Město, které nezaspalo

80-81koln.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Úterý, 26. ledna 2016
Autor fotografií: Jiří Páleníček
V mnoha městech stojí či chátrají opuštěné tovární budovy, často s velkou architektonickou hodnotou. Jejich záchrana stojí peníze, a tak jdou mnohdy k zemi. Kolín nad Rýnem je důkazem toho, že je lze skvěle využít. A navíc tak místu vtisknout originální tvář.

Pokud pod svým oknem parkujete forda, a ne fiata či škodovku, buďte si jisti, že sjel z výrobního pásu v Kolíně nad Rýnem. Tohle město na rozdíl od mnohých tradičních průmyslových center nezažívá krizi, ale stále roste a dnes už obsadilo třicet kilometrů rýnských břehů.

Na jihu tvoří hranici městské aglomerace obrovská rafinerie Shell, na severu ho ohraničuje neméně velký komplex závodů Ford-Werke. K těm v roce 1930 položil základ 67letý Henry Ford spolu s tehdejším starostou Kolína 55letým Konradem Adenauerem. O rok později odsud vyjelo první auto, dnes jich z německých výrobních linek Ford sjíždí ročně na milion. Dlouholetý poválečný německý kancléř Adenauer měl na rozvoji Kolína velké zásluhy, díky němu například byla mezi Kolínem a Bonnem na počátku 30. let postavena první dálnice v Německu.

Jižně od centra města stojí na březích starého přístavu moderní „Jestřábí domy“ (dvě budovy jsou administrativní, třetí obytná).

Ve znamení Fordu

Továrna rostla nepřetržitě a bombardováním za války nebyla příliš poškozena, neboť spojenecká letadla se vlastní továrně snažila vyhnout. Přesto americká vláda zaplatila Ford-Werke přes milion dolarů odškodnění a od května 1945 začal zdejší Ford vyrábět nákladní automobily. Dnes je druhým největším prodejcem aut v Evropě a 43 procent ze svého téměř milionu aut rozváží do světa loděmi po Rýnu. Továrna svým mohutným rozvojem zcela předčila představy svého zakladatele, obsadila několik kilometrů říčních břehů a její plocha je tak velká, že jí rovnoběžně s řekou prochází čtyřproudá veřejná komunikace, která ji rozděluje na dvě části. Velké procento z jejích téměř třiceti tisíc zaměstnanců dojíždí do práce tramvají a už jen názvy zastávek dávají tušit velikost závodu: Ford-sever, Ford-střed, Ford-jih a Ford bůhvíco ještě.

Problém tzv. investičních ruin se Kolína příliš nedotknul i díky fordům, zatímco nedaleké Porúří, jedna z tradičních důležitých průmyslových oblastí Německa, začalo s nástupem moderních technologií odumírat. Kolín, čtvrté největší německé město, žije a mohutní stejně jako jeho Universität zu Köln, založená v roce 1388. Místní se rádi pochlubí, že počtem několika desítek tisíc studentů už několikátý rok předhání svou mnichovskou kolegyni.

V parku na nábřeží Rýna před kostelem svatého Martina je stále živo.

Kolín po francouzsku

Podle názoru mnoha Kolíňanů má město v něčem blíž k uvolněné Francii a evropskému západu než k německému vojenskému prušáctví. Důvodů je mnoho. Kolín byl svobodné církevní město a až po sjednocení Německa v roce 1871 připadl Prusku. Nové nařízení stavět sochy prvního německého kancléře Bismarcka se lidem nelíbilo a nechávali proto jeho pomníky zarůstat břečťanem. Ještě dnes jsou kolem Bismarckova pomníku vysoké stromy, aby nebyl příliš vidět. Jak se mohl kancléř přezdívaný kvůli své tvrdosti „Železný“ líbit městu, které od baroka vyrábělo slavnou kolínskou Eau de Cologne 4711 a jehož levý břeh patřil za Napoleona Francouzům? Navíc do Berlína je odsud stejně daleko jako do Paříže a cestu k Eiffelovce zkrátil rychlovlak TGV-Thalys na tři a čtvrt hodiny.

Areály vysloužilých továren jsou přímo předurčeny k tomu, aby se staly sochařskými ateliéry a výstavními síněmi.

„Investiční ruina“

Jedním z jeho více než milionu obyvatel je náš kamarád, architekt-urbanista Pavel, od něhož jsem poprvé slyšela výraz „investiční ruina“. Jako příklad nám nejprve uvedl shopping centrum u pražského letiště a pak se rozhovořil o problematice Porúří a jeho opuštěných průmyslových objektech. Věděl, o čem mluví, bydlí totiž v budově, která měla k investiční ruině hodně naběhnuto. Jednalo se o nevyužívanou správní budovu bývalé továrny. Její kanceláře si zájemci o koupi nechali přestavět na byty podle svých představ, a tak má Pavel byt o jedné velké místnosti táhnoucí se přes celou šířku budovy s velkými okny poskytujícími nádherný výhled na Rýn pouze s trojími dveřmi: vchodovými a do obou koupelen.

Investiční ruina, která se vrátí k životu už jen s velkým nákladem.

Ve velkém na problém investičních ruin, tj. nevyužívaných nebo vysloužilých průmyslových staveb, upozornila interaktivní desetiletá mezinárodní stavební výstava Emscher Park (1989–1999) snažící se vyřešit ekologickou, ekonomickou i památkářskou přestavbu opuštěné industriální krajiny a objektů v severním Porúří podél říčky Emscher (v Česku má stejný problém např. současná Ostrava).

Původem bulharský avangardní umělec Christo (Javačev, nar. 1935), který se v devadesátých letech proslavil zabalením budovy Říšského sněmu do plastové fólie, byl organizátory Emscher Parku vyzván, aby oživil jeden z největších plynojemů na světě o výšce 110 a průměru 68 metrů, kde se původně skladoval plyn uvolňovaný při výrobě koksu. Christo postavil napříč prostorem obří zeď z 13 000 olejových barelů. Vidělo ji 390 000 návštěvníků a pak se barely vrátily k původnímu použití. Umělec se do plynojemu vrátil ještě jednou, když ho velká plynárenská společnost vyzvala, aby zabalil to nejcennější, co lidé mají – vzduch. Uvnitř plynojemu vytvořil z látky obří bublinu, v níž lidé bez jakéhokoli měřítka k porovnání ztráceli zcela pojem o prostoru.

Ještě ne zcela dokončená mešita německého architekta Gottfrieda Böhma překvapuje svou prostou elegancí.

Nový život

Fotografové začali na svých snímcích zachycovat zvláštní krásu a poetično opuštěných vodáren, plynojemů i chladicích věží a nevyužívané objekty se postupně začaly navracet k životu – kulturnímu, sportovnímu i naprosto jinému. Slouží třeba jako horolezecké stěny nebo jsou napuštěny vodou pro výcvik potápěčů. Dokonce i budova problematické jaderné elektrárny v Kalkar, která nikdy nebyla uvedena do provozu, má dnes své alternativní využití. V jejích dokonale izolovaných podzemních bunkrech duněly Nizozemci organizované diskotéky a ven nepronikla ani jedna tichá notička. Při cestě do Kolína nás její chladicí věž upoutala už zdálky – byla omalovaná bílými horskými štíty a vyjížděl z ní řetízkový kolotoč – jedna z hlavních atrakcí zábavního parku Kernwasser Wunderland. Po kolínských objektech podobně alternativně využitých nám Pavel udělal exkurzi, a protože je odborník na slovo vzatý, za pár dní jsme znali všechna zajímavá zákoutí jeho města.

Přestavěná vodárenská věž - hotel Wassersturm (pohled na využité původní zdi přízemí budovy)
Přestavěná vodárenská věž - hotel Wassersturm (pohled na využité původní arkády druhého patra se vchody do pokojů)

V továrně na svíčky

V bývalé továrně na svíčky v jižní části Kolína žije umělecká komunita spravující část objektu formou jakéhosi eseróčka. První obyvatelé se v chátrajícím objektu usadili roku 1982, když se v jeho části ještě vyráběly svíčky. Jedním z posledních příchozích je portugalský výrobce uměleckých dekorací Joao. On jediný nás pustil do své dvoupodlažní části továrny, kterou prosvětluje mnoho typických čtvercových továrních okenních tabulek. Topení nepotřebuje a v poměrně mírném klimatu Kolína, kde jen vzácně mrzne, je pro něho největším problémem letní rozpálená střecha. Zatímco v horním podlaží pod střechou má jednoduchou ložnici v japonském stylu, v přízemí nás vítají artefakty jako čarodějnické koště se sedlem z kola, motorová pila s černými krajkami místo řetězu či zlatá rybka proplouvající ven skrz sklo svého akvária.

Jedna z mnoha bytových jednotek v bývalé továrně na svíčky.
Marihuanové sušenky sušící se na kapotě odstavené ameriky svědčily o svobodě, kterou si obyvatelé „své“ tovární haly dočasně užívají.

O nerušeném alternativním životě ostatních rodin svědčí v bujné zeleni ukryté trampolíny, poházená jízdní kola, houpačky, kočky, králíci, desítky zákoutí s lavičkami i mohutné houští ostružin, které brzy dá místním plody na alternativní marmelády. Obytné jednotky se střídají s galeriemi, kavárničkou, tanečním divadlem různých forem a uměleckými dílnami, pořádajícími různé kurzy. Posledním přírůstkem v areálu je soukromá mateřská školka v bývalé úřední budově u vchodu. Nebýt továrního komína, nikoho by nenapadlo, že Kunstzentrum Wachsfabrik má domov ve svíčkárně.

Podobných komunit, i když méně otevřených lidem, je ve starých továrních objektech několik. Navštívili jsme i velkou výrobní halu, kde mladí umělci zaparkovali svá zvláštní obytná auta a maringotky a své předzahrádky měli tak pod střechou. V silu na kakao továrny na čokoládu Stollwerk je dnes třeba kulturní centrum.

Alternativní bydlení pro nekonformní umělce, kteří se nemusí bát, že jim křesla zmoknou.

Kam muž nesmí

Jiné akce jsou téměř nenápadné. Např. guerillagardening – postupné pronikání zeleně do města. V tiché uličce nedaleko kolínské katedrály dva úředníci páčili z dlažby kovový sloupek. „To je guerilla?“ ptáme se. Usmáli se: „Ano, zasadíme tady kytku.“

Hotel Wasserturm nikdo nemine. Tato vodárenská věž z let 1868–1872 byla nejvyšší v Evropě. Do roku 1900 ale obyvatelstvo Kolína přibylo tak, že nestačila a voda se začala přivádět potrubím odjinud. Bombardování za druhé války věž snížilo o sedm metrů. Dnes je z ní exkluzivní pětihvězdičkový hotel, využívající přízemní cihlová patra s arkádami. Budovy jeho sociálního zázemí byly postaveny z nových, ale vizuálně starých cihel vypálených v peci podle těch původních.

Kolínská katedrála je jednou z mála, které stojí velmi blízko velké řeky.

Ani Bayernturm na břehu Rýna, věž městského opevnění ze 13. století, se nepřehlédne. Dnes v ní sídlí redakce ženského časopisu Ema. „Šel jsem tam se ženou a ony mě tam nepustily, nesmí tam žádný muž,“ stěžoval si Pavel…

Hned vedle starobylé věže s moderním využitím stojí u starého říčního přístavu tři moderní skleněné budovy z počátku milénia, kterým se podle tvaru říká Jestřábí – Kranhäuser. I to je pro centrum Kolína typické – staré vedle moderního. Vedle gotického dómu svatého Petra s věží vysokou 157 metrů je hlavní nádraží, železniční most přes Rýn a moderní umělecké muzeum. Posadili jsme se pak v parku na nábřeží, abychom si všechny architektonické zajímavosti Kolína srovnali v hlavě.

Místa na hraní a vymýšlení je v opuštěných továrnách dost a dost (bývalá továrna na čokoládu).

NENECHTE SI UJÍT

  • Preclíky nougatbrezel obalené mandlemi v síti pekáren Merzenich
  • Eau de Cologne 4711 – prodává se hned u katedrály
  • Hlavní nákupní třída začínající u katedrály kopíruje hlavní ulici římského castra (vojenského tábora) Colonia Agrippina z r. 50 n. l.
  • Öffener Bücherschrank – prosklené skříně, kam můžete odložit přečtené knihy nebo si vzít nabízené.

Mých 6 nej Kolína nad Rýnem

1. Zajímavé cihlovo-betonové stavby architekta Gottfrieda Böhma ve stylu brutalismu (farní kostel ve čtvrti Melaten). Je mu 94 let, dostavuje mešitu a bojuje za čistotu své architektury poté, co noví objednavatelé změnili názory na výzdobu stavby.

1

2. Čtvrť Rodenkircher se zajímavými rodinnými domky místního architekta Heinze Beienfelda (nejlépe na kole)

2

3. Komplex restaurací Zum Treppchem (zal. 1656) na břehu Rýna v hrázděných domech ve čtvrti Rodenkircher. Horně kvašené místní pivo Kolsch.

4. Madonna in den Trummern („Madona v troskách“) – budova muzea z 21. století kolem zničeného kostela svaté Kolumby, která do stěn začlenila zbytky staré stavby.

5. Nová poutní cesta Via sacra po sedmi románských kostelech v centru

6. Závěr dne – restaurace na lodi na řece na dohled katedrály

6
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články