán, zdejší duchovní vůdce. Když mě spatří, rozzáří se mu na tváři úsměv a dostávám kromě požehnání dvě uvítací pusy na tvář. Má radost z návštěvy. Všichni mě bez vyptávání přijali mezi sebe a starají se o mě, jako bych byla jejich vlastní.

Půl hodiny před polednem začíná speciální mše, která se koná v tento sváteční den každoročně. Vycházíme ven z domu a v procesí stoupáme do výšin na kopec, kde je pod akátem ukrytá kamenná kaple s křížem. Původní hodinová mše se protahuje na dvě a půl hodiny. Být na kapverdském slunci zrovna v hodinách kolem poledne není zrovna nejlepší zážitek. Občas musíme při mši taky vstát. To se mi vždycky podlomí kolena, zamotá hlava a říkám si, že hlavně nesmím omdlít.

Když jsou vedro schopni vydržet všichni ostatní, musím zatnout zuby taky. Předčítání se naštěstí už mění ve chvalozpěvy, což naznačuje konec mše. Za zpěvu sestupujeme z kopce zpátky do vesnice a hostina začíná. Ač nejsem příslušníkem žádné církve, v duchu přidávám modlitbu za všechny rabelados, aby jim jejich mírumilovnost a po tolik let trvající nezlomná víra vydržela navěky a nepodlehla moderní civilizaci, která nejen dává, ale bohužel také bere.


Rabelados dnes

Postupně byli rabelados ze stále více vysychajících hor nuceni sestoupit blíže k pobřeží, kde žijí dnes. Bydlí ve slaměných domech, které musejí splňovat určitá pravidla, jako například to, že všechny dveře směřují k Jeruzalému. Protože už nebyli schopni živit se nadále jen tím, co jim matka země poskytla, nechali mezi sebe v roce 1997 vstoupit kapverdskou malířku jménem Misá, která jim pomohla rozvést jejich umělecké nadání. Začali malovat nádherné obrazy zobrazující jejich historii a způsob života, které dnes prodávají v galerii postavené přímo v jejich vesnici. Samozřejmě s každým otevřením tradiční společnosti přicházejí nejen klady, ale také zápory, takže při mé druhé návštěvě se mě jinak pouze kreolsky hovořící děti ptaly: „Money?“ a natahovaly otevřené dlaně. Těžko říct, co této komunitě přinese 21. století a stále více se globalizující svět.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články