Mezi domy z plátna

94-95.jpg
Autor článku: Jarmila Štuková, Čtvrtek, 21. března 2013
Autor fotografií: Jarmila Štuková
Amatérské záběry z konfliktem sužované Sýrie se denně objevují na zpravodajských kanálech i sociálních sítích. Boji mezi zastánci a odpůrci režimu Bašára Asada nejvíc trpí nevinní civilisté. Téměř půl milionu jich už bylo nuceno ze země utéct. Jak se jim žije v syrském uprchlickém táboře v Iráku a jak vidí svou budoucnost?

K malému krámku sbitému ze všemožného harampádí se pomalu šourá skrčená mužská postava. Velké stany sice házejí v odpoledním slunci na jeho strnulý obličej stín, i tak se ale dá z jeho výrazu přečíst prožité utrpení. Nechceme, aby nás místní považovali za zvědavé voyeury, a tak klopíme oči k zemi poseté odpadky. Muž si ale stoupne přímo před nás a ukazuje fotku, kterou svírá ve vrásčité dlani.

Mezi domy z plátna

„Bylo mu teprve dvacet tři let,“ překládá nám jeho slova mladík, který mezitím s desítkami kamarádů vytvořil za jeho zády lidský hrozen, „Neměl s válkou nic společného. I tak ho ale armáda Bašára Asada zabila jako bezcennou mouchu.“ Dál už muž přes záchvat pláče mluvit nedokáže.

Třiapadesátiletý nešťastný otec Chalíd Šakir Mahmúd uprchl ze Sýrie kvůli stále trvajícímu ozbrojenému konfliktu mezi režimem prezidenta Bašára Asada a jeho odpůrci. „Nemohl jsem snášet ten neustálý strach, a když pak vojáci smrtelně zasáhli mého syna Masúda, neměl jsem důvod v zemi zůstávat,“ vysvětluje. Poslední peníze, které mu zbyly, si od něj nechal vysázet taxikář, který jej z Damašku odvezl do města Kámišlí (al-Qamishli). Pak už musel stopovat nebo jít po svých. Do uprchlického tábora Domiz, který je jedním ze tří táborů postavených v iráckém Kurdistánu pro Syřany s kurdským původem, přišel na pokraji svých sil. „Pořád jsem žil jako ve špatném snu. Viděl jsem nešťastné rodiny s malými dětmi i zraněné vojáky, kteří zběhli z Asadovy armády, protože už dál nedokázali snášet násilnosti.“

V táboře Domiz žije na patnáct tisíc lidí v prostých plátěných přístřešcích.

Tábor Domiz

Tábor Domiz ležící nedaleko města Dahúk na severu Iráku je obklopen impozantními horami. Zdálky připomíná stanové městečko nějakého letního festivalu zvučného jména. Plátěné stany pokryté vrstvou světle hnědého prachu jsou postaveny nepravidelně v blocích a rozděluje je prašná cesta lemovaná úzkými kanálky. Čím více se blížíte k bráně z pletiva nastavené ostnatým drátem, tím hůř se cítíte. Nevadí ani tak obaly od sušenek, rozšklebené konzervy, zažloutlé vajgly od cigaret nebo třeba plastová noha patřící kdysi nejspíš panence, nejhorší je zvláštní pocit uzavřenosti a přeplněnosti. Na pár tisících metrů tu žije pohromadě více než patnáct tisíc lidí.

Aby se kdokoli z novinářů či humanitárních pracovníků mohl po táboře pohybovat, musí nejprve získat povolení od hlavního manažera. Nejdříve se tedy prodereme skrze dav nově příchozích Syřanů čekajících na registraci ke vchodu do plechové buňky. Tam nás převezme voják pevně držící svůj kalašnikov a dovede nás pár metrů do manažerské místnosti. Tady vysvětlujeme naše záměry v táboře. Naštěstí ve zdejší oblasti pomáhá Člověk v tísni a šéfka mise Monika Jamborová se za nás přimluvila, takže se můžeme bez omezení začít seznamovat s běžným chodem tábora.

„Domiz byl založen v dubnu 2012,“ říká Sarwan Salahiddin Issa, který zde pracuje na oddělení registrací. „V té době nikdo nepředpokládal, že se konflikt tak protáhne. Pro uprchlíky se stavěly jednoduché jednopokojové domky, kde měli toaletu i kuchyňský koutek. Nevypadalo to tu jako dnes.“ Z fotek z jeho mobilu je poznat, že před mnoha měsíci měl každý stan nebo domek dost okolního prostoru. Tábor dokonce pojal i větší dětské hřiště. Jenže v listopadu 2012 OSN odhadovalo, že již více než 411 tisíc lidí opustilo své domovy a zamířilo do uprchlických táborů sousedních zemí: Jordánska, Turecka, Libanonu a Iráku. Jen do iráckého Domizu jich denně doputuje na několik stovek. Není tedy divu, že se přístřešek postaví tam, kde je prostě místo.

V táboře Domiz žije na patnáct tisíc lidí v prostých plátěných přístřešcích.

Vzdát se všeho

„Nikdo si neumí představit, co to znamená přijít o všechno, dokud to sám nezažije. Spím tady ve stanu, přitom jsem byl zvyklý na velký dům,“ zve nás k sobě do plátěného příbytku jednačtyřicetiletý Salim Saíd Taher, „Žili jsme si moc dobře, měl jsem zavedený obchod. Když začaly nepokoje, pořád jsme čekali, že to přejde, nechtěli jsme opustit náš majetek. Pak náš dům zasáhla raketa, a my se museli všeho vzdát.“ Pan Salim neměl čas na výběr. Bohužel všechno přišlo tak rychle, že stihl do malé tašky naházet jen to nejnutnější. Pak už si prý jen pamatuje, jak na něj dcera křičela, že je čas utéct.

„Vyběhl jsem před dům a viděl zasažené dítě. Jenže do nemocnice se nedalo jít, nedalo se dělat vlastně vůbec nic. Chytil jsem dceru a běželi jsme pryč. Vím, že náš dům byl zasažen, takže dnes ani nevím, jestli stojí.“ Zatímco si pochroumanou rukou utírá slzy z obličeje, dcera se rozpovídá o tom, jak se k nim vojáci chovali na checkpointu. „Jeden z nich přišel k otci a zblízka mu zamířil na prsa. Vyděsilo mě to, tak jsem začala plakat a celá se třásla. Oni se tomu jen smáli, ale naštěstí nás pustili. Bylo to hrozné, ale kdyby to šlo, vrátila bych se. Stýská se mi po škole, kamarádkách, po životě u nás. Tady je strašný nepořádek a lidé jsou tu hodně nešťastní.“

Nejen Salim, ale jakýkoli Syřan si ještě na začátku poklidných demonstrací v rámci arabského jara jen těžko dokázal představit konflikt takových rozměrů. Do dnešních dnů si podle respektovaných televizních stanic vyžádal už více než čtyřicet tisíc obětí. Bohužel hlavně pro syrské civilní obyvatelstvo se Rada bezpečnosti OSN neshodla na rezoluci odsuzující prezidenta Asada. Rusko a Čína ji totiž vetovaly. Budoucnost tak v Domizu lidé vidí hodně negativně.

„Nejhorší pro mě je, že nevím nic o své rodině a příbuzných,“ říká smutně paní Rowza z provincie Haláb. „Pořád jsme se schovávali s tím, že to nebude trvat dlouho. Pak přestala jít elektřina, neměli jsme vodu. Ale to by se ještě dalo vydržet, nejhorší byly rány a ten šílený křik okolo.“ Paní Rowza nechce udat své celé jméno a adresu, bojí se, že pokud by Bašár Asad nakonec vyhrál a dostal se k její výpovědi, nemohla by se do země vrátit. „Je mu jedno, jestli jde o dítě nebo bezbrannou ženu. Proč s tím někdo něco neudělá? Co s námi bude?“ ptá se bezradně. S otázkami nejisté budoucnosti se v Domizu potkáváme na každém rohu. Co chvíli za námi přijde zahalená žena a prosí, abychom adoptovali celou její rodinu nebo aspoň nejmladší dítě.

Chalíd Šakir Mahmúd ukazuje fotku svého syna, který se stal obětí konfliktu mezi režimem prezidenta Asada a jeho odpůrci.

Bát se nemá smysl

Ověšeni skupinkou černovlasých capartů přicházíme s překladatelem Ahmedem k dětskému hřišti. Vlastně je to spíš jednoduchá skluzavka. Přímo pod ní zrovna načapáme asi tříletého chlapce, který si sem zašel na velkou. „To tady řešíme stále dokola,“ nasupeně si stěžuje Ahmed. „Každý má svůj vlastní záchod, ale rodiče děti pořádně nehlídají a ty pak konají potřebu kdekoli. To s sebou přináší dost problémů, hlavně průjmová onemocnění.“ Zdravotní péči tady zaštiťují Lékaři bez hranic. Ordinují v provizorní klinice, ale i přes veškeré vybavení a schopnosti tak vysoký přísun pacientů zvládají velmi obtížně. Na řadě je tu ten, jehož onemocnění nebo zranění má z hlediska nebezpečí přednost.

Ve frontě před buňkami nám muži ochotně vyprávějí, s jakými zraněními se setkali. Když se dostanou k příšerné historce o psech, kteří pojídali mrtvolu na ulici, klepe nám jakýsi teenager na rameno. Docela ochotně se přesouváme k němu. Nerozumíme sice ani slovo, ale chápeme, že se máme dívat na mobil. Sluneční paprsky jsou velmi ostré, takže musíme hodně mhouřit oči, abychom viděli na displej. Po chvíli však zděšeně odvracíme pohled. Křičícímu mladíkovi na displeji se totiž kdosi snaží uříznout hlavu. Na otázku, proč nám něco takového mladík cpe pod nos, odpovídá hbitě. „Tohle je dnešní Sýrie. Nemůžeme odvracet pohled od toho, co se tam děje. Nejdřív jsem se strašně bál, ale teď přemýšlím, že se vrátím a budu taky bojovat. Bát se nemá smysl, jinak to nikdy neskončí.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články