Londýn k nepoznání

38-39londyn.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Čtvrtek, 2. červnaec 2015
Autor fotografií: Profimedia.cz
Panoráma britské metropole je plné ramen jeřábů, které táhnou Londýn do výšky. Před pár lety dominoval zdejšímu panoramatu mrakodrap zvaný Okurka, dnes už je zakryt „houštinou“ dalších nápaditých budov.

Stojím uprostřed Millenium Bridge čelem ke katedrále svatého Pavla a napravo od ní počítám ramena jeřábů, která se na obou stranách Temže prodírají mezi budovami jako agresivní plevel. Když zleva dojdu pohledem k barokní kopuli, mám jich dohromady přes třicet. Přijel jsem do Londýna po jedenácti letech a jediný pohled na panoráma města mě přesvědčil, jak se Londýn mezitím značně zmodernizoval.

Mezi mrakodrapy City upoutává stavba, které Angličané podle tvaru staré vysílačky mazlivě přezdívají Walkie Talkie.

Střep a Vysílačka

Přitom tyto změny nijak nenarušují duch metropole ani neupozaďují starší ikony, jako jsou Big Ben, Buckinghamský palác nebo Tower i s blízkým mostem, i když si samozřejmě říkají o turistovu pozornost. Nejvíce Střep (Shard), který se v březnu 2012 stal na půl roku s 310 metry nejvyšší budovou Evropy, než ho předehnala moskevská konkurence. Strmý jehlan, ve kterém je umístěn luxusní hotel, je nabroušený tak, jako by chtěl proříznout šedou deku, ze které sem a tam dopadne pár kapek. A stejně tak vyostřená cena je za výjezd na „observatoř“ v 68. patře. Vstup do výtahu přijde na třicet liber – tedy 1060 korun. Londýn se za těch jedenáct let v jedné věci nezměnil: pro návštěvníkovu peněženku má stále účinky radikální redukční diety.

Zadarmo se však dá toulat mezi mrakodrapy City. Nejvíce pozornosti tam na sebe strhává budova, které Angličané podle tvaru staré vysílačky mazlivě přezdívají Walkie Talkie. Je to záplava betonu a skla, kterou očekáváme spíše v amerických nebo východoasijských megapolích. Toho skla je tolik, že roku 2013 při slunečném dni koncentrované odrazy paprsků roztavily odstavenému jaguáru jeho kapotu i boční zrcátko. Na daném místě se proto nesmí parkovat.

Stavební boom nabral takové obrátky, že s ním nestíhají držet tempo ani informační tabule. Například v Tate Modern, která se za pouhých patnáct let existence dokázala stát globálním vzorem galeriím nejnovějšího umění a jejíž jeřáby rovněž rozšiřují exhibiční prostory, je z terasy u cukrárny pěkný výhled na City. Jak to na takových místech bývá, je na zábradlí přidělaná cedule se zjednodušeným panoramatem, která dává turistovi základní orientaci. Ale přes přízvisko „modern“ je v tomto ohledu galerie zoufale zaostalá, protože nejméně čtvrtina věžáků na schématu schází.

Pohled na Londýn z Temže - špičatá stavba uprostřed je slavný Střep.
Budova muzea moderního umění Tate Modern.

Motivace: milénium a olympiáda

Toto budovatelství není záležitostí jen nového tisíciletí, už v 90. letech se u Temže stavělo jako o závod, tehdy s cílem mít několik nových dominant k novému miléniu. Největším úspěchem je Londýnské oko, které v začátcích vyvolávalo mezi staromilci stejný odpor jako kdysi Eiffelovka, aby se stejně jako pařížská věž stalo všeobecně milovanou atrakcí. Ruské kolo, které se s prvními zájemci roztočilo v březnu 2000, dnes nechybí v žádném turistickém itineráři.

Velké oblibě se také těší v úvodu zmíněný futuristický pěší most, který spojuje katedrálu svatého Pavla s Tate Modern. I když začátky měl těžké. Už dva dny po inauguraci musel být uzavřen, protože dupot chodců ho rozkýval tak, že jim začal podrážet nohy. Ale inženýři si s problémem bryskně poradili.

Naopak Millenium Dome, který byl plánován jako soustava interaktivních muzeí, Londýňany za srdce nechytil. Lépe řečeno, bylo to fiasko, které vedlo k tomu, že se monstrum ve tvaru převráceného kotlíku přeměnilo ve svých útrobách v mnohem méně nápaditou, ale přece jen využívanější sportovní arénu. Přitáhne pozornost světa jen koncem roku, kdy tu osm nejlepších tenistů sezony sehraje Turnaj mistrů.

Lanovka měla původně sloužit hlavně místním, opak je realitou.

Tato čtvrť jako by byla zakletá, protože právě u tohoto propadáku se vzhůru vznáší další. Představitelé rovinatého města si poněkud nepochopitelně řekli, že by bylo fajn spojit dvě trasy metra pomocí lanovky. Přes všechny proklamace, jak bude sloužit i místním, jsou všichni cestující jasní turisté. Z prosklených kukaní si fotí nepříliš atraktivní postindustriál­ní zónu.

Na celé výrazně prodělečné spojnici, na kterou z médií prší kritika, nejvíce profituje letecká společnost Emirates z Dubaje, jejíž reklamní slogany pokrývají všechny kabinky. V roce 2011 si totiž za 36 milionů liber (1,27 miliardy korun) koupila na deset let právo nazývat lanovku svým jménem. Nevypadá to jako dobrý obchod do té doby, než si uvědomíte, že se slovo Emirates dostalo i do oficiálních názvů stanic podzemky, které spojuje. Díky tomu bude mít firma nejméně do roku 2021 nepřímou reklamu mimo jiné ve všech vagonech metra, ve kterých nad dveřmi visí plánek zdejší veřejné dopravy.

Londýnské oko patřilo ze začátku k vysmívaným stavbám, dnes je jedním ze symbolů města.
Bizarní vyhlídková věž ArcelorMittal Orbit stojí v olympijském parku.

Jak připravit olympiádu

Lanovka je jedinou větší kaňkou na stavebním boomu spojeném s pořadatelstvím letní olympiády před třemi roky. Jinak se povedlo hry nepřepálit tak, aby městu zbyli nepoužívaní bílí sloni ve formě stadionů. Ty, které stojí v olympijském parku a které jsou samy o sobě architektonickými skvosty, se snaží provozovatelé maximálně využívat.

Navíc park nesoucí jméno současné královny Alžběty má spoustu atrakcí, které ho především za teplých měsíců činí velice atraktivním pro rodiny s dětmi. Stačí pozorovat, jak nadšeně malí Britové všech barev pleti ječí při probíhání mezi vodotrysky, které jsou umístěné rovnou v chodníku před hlavním stadionem a nepravidelně vypouštějí proudy vody.

Starší sourozenci zmáčených prcků zase jako „cool“ ocení bizarní vyhlídkovou věž ArcelorMittal Orbit, která připomíná nadvakrát rozšlápnutý jeřáb. Jednou to bude stejně oblíbené místo pro pikniky, procházky a projížďky na kole, jako je dnes Hyde Park. Na rozdíl od notoricky proslulého konkurenta mu dnes ale kvůli jeho novosti chybí majestátnost stoletých stromů. Jeho listnáče patří mezi dřevinami sotva mezi teenagery, takže pro oběd v trávě neposkytnou kýžený stín.

Futuristický pěší most spojuje katedrálu svatého Pavla s galerií Tate Modern.

A co Praha?

Odvážné budování, které přes výše zmíněné chyby a nedomyšlené investice dává Londýnu nový dech, stojí v ostrém kontrastu s pražskou pasivitou. Od dokončení Tančícího domu se s výjimkou před pár měsíci kolaudovaného Trojského mostu a zvlněného komplexu kanceláří Main Point v Karlíně zajímavá architektura Praze vyhýbá. Místo toho v ní rostou jen prosklené krabice bez nápadu. Plně ilustrativní byl konec Kaplického „Chobotnice“ na Letenské pláni. Ale na co pozveme do „stověžaté matičky“ turisty, kteří už tu jednou byli? Takový věčně nedokončený tunel Blanka může figurovat jen v programu Corrupt Tour, kterou v Praze zorganizovala jedna agentura.

Můžeme namítat, že Praha neprošla olympijskou horečkou, byť duo Mazánek– Kolibřík (přezdívky příliš vlivného lobbisty a příliš povolného primátora) hry kvůli touze na všimné do vlastní kapsy při budování sportovní infrastruktury vehementně prosazovalo. Ale i tak tu byla řada možností, jak pražský skanzen odvážně a zároveň citlivě zmodernizovat. Snad se pochlapí investoři, kteří plánují velké předělávky v oblasti Masarykova nádraží, na Rohanském ostrově či v Bubnech. V metropoli národa, který si zakládá na svém konzervatismu, to dokázali, tak proč by to nešlo i u nás?

Slavný Big Ben a typická červená telefonní budka

OČIMA AUTORA

Tomáš Nídr, novinář

V českém i britském hlavním městě v minulých letech vyrostly na prestižních místech památníky pro padlé ze vzdušné bitvy o Anglii. Ten londýnský je pokrytý reliéfem se scénami střetů, s důsledky nacistického bombardování a jmény zahynuvších letců včetně těch československých. Stojí jen kousek od Westminsterského paláce a člověk se zájmem o historii při jeho prohlížení stráví čtvrthodinu jako nic.

Staromilský okřídlený lev, který byl odhalen loni v červnu na Klárově, rozhodně nepatří k vrcholům umělecké kreativity, ale jako dar od britské komunity, vyjadřující vděčnost stovkám československých letců účastnících se bitvy, nám připomíná, že si své hrdiny neumíme připomínat sami. Kdybychom se o ně více starali, nemuseli bychom nyní lomit rukama nad tím, jaká potvora nám to u Vltavy přistála.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články