Martin Macík: Dojet závod chce dřinu i štěstí

43martinmacik2.jpg
Autor článku: Marie Frajtová, Čtvrtek, 11. února 2016
Autor fotografií: archiv M. Macíka
Je nejmladším pilotem kamionu v historii Rallye Dakar. Šestadvacetiletý Martin Macík dvakrát startoval jako navigátor, loni poprvé usedl za volant kamionu jako řidič. Závod ale kvůli technické závadě nedojel. „Je to padesát procent dřiny a padesát procent štěstí,“ říká o světově proslulé rallye, na kterou se vrátil v lednu 2016.

.

Kdy jste se naučil řídit?

K našemu baráku vede jen jedna ulice a tam si mě vždycky táta posadil na klín a já mohl „řídit“. To jsem byl úplně malej kluk. A nejvíc jsem miloval, když nasněžilo. To se mnou táta prováděl šílené věci, smyky a tak. Byl závodník, takže to zvládal perfektně. Já s ním odmala jezdil i na závody, hned jak jsem si udělal papíry na motorku, začal jsem závodit taky, postupem času i v autech. Hodilo se to, jednou mi táta volal v šest ráno, jestli nechci jet závodit místo něj s buginou, protože ho chytla záda. Takže jsem okamžitě vyrazil do Dobřan, kde se jezdí čtyřiadvaceti­hodinový závod po okruhu. Bylo tam všude bahno, já si sedl za volant a v první ostřejší zatáčce jsem auto samozřejmě převrátil. Ale buginu snadno otočíte zpátky, takže jsem tam nakonec kroužil pět hodin jako magor kompletně celý od bahna – ale byli jsme druzí.

Kdy jste spolu byli poprvé na Dakaru?

Na Dakaru nikdy. Jezdili jsme spolu ale jiné rallye, já mu dělal navigátora. Táta říkal, že se mnou Dakar nepojede, dokud nedostuduju školu.

Takže jste dostudoval?

Ano, mám bakaláře z Unicorn College, obor ekonomie a management, a i když jsem nebyl nějak zvlášť zapálený student, souhlasím s tím, že je fajn tu školu mít. Ten Dakar byla velká motivace. (smích) Ještě předtím jsem strávil rok v Austrálii, kam jsem odjel studovat hned po gymplu. A když jsem se v roce 2009 vrátil, jezdil jsem s tátou celou sezonu. Navigoval jsem ho ve Španělsku, v Maďarsku, v Rusku. To byly moje první zkušenosti s rallye.

Rallye Dakar se teď jezdí jenom v Jižní Americe?

Ano, v Africe byly obrovské problémy s bezpečností, poté, co při teroristickém útoku zahynuli čtyři Francouzi, se rozhodlo, že se soutěž přestěhuje do Jižní Ameriky. Zrušila se sezona 2008 a od 2009 se jezdí tam. Trasa vede obvykle z Argentiny přes Peru do Bolívie a vždycky měří deset tisíc kilometrů, jede se v lednu a závod trvá čtrnáct dnů. Dakar jsem jel nejdříve jako navigátor v roce 2013, 2014 a loni v lednu už jsem sám řídil.

Závod jste nedojel, proč?

Technika. V polovině Dakaru se rozbil zadní pohon, opravit se to během závodu nedalo a na přední bych to nedojel. Takže jsem to po půlhodinovém zápolení v řečišti plném písku vzdal.

Dají se kamiony opravovat za jízdy, anebo vás může vyřadit i banální porucha?

Tohle by neopravil nikdo. Když závodíte, máte v autě minimum věcí, abyste byli co nejlehčí. Navíc špička závodníků, top 10, jede v rozmezí desítek minut. Tu časovou prodlevu nemáte šanci dohnat. Mám svého mechanika, sám spoustu věcí umím spravit, ale tohle jsme neměli šanci zvládnout.

Kolik vás při závodu sedí v autě?

Tři. Řidič, navigátor a mechanik. Ten během jízdy buď spí, anebo kontroluje technický stav auta.

Kamiony se na trase řítí třeba i 140kilometrovou rychlostí. Stíháte vnímat krajinu, kochat se přírodou?

Tak to vůbec. Mám cestu dopředu nastudovanou včetně reliéfů, vím, zda etapa povede horami, lesy a tak. Ale že bych si všímal toho, že kolem zrovna prolétl papoušek, to ne. Držím pevně volant a soustředím se na řízení. Ale je vtipné, že po dojezdu vidíme na velkých obrazovkách v kempu natočený záznam ze závodu, parádní záběry z helikoptéry. Takže v té chvíli si říkáme – jé, to bylo pěkný, jak jsme jeli těmi horami…

Jaká je večer v kempu atmosféra? Bavíte se s ostatními závodníky?

Není čas. Těch čtrnáct dní je tak intenzivních, že nestíhám nic. Po příjezdu natočím rozhovory, pak se najíme, umyjeme a jdeme okamžitě spát. Tedy kromě mechanika, který se v tu chvíli dává do práce.

Jídlo připravují pořadatelé?

Ano a je to fantastické, velký výběr, steaky, zelenina, všechno. Ráno je obrovská snídaně, dostáváme balíčky jídla s sebou místo oběda, protože obědváním nikdo neztrácí čas. Máme tam suchary, sýr, energetické bomby, v kabině si to vždycky rozlosujeme podle toho, co má kdo rád, a jedem.

Omlouvám se za intimní dotaz, ale etapa trvá osm hodin, jak řešíte záchod?

To je sranda, na tohle se mě ptají všichni. No, dělám to tak, že to prostě vydržím. Zastavovat na trati nejde, každá minuta je důležitá. Někdy je to fakt peklo, když už se vám fakt hodně chce na malou a kamion s vámi hází sem a tam, tak cítíte každý kámen na cestě. Jednou jsem to zažil pět hodin a to jsem myslel, že bude po mně. Takže skoro vůbec nepiju a taky mám výhodu, že se hodně potím.

Strávit mnoho hodin za volantem při náročném závodu vyžaduje velmi dobrou fyzičku.

Těch osm hodin v tom rozklepaném autě nebude zdravých ani na páteř.

Celý rok trénuju. Makám, cvičím, chodím běhat, připravuju se s trenérem. Můžu říct, že mám fakt dobrou kondičku, protože bez ní by to nešlo. Nepřipraveného člověka by zničila první etapa, ty otřesy jsou nepředstavitelné.

Jak je vyčerpávající osmihodinové soustředění na jízdu?

To je ohromně náročné, průměrně musím ujet denně osm set kilometrů. Z toho je tři sta čtyři sta závodních a zbytek jsou přejezdy po silnicích. V tom soustředění nesmíte povolit, maximálně při přejezdech, kdy se nic neděje. V těch chvílích se stíhám i kochat přírodou, jak jste se ptala. Ale stejně mám každý večer před usnutím před očima ubíhající cestu.

Další problematická věc je počasí. Ráno se teploty pohybují kolem nuly a přes den vystoupají až k padesátce. Jak snášíte ty extrémní výkyvy?

To jsem ještě nerozklíčoval, jak to snáším. Asi jsem houževnatý, moje tělo to musí zvládnout. Ta mrazivá rána jsou naprosto příšerná, odmítám vylézt ze stanu a přemlouvám sám sebe, abych došel na snídani. V autě žádné topení nemáme, takže ráno jsem rád, že se musím oblíknout do kombinézy, rukavic a zacvakat se do popruhů. To všechno mám ale na sobě celý den. Takže si umíte představit to peklo, když se teploty vyhoupnou k té padesátce a ze mě jsou vidět jen oči otvorem v kombinéze. V tu chvíli se kamion mění v saunu na kolečkách.

To musíte dost zhubnout.

Za celý Dakar pět až sedm kilo.

Co nadmořská výška?

To je hodně velká zátěž. Jezdí se ve výškách přes tři tisíce metrů, přejíždí se Andy. A pokud máte s takovou výškou zkušenosti, tak víte, že je v ní těžší nejen dýchání, ale jakákoli fyzická námaha, všechno vás víc vyčerpává. Příští rok pojedeme také přes Bolívii a tam se ve výšce přes tři tisíce bude závodit. To je strašně obtížné. Chystám se teď do Livigna na soustředění, chci tam chodit na vysokohorské túry na skialpech, ať si na tu výšku trochu zvyknu.

Je Dakar pořád francouzská soutěž?

Pořád to organizují Francouzi, ale je to internacionální a oficiálním jazykem už je nějakou dobu angličtina. Motorismus vymysleli Francouzi a jsou na to hrdí, pořád je tam ten vliv patrný. Na Dakaru třeba soutěží hodně francouzských posádek. Já je moc rád nemám, jsou to strašní levičáci a žabožrouti. (smích)

Se kterými národy si naopak lidsky sednete?

Mám rád závodníky z jižanských národů. Ti jsou vtipní a nic neřeší. Na trati je to s nimi občas šílené, protože jsou zároveň příšerní cholerici, ale umí to rychle spláchnout a jsou nad věcí. S českými týmy se stýkáme, ale jak jsem říkal, na nějaké dlouhé sedánky to není. Ale musím zmínit, že v tomhle směru je nejlepší Násir al-Attíja z Kataru, největší hvězda závodu. Vyhrál Dakar několikrát, lidi ho milují, a ačkoli je to ohromná star, chová se ohromně přátelsky. Byl se mnou na kafi, prostě příjemnej chlap.

Zmínil jste fanoušky Dakaru. Stojí a mávají podél trati?

Ano, Dakar je ohromně populární soutěž, celkově se udává, že podél trati stojí až šest milionů lidí. Na startu a v cíli jich bývá milion a půl. V Jižní Americe, hlavně v Argentině, je Dakar strašně oblíbený, tam jsou fanoušci fakt všude. Se svými českými fanoušky se snažím pravidelně komunikovat, ale je to náročné, na rallye bývám fakt vyšťavenej. Ale samozřejmě vím, že musím být vidět, plnit sociální sítě, mluvit do médií…

Jste pohledný mladý muž, máte ženské fanynky?

Překvapivě opravdu hodně, což mě samozřejmě těší. To, že nějak vypadám, pomáhá tomu, že jsem třeba i v médiích víc vidět, ale to je jen minimální součást toho, co pro rallye musím dělat.

Jste pořád nejmladší účastník rallye?

Myslím, že jo, tedy alespoň dosud jsem byl, neviděl jsem zatím startovku na rok 2016. Ale věkový rozptyl je tam opravdu široký, hodně závodníků jsou chlápci kolem padesátky, nejstaršímu jezdci je dokonce 74, je to Japonec, bezvadný chlapík. Ale je třeba říct, že to souvisí i s ambicemi, kolikátý chcete dojet. Startuje osmdesát kamionů, a když si řeknete, že chcete být v první dvacítce, stačí jet plynule, nedělat chyby, držet tempo. Když se chcete dostat do první patnáctky, tak už na to musíte víc šlapat a dojíždět do těch dvacíti. No, a když chcete být mezi deseti nejlepšími, tak si neumíte představit, jakou rychlostí musíte jet, a hlavně to tempo udržet celý závod. Musíte mít opravdu výbornou fyzičku, stoprocentní soustředění – a samozřejmě štěstí.

Tak poslední otázka, chcete být v roce 2016 v první desítce?

Tak to je jasný! (smích)


Martin Macík (26)

Pilot rallye a čtyřnásobný účastník nejobtížnějšího závodu světa Rallye Dakar. Závodí za tým KM Racing. Pochází ze Sedlčan, vystudoval gymnázium, má za sebou roční studijní stáž v Austrálii a bakalářský titul získal na Unicorn College v oboru ekonomie a management. Vede rodinnou cestovní kancelář. 2. ledna 2016 odstartoval na dalším ročníku. Fanoušci mohou jeho cestu na Dakar podpořit prostřednictvím projektu veřejného sponzoringu Todokazeme.cz.

Martin Macík
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články