Lodž - život na hranici
Lodž nemá centrální náměstí, její páteří je Piotrkovská ulice, která osmisettisícové město protíná od severu k jihu. Pěší zónu na Piotrkovské lemují secesní paláce a z jejich přízemí se rozléhá halas více než stovky kaváren. Mezi turisty se proplétají rikši, které jsou v centru hlavním dopravním prostředkem. Rikšou se dostaneme k městskému úřadu, před nímž vysedává bronzový Julian Tuwim, slavný básník a lodžský rodák.
Každý, kdo kolem něj prochází, by si měl na chvíli přisednout a pro štěstí jej potáhnout za nos.
Štěstí potřebovali obyvatelé Lodže mnohokrát. Život ve městě na hranicích ruského a německého záboru nebyl jednoduchý. Moudří židovští a němečtí průmyslníci dokázali této polohy maximálně využít ve prospěch Lodže a samozřejmě svůj. Šikovně si zajistili různá privilegia a textilní zboží prodávali jak do carského Ruska, tak na západ. Lodž druhé poloviny 19. století byla na stejné úrovni jako Manchester.
Město proslulo směsicí čtyř kultur: polské, německé, židovské a ruské. Nehledě na přirozené rozdíly, lidé tu pospolitě budovali své svatyně i veřejné stavby, které pak společně využívali. V 19. století vznikaly podle projektů nejlepších evropských architektů průmyslové komplexy přádelen, nejmodernějších ve své době.
Obklopovaly je zahrady, paláce a rezidence majitelů. To je pro Lodž charakteristické. Továrníci o svém městě přemýšleli globálně. Zároveň s přádelnami vybudovali infrastrukturu a na svou dobu velmi dobře vybavená sídliště pro dělníky situovaná v těsné blízkosti továren. V době socialismu tyto perly průmyslové architektury trpěly různými přestavbami a chátraly.
Po roce 1989 se textilní průmysl zhroutil a k úplné zkáze dopomohly čínské továrny chrlící levné zboží. Prvním projektem revitalizace města byl palác továrníka Izraele Pozňanského a budovy přilehlých přádelen. Francouzský investor v nich vybudoval v rámci projektu „Manufaktura“ moderní centrum obchodu a zábavy. To v dějinách Lodže není nic nového. Ani za časů průmyslníků Poznaňského, Geiera nebo Goldfedera se obchodní zájmy nekřížily s potřebami města a jeho obyvatel. V jejich harmonii se rodila neopakovatelná atmosféra průmyslové Lodže. Tu si ostatně oblíbil i režisér David Lynch, který koupil lodžskou elektrárnu a přebudoval ji na centrum filmového umění.
