Lakšmí má naději

096-000.jpg
Jan Schlindenbuch, Středa, 15. červnaec 2009
Adopce na dálku je jedním z nejúspěšnějších charitativních projektů v České republice. „Adoptivní rodiče“ podporují jedno konkrétní dítě na druhém konci světa a pravidelně dostávají zprávy o jeho studijních pokrocích. Řada z nich si s dítětem i na dálku, aniž by ho kdy na vlastní oči spatřili, vybuduje docela intenzivní vztah. Někteří mají naopak pochybnosti o smysluplnosti celého projektu. Jak je to tedy doopravdy?

Řada lidí uvažujících o adopci dítěte na dálku má značné pochybnosti. Končí příspěvek opravdu na správném místě? Má vzdělávání nejchudších dětí vlastně smysl? To jsou jen některé z mnoha otázek vyvstávajících v myslích potenciálních dárců. Sám jsem se před pár lety ptal podobně. Pozitivní zkušenosti mé dobré kamarádky, která v jednom ze středisek v jižní Indii pár měsíců pobývala, mě tehdy přesvědčily.

Sláva i bída Bidžápuru

Společně se ženou jsme před dvěma roky „adoptovali“ malou Lakšmí z města Bidžápur a začali jí pravidelně přispívat na studium. Každý rok jsme od ní dostali dva dopisy, ve kterých nám stručně popsala své studijní úspěchy a mimoškolní zájmy. Jeden z nich posílala vždy před Vánocemi i s přáním všeho nejlepšího do nového roku a požehnáním od Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že je Lakšmí, stejně jako naprostá většina ostatních adoptovaných indických dětí, hinduistka a středisko, které jí poskytuje vzdělání, se hlásí ke křesťanství, připadalo mi to krajně podivné. Nenutí ji snad ke konverzi? Ptát se na tak choulostivou věc na dálku se mi nechtělo, takže jsme se rozhodli Lakšmí v rámci plánované indické dovolené navštívit.

Lakšmí

Do Bidžápuru na severu jihoindického státu Karnatáka se nejlépe cestuje z Bombaje. Cesta vlakem trvá jediný den, což je na indické poměry skoro za rohem. Město se může pochlubit bohatou historií, která sem láká stále více zahraničních turistů. Jeho současnost ale zdaleka tak blyštivá není. Celý sever Karnatáky je chudý, převážně zemědělský kraj.

Zemědělské výnosy jsou však kvůli nedostatku vláhy rok od roku menší a drobní zemědělci živoří na hranici samotného přežití. Když se dostanou pod ni, opouštějí své domovy a odcházejí do jediného velkého města, které kdy viděli – Bidžápuru. Někteří z nich odejdou navždycky, jiní migrují jen na dobu nejsuššího léta. Populace Bidžápuru se díky tomuto přílivu v posledních deseti letech téměř zdvojnásobila: až k dnešnímu bezmála milionu.

Pracovních příležitostí přitom ve městě kvůli absenci velkých průmyslových závodů moc není a většina nově příchozích živoří stejně jako na vesnici. Všichni žijí v jednoduchých dřevěných či plechových chatrčích ve slumových koloniích, které se rozrůstají na všech volných plochách.

Klíčová je motivace

„Naše organizace rozjela a plně organizuje několik zdravotních, sociálních a vzdělávacích projektů. Pomáháme postiženým lidem, nakaženým virem HIV, a především dětem ze slumů. Postavili jsme pro ně základní školu, kterou dnes navštěvuje více než pět set dětí. Část z nich je podporována adoptivními rodiči z České republiky. Provozujeme technické učiliště a plánujeme otevřít i vlastní univerzitu,“ vysvětluje nám hned po příjezdu otec Vincent, hlavní manažer jezuitské humanitární organizace Centre for Non Formal Education. Označení manažer je v tomto případě více než na místě. Vincent a jeho pravá ruka – otec Arun – se kompletně starají o chod celé organizace. Od rána do večera vyřeší několik desítek telefonátů. Zařizují například zvýhodněný nákup rýže, zeleniny a kuřecího masa na obědy pro celou základní školu, shánějí peníze na videoprojektor pro technické učiliště a řeší aktuální zdravotní problémy obyvatel jedné z části slumů.

„Pracujeme sedm dní v týdnu. Řešíme několik koncepčních věcí a do toho spousty aktuálních problémů. Jednou z nejdůležitějších věcí je například zajistit co nejvýživnější jídlo pro školní jídelnu za co nejnižší cenu. Uvařit denně více než pět set obědů za minimální cenu není vůbec snadný úkol. Děti opravdu potřebují co nejvíce jíst, vždyť z domova chodí do školy často značně vyhládlé. Jídlo je pro ně vlastně jistou formou motivace, a hlavně jim dodává tolik potřebnou energii ke studiu,“ říká otec Arun, který osobně zná většinu dodavatelů a díky tomu s nimi vyjednal na indické poměry nadstandardně nízké ceny. Pak pokračuje ve vysvětlování motivačních nástrojů ke studiu: „Docházka dětí do školy bohužel není zrovna ideální. Řada rodičů potřebuje děti doma na práci nebo na hlídání mladších sourozenců a do školy je jednoduše nepouští. Musíme je tudíž motivovat. V rámci slumů dáváme dohromady svépomocné desetiaž patnáctičlenné skupiny, nejčastěji složené z žen, které se pravidelně scházejí. Do společného fondu spoří drobné částky, což jim umožňuje po určité době čerpat bezúročnou půjčku na překlenutí tíživé životní situace nebo na zlepšení životní situace. Půjčku mohou získat však jedině v případě, že posílají své děti do školy. Díky tomu máme dnes ve všech třídách skoro 95procentní školní docházku – ve státních školách to přitom bývá i polovina.“

Žádná konverze!

Přesvědčili jsme se na vlastní oči, že peníze od adoptivních rodičů z České republiky jsou opravdu smysluplně využity. Dítě za ně především studuje, jednou denně dostává kvalitní vydatné jídlo a v případě potřeby i základní zdravotní péči. Ve svém vzdělávání může navíc pokračovat i po absolvování základního vzdělání. A jak je to tedy s nucením ke změně náboženského vyznání? „Nic takového rozhodně neprovádíme.

Kromě vzdělání zajišťuje škola dětem i kvalitní stravu.

V Indii by taková věc ani nebyla možná. Svoboda náboženského vyznání je jedním ze základních pilířů indické společnosti. Ježíše Krista a jeho život naši žáci pochopitelně znají. Možná ho někteří zahrnují mezi ostatní indické božstvo a píšou o něm v dopisech, které pak překládáme a posíláme před Vánocemi do Česka,“ vysvětluje nám při loučení otec Vincent a připojuje jeden vzkaz pro všechny adoptivní rodiče: „Jménem všech indických dětí vám moc děkuji za podporu, které se jim od vás dostává!“


Jak to chodí s adopcí

Princip adopce je zcela jednoduchý. Každý „adoptivní rodič“ přispěje jednou za rok prostřednictvím Arcidiecézní charity Praha na dítě, které za tyto peníze celý rok především studuje až do doby, kdy dokončí povinnou školní docházku. Jednou z vybraných rozvojových zemí světa, kde adopce na dálku již léta úspěšně funguje, je Indie (příspěvek činí 4900 Kč). Počet dětí, kterým se díky příspěvkům od „adoptivních rodičů“ dostává standardního vzdělání, zde v letošním roce přesáhl počet 13 000.

Více o projektu Adopce na dálku® Arcidiecézní charity Praha získáte na www.adopcenadalku.cz, na adrese adopce@charita-adopce.cz nebo na telefonním čísle +420 224 246 519.

Lakšmí a její rodina

„Naší“ holčičce Lakšmí je letos devět let. Chodí do čtvrté třídy základní školy. Má tři další sourozence, o dva roky mladší sestru, která chodí do stejné školy, a dva malé tříleté bratříčky, dvojčata. Všichni žijí spolu s rodiči a babičkou ze strany otce v jednom z bidžápurských slumů. V chatrči mají zavedenou elektřinu, pro pitnou vodu chodí k veřejnému vodovodu, jenž je v provozu dvě hodiny jednou týdně. Za tu dobu se musí všichni obyvatelé slumu předzásobit na celých sedm dní. Maminka Lakšmí pochází z malé vesničky ležící asi 50 kilometrů od Bidžápuru. Do města odešla asi před deseti lety, protože ve vesnici neměla žádnou perspektivu obživy. Dlouhé období sucha a nedostatek vody k zavlažování vyhání každoročně tisíce jí podobných hledat štěstí do města, kde chtě nechtě skončí v jednom ze stále se zvětšujících slumů. Maminka Lakšmí se zde seznámila se svým budoucím mužem, který se tu narodil. Oba rodiče mají v současné chvíli práci a stálý příjem. Otec pracuje v restauraci. Sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně, bez nároku na jakoukoli dovolenou. Celý den stojí u obří pánve a smaží v ní cibulové pakory – tradiční pouliční občerstvení. Za svou práci dostává každý den 80 rupií (asi 36 Kč) na ruku. Matka chodí několikrát týdně uklízet do dvou domácností a měsíčně si tak přijde asi na 500 rupií. Obě malé děti hlídá v té době její tchyně. Když náhodou někdy nemůže, přiváže maminka oba malé chlapce k posteli, aby nikam neutekli…

Mladší sestra Sarasvátí chodí, stejně jako Lakšmí, pravidelně do školy. Přestože nemůže být podporována „adoptivními rodiči“ (z každé rodiny se pro adopci vybírá pouze jedno dítě), nemusí se o své vzdělání obávat. Díky vzorné docházce a studijnímu zápalu své starší sestry má garantovanou podporu z jiných finančních zdrojů. Otec Vincent k tomu říká: „Vzdělání se snažíme poskytovat pokud možno všem dětem ze slumů. Primárně však podporujeme děti z rodin, s nimiž máme z minulosti dobrou zkušenost, a je u nich tudíž větší perspektiva úspěšnosti.“ Možná i díky této „perspektivnosti“ dnes Sarasvátí nejen chodí do školy, ale je hlavně úspěšně vyléčená. Brzy po porodu u ní totiž lékaři diagnostikovali vrozenou vadu močového ústrojí. Rodiče pochopitelně neměli peníze na potřebnou operaci, a problém dále neřešili. Když bylo Sarasvátí pět let, vyřkli lékaři jasný ortel: Pokud nepůjde holčička na operaci, brzy zemře. Cenu za chirurgický zákrok se nakonec podařilo otci Arunovi usmlouvat zhruba na třetinu a peníze sehnal zcela náhodou od úspěšného indického podnikatele z Bengalúru. Přes všechny uvedené okolnosti je Lakšmí veselé a šťastné dítě. Do školy chodí dobrovolně a učení ji baví natolik, že chce být sama učitelkou. Doma se snaží maximálně pomáhat svým rodičům s péčí o dva malé brášky. Ve volném čase ráda zpívá a tancuje. Jejími vzory jsou hrdinové a hrdinky populárních indických filmů, které se snaží úspěšně napodobovat. Prázdniny tráví nejraději na vesnici u babičky z maminčiny strany.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články