Kmen Siouxů je statečný…

20-21siouxove.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Čtvrtek, 14. ledna 2016
Autor fotografií: Profimedia.cz
Právě tak se notuje v jedné trampské písničce s odkazem na odvahu prérijních kočovníků při marných bojích s Američany v předminulém století. Dnes by se však v souvislosti se Siouxy zpívalo spíše o chudobě, nezaměstnanosti, alkoholismu a cukrovce.

Rezervace Pine Ridge v Jižní Dakotě, ve které žijí Siouxové Oglalové, je nejchudším koutem USA. Její nejbídnější místo se však paradoxně nachází tři kilometry za její hranicí ve vesnici Whiteclay. Tady se na rozdíl od rezervace, v níž od jejího založení v roce 1889 vládne prohibice, smí prodávat alkohol. Takže se tu v raném odpoledni před řadou liquershopů u silnice opilecky motá či polehává dvacet otrhaných indiánů.

Alkoholismus je jedním z hlavních problémů Pine Ridge. Aktivisté za lidská práva se dokonce marně snažili u soudu dosáhnout toho, aby ve Whiteclay byl prodej destilátů zakázán. Nicméně majitelé obchodů se za prodávání ohnivé vody, která indiánskou společnost ničí stejně jako v 19. století, musejí srovnat jen se svým svědomím.

Rezervace Pine Ridge. Zaměstnankyně Tina Two Crow přichází k centru léčby závislostí.

Chudobinec USA

Před cestou do Pine Ridge, kde na ploše téměř 9000 km2 žije zhruba 30 000 Siouxů, často slyším, že je to třetí svět uprostřed USA. Připomíná ho jen pár vychrtlých pouličních psů, jinak to jsou přehnané zkazky. Liduprázdnými prériemi, kde obzor tu a tam ozvláštňují jen válce usušeného sena, vedou kvalitní silnice. V supermarketech nevidím na pultech nijak horší potraviny než v nejbližším velkém městě Rapid City navzdory zprávám, že se Siouxům vozí jen to, co by se u „bledých tváří“ neprodalo.

Ale výběr je tu pravda omezený, protože do vzdálených oblastí s nepočetným obyvatelstvem s malou kupní silou se nevyplatí vozit kompletní nabídku. Všechny osady, kterými projedu, jsou pořádné zapadákovy, ale od běžných amerických děr se liší hlavně neupraveností zahrad. Staré haraburdí na dvoře nevypovídá ani tak o chudobě jako spíše o rozdílném postoji k pořádku mezi původními a „přistěhovalý­mi“Američany. Stavební boom tu rozhodně nemají, nejnověji působí budovy pro školu a administrativu.

Vesnice Whiteclay. 85 procent rodin je zasaženo alkoholismem.

Zmíním se o těchto postřezích před šedesátnicí Theresou High Horse z vesnice Wanblee. „Naše bída je vidět až uvnitř domů nebo karavanů. Někdy v nich žije v hrozných podmínkách klidně i třicet lidí, kteří nemají pořádně co jíst. Když pak přivedu dítě z takové domácnosti k sobě a otevřu před ním spíž, vidím mu v očích, že se ocitlo v ráji,“ vysvětluje učitelka a sociální pracovnice, která sama prožila těžké mládí.

Oba její rodiče byli alkoholici, takže ji vychovávali pěstouni. Jako nezletilá otěhotněla, partner přišel o život při šarvátce, dceru jí odebrali a sama skončila na ulici. Z problémů ji dostal až její současný manžel, který ji tehdy jako neznámé dívce v nouzi poskytl ubytování.

„Já byla požehnána, tak se to nyní snažím všem v nouzi vracet. Je tu tolik žen, které mají klidně i deset dětí a každé s jiným chlapem. Ty se o ně dál nezajímají, jen chlastají a dělají zas jiné děti,“ líčí neutěšenou realitu žena v šedivém triku a džínách, která se pokouší lidi pozvednout drobnými projekty.

Whiteclay je malá osada, ale jsou tu hned čtyři prodejny lihovin. Mnoho lidí žije na ulici.

Cukrovka jako pokračování genocidy

„Nejde jen stát a čekat s nataženou dlaní,“ objasňuje, proč učí zájemce zahrádkařit, aby si vypěstovali vlastní jídlo. „Snažím se vysvětlovat, že potraviny, které dostávají z vládní pomoci anebo od neziskovek, jsou většinou ty nejlevnější a že je pomalu zabíjí diabetes, protože naše těla nejsou na tolik cukru stavěná,“ dodává v obývacím pokoji plném serepetiček včetně lebky krávy, na které je vyryt indián u ohně.

Její manžel, rozložitý holohlavý muž s velkýma rukama, debatu jen tiše sleduje. Ale tady se zapojí: „Cukrovka je pokračováním genocidy, kterou proti nám vedou od příchodu prvních Evropanů. Je to stejné, jako když nám v 19. století dávali deky nakažené neštovicemi. Nevyvraždili nás jenom proto, že nás jako skvělé válečníky potřebují v armádě. Tím, že pro naše utlačovatele sloužíme ve vojsku, chráníme náš lid před vyhubením,“ rozhorluje se veterán z vietnamské války Jerome High Horse.

V kritice bílého muže se nedá zastavit. „Vláda vždy slibovala vzdělání a zdravotnictví výměnou za půdu. Ale splnila jen to první: vzala si půdu. My jsme na tom dnes stejně jako jakýkoli jiný chudý Američan, byť si lidi myslí, že jsme flákači blahobytně žijící ze sociálních dávek. Navíc tady v Pine Ridge je všechno kvůli odlehlosti dražší: elektřina i jídlo. Ani už nemáme jako dříve právo lovit. Odstřel jednoho srnce vyjde na 32 dolarů, tak se pak div, že lidé pytlačí,“ stěžuje si.

Kevin Poor Bear, umělec z Whiteclay, se dokázal vymanit z alkoholové závislosti a živí se prodejem svých děl. O nohu přišel po kousnutí jedovatým pavoukem.

Tim Curns, který jako vedoucí zaměstnanec neziskovky NAHA (Native Americans Heritage Association) rozděluje nezletilým a starým obyvatelům rezervací jídlo a oblečení, pro podobné stížnosti nemá pochopení. „Se Siouxy je to složitější než s jinými kmeny. Třeba vedle ve Wyomingu situace tak zoufalá není. Ale Siouxové jsou zarputilejší. Třeba mnohem více odmítají vzdělání. Děti propadají ve školách a rodiče to nechávají být, protože oni udělali to samé. Pak se nijak nesnaží shánět si místo,“ říká ve skladu organizace, kde se skladují konzervy, těstoviny a další potraviny před distribucí do jednotlivých vesnic a osad.

„Stále žijí minulostí a přemítáním, kdo jim jak ublížil. Vždycky jim říkám: ‚Moji předci byli Irové a byli tu tvrdě diskriminováni. Jenže život jde dál. Pro dobro svých dětí se adaptovali.‘ Každá země má své historické vítěze a poražené. Indiáni jsou očividně těmi poraženými, ale nemusejí jimi zůstat navždy. Stačí jen chtít,“ argumentuje.

Jerome High Horse, který se živil jako stavař a jeho šest dětí studovalo, mu na dálku odporuje: „Kdyby tě někdo odvedl do prérie a řekl, že ode dneška budeš žít v týpí a živit se lovem jako indián, myslíš, že by ses hned adaptoval na to, že ti ze dne na den sebrali způsob tvého života?“

Náčelník Spotted Elk zemřel se svými lidmi při masakru u Wounded Knee.

Kovbojové proti indiánům

Nucené usazení sice proběhlo už před více než stoletím, ale Siouxové se s ním úplně nesžili. Nové generace by se už k životu předků neuměly vrátit, zároveň se z nich nestali typičtí Američané snící o domku se zastřiženým trávníkem na pěkném předměstí. Z dávných zvyků zbylo jen pár rituálů, které k užitku přijdou jen na slavnostech zvaných pow wow. High Horse kulturní destrukci ukazuje na příkladu své sestry. „Nikdy nebyla ani v Nebrasce, která je od Wanblee méně než sto mil. Takových lidí, co se bojí rezervaci opustit, je spousta. Z nás nomádů udělali ty nejusedlejší Američany,“ směje se kysele.

On sám své dospělé potomky naopak k vystěhování z rezervace ponoukal, protože mimo ni lze snadněji najít práci. Čtyři z nich ho poslechli. „Radím jim, aby šli co nejdál. Tady v Dakotě vládne vůči indiánům velká diskriminace. Našinců vidíš třeba spoustu pracovat ve fastfoodech, ale nikdy ne na vedoucím místě,“ říká High Horse. „Když jsem byl u dcery v Texasu, nikdo si mě ani nevšiml. Ale je to tím, že tam zas utiskují Latinoameričany. Tenhle národ si totiž hraje na kovboje: na severu dodnes bojují proti indiánům a na jihu proti Mexičanům,“ předkládá svůj kritický názor na Američany.

Obřad v Pine Ridge na počest Johnsona Holy Rock (v popředí).

Jeho skuhrání začíná být poněkud monotónní. Nemohou si za své dnešní problémy i sami indiáni? Vždyť přece mají autonomii, která vyčleňuje rezervace ze správy jednotlivých států. Řídí je kmenové rady, kam si obyvatelé volí zástupce z vlastních řad. „O těch mi ani nemluv. Jakmile je zvolíš, začnou se chovat jako kongresmani ve Washingtonu.

Myslí jen na své výplatnice a na to, jak do funkcí natlačit co nejvíce svých příbuzných. Ale stejně je to jen zástěrka. Žádnou autonomii nemáme, vše je podřízeno federálním zákonům. Místo rady všechno řídí zástupce Úřadu pro indiánské záležitosti,“ pokračuje dál v litaniích Jerome High Horse.

Louis Janis ve svém domě, v popředí jeho vnuk Ashley Yellow Bear

Počítačové kurzy v siouxštině

Vydávám se tedy do městečka Pine Ridge, po němž se celá rezervace jmenuje, abych se na její problémy podíval z pohledu federace. Mám tam schůzku s šéfem tamní pobočky Úřadu pro indiánské záležitosti (BIA). V čekárně leží lokální noviny, z jejichž titulní stránky to vypadá, že postavení domorodé menšiny hýbe celým Washingtonem, i když tam ho ve skutečnosti berou spíše jako folklorní záležitost. Příznačné je, že texty jsou v angličtině, nikoli v místním jazyce.

Nad okénky přepážek je anglický nápis upomínající na indiánské problémy s ohnivou vodou: „Osoba pod vlivem alkoholu nebude obsloužena.“ Důstojnější je cedule se seznamem Siouxů Oglalů, kteří padli v boji za svobodu Iráku. Ten dlouhý sloupec jmen připomíná, že válečnictví je vskutku důležitou součástí siouxské identity. Ostatně i můj hostitel sloužil na základnách US Army v Německu. Je mu 54 let a jmenuje se Cleve Her Many Horses.

Siouxové v tradičních oděvech na slavnostech pow wow

„Mnozí lidé si nechtějí uvědomit, že doba, kdy BIA v čele s bělochem diktátorsky rozhodovala o dění v rezervaci, skončila v 60. letech. Stále na nás házejí veškeré své problémy. Dnes je vedení v rukou kmenové rady, my jsme tu hlavně proto, abychom dohlíželi na rozdělování peněz z federální pomoci,“ vysvětluje Her Many Horses. „Místní autority mají například právo rozhodovat majetkové spory nebo soudit méně závažné trestné činy. Jen ty nejvážnější zločiny sem jezdí vyšetřovat police zvenku,“ ukazuje konkrétní příklad autonomie, kterou rezervace mají.

Stížnosti, že všechno tu stojí za pendrek, mu očividně vadí. „Třeba já kromě zanotování pár písniček nic neumím v naší řeči. Když jsem byl ve škole, museli jsme mluvit jen anglicky, ale moje vnučka mluví siouxsky plynně, protože při vyučování v našem jazyce pracují i na počítačích,“ říká s tím, že indiánská kultura je zase na vzestupu.

Ostatně lepší postavení domorodých etnik v umění se odráží i v tom nejmasovějším. Westerny, v nichž by „zlí divoši“ sloužili jen jako terče bělošským nástupcům Johna Wayna, už se netočí.

Předčasně ukončená školní docházka je velký problém rezervací. Někdy naštěstí indiání vzdělání nevzdají.

Tyčinka se silou bizona

Her Many Horses doufá, že také dojde k sociálnímu vzestupu indiánů, kteří jsou v americkém srovnání na společenském chvostu. K tomu však je potřeba rozjet podnikání. Nelze spoléhat na investory zvenku, kteří kvůli speciálnímu právnímu statusu rezervací mají obavy posílat do nich pobočky svých firem. Oblíbená kasina, která indiáni v celých USA staví kvůli tomu, že se v rezervacích nemusejí řídit pravidly států o regulaci hazardu, v případě Pine Ridge kvůli jeho odlehlosti od velkých měst nemají šanci. Musí se přijít s jinými nápady. Takovými, jako měla Karlene Hunterová z Kyle. Ta díky starému receptu po babičkách dobývá trh s energetickými tyčinkami, v nichž míchá sušené bizoní maso s brusinkami.

„Zboží konkurence chutná jako starý karton. Naše Tankabar ruší představu, že co je zdravé, musí být bez chuti,“ oprávněně chválí kvalitu svého produktu Karlene Hunterová. Začala ji vyrábět teprve v roce 2007 a nyní už ji dobře prodává po celých USA. Že se jí daří, dosvědčuje i fakt, že Tankabar je ke koupi u všech velkých turistických atrakcí v Jižní Dakotě.

„Kdybych začala s byznysem v Rapid City, bylo všechno mnohem jednodušší,“ odkazuje na nejbližší větší město, které leží 150 kilometrů od její domovské osady Kyle. „Ale chtěli jsme udělat něco, abychom to tu pozvedli,“ dodává budovatelsky. „Problémem byly vždy vzdálenosti, ale ty přestávají hrát roli díky internetu. V Kyle máme ženu, která po síti dělá účetnictví, nebo muže, který nabízí grafické práce,“ vypočítává další úspěšné, kteří nechtějí čekat na pomoc státu nebo neziskovek.

Siouxové pózují ve slavnostních oděvech, rok 1927.

„Potíž je, že banky mají strach půjčovat těm, kteří mají bydliště v rezervaci. Kromě předsudků je v tom i fakt, že mnoho lidí bydlí na komunitní půdě, takže nemůže ručit svou nemovitostí. Já půjčku dostala jen díky své předchozí bezproblémové podnikatelské minulosti, když jsem žila mimo rezervaci,“ říká s tím, že těžké je vycházet i s představiteli kmene, které si jeho členové volí každé dva roky. „Trvalo rok a půl, než jsem si u nich vymohla povolení na užívání pozemku, kde mám nyní centrálu,“ říká Karlene Hunterová s tím, že oproti obviněním konkurence platí stejné daně jako jakýkoli spoluobčan bez genů prvotních obyvatel.

Někteří Siouxové ji ale neberou za svou a její úspěch připisují tomu, že je míšenkou s minimem indiánských rysů ve tváři. Hunterová nad tím mává rukou. „Pro mě je důležité, že dávám zaměstnání čtrnácti lidem, kteří jsou dobře vzdělaní, ale za prací by se jinak museli odstěhovat. Jsou vděční za příležitost a dělají s ohromným nasazením a loajalitou,“ říká spokojeně. „Všem v rezervaci jsem ukázala, že když tu mohu uspět já, zvládne to i kdokoli jiný,“ tvrdí a čiší z ní přitom typické americké sebevědomí.

Jim Yellowhawk v tradičním oděvu svých předků

5× o indiánech USA

1. Původní Američané

USA žijí zhruba 3 000 000 Native Americans, jak indiány překřtila politická korektnost. Patří k 567 kmenům, které žijí v 326 rezerva­cích. Některé kmeny tu svoji nemají vůbec nebo ji sdílejí s jiným etnikem. Nejpočetnější jsou Navajové (310 000), následováni indiány kmene Čerokí (263 000) a Siouxy (170 000). Rezervace, kde žije zhruba 1/3 indiánské populace, dohromady zabírají 225 000 km2 a představují tak 2,3% plochy USA.

2. Rezervace a práva

Indiáni jsou podle amerického práva „domácími závislými národy“, jejichž autonomie je omezena na rezervace. První vznikly už v průběhu 17. století. Nyní platí, že se do nich nesmějí přistěhovat lidé zvenku bez souhlasu kmenových autorit. Ty také mají pravomoci rozhodovat tresty za přestupky a méně vážné zločiny, ostatní už má na starosti státní policie a soudy.

Teprve v roce 1924 dostali indiáni automaticky občanství jako kterýkoli jiný člověk narozený v USA. Předtím je měli jen příslušníci některých kmenů podle toho, jaké dohody s „bílým otcem ve Washingtonu“ jejich představitelé uzavřeli. Mají volební právo jako jiní Američané. Na rozdíl od jiných menšin neinklinují jednoznačně k demokratům, ale svoji podporu rozdělují mezi obě hlavní strany. V rezervacích stát reprezentuje především Úřad pro indiánské záležitosti a Zdravotní služba pro indiány, jehož zaměstnanci by přednostně měli být místní. Ale ti často nesplňují vzdělanostní požadavky, takže tam práci získávají běloši.

3. Indiánská chudoba v číslech

Indiáni jsou dnes nejchudší etnickou skupinou v USA – v bídě jich podle severoamerických standardů žije 26%. Pokud však vyčleníme pouze obyvatele rezervací, je to ještě horší – 39% (oproti 9% bělochů nebo 25% černochů). Auto, které je v prériích kvůli velkým vzdálenostem a minimální veřejné dopravě nezbytností, nemá v rezervacích 1/4 domácností. K elektrické síti není připojeno 14% indiánských domácností, což je 10× více než v celé americké společnosti.

4. Obtížný pokrok

Rozvoj indiánských teritorií komplikuje jejich odlehlost a neúrodnost, protože jiná území nebyli bílí kolonizátoři původním obyvatelům ochotni ponechat. Navíc většina půdy patří kmenu a nelze s ní obchodovat (bylo to preventivní opatření, aby ji náčelníci neprodali za ohnivou vodu). Jedinec, který ji obhospodařuje, jí tak nemůže třeba ručit v bance při žádosti o půjčku. Finanční ústavy kvůli komplikovanosti právního statusu rezervací odmítají jako záruku i tamní nemovitosti. Soukromí podnikatelé se jim také vyhýbají, takže bez práce je v těch nejpostiženějších místech jako Pine Ridge 7 dospělých z 10. Přežívání na sociálních dávkách se pak stává normou.

Nejasnou situaci zneužívaly často i blízké firmy, které z rezervací udělaly svoji skládku (například spor General Motors s Mohawky ve státě New York). Šošoni v Nevadě se zase označili za „nejbombardova­nější národ světa“, protože v jejich teritoriu armáda měla mezi lety 1951–1991 střelnici na testování zbraní.

Ekonomickou situaci výrazně změnili v roce 1979 floridští Seminolové, kteří využili své autonomie a začali s úspěchem provozovat jinde zakázané kasino. Nastal velký boom, kdy se na území 240 rezervací nachází 460 kasin. Kvůli mnohým z nich se kmeny zadlužily, aniž by jim hazard investované prostředky vracel.

5. Zdraví a délka života

Strašná čísla vykazují statistiky týkající se zdraví indiánů. Indiáni se dožívají v průměru o 6 let méně než průměrný Američan, trpí mnohem více cukrovkou a závažným problémem je alkohol – smrt v důsledku jeho přebrání je u indiánů 4× častější než u většinové populace. Dalšími negativními společenskými jevy jsou vysoká kriminalita, sexuální násilí, sebevražednost, kouření, drogová závislost, předčasně ukončená školní docházka a obezita.

Zdroj statistik: Wikipedia

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články