Lvice z Kábulu

22-23.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Čtvrtek, 13. března 2014
Autor fotografií: Lenka Klicperová
„Jmenuji se Nazo, provdali mě, když mi bylo deset. O svatební noci mě manžel zbil a znásilnil. Když jsem porodila dceru, zbil ji tak, že už nebude nikdy normálně myslící tvor...“ Takových příběhů najdete po celém Afghánistánu desítky, možná stovky tisíc. Pak jsou tu ale také jiné příběhy. Třeba příběh generálky Khatol, která dokáže strhnout k nadšení davy. Nebo příběh mladičké pilotky či fotbalistek, které ukazují jinou tvář země pod Hindúkušem.

Od začátku jsem věděla, že generálku Khatol musíme najít a přesvědčit, aby nám poskytla rozhovor. Trvalo to ale dlouhých čtrnáct dní, než se nám podařilo vybavit povolení od jejích nadřízených. Chodili jsme od čerta k ďáblu, tedy od jednoho ministerstva k dalšímu velitelství. Když už jsme skoro nedoufali, souhlas konečně přišel. Jenže přišel zrovna v době, kdy generálka ženila svého jediného syna. A tak jsme se s naším překladatelem a fixerem Harúnem vydali na staré kábulské sídliště postavené ještě za ruské okupace. Chánov vypadá upraveněji.

Pak jsme ji uviděli. Generálka Khatol ale nepřipomínala ženu zvyklou velet. Na tváři silný makeup, umělé řasy, oči podmalované černými linkami. A ten oděv! Kdekterý papoušek by jí ty barvy mohl závidět! Generálka v tradičním paštúnském kroji působila více než bizarně. Jenže nás všechny odzbrojila způsobem sobě vlastním – přitiskla si nás postupně všechny na hruď a pozvala na svatbu, jako bychom byli její nejlepší přátelé. Až později jsem pochopila, že to nebyla žádná póza. Taková prostě je generálka Khatol, a proto ji celý národ (vyjma Tálibán a jeho sympatizanty) miluje. „A také proto, že navzdory své vysoké armádní funkci nehromadí majetek, žije skromně a snaží se budovat lepší Afghánistán. Už jen svým příkladem, co všechno může žena i v této zemi dokázat,“ vysvětluje Harún, jehož další jméno i podoba musí zůstat utajeny. Pracoval jako překladatel pro americké speciální síly a na žebříčku tálibánských terčů je proto poměrně vysoko.

Svatba probíhá přísně odděleně, muži zvlášť, ženy zvlášť. Nesmí se točit, fotit, nepije se samozřejmě žádný alkohol. Přesto je tu veselo. Kýčovitě nazdobený sál, uprostřed pódium, které připomíná šlehačkový dort. Na něm sedí po celou dobu oslav ženich s nevěstou, tady přebírají dary…

Generálka Khatol ve slavnostním paštúnském kroji. Právě se chystá na svatbu syna. V pozadí je na fotografii v uniformě s vyznamenáními.

Standing ovation pro generálku

Podruhé jsme se už s generálkou setkali, jak se sluší a patří. Khatol přebírala cenu u příležitosti oslav Dne matek. Mezi oceněnými ženami byla jediná, komu se tleskalo vestoje.

„Jak jsem se stala generálkou? Velmi tvrdě jsem pracovala. Medaile, které nosím, nebylo lehké získat. Stály mě téměř můj život. V armádě jsem sedmadvacet let,“ vypráví Khatol už oblečená do své parádní uniformy s vyznamenáními na prsou a šátkem ležérně splývajícím zpod vojenské lodičky. Stala se parašutistkou, dnes má za sebou více než pět set seskoků. Byla první ženou u své jednotky, teprve pak přišly i další ženy. Na oslavách nezávislosti Afghánistánu skočila s padákem při slavnostní přehlídce před prezidentem Karzáím. To měla ještě hodnost plukovnice, Karzáí byl ale tak okouzlen její odvahou, že se rozhodl ji povýšit.

Nilúfar Rahmání v kokpitu vysloužilé stíhačky L 39 Albatros, která zdobí vojenské letiště v Kábulu. Létá na vojenském dopravním letadle.

„Když jsem se poprvé odrazila od letadla a otevřel se mi padák, padala jsem hodně pomalu, protože jsem byla velmi lehká. Myslela jsem si, že zůstanu viset ve vzduchu napořád. Křičela jsem ó můj bože, nikdo mi tu nepomůže, není tu žebřík, po kterém bych mohla slézt. O mém seskoku tehdy rodina nevěděla,“ usmívá se Khatol. Jen dvakrát v životě se prý opravdu bála – když se jí jednou neotevřel padák a musela použít záložní a pak když její matku srazilo auto. Za vlády Tálibánu pochopitelně musela armádu opustit. Doma šila a vyučovala přitom dívky, které v té době nesměly chodit do školy. „Někdy jsem si jen tak malovala padáky, protože jsem nemohla zapomenout,“ vzpomíná.

Dnes stojí před plným sálem a recituje verše, které složila, Afghánci tak oblíbené. Khatol je dojatá. „Můj život je plný silných momentů. Nejsilnější byla svatba mého syna. Jeho otec umřel, když mu bylo něco přes měsíc. Vychovala jsem ho a poslala studovat na univerzitu. Pro vdovu je v Afghánistánu velmi těžké vychovat dítě. Pro mě to bylo těžší než má práce…“

Mrtvý Tálibánec, jeden z těch, kteří zaútočili na kábulské letiště. Na likvidaci útočníků byly použity těžké zbraně. Jedna z milosrdnějších fotek.

Top Gun po afghánsku

Kábul je od rána rozžhavený jako… jako Kábul každý den na konci května. Všude prach, špína, smog. Město není dimenzované na tak obrovský počet aut, který v jeho ulicích dnes jezdí. Není ani kde parkovat – jednak je zaparkované auto hned podezřelé, že je v něm umístěna nálož, jednak ho prostě hned ukradnou. Od rána opět objíždíme nejrůznější úřady a kontakty, abychom se dostali k dalším zajímavým ženám. Náš řidič nás vždy vyklopí před branou úřadu a po celou dobu našeho čekání na příslušnou osobu (někdy opravdu nekonečného) musí cirkulovat po blízkém okolí. Den za dnem, večer platíme nehorázné částky za benzin. Ale jinak to nejde, už kvůli naší bezpečnosti potřebujeme mít auto neustále v dosahu.

Přes všechna úřední protivenství se nám podařil absolutní úlet. Díky pár dobrým kontaktům jedeme přímo na kábulské armádní letiště. Čeká na nás generál Wardak, vrchní velitel afghánských vzdušných sil. I přes všudypřítomné zákazy natáčení a focení si můžeme točit doslova, co chceme. A my chceme raritu. Pilotky.

Mám pocit, že chybí už jen červený koberec. Před hlavním vchodem u generálního štábu už stojí uvítací výbor složený z podřízených generála. Výborně se hodí ruština, mnoho současných velitelů studovalo v bývalém Sovětském svazu a někteří stále ještě ruštinu nezapomněli. Navíc se afghánská letka skládá z velké části z ruských strojů, které opravují zase ruští nebo ukrajinští specialisté. Generál je tu všemocný, jedná se tu s námi jako s nejvzácnější návštěvou, dokonce dostáváme dárky. Nic z toho by ovšem nebylo možné, pokud bychom neměli společného přítele, který nám audienci u generála zařídil. V Afghánistánu musíte mít peníze, ale mnohdy víc než peníze na úplatky pomohou právě dobré známosti.

Před budovou, kde se bojovalo, se k tomu všemu ještě odpálil sebevražedný útočník.

Generál pronáší milou řeč o tom, jak si váží svých ženských kolegyň. Mám pocit, že jsem v úplně jiném Afghánistánu, než jaký jsem doposud zažila. Najednou se otevřou dveře a v nich už salutují obě příslušnice vzdušných sil v leteckých kombinézách. V uších mi zní melodie z filmu Top Gun.

Latifa je plukovnice, v armádě slouží pětadvacet let a je první žena, která kdy v Afghánistánu usedla za knipl a vznesla se do oblak. Měla k tomu všechny předpoklady – její otec byl také důstojník, a tak ji v její snaze létat podporoval.

„Nejtěžší doba mého života byla v devadesátém druhém během občanské války. Nemohly jsme chodit do práce, natož létat. Říkali nám, že nás budou platit za to, že sedíme doma. Tehdy jsme byly jen dvě ženské pilotky, já a Laila. Ta ale umřela. Bůh jí žehnej. Nevzdaly jsme se ale,“ říká Latifa.

Její slova potvrzuje přítomnost mnohem mladší Nilúfar Rahmání. Je jí dvaadvacet, výcvik dostala ve Spojených státech a mluví dobrou angličtinou. Navíc je ještě velmi krásná. Ovšem nad tím, že by snad mohla poutat mužskou pozornost, naprosto nepřemýšlí.

„Chci zatím zůstat svobodná. Chci si dělat, co uznám za vhodné. Chci létat, chci sloužit své zemi, afghánské armádě. Možná jednou najdu někoho, kdo tomu bude rozumět,“ říká černooká kráska. Létání bylo odmalička jejím snem, těžko se vyrovnávala s tím, že jiné země mohou mít pilotky a v Afghánistánu je jich tak málo. Ve své jednotce je jedinou ženou a podle ní je těžké obstát v takhle čistě mužském kolektivu. Ale obě pilotky svorně tvrdí, že s mužskými kolegy nemají žádný problém, že si jejich práce váží a nedávají jim na odiv žádnou nadřazenost.

„Mým cílem je dokázat, že ženy mohou být stejně silné jako muži. Nemyslím fyzicky, ale duševně, v letadle nepotřebuješ žádnou zvláštní sílu, ale bystrý mozek a umění rychle a správně se rozhodnout,“ vypráví odhodlaně Nilúfar, která pilotuje vojenské letadlo určené ne přímo do bojových akcí, ale pro přepravu vojáků. Mám pocit, že tahle dívka sem snad přišla z nějakého amerického filmu. Ptám se jí na symbol útisku afghánských žen, burku. Rozesměje se jen při té představě. „Ne, nikdy jsem na sobě burku neměla a nikdy nebudu! Nenávidím to!“ uzavírá rezolutně.

Zásah proti Tálibánu provedly úspěšně afghánské bezpečnostní složky.

Masakr na letišti

Krátce po rozhovoru s Nilúfar na letištní plochu dosedají dva vrtulníky. Odbíháme točit. Z vrtulníku vykládají rakev a další zraněné. Důsledky války máme přímo před očima. A nebudou poslední…

Je 3.30, hodina mezi psem a vlkem, chtělo by se říci. Rány, dopady střel, za městem se bojuje. Je slyšet těžké dělostřelectvo, tohle není žádná rychlá přestřelka. Rychle vstáváme a snažíme se identifikovat, odkud se střílí. Kontroluju zpravodajské servery, ale zatím nikde ani zmínka. Po chvíli už ale dostáváme informace, střílí se na letišti, tam, kde jsme natáčeli ještě nedávno rozhovory s pilotkami. Snažíme se rychle přesvědčit Harúna, že má přijet a pokusit se svým autem dostat nás na letiště. Musíme to zkusit.

Harún má sám pro strach uděláno, ale snaží se nás chvíli odradit. Nebude to právě bezpečné. Když vidí, že je to zbytečné, zvítězí v něm profesionální hrdost a chce také odvést dobrou práci. „Silnice budou zavřené, ale pokusíme se to nějak objet a dostat vás tam, naštěstí tuhle oblast dobře znám.“ Ukáže se to jako klíčové, na několika checkpointech nás armáda odmítá pustit dál, přestože jim pod nosy máváme čerstvě nabytými novinářskými legitimacemi. Stály nás nesmírné množství úsilí a nekonečné trpělivosti asi na pěti afghánských úřadech. A najednou jsme tam, ani v té chvíli vlastně netušíme, že přímo na místě. Dál už nás nepustí autem, ale nechají nás dojít pěšky. Bereme do ruky stativy, kamery, foťáky a náhle se ocitáme přímo na místě všeho dění.

V jednom z táborů pro vnitřní uprchlíky v Kábulu.

V noci rozestavěný dům u letiště obsadilo sedm příslušníků Tálibánu. Cíl byl jasně daný – zasáhnout letiště a napáchat co největší škody. RPG střelou se jim podařilo zasáhnout jeden z hangárů, kde jsme ještě včera natáčeli s pilotkami. Trvalo několik hodin, než se dobře vyzbrojené útočníky podařilo zlikvidovat. Chvíli před naším příjezdem.

Vstupujeme do domu, ten je plný afghánských vojáků. Stěny jsou úplně rozstřílené, všude jsou díry po kulkách, krvavé skvrny. Někdo křičí, že si mám dát přes nos šátek. Snažíme se rychle zkoncentrovat na natáčení. Hned na schodišti je první torzo těla, nahoře další, vedle leží na zemi kus ruky. Nakouknu do bývalé koupelny, kde je na stěně obrovská krvavá skvrna a pod ní kus masa, který kdysi patřil do lidského těla. Nejdřív mě mate, že mrtvoly na sobě mají uniformy afghánských vojáků. Ale je to tak, jako tomu bývá velmi obvykle – Tálibánci se do nich před útoky často převlékají, aby zmátli své budoucí oběti. Hlavou mi prolétá myšlenka, jestli afghánští vojáci ten zatracený barák prohlédli. Druhotné výbuchy jsou velmi častou taktickou zbraní Tálibánu – jakmile se shromáždí na místě prvního útoku dostatečný počet lidí, vybouchne další nálož nebo se odpálí další sebevražedný útočník a vezme s sebou do pekel další desítky lidí.

Ale není čas na obavy, náš čas je velmi omezený a jsem ráda, že nás tu tolerují. Už sem přijely i nejvýznamnější štáby zahraničních televizí – BBC, al-Džazíra… A my. Natáčet tu ale není vůbec jednoduché. Panují příšerné světelné podmínky, je tu moc lidí a další věc – to, co se má točit a fotit, vypadá naprosto hrůzostrašně. V duchu si říkám, kdo nám ty záběry odvysílá, na druhou stranu – to není žádná senzace, to je skutečnost. Realita, která Afghánistánem otřásá ne snad každý den, ale velmi často. A do zahraničních televizí se dostane, jen pokud zemře příslušný počet lidí. Neúprosná realita našeho mediálního světa. A tak všichni děláme, co se dá, chceme prostě jen přinést co nejvěrnější obraz situace…

Po cestě zpátky je Harún zamlklý. Když dojedeme do naší ubytovny, potáhne z cigarety. „Už jsem z těch všech mrtvých tak strašně unavený. Už se nechci dívat na další. Chci pryč,“ a začne nám vyprávět příběh svého života, příběh plný strašných věcí, které viděl. Chvílemi se v jeho očích zalesknou i slzy, když vzpomíná na mrtvé kamarády. A bůh ví, že by právě jemu pomohlo, kdyby se dokázal z toho všeho vyplakat. Jenže slzy v téhle zemi nikomu nepomůžou, to víme všichni, a Harún nejlépe…

Afghánští vojáci stráží budovu bývalého parlamentu.

Královny zeleného trávníku

Máme však před sebou ještě jeden veselejší cíl. Vydáváme se na hlavní kábulský fotbalový stadion, právě ten, na kterém se za časů Tálibánu veřejně popravovalo. Nyní to ale vypadá, že se na zeleném trávníku tvoří osudy úplně nové a mnohem pozitivnější. Už tu máme z předchozích návštěv domluveno, že můžeme zajít na trénink ženského národního fotbalového týmu. Na umělém trávníku už se rozcvičuje skupinka mladých žen, v dresech s nápisem Afghánistán na zádech. Některé mají vlasy zahalené šátkem, některé ale odvážně ukazují dlouhé černé copy. Fotbalu nerozumím, ale přijde mi, že dívky hrají docela dobře, byť se tu nad jejich výkony i velice prozápadně orientovaní Afghánci trochu potutelně usmívají. Ale hlavně – dívky hrají s neskutečnou vášní. Tím, že hrají fotbal, riskují svůj život.

Šicí dílna, projekt na pomoc chudým Hazárkám, na kterém se podílí i česká ambasáda.

„Není to u nás jednoduché, tradiční islámská společnost nám fotbalistkám hází klacky pod nohy. Ale moje rodina mě podporuje i v těchto těžkých podmínkách,“ říká brankářka Nadia. Její kolegyně a kapitánka týmu Zahra Mahmúdi vyrostla s rodiči v emigraci v Íránu, kde mohla o fotbale leda tak snít. Odmala fotbalu fandila a sledovala jej alespoň v televizi. „Když jsme se po pádu Tálibánu vrátili, vznikla v Afghánistánu fotbalová federace. Já začala hrát a potom mě vybrali i do národního týmu,“ říká výbornou angličtinou Zahra. Není na ní ani stopy po nějaké ostýchavosti před kamerou, působí velmi sebevědomě. Jako by vůbec nevyrůstala v tradiční společnosti, kde se na ženský fotbal dívají jako na vynález ďáblův. Když Zahra vypočítává své oblíbené hráče, nezapomene zmínit i Pavla Nedvěda a Petra Čecha, aby potěšila srdce českého fotbalového fanouška. Při každé zmínce o fotbale se jí rozzáří oči. „Bez fotbalu bych nemohla žít, neumím si svůj život představit bez sportu.“

Jenže doba není ženskému sportování moc nakloněna, i liberální rodiny se o dívky bojí a na sportoviště je nechtějí pouštět. Občas dojde k nějakému bombovému útoku, přestože stadion hlídají afghánští vojáci. „Hodně mých kamarádek to vzdalo poté, co jim fotbal jejich rodiny zakázaly. Tradiční společnost, to je náš problém. Pokud tvoji příbuzní nechtějí, abys něco dělala, tak to zkrátka dělat nemůžeš…“ objasňuje situaci Zahra, ještě než vybíhá na trénink.

Starý bazén z dob sovětské okupace je dnes opuštěný. Za Tálibánu se tu popravovalo shozením z věže do vypuštěného bazénu.

Odvrácená tvář Afghánistánu

Příbuzní. Setkali jsme se i s takovými, kteří dokázali páchat na svých blízkých neuvěřitelná zvěrstva. Dlouho jsme v Kábulu pátrali po pečlivě utajovaných útulcích, kam se mohou uchýlit ty ženy, které už nemohou každodenní mučení vydržet a utečou od rodiny, od manžela. Podle afghánských zákonů je to zločin. Proto jsou útulky utajované a bohužel o nich také ví málo z těch, které by potřebovaly jejich pomoc. Mari Akrami je jednou z těch, které se snaží už od roku 2002 pomáhat ženám, které si vytrpěly především ze strany svých manželů a jejich rodin hotové peklo. Trvalo nám ale poměrně dlouho, než jsme ji přesvědčili, aby nám povolila interview s několika chráněnkami. Jakmile by se o místě jejich pobytu dověděly jejich rodiny, budou všechny v ohrožení života.

„Bylo mi šestnáct, když mě jeden muž unesl a donutil mne, abych si ho vzala. Čtrnáct let jsem musela snášet jeho neustálé bití. Od té doby si pamatuji jen tři dny, kdy jsem byla šťastná,“ vypráví sedící postava pod burkou, skryta všem pohledům. Z očí do očí by nebyla schopna nám svůj příběh vyprávět a samozřejmě trvá na anonymitě.

Na tréninku s afghánskými fotbalistkami. Dívky jsou fotbalem doslova posedlé.

„Život byl čím dál horší a horší. Každý den mě velmi krutě bil. Vždycky mi předtím spoutal ruce a nohy a zacpal pusu. Pak mě zmlátil tlustým kabelem a hlavou mi třískal o zeď. Měl dokonce speciální mučicí nástroje. Během těhotenství jsem si jednou stěžovala tchyni, že mě bije. Potom bití ještě zdvojnásobil. Musela jsem mlčet, neměla jsem jinou možnost. Jednou v zimě v noci se na mě rozzlobil, polil mě a vyhodil na mráz. Ráno jsem byla tak zmrzlá, že jsem se nemohla pohnout,“ vypráví mladá žena. Manžel ji zamykal v jedné místnosti, kde prožila celých čtrnáct let a porodila v ní i své tři děti. Nikdy neviděla nikoho ze sousedů, nikdo neviděl ji. Nakonec se jí podařilo utéct a její případ se dostal k soudu. Soudce ale opakovaně rozhodl, že se má vrátit k manželovi, ačkoli i dětem ubližoval přímo před jeho očima. Žena neměla kam jít, a tak jí nezbylo než se k násilníkovi vrátit. Nepomohla jí ani rodina v čele s otcem, který za Tálibánu zastával vysokou funkci. Manžel jí postupně sebral všechny tři děti, a tak dnes žije v útulku sama.

V mandlovém vězení

Není příliš velký rozdíl mezi útulkem a věznicí. Po čtrnáctidenní anabázi s nejrůznějšími povoleními od několika ministerstev a úřadů konečně dostáváme povolení k natáčení právě v ženském vězení. Jmenuje se Badam Bagh, v překladu Mandlová zahrada. Jakkoli to zní lyricky, realita je dost odlišná. Tresty si tu odpykávají vražedkyně, ale i ženy odsouzené zcela neprávem. A také ty, které spáchaly tzv. morální zločiny, což je třeba útěk od manžela či nevěra. Nebo je z nich alespoň jejich rodina obvinila. Mnohdy to naprosto stačí k tomu, aby byla žena navěky uvězněna.

Dnes je v Badam Baghu 216 vězeňkyň a s nimi 79 dětí. Na dvacet let odsoudili třeba vražedkyni Linu za spoluúčast na vraždě novináře. Ta má nejdelší trest. Tresty smrti ženy sice u soudu dostat mohou, ale praxe je taková, že se jim po pěti odsezených letech trest smrti změní na doživotí nebo dvacet let. Nejstarší kriminálnici je šedesát a sedí tu opět za vraždu. „Největší problémy máme s kapacitou věznice, je strašně přeplněná, všechny vězeňkyně jsou na jednom oddělení, ať spáchaly, co spáchaly. Taky máme potíže se zásobováním vodou. Normálně by mělo být ve věznici jen 120 žen,“ vysvětluje ředitelka věznice Zaref Jan Naebi. Do věznice nás sice pustí, ale smíme točit jen rozhovory s vězeňkyněmi, pokud nám je dobrovolně poskytnou. Paní ředitelka má už s médii negativní zkušenost.

Na tréninku s afghánskými fotbalistkami. Dívky jsou fotbalem doslova posedlé.

„Jsem ve věznici šest měsíců. Mám za sebou první soud. Právníci se o nic nestarají a vyšetřovatelé chtějí, abych se rychle přiznala. Nechápu, co mi říkají. Neumím číst ani psát. Nevím, co je v mém spise napsáno,“ začíná líčit svůj příběh jedna z mladých žen, které postávaly ještě před chvílí na chodbě obklopené hloučkem zvědavých dětí. Je obviněná z vraždy, za což jí hrozí 16 let vězení. „Můj problém byl, že jsem nemohla otěhotnět. Když jsem se vdala, manžel se mnou strávil jen dvacet dní a pak odjel na tři roky do Íránu. Když se vrátil, zjistil, že s ním nemám dítě. Tchyně a švagr mě neustále bili. Mám na těle spoustu jizev po noži. Lili na mě horkou vodu. Vytrhávali mi vlasy. Manžel si nakonec vzal jinou ženu,“ pokračuje žena a na modrém šátku, který jí zakrývá obličej, se začíná dělat mokrá skvrna. Pláče. Její vlastní příbuzní ji odsoudili, prý pošpinila čest rodiny, když se chtěla s násilnickým manželem rozvést. A manžel se svou druhou ženou se prostě rozhodl, že se jí zbaví – a tak ji obvinil z osnování vraždy.

„Několikrát jsem se chtěla zabít, i tady ve vězení. Strávila jsem deset let v hrozném manželství. Jestli mě jednou pustí, chtěla bych žít lepší život,“ říká na závěr a odchází zpět do své cely.

Kolik stojí život?

Opouštíme brány vězení poté, co jsme slyšeli ještě několik podobných příběhů. Další na nás čekají v uprchlických táborech, kterých je v Kábulu bezpočet a kam se stěhují lidé z nejvíce postižených válečných zón. Z Kandaháru, Uruzgánu, Kundúzu… Jsou to místa beznaděje, strašné chudoby, ale také nenávisti. Natáčeli jsme v nich několikrát, mluvili jsme se ženami, které jejich rodiny prodaly jejich manželům ve věku, kdy si dívky hrají ještě s panenkami. Vyslechli jsme spoustu příběhů temných, plných násilí, drog a strachu. A aniž bychom to tušili, ocitli jsme se tu také my v ohrožení života. Náš řidič, známý Harúna, na nás vždy čekal před táborem. Místní muži po něm žádali velmi striktně jedinou věc, kterou může jako dobrý muslim udělat – zabít nás. Stačilo málo…

Život je v Afghánistánu laciný. Kdokoli ti ho může sebrat.

P. S.: Název článku je parafrází přízviska legendárního bojovníka proti sovětské okupaci Afghánistánu a bojovníka proti Tálibánu Ahmada Šáha Masúda, zvaného Lev z Panšíru. Ženy v čele s generálkou Khatol si to dle mého názoru zaslouží.

Kromě vražedkyň tu sedí i ženy, které nespáchaly vůbec nic, jen se nedovedou nebo nemohou bránit.

JAK PŘEŽÍT V AFGHÁNISTÁNU

Aby novinář z Evropy přežil, je zapotřebí štěstí a hlavně pečlivá příprava. Obnáší několik měsíců práce, neviditelné práce, spoustu hodin prosezených u e-mailu, hodiny strávené hledáním kontaktů. Mužem, na kterém závisí váš život, je tzv. fixer. Místní člověk, který se vyzná, překládá a hlavně dokáže zajistit kontakty na místě. Náš Harún je spolehlivý člověk, jehož jsem sehnala z velmi dobrého zdroje. Jenže ani to nemusí být záruka, může se dostat pod tlak, můžou mu vyhrožovat, můžou vyhrožovat jeho blízkým. Tálibán si servítky nebere. Stoprocentně se nedá věřit vůbec nikomu. Hrozí tu na každém kroku únos. Je třeba neustále dělat mnoho bezpečnostních opatření, aby se toto riziko eliminovalo. Harún několikrát šikovně setřásl auta, která se na nás pověsila. Dokázal předvídat a díky tomu jsme dnes všichni doma.

Další bezpečnostní problém představuje bydlení. Velké hotely s dobrou ochrankou jsou nebetyčně drahé a stoprocentní ochranu taky nezaručují – každoročně na některý z nich Tálibánci stejně zaútočí. My nakonec bydleli za pár dolarů v nenápadném apartmánu jedné kanadské neziskovky. Jenže když se tam musíte každý den vracet, riziko stoupá. Někdo si vás všimne a v noci si pro vás prostě přijde.

Také nikdy nevíte, kde co vybouchne. To prakticky nelze předvídat, i když jsme dostávali denně od zpravodajců servisní informace o možných hrozbách. Měli jsme velké štěstí. O deset minut jsme unikli největší explozi na Masúdově náměstí, která zabila 17 lidí a 39 zranila, včetně dětí. Byli to všichni civilisté, obyčejní Afghánci, kteří čekali na autobus před budovou soudu.


PROČ JSME SEM JELI?

Do Afghánistánu jsme přijeli natáčet dokument pro Českou televizi. Celý projekt podpořila finančně Česká rozvojová agentura. Pro mne to byla třetí cesta do této země, Jarmila Štuková tu byla už podruhé a kameraman Andrej Štuk tu sice předtím nikdy nebyl, zato byl v jiných válečných lokalitách. Výsledných 26 minut filmu je již nyní zpracováno a bude uvedeno v ČT. My doufáme, že se zanedlouho opět do Afghánistánu vrátíme.


OČIMA AUTORKY

Lenka Klicperová, novinářka

Přes všechna rizika a hrozby je Afghánistán fascinující země, v níž žije také spousta báječných lidí, což snad bude zřejmé i z této reportáže. Nikdy nezapomenu, jak jsem tu zemi uviděla poprvé. Nic nedokáže ohromit tak jako strmé, děsivě prázdné vrcholy Hindúkuše. Nemůžete si pomoci a jen zíráte na tu ohromnou masu, v níž je i armáda jen armádou mravenců – natož pouhý jednotlivec. Letos jsme kromě Kábulu navštívili i Panšírské údolí. A byla to krása, i když cesta byla opět spojena se značnými riziky. Jsem ráda, že jsem měla to štěstí tohle všechno zažít a vidět. Vyrovná se to máločemu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články