Machu Picchu

022_Image_0001_stitch.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Pondělí, 7. listopadu 2011
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Co asi cítil Hiram Bingham onoho červencového dne roku 1911 po mnohaletém bádání a hledání „ztraceného města Inků“? Ať už byly jeho pohnutky jakékoli, nejspíše by v ještě větším úžasu zůstal stát dnes, sto let od okamžiku, kdy pro svět objevil Machu Picchu. Zatímco po staletí pohlcovala kamenné ruiny jen džungle, dnes je tato nejslavnější jihoamerická památka v zajetí turistů.

„…Po několikadenní cestě džunglí jsou už členové americké expedice hledající na východních svazích andských velehor incké město Vilcabamba vyčerpaní. Šéf výpravy profesor Bingham však k nelibosti ostatních vyráží sám v doprovodu domorodého jedenáctiletého chlapce Pablita Alvareze na další průzkum. Indián Melchor Artega z nedaleké usedlosti mu totiž vyprávěl o jakýchsi ,pěkných ruinách na skále vysoko nad řekou‘. Objev, který záhy učiní, mu vyráží dech…“ Psal se 24. červenec roku 1911, kdy se příběh hodný hollywoodského plátna odehrál. Však prý právě tento mladý dobrodruh vysoké štíhlé postavy a v koženém klobouku inspiroval tvůrce legendárního archeologa Indiana Jonese.

Do svého deníku si Bingham zapsal: „Kombinace důmyslných linií, symetrie opracovaných kamenů působí ohromným dojmem, harmoničtějším a ladnějším než mramorové chrámy Starého světa. Uvážíme-li, že nebyla použita malta, nebyly mezi kameny žádné ošklivé spáry, jako by zde zdi vyrostly již hotové. Nádherou bílé žuly tato stavba předčila nejkrásnější incké zdi v Cuzcu… Pozvolna jsem si uvědomoval, že tato stavba se svou krásou vyrovná nejpozoruhodnějším stavbám světa…“

Když byly v červenci roku 2007 v portugalském Lisabonu vyhlášeny výsledky celosvětového hlasování o sedm novodobých divů světa, zavládlo v Peru obrovské nadšení a bujaré oslavy. Mezi vyvolenými se totiž ocitlo i Machu Picchu. Sto milionů hlasů bylo přesvědčivým důkazem dosud vůbec největšího společného hlasování veřejnosti po celém světě. Zájem o nejslavnější jihoamerickou památku tak ještě vzrostl a nejspíše urychlí rozhodování peruánské vlády, jak ji zachránit před devastací, a neztratit přitom zájem zahraničních turistů o návštěvu země.

Ztracené město Inků

Právě tak nazvali toto sídlo Španělé už nedlouho po dobytí incké říše, přesto jim jeho poloha zůstala utajena až do začátku 20. století. Je ale zřejmé, že dříve než Hiram Bingham se k Machu Picchu dostalo několik západních cestovatelů. Jména Enrique Palma, Gabino Sánchez a Agustín Lizárraga byla vyryta na jednom z kamenů v roce 1901, o tři roky později spatřil město ze vzdálené hory francouzský inženýr Franklin a o svém objevu informoval Thomase Payna, anglického misionáře, který v oblasti žil. Ten prý dokonce posléze k ruinám vyšplhal. Přesná pozice Machu Picchu se dokonce objevila na mapě jistého německého obchodníka už v roce 1874. Teprve profesor z prestižní Yaleovy univerzity Hiram Bingham však o svém objevu informoval vědecký svět a veřejnost, proto je prvenství znovuobjevení přisuzováno právě jemu.

Inkové neznali písmo, alespoň ne v podobě, v jaké dnes psanou řeč chápeme, a tak se nedochoval ani původní název sídla. Ten novodobý dostalo podle jména přilehlé hory. Stejně jako všechny visuté stavby nad Urubambou bylo Machu Picchu postaveno podle pečlivě propracovaného plánu tradiční andské vesnice. Stalo se tak zřejmě v polovině 15. století z popudu největšího z Inků, vládce Pachacuteca Yupanquiho. Město leží na skalním hřebeni asi 2500 m n. m. a 400 m nad hladinou řeky mezi vrchy Wayna Picchu (v kečuánštině Mladá hora) a Machu Picchu (Stará hora). Pro zhruba tisíc obyvatel plnilo všechny základní funkce inckého sídla, nechybělo tu centrální náměstí, chrámy, obytná čtvrť, pohřebiště, důmyslný vodovodní systém, Inkův palác, lázně či zemědělské terasy. Jednoduchá, přitom však zásadní otázka přesto nedá archeologům a historikům spát. Proč ho vybudovali na tak obtížně dostupném místě?

Astronomická observatoř

Objevil Hiram Bingham chrám zasvěcený pannám Slunce, poslední útočiště Inky Manca, sídlo vládce Pachacuteca, nebo snad místo Inky zvané „llaqta“, tedy osadu pro kontrolu hospodářství, či snad zemědělskou pokusnou stanici, případně vězení pro ty, kdož se provinili vůči tehdejší incké společnosti? Dr. Johan Reinhard je přesvědčen, že město bylo vybráno zejména pro svou pozici ve vztahu k posvátným prvkům krajiny – v tomto případě k horám, které jsou údajně v harmonii s klíčovými astronomickými událostmi, jež byly pro Inky významné. Poslední výzkumy naznačují, že právě názor tohoto amerického historika z National Geographic má ke skutečné funkci města nejblíže. Mohlo totiž plnit především roli náboženskou a astronomickou. Dokazují to poloha města vůči světovým stranám, některé charakteristické stavby, jako například chrám Tří oken, chrám Slunce nebo také El Torreón, tedy polokruhová věž, jejímž oknem přesně v den červnového slunovratu proniká paprsek slunce vycházejícího nad protější horou a dopadá na kámen vytesaný do podoby jaguára, posvátného zvířete incké mytologie, ale zejména Intihuatana. Tento složitě opracovaný kámen představuje jakousi astronomickou observatoř, jejíž název v překladu doslova znamená místo, kam se „připoutávalo“ Slunce. Inkové totiž rytmizovali čas právě podle zdánlivého pohybu nebeských těles a Intihuatana se nacházela v každém z významných středisek.

Intihuatana - jeden ze symbolů vztahu Inků k Slunci vytesaný na rostlé skále. Zachovala se v původní podobě.

Pro svou úctu, kterou jí Inkové věnovali, byla pochopitelně trnem v oku Španělů a jedním z prvních cílů jejich řádění. V období zimního slunovratu, kdy bylo Slunce odtud nejdále, prováděli inčtí kněží, jak praví zápisy prvních Španělů, symbolický obřad, jímž ho měli „přivázat“ ke kameni, aby se vrátilo a nemohlo zmizet. Pravděpodobně pečlivě sledovali stín, který vrhal kamenný sloup (gnómon) Intihuatany, a jakmile dosáhl nejzazšího bodu, po němž se začal vždy znovu vracet, bylo to důležité znamení v jejich zemědělském roce, doprovázené pravděpodobně příslušným rituálem. Zatímco jinde v incké říši neušla Intihuatana ničivým rukám dobyvatelů, tady se posvátný kámen dochoval v původní podobě, a navíc leží přesně uprostřed pomyslného kříže mezi Wayna Picchu a Machu Picchu v severojižní ose a na spojnici vrcholů San Miguel na západě a menšího Putukusi na východní straně onoho kříže.

České průzkumy

Intihuatanu na Machu Picchu se před časem rozhodl sledovat tým dokumentaristy Vladimíra Šimka ve spolupráci s INC, peruánským Národním kulturním institutem v Cuzcu, který spravuje všechny památky v oblasti.

Šéf výzkumu měl naštěstí pro náš záměr pochopení a umožnil nám Intihuatanu podrobně zkoumat. Byli jsme však nejspíše posledními, kdo podobné povolení získal, a dostali jsme se až za lano, kterým je dnes kámen obehnán. Ještě před patnácti lety byl volně přístupný, o několik let později na něj mohli návštěvníci už jen pokládat ruce a získávat z něj energii, kterou je údajně nabitý. V září roku 2000 ale jistá reklamní agentura při natáčení propagace jedné pivní značky poškodila část kamene a vedení INC zakázalo dotýkat se objektu jakýmkoli způsobem.

Tajemství kamenného strážce času

Trvalo celých pět let, než se Vladimíru Šimkovi podařilo připravit výzkumnou expedici, získat informace o možnostech současné vědy, jež by umožnily složitě opracovaný kámen Intihuatana sledovat, a sestavit tým odborníků. Svou teorii postavil Vladimír na informaci, že součástí inckých obřadů k poctě Slunci, jež bylo jejich nejvyšším bohem, bylo i pozorování pohybu a tvaru vržených stínů. Jak je ale prozkoumat, když na místě není možné být denně po celý rok? Nakonec se ukázalo, že řešení nenabízejí archeologické metody, nýbrž nejmodernější technologie z ryze technických oborů. A tak prvním úkolem pro ing. Michala Pavlíka z firmy GEFOS bylo vytvořit na základě dat získaných totální geodetickou stanicí s laserovým dálkoměrem počítačový 3D model, tedy přesnou zmenšeninu Intihuatany. Pomocí speciálního softwaru jsme pak mohli sledovat při zadání zeměpisných souřadnic a orientace ke světovým stranám přesně simulovaný pohyb slunečního stínu na objektu v kterýkoli den v roce, minutu po minutě.

Měření prováděl Ing. Michal Pavlík za asistence Jiřího Jelínka pomocí totální geodetické stanice s laserovým dálkoměrem.

Při pozorování stínů na modelu jsme nejprve zvolili nejvýznamnější data během roku, která určovala zemědělský rok v inckém kalendáři. Nejdůležitějšími dny byl letní a zimní slunovrat a okamžiky zenitových průchodů Slunce, tedy v době, kdy sluneční paprsky dopadají na toto místo zemského povrchu kolmo. O jejich výpočet se postaral dr. Klokočník z hvězdárny v Ondřejově. Nejvyšší část Intihuatany, 58 cm vysoký gnómon, určovala tvar a směr vrženého stínu. Na počítačovém modelu jsme například při stanovení prosincového slunovratu zjistili, že tento stín putuje ke zkosené ploše na spodní části kamene a jako šipka ukazuje přesně do jejího rohu. Jakmile jsme zadali jiné datum, třeba jen o několik dní dříve či později, úkaz se neobjevil. Všechny stínové efekty, které jsme na Intihuataně objevili, mají navíc jedno společné: nastávají vždy až po 15. hodině. Vysvětlením může být skutečnost, že údolí bývají na východních svazích And často v ranních a dopoledních hodinách zahalena mlhou či nízkými mraky.

Inčtí kněží tak zřejmě neponechávali nic náhodě a všechny úpravy na kameni byly pravděpodobně vytvořeny tak, aby využily stíny odpoledního slunce, kdy se obloha zpravidla vyjasní. Výsledky expedice, která tímto způsobem prozkoumala v Peru ještě jiný incký objekt, označil ředitel výzkumu Machu Picchu Dr. F. Astete i doc. Markéta Křížová ze Střediska iberoamerických studií Univerzity Karlovy za průlom v dalším zkoumání inckých památek. Nová technologie by se totiž mohla stát důležitou součástí archeologických výzkumů, neboť právě propojování metod z nejrůznějších vědeckých oborů bude hrát v budoucnu zásadní úlohu.

Hrozí Machu Picchu zkáza?

Doslova jako blesk z čistého nebe udeřila v roce 2000 zpráva japonského týmu expertů o neodvratném konci Machu Picchu. Profesor Kyoji Sassa tehdy tvrdil, že podloží pod Machu Picchu se pohybuje, a to na některých místech měsíčně až o jeden centimetr. O rychlém rozkladu a zřícení celé památky v nejbližší době (v geologické terminologii v řádu několika desetiletí) prý není pochyb. Šokující informace nezůstala bez odezvy a do Peru se v následujících letech vydaly mezinárodní výpravy včetně odborníků z Česka. Vědecký tým geomorfologa doc. Víta Vilímka, geologa dr. Jiřího Zvelebila a dr. Jana Klimeše z Akademie věd ČR přišel nakonec s uklidňující zprávou. Bezprostřední nebezpečí památce nehrozí! Japonské, byť velmi přesné, přístroje totiž byly umístěny v nejsvrchnější části půdy, navíc pouze v období dešťů, a tudíž jimi naměřená data vypovídala jen o pohybu zvětralého pokryvu na povrchu skalního masivu, nikoli masivu jako celku.

Čeští přírodovědci se proto zaměřili právě na ony skalní masivy v místech, kde předpokládali potenciální nebezpečí, a zjistili, že bloky se sice pohybují, avšak rychlostí jen několika milimetrů za rok. Skutečné nebezpečí v tektonicky nestabilní oblasti by tak více mohlo představovat zemětřesení. Ostatně jedna z teorií o původu stavebního materiálu, z něhož je Machu Picchu postaveno, praví, že velké otřesy půdy ještě před výstavbou města připravily inckým stavitelům nejen prostor v podobě plošiny na horském sedle, ale právě i dostatek kamení. Nejspíše tak usnadnily rozhodování o samotném vybudování sídla. Přesto je zřejmé, že zátěž v podobě až pěti tisíců návštěvníků den co den šlapajících mezi kamennými ruinami představuje pro město postavené ve svahovitém terénu jisté nebezpečí. I proto výzkum českých odborníků stále pokračuje.

Turistická jednička

Machu Picchu dnes bez nadsázky praská ve švech. Ročně jej navštíví téměř dva miliony lidí, přitom ještě před deseti lety to byla pouhá pětina, a to některé odhady hovoří až o šesti milionech turistů, kteří přijedou do Peru v roce 2018. Ochránci přírody a etnografové varují, ale turistickým agenturám to nevysvětlí a obyčejným lidem jinou alternativu nenabízejí. Zdá se, že osud Machu Pichu je zpečetěn. Do Peru jezdíme už patnáct let pravidelně, a tak jsme se stali nechtěnými svědky onoho vývoje. Zatímco jsme při našich prvních cestách vzbuzovali na mnoha místech pozornost, dnes tu sotva pořídíte fotografii bez amerického či japonského turisty. Vstup do M achu Picchu nekompromisně kontrolují turnikety a desítky hlídačů, jimž neujde žádný krok stranou vymezeného návštěvnického okruhu. Vzpomínka na naši noc strávenou mezi kamennými ruinami v pětadevadesátém už má dnes příchuť utopie. Kouzlo tohoto místa je zkrátka, alespoň z našeho pohledu, nenávratně pryč. Krutá daň za plnící se pokladny místního správního střediska, regionální i peruánské vlády a cestovních agentur.

Přesto některá opatření už peruánská strana na ochranu své nejcennější památky učinila: zvýšila ceny vstupného, na neurčito odložila stavbu plánované lanovky, vyhradila pro turisty zvláštní vlakové soupravy s omezenou kapacitou cestujících (dříve mohli cizinci cestovat volně s místními obyvateli, tedy v jakémkoli počtu a mnohem levněji) a omezila vstup na Inca trail, snad vůbec nejznámější jihoamerický trek vedoucí právě k Machu Picchu. Zatímco ještě před pár lety se mohli milovníci individuální turistiky a tzv. baťůžkáři vydat na několikadenní túru kdykoli a zaplatit jen symbolický poplatek, dnes tudy mohou putovat v limitovaném počtu jen organizované skupiny s průvodci, přičemž cena za tuto službu se pohybuje v řádu stovek dolarů. Není tedy příliš vzdálená doba, která přinese pořadníky určující, kdy bude zájemcům vstup do objektu povolen, a přesně vymezí, kolik času v něm mohou strávit. Obdobně jako stejný způsob regulace omezil výstup na Wayna Picchu už před několika lety.

Kde je další Machu Picchu

Na území někdejší incké říše se dodnes nachází řada dávných objektů. O mnohých se ví, existenci jiných zatím jen tušíme. Jednou z oblastí, která se v posledních letech stává cílem milovníků romantického dobrodružství a individuální turistiky, jsou údolí v pohoří Vilcabamby nedaleko Cuzca. Oblast, kudy prchal poslední Inka Tupac Amaru ve druhé polovině 16. století před skupinou španělských pronásledovatelů a kudy se vydal i Hiram Bingham. A právě tady najdeme Choquequirao. Velkolepé středisko a okolní fascinující přírodní scenerie mají zřejmě největší ambice stát se konkurencí Machu Picchu, o dva dny chůze dál leží místo zvané Qoriwayrachina, jehož ruiny byly v horském pralese pod Cerro Victoria objeveny teprve před pár lety. Vedlejším údolím se pak můžete dostat až k Espíritu Pampa, dosud poslednímu objevenému sídlu na samém prahu amazonské džungle. Tohle město bývá považováno za bájnou Vilcabambu, odkud Inkové po dobytí své metropole Cuzca vedli ozbrojený odpor proti španělským conquistadorům a o jejímž objevu snil i Hiram Bingham. Zprvu za ni považoval právě objevené Machu Picchu.

Choquequirao (v kečua „kolébka zlata“). Velkolepé středisko v pohoří Vilcabamba má zřejmě největší šanci stát se konkurencí Machu Picchu.

Rychlost, s jakou tu v posledních letech probíhá výzkum a buduje se příjezdová silnice, naznačuje naléhavost situace. O tom, že za odkrytím kamenných staveb během pouhých pár let není jen hlad archeologů po dalším poznání, nýbrž i co nejrychlejší zpřístupnění turistům, není pochyb. A se stejnou jistotou lze tvrdit, že vědecké týmy z nejrůznějších koutů světa už mají vytipovány lokality ukrývající další incké poklady. Za uplynulých sto let však Peru doznalo mnohých změn i v oblasti zákonů, a tak by se neměl opakovat spor, jaký dodnes vede Yaleova univerzita s peruánskou vládou o navrácení tisíců artefaktů, které Hiram Bingham ze svých objevných cest po Peru vyvezl, a že z případného dalšího zlatého vejce, které tu „snesli“ Inkové, nezůstane současným obyvatelům někdejší říše jen skořápka.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články