Kupte si strach

034_Image_0001_stitch.jpg
Autor článku: Petr Fero, Úterý, 4. října 2011
Autor fotografií: Petr Fero
Spatřil jsem je krátce po příletu na Nový Zéland. Když jsem přijížděl z aucklandského letiště do města, nahoře na ochozu televizní věže, zhruba 200 m nad zemí, se procházel „vláček“ postaviček v oranžových overalech. „Tolik opravářů najednou? To mají nahoře asi velký problém,“ napadlo mě.

Pak jsem je udiveně pozoroval z učebny jazykové školy, jež sídlila v jedné z kancelářských budov přímo pod věží. Po pár dnech jsem se dovtípil, že to žádní opraváři nejsou a že se tam můžu projít taky. Stačí zaplatit v přepočtu zhruba dva tisíce korun. Nejvyšší stavba jižní polokoule, jak 328 metrů vysoká věž sama sebe hrdě tituluje, stvrzuje pověst Nového Zélandu coby Mekky komerčního adrenalinu.

A co tedy návštěvníky nahoře čeká? Za pár desítek korun, jež dáte za lístek na rychlovýtah, se dostanete do otáčivé restaurace s báječnou vyhlídkou. To vše samozřejmě za sklem. Včetně lehce vzrušující možnosti projít se po skleněné podlaze, kdy vám pod nohama pulzuje velkoměsto. Většina lidí si pak k dostatečné nervozitě vystačí s vědomím, že Nový Zéland se – obzvlášť poslední dobou – docela často otřásá. Málokdo chce na vlastní kůži testovat, zda věž doopravdy vydrží proklamovanou odolnost vůči osmi stupňům Richterovy škály.

Jestliže sem míříte za „placeným“ vzrušením, začíná to vlastně už dole. V útrobách věže vás navlečou do onoho oranžového „opravářského“ obleku, dostanete postroj a rychlovýtah vás vyveze do výšky 192 metrů nad centrum Aucklandu. Až tady se většině otrlých zákazníků úzkostí sevře hrdlo. Nejspíš to přijde ve chvíli, kdy se nahoře otevřou dveře ze zasklených veřejných prostor na čerstvý vzduch.

Když si na aucklandské televizní věži připlatíte, můžete procházku nad městem zakončit skokem mezi střechy, a to na přesně určený cíl.

Pochopitelně jste celou dobu jištěni silným lanem, ale přece – zkuste si to na chvíli doopravdy představit: ochoz, po kterém půjdete, je široký asi tak metr a pod nohama nic než dvě stě metrů hlubiny. Nezbývá než uvěřit nadšenému výkřiku nejstaršího zákazníka téhle atrakce zvané skywalk, 82letého Novozélanďana Allana: „Hej, staříci, neděste se, tohle zvládne každý!“ vzkazuje v propagačním letáku. Že je to vážně adrenalin pro každého, o tom koneckonců svědčí i přístupnost skywalku pro vozíčkáře díky speciálnímu závěsnému postroji, který zde nedávno vyvinuli.

Chodník je prý zcela bezpečný a určený i pro vozíčkáře... Je široký zhruba metr a je zavěšen ve výšce
přibližně dvou set metrů nad městem.

A to není zdaleka vše. Jestliže jste ochotni si za ještě větší vzrušení připlatit o něco víc, nemusíte dolů z věže výtahem. Dáte zhruba čtyři tisíce korun, a po procházce v oblacích vás tu nechají dokonce skočit rovnou do srdce města. Není to klasický bungee jumping, protože nepadáte hlavou dolů, nevisíte na laně za kotníky ani se pak dole na gumě divoce nehoupete sem a tam. Tady se skáče jinak – na cíl. Ten představuje malá červená plošina na úpatí stavby a skokani se k ní snášejí zhruba patnáct vteřin rychlostí okolo 90 km/h uvázáni mezi dvěma fixními lany na boku věže. A před samotným „letem“ vás ještě nechají pár vteřin viset nad městem – přímo před okny restaurace! Hodujícím hostům budete s popruhy kolem hrudníku a lanem upevněným v horní části zad asi ze všeho nejvíc připomínat oběšence…

V Aucklandu si dodnes můžete skočit dokonce přímo u samotného „otce adrenalinu“ Alana Johna Hacketta. Původně truhlář z Aucklandu je dnes považován za gurua komerčního adrenalinu. Aby přitáhl pozornost ke svému nápadu „prodávat strach“, skočil v roce 1986 na laně z Eiffelovy věže v Paříži.

Čtvrtstoletí poté jeho obchod s adrenalinem objímá celý svět. Dnes tento padesátník provozuje konkurenční atrakci na dohled aucklandské věže, bungee jumping na ikonickém Přístavním mostě (Harbour Bridge). Zaplatíte zhruba dva tisíce korun, vysoko nad mořem vám na mostní konstrukci uvážou pružné lano okolo nohou, a pokud si troufnete, naaranžují vám skok klidně tak, abyste si dole vymáchali ruce (nebo dokonce i hlavu) ve vodě!

Skok do laguny

Není toho adrenalinu na jedno město už příliš? Můžete zkusit „útěk“ na venkov, ale vězte, že to bude všude podobné. Na vzrušující atrakce totiž narazíte na Novém Zélandu každých pár kilometrů. Přetéká jimi zejména okolí hlavních turistických středisek v zemi, což jsou vedle Aucklandu termální centrum Severního ostrova Rotorua, a hlavně Queenstown na Jižním ostrově, považovaný za hlavní město adrenalinu na planetě. Nedaleko odtud, konkrétně na mostě Kawarau přes mléčně zelenkavou řeku ve 40metrovém skalním kaňonu, otevřel „bungee táta“ Hackett v roce 1988 vůbec první stálou základnu pro komerční bungee jumping na světě. A skáče se tu dodnes, teď už vás pustí na lano klidně i v tandemu. Navíc od té doby přibyly ve městě, takřka nesnesitelně přecpaném turisty, stovky agentur obchodujících s desítkami dalších vzrušujících atrakcí.

Zkraje náš raft vypadal jako idylická projížďka, ale pak nás vcucnul kaňon s vodními vířícími válci. Naštěstí jsme všechno bez újmy projeli a na závěr si skočili z desetimetrového útesu do ledové laguny.

Není ovšem nutné nikde stát frontu. Díky obrovské nabídce najdete na Novém Zélandu i relativně dobře „ukryté“ adrenalinové poklady. Vedle extrémních exkurzí, kdy vás v liduprázdné oblasti západního pobřeží Jižního ostrova vynese vrtulník k jinak nepřístupným řekám, najdete pěkný vodácký „šperk“ i v centru ostrova. Zatímco na většině přístupnějších divokých řek dokážou člověka spolehlivě otrávit vřískající davy, které sváží na jedno místo vícero firem, na omamně modré ledovcové řece Rangitata operuje jediný rodinný podnik. Útulnou lesní základnu v Peel Forest najdete zhruba dvě hodiny jízdy jihozápadně od Christchurch, pohodová majitelka Alex pro rezervaci kupodivu ani nežádá obvyklou bezpodmínečnou platbu předem („Jsem si docela jistá, že přijedete, s námi totiž jezdí každý rád,“ směje se do telefonu.) a málokdy se stane, že tu vyplují v jeden den na vodu víc než dva čluny čili dohromady deset zákazníků. To celé přitom pořídíte za běžnou světovou cenu – necelé tři tisíce korun za celodenní raftový výlet.

Zkraje to sice vypadá jako sváteční vyjížďka na lodičce u Žofína, startuje se totiž na totálním „oleji“, jen místo panoramat Národního divadla a Hradčan se tu nad nekonečnými pastvinami s ovcemi na břehu tyčí hradba věčně zasněžených štítů novozélandských Jižních Alp, ale vězte, že všechny ty speciální oblečky, přilby a neoprenové boty vám instruktoři skutečně nenavlékli jen pro parádu. Po pár stovkách metrů vás totiž vcucne divoký kaňon, kde vodní válce místy víří až na stupni V, který je obecně považován za poslední sjízdný. Suší se z toho rozhodně nedostanete. A tak si na konci možná i dobrovolně zaplavete. „Odměnou“ za statečnost poté, co proplujete všemi nástrahami malebné i divoké Rangitaty, jsou v závěru skoky z desetimetrového útesu. Dopadá se do klidné, leč takřka nesnesitelně ledové laguny.

Tryskové lodě

Není však bezpodmínečně nutné promáčet se na kost při vodním adrenalinu. Stačí nasednout do takzvané tryskové lodě. Tyhle ultrarychlé motorové čluny sviští pekelným tempem po spoustě řek v zemi, a nejméně jeden vyplouvá dokonce i na moře. Jmenuje se Excitor, uhání rychlostí 100 km/h a kotví v Paihia v Bay of Islands na severu Severního ostrova. Nejsilnější vjem z paluby: sotva popadnete dech. Skutečně – ve stokilometrové rychlosti je na otevřené palubě překvapivě obtížné normálně se nadechnout, ačkoli se vlastně jen vezete.

A tak třeba raději vezmete zavděk adrenalinem na kolech. I ten najdete v přístavu Paihia, odkud se denně startuje na exkurzi do nejsevernějších míst Nového Zélandu. Ovšem malý terénní autobus s názvem Dunerider je ve srovnání s čímkoli jiným vlastně jen taková oddechová vyjížďka. Jde o to, že vás povozí za odlivu v mořském příboji stokilometrovou rychlostí po devadesátimílové pláži. Což je pro osobní auta fatální risk, jak dokazují v písku nenávratně utopené vraky vozidel šílenců, kteří si sem troufli.


Rizikový adrenalin

Ačkoli nebezpečí nehody – a to i smrtelné – je při komerčních adrenalinových aktivitách díky přísnému dodržování všech možných předpisů naprosto minimální, nulové nebude už z podstaty téhle činnosti nikdy. Na to pamatují i cestovní pojišťovny, které aplikují u standardních pojistek v případě zdravotních potíží způsobených vzrušující zábavou takzvané výluky. Přesto se lze pojistit i pro adrenalinové případy, musíte však na to pamatovat dopředu při uzavírání pojistné smlouvy a bude vás to stát zpravidla dvojnásobek obvyklé denní sazby pojistného. Výhodou je, pokud máte cestu předem naplánovanou – většina pojišťoven totiž nabízí možnost připlatit si dražší „adrenalinovou“ sazbu pouze na část cesty.

Výstup na vulkán

Samozřejmě není nezbytně nutné za vzrušení coby návštěvník Nového Zélandu platit. Adrenalin si lze docela důkladně rozpumpovat v těle i bez závratného vstupného. Oblíbenou kratochvílí je například lezení na dýmající vulkán, jehož úpatí lemují varovné cedule s mezinárodně srozumitelným logem lebky se zkříženými hnáty, informující o čerstvém výronu sopečných plynů v kráteru. Jenže kde doma ve střední Evropě máte šanci vystoupit na aktivní sopku?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články