Kurdky v šátku i s kalašnikovem

kurdky.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Středa, 6. června 2012
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Jejich tváře jsou jako jejich životy - ostře řezané. V dlaních svírají pažbu AK-47 nebo pistole, na klopě uniformy se skvěje odznáček s portrétem vůdce Öcalana. Žijí v horách celá desetiletí a partyzánskému boji obětovaly úplně všechno - lásku, muže, děti, domov... Proč vlastně?

Do kurdských hor přichází zima brzy. Hory zežloutnou a žlutá je vidět široko daleko, jen místy ji střídají bílé návěje sněhu. Přes léto obývají pohoří na irácko-tureckoíránské hranici i nomádi. Právě se stahují z hor do nížiny. Obvykle je z hor vyhání jen zima, teď k tomu přispělo i turecké bombardování. Turecká armáda totiž na podzim loňského roku rozjela největší akci proti kurdským separatistům od roku 1990. Těsně před koncem roku 2011 však přes třicet let trvající boj za kurdskou nezávislost zaplatilo životem i 35 civilistů z vesnice Uludere na jihovýchodě Turecka, blízko irácké hranice.

Nomádi raději z hor prchají. Jsou z kmene Haruti a hlavou komunity je Ibrahim. Ženou svá stáda do Soranu, kde přežijí další zimu. A pokud přestane turecké bombardování, na jaře se zase do hor vrátí.

Ze Soranu vede silnice na sever do hor. Mířím až do poslední vesnice před íránskou hranicí. Tady žije rodina Gorana, přítele našeho kurdského tlumočníka. Goranovi rodiče tu pěstují jablka a ořechy, na zimu se stěhují stejně jako nomádi do údolí. Na bednách s jablky se třpytí první vločky sněhu. Vedle auta, v těsném dosahu mladého Gorana, leží stříbrná kulovnice, jak z filmů o Old Shatterhandovi. „Nikdy nevíš, kdy ji budeš potřebovat,“ blýsknou se v úsměvu Goranovi zuby. Je to divoký kraj a chyba se dá udělat jen jednou.

Večer sedíme v domě kolem plechových kamínek, pohostinnost Kurdů je proslulá. Venku se žení čerti. Goran vypráví i o tom, jak v okolních horách žijí kurdští separatisté z PKK. „Každý je tady podporuje, občas zajdou na čaj,“ říká. Netrvá dlouho a na nátlak tří českých novinářek jde Goran ven před chalupu telefonovat. Za nějakých dvacet minut se ze tmy vynořují tři postavy s kalašnikovy a „palestinami“ na krku. Teroristé z PKK. Oni sami by se ale tímto termínem nikdy neoznačili. Jsou to bojovníci za svobodu a práva Kurdů. Právě tento pohled na věc převažuje i mezi civilisty v iráckém Kurdistánu, kde mají PKK převážně své základny.

Nomádi z kmene Haruti se na zimu z hor stahují do nížiny. Nyní je ale z hor vyhání i turecké bombardování.

Levicoví gentlemani v uniformě

Při prvním setkání s nimi je ale člověk přece jen trochu nesvůj. Neodvažuju se fotit, kolegyně nenatáčí, ani nezapisujeme. Nechceme je podráždit. Tři bojovníci PKK ovšem vypadají poměrně gentlemansky – jako jedni z mála v Iráku nám podávají bez problémů ruce. Nevrhají na nás, tři bílé nezahalené ženy, žádné pohledy, ani lačné, ani zvědavé. Dalo by se říct, že je to velmi korektní rozhovor skoro na úrovni debaty na filozofické fakultě. Záhy se totiž dostáváme k ultralevicové ideologii PKK. Tři muži sice debatují zdvořile, ale je naprosto zřejmé, že argumenty se přesvědčit nedají. Aby taky ano – každý den, pokud neprobíhají bojové operace, mají až 8 hodin politologické výuky a studia – právě ortodoxního marxismu.

Po tříhodinové debatě se loučíme a bojovníky téměř ihned pohltí černá tma. Na druhý den ráno jsou ovšem opět u snídaně a na naše naléhání slibují telefonický rozhovor s jakýmsi tiskovým mluvčím PKK, který by nám mohl povolit další návštěvu nebo aspoň schůzku.

Mistr Roj do telefonu hovoří perfektní angličtinou. Omlouvá se, že do táborů nás kvůli ustavičnému tureckému bombardování vzít nemůže, ale že zařídí schůzku na utajeném místě v horách. Zajímá nás totiž nejvíce ženská gerila PKK. Podle bojovníků tvoří až 40 % příslušníků PKK ženy.

Členové PKK. Často jim jsou nakloněni i vesničané. K focení svolili velmi neochotně, dovolili nám jen pár snímků.

Na cestě mezi raketami

Za tři dny se večer rozdrnčí telefon a opět se ozve hlas mistra Roje. Jenže my jsme právě v Sulejmanii, druhém největším městě iráckého Kurdistánu. Do pohoří Kandíl (Qandíl), kde Roj navrhuje schůzku, je to dobrých 5 hodin jízdy. „Nemáte se sem jak dostat? To nechte na nás. Zítra v pět ráno vás bude čekat bílý pick-up. Řekněte jen,Roj‘, on vás k nám doveze. Nesmíte jet přes vojenské checkpointy po silnici. Pojedete horami. Řidič cestu zná,“ znějí instrukce z telefonu.

Usnout se mi nepodaří. Ráno je ale vše tak, jak Roj slíbil. Jak se tak šineme kurdskými horami, začnou se ozývat rány jako… z děla. Turecké bombardování. Nomádi věděli dobře, že z hor je teď lepší se stáhnout. Chvíle mezi duněním bomb je skoro nekonečná. Pak se rozhostí ticho. „Buď jim došla munice, nebo zaměřují,“ vrhne do situace trochu černého humoru kolegyně Olga.

Roj na nás čeká v bohem (a snad i Turky) zapomenuté vesnici. „Omlouvám se za komplikace, ale vojáci by vás sem nikdy nepustili. Teď si prosím vypněte všechny mobilní telefony.“ Skoro jako v divadle. Malý nenápadný muž s vizáží připomínající mnohem více učitele než teroristu nás vede do jednoho z domů, kde se usazujeme v místnosti ozdobené vlajkou PKK a portrétem vůdce Abdullaha Öcalana. Jsme v sídle kolaborantů s touto teroristickou organizací. Zakrátko vstupují do místnosti tři černovlasé ženy oblečené do zelených uniforem. Kalašnikovy odkládají do rohu a prohlížíme si pokradmu jedna druhou. Zejména nejstarší z nich ale působí na všechny kolem kouzlem své osobnosti. Má ušlechtilý obličej, který sice prozrazuje roky těžkého života v horách, zároveň ale vyzařuje klid, inteligenci a moudrost.

Všechny tři ženy mají za sebou 15 až 20 let života v divokých horách, se samopalem poboku. Bez dětí, bez muže, jen s ideály, za které bojují. V popředí Evin Boyan.

Místo sexu bratrství

„Když jsem byla na univerzitě, účastnila jsem se demonstrací za práva Kurdů. Zatkli mě a ve vězení i mučili. Tehdy to byl pro mě zlomový okamžik, rozhodla jsem se rychle, že jediná cesta pro mne je dát se k PKK,“ říká Ronahi Serhat, dnes devětatřicetiletá bojovnice PKK. Je šťastná, že se mohla zapojit do boje za kurdská práva. Obětovala tomu všechno – partnerský život i rodinu. Děti nemá. V horách, kde se žije po partyzánsku, se lze těžko starat o kojence. „Kurdské ženy dnes nejsou schopné zabezpečit dětem novou, lepší budoucnost. Přivést děti do té stávající by pro mě nemělo význam. Já se snažím místo toho vytvořit pro budoucí generace lepší společnost,“ přesvědčuje nás Ronahi.

Stejně jako ostatní členky ženské gerily i ona rezignovala na sexuální život. V PKK jsou si všichni rovni, navzájem se oslovují soudruhu nebo hewal, tedy sestro. Všichni – mužští členové PKK i ženy, poměrně přesvědčivě tvrdí, že sexuální život je něco, co pro ně ztratilo význam. Boj za vyšší cíle je pudovým potřebám nadřízen. Má to jistě i praktické výhody -v tomto partyzánském uskupení by láska a milostné vztahy byly schopné destruovat celou organizaci. Je lepší tedy lásku ve smyslu milostného vztahu naprosto vymýtit. Přesto všichni členové PKK tvrdí, že jim nic nechybí a že jsou šťastni.

Čajovna ve vesnici Tavela před íránskou hranicí. Společnost je hodně konzervativní, na ulici ženu potkáte jen výjimečně.

Dvacet let partyzánkou

Všechny tři ženy mají za sebou 15–20 let života v divokých horách, se samopalem po boku. Součástí jejich ultralevicové ideologie je také radikální postoj k ochraně životního prostředí. S přírodou dokážou žít v naprostém souladu, nepočítámeli ovšem nepříliš ekologické přestřelky a nástražné výbušné systémy. Umějí si z přírody brát, co potřebují. Léčení pomocí bylinek je samozřejmostí, i když v případě těžších zranění mají PKK ve svých řadách k dispozici i kvalifikované lékaře. „Mezi námi jsou ale i nevzdělané ženy, které nemají třeba ani ponětí o biologii, nevědí, jak udržet při našem způsobu života hygienu. My zkušenější je všechno musíme naučit,“ říká Evin Boyan.

Běžný den v PKK podle žen začíná již ve čtyři hodiny ráno fyzickým tréninkem. Pak následuje snídaně a diskuse o současných problémech, o tom, co se děje kolem. Potom začíná vyučování, při kterém prý jsou všichni navzájem učitelé i žáci. Každodenní osmihodinový kurz marxismu je proložen dalším vojenským výcvikem, trénováním se zbraní, politologie se prokládá bojovými uměními Dálného východu.

Všichni se střídají ve službách na hlídce či u hrnce v kuchyni. Muži a ženy jsou si rovni ve všech svých právech i povinnostech. I v povinnosti zabíjet.

„Jestli jsem někoho zabila? Asi ano, pořád se účastním nějakých přestřelek a bitev. Musíme se bránit, když nás turecká armáda napadá. Ale není to přímý boj z očí do očí, neeviduji počet lidí, které jsem připravila o život,“ suše konstatuje Nalin Mus.

Osmnáctiletá Shadan dávno ví, jak se má slušně vychovaná Kurdka chovat, aby dělala své rodině čest.

Nebýt jako matka

Kurdská otázka je pro všechny posvátná věc. Stejně jako vůdce Abdullah Öcalan, zakladatel PKK, který je už od roku 1999 jediným vězněm na ostrově Imrali. „Všechny útoky na našeho lídra jsou i útokem na všechny členy PKK. Naší povinností je osvobodit jej,“ je rozhořčena Nalin Mus. Čtyřiatřicetiletá bojovnice se angažuje v ženské gerilové armádě PKK, která vznikla v roce 1993. Od té doby počet žen v PKK raketově stoupá. Není se co divit, pakliže člověk vidí pod povrch kurdské společnosti. Za prvotní pohostinností a celkovou uvolněností (ve srovnání s arabskou částí Iráku) se ukrývají staleté tradice, mezi něž patří i ženská obřízka a vraždy ze cti. I pro Nalin tedy byl lepší variantou vstup do PKK. Stejně stará Evin Boyan má také jasno: „V Kurdistánu je těžké být ženou. V rodinách je běžné domácí násilí, vynucená manželství. Bylo mi 14, když jsem vstoupila do PKK. Když jsem se dívala na svou matku, říkala jsem si, že nechci žít život, jaký žije ona.“

Pod slupkou slibně našlápnutého rozvoje jsou v kurdské společnosti pevně zakořeněné tradice. Každá kurdská žena ví, jak se má chovat, aby neposkvrnila čest rodiny. Ví, že se nesmí stýkat ani bavit s cizími muži, dokonce ani po telefonu ne. Ví, že nesmí sama chodit ven. Ví, že pravidla jejího života určuje muž – otec, manžel nebo bratr.

Do problémů se dá ale dostat velmi snadno. Třeba pomocí mobilního telefonu nebo Facebooku. Stačí, aby někdo napsal, že dotyčná byla viděna ve společnosti cizího muže. Nikdo nebude zkoumat, zda je to pravda, nebo ne. Podezření, že spáchala čin proti morálce, k její vraždě stačí.

Dívka s poskvrnou

Na policii v kurdském Irbílu se setkáváme se čtrnáctiletou dívkou, která se nám bojí říct své jméno. Její příběh je otřesným důkazem fungování tradiční společnosti v dnešním Iráku.

„Seznámila jsem s klukem, psali jsme si dlouho esemesky. Jednoho dne mi napsal, že mě chce představit matce, abychom mohli domluvit sňatek. Přijel pro mě autem. V něm ale seděli místo matky dva jeho kamarádi. Odvezli mě za město a tam mě všichni tři znásilnili,“ vypráví neznámá dívka. Kvůli tomu, co se jí stalo, se nemůže vrátit domů. Otec by ji zabil. Zatím přežívá v útulku, ale tam nemůže zůstat dlouho.

„Já jsem ale oběť, nic jsem nespáchala. Jediná moje chyba je, že jsem se zamilovala do špatného člověka. Teď mě za to čeká smrt,“ říká hořce. Ale jejím slovům je v dnešním Kurdistánu ochoten naslouchat málokdo.

„Je to hrozně smutné, ale takových případů na policii moc nemáme, prostě se to k nám nedostane, vraždy ze cti jsou tradičně věcí rodiny. Po pádu Saddáma se začalo hodně mluvit o ženských právech, ale naše společnost na to není připravená. Vražda ze cti je pořád prezentována jako malý prohřešek,“ vypráví kapitán Karwan z irbílské policie.

Většinou však nedojde ani na vyšetřování. Dívka je prostě nalezena mrtvá, a ačkoli všichni vědí, že jde o vraždu ze cti, přechází se to mlčením. Pokud už ve výjimečných případech dojde na soud, v arabské části Iráku vrah dostane maximálně půl roku vězení. V Kurdistánu se situace již lepší, ale donedávna platil stejný zákon. Správní Kurdové Na policii v Irbílu se nakonec setkáváme i se dvěma muži, kteří postoj tradiční společnosti potvrdili nejen svými myšlenkami, ale i činy.

„Moje žena chodila ven z domu bez mého povolení. Já jsem ji pořád prosil, aby to nedělala, že mám auto a odvezu ji, kam bude chtít. Miloval jsem ji, ale ona mi vůbec nedovolila, abych se jí dotýkal. Navíc ven chodila s divnými lidmi. Měla ode mě všechno, co chtěla. Ale chtěla být příliš svobodná. Denně jí volalo třeba padesát lidí a já nevěděl, co jsou zač,“ popisuje svou situaci šestačtyřicetiletý Mustafa Hamad Abdulah a občas se mu v oku zaleskne slza. Ale je Kurd, a pro něj je takové chování ženy nepřijatelné. „Nebála se nikoho, ani mě, ani rodiny, ani boha. Jednou jsme se pohádali a já ji probodnul. Pak jsem se šel sám udat na policii, bylo mi to líto. Ale necítím se jako kriminálník zločinec, chovala se ke mně hrozně. Celá rodina s mým činem souhlasí, jen nejstarší syn mě odsoudil.“

To další vrah, teprve dvaadvacetiletý Sarkar Salam Alí, po celou dobu výpovědi nehne ani brvou. „Jednou v noci mě vzbudil švagr, že od mé sestry z pokoje někdo běží. Myslíme si, že moje sestra měla milence. Švagr to chtěl nějak vyřešit, ale nebyl dost důrazný. Já jsem se ale nechtěl za svoji sestru stydět. Byl sice ramadán, ale přesto jsem v noci vstal a podřízl ji. S pomocí strýce jsme její mrtvolu vyhodili vedle supermarketu,“ vypráví nevzrušeně. Černočerné oči mu rámují dlouhé husté řasy, které se ale ani nezachvějí, i když líčí vraždu. „Nelituju, že jsem ji zabil. Neudělal jsem nic, čeho by měl Kurd litovat. Moje žena ví, že teď budu nějakou dobu ve vězení. Je jen žena a do toho nemá co mluvit. Poslední, co k tomu chci říct: My Kurdové máme své tradice. Když ženy vědí, co se sluší a patří, nic jim nehrozí…“

Jedna z dcer Aiši Abdurrahnmán z vesnice Karandžues. Je to kraj, kde se ještě stále praktikuje ženská obřízka.

Mé dcery jsou obřezané

Tradicemi, byť trochu odlišnými, je svázaná i kurdská vesnice. Kolem města Sulejmánie je stále ještě spousta oblastí, kde se praktikuje ženská obřízka. Padesátiletá Aiša Abdurrahmán žije v Karandžues celý život. S Abdulahem, kterého si v patnácti vzala. Než se dostaneme na citlivé téma ženské obřízky, Aiša odvypráví celý svůj životní příběh, jak se vdala, jak porodila své první dítě, jak je bombardovali Saddámovi vojáci, o problémech s vodou… Teprve potom se odvážíme na obřízku zeptat přímo.

„Já sama jsem obřezaná a mé dcery jsou také obřezané. My Kurdové obřezáváme holčičky ve věku od jednoho do pěti let. Dřív jsme si mysleli, že je to vůle proroka Mohameda. Dělávali jsme to sami nožem nebo žiletkou, dnes už se spíš chodí k zdravotníkovi,“ vypráví Aiša.

V Kurdistánu se nejčastěji odřezává klitoris, ale závisí to na zkušenostech a stylu obřezávačky. „Často jsou to stařeny a řeknu vám, že jsem se setkala i se slepou obřezávačkou. Stává se ale také, že některá děvčátka jsou obřezána několikrát za sebou. Na vině jsou jejich matky, kterým se zdá, že je napoprvé obřezávačka obřezala málo. Známe případy holčiček, které mají v pěti letech za sebou tři obřízky. Jsou tu ovšem i případy smrti,“ vysvětluje Suaad A. Sharif, projektová manažerka německo-irácké organizace Wádí, která se ženskou obřízkou zabývá. Od roku 2004 se jim podařilo významně snížit počet nových ženských obřízek, ale stále je to v regionu kolem města Sulejmánie velký problém.

„Podařilo se nám docílit toho, že se otázka obřízky řeší před svatbou. Stává se dokonce, že některé rodiny už odmítly přijmout do rodiny dívku, která je obřezaná,“ doplňuje Falah Moradkhan, projektový koordinátor Wádí.

Ještě před pár lety bylo jasné, že dívka má být obřezána. Teď se společnost dělí na ty moderní, co obřízku neuznávají, a na její zaryté zastánce. Jasné ale je, že samotná děvčátka jsou stále závislá na tom, jak za ně rozhodnou jejich rodiče. A tak je pro mnohé Kurdky lepší vzít do rukou společně se svou budoucností i kalašnikova…


Tři písmena v kostce

PK (v originále Partiya Karkeręn Kurdistan) založil v roce 1978 tehdejší student Abdullah Öcalan (přezdívaný též Apo) a od roku 1984 trvá její ozbrojený boj za kurdskou nezávislost. Jako teroristická organizace má na svém kontě mnoho bombových útoků (zejména v polovině 90. let), útoků na civilní i vojenské turecké cíle, únosů a vražd civilistů (i západních turistů). PK se také podílí na obchodu s drogami. Udává se, že zejména na hranicích operují jednotky, které vybírají od pašeráků drog poplatky. Rada EU přidala PK na seznam teroristických organizací v dubnu 2004. Abdullah Öcalan je stále považovaný za vůdce a hlavního ideologa organizace.

PK svou činnost hájí tím, že se jen brání a bojuje za práva Kurdů, která byla v Turecku po dlouhá desetiletí potlačována. Kurdové jsou dnes největším národem na světě bez vlastního státu. Nejvíce jich žije v Turecku, dále v Íránu, Iráku a Sýrii. Mnoho jich ale také emigrovalo a žijí roztroušeni po celém světě. Udává se, že Kurdů může být celkem až 40 milionů.

V severním Iráku je dnes největší množství základen a výcvikových táborů PK. Byly sem přesunuty poté, co v roce 1998 Sýrie vypověděla PK ze země. Po roce 2003 obviňovalo Turecko kurdskou autonomní vládu z nedostatečného potírání rebelů z PK a jejich základen v severním Iráku. V říjnu 2011 však začala operace Turecka proti PK, již podpořily vlády nejen Iráku, ale i sousedního Íránu, kde PK také působí. Běžný den v PKK začíná už ve čtyři hodiny ráno fyzickým tréninkem. Kurdská žena dobře ví, že pravidla jejího života určuje muž -otec, bratr či manžel. „Nechtěl jsem se za sestru stydět. Podřízl jsem ji,“ říká mladý vrah Sarkar. Aiša nejprve odvypráví celý svůj životní příběh. Teprve potom se jí odvážím zeptat na obřízku…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články