Když zvítězí Aconcagua

122-1.jpg
Autor článku: Marek Holeček, Úterý, 23. listopadu 2010
Autor fotografií: Marek Holeček
Na Aconcaguu se dá vylézt několika způsoby: normální cestou, polskou cestou a Jižní stěnou. Jižní stěna Aconcaguy je relativní výškou 2500 m pátý největší sráz na světě. Vede jí několik obtížných horolezeckých tras. Naším cílem je najít nějakou novou trasu, vlastní, dosud „neprošlapanou“. Jenže tahle hora nepodléhá jen tak lehce. Proslulé sněhové bouře odsud už vyhnaly spoustu zkušených borců. Budeme my úspěšní?

Místní autobus zastavuje v rozvířeném oblaku prachu. Jsme nejspíš tu, nevidím ale žádný nápis, jen pár nuzných baráčků obklopených kolem dokola travnatými stráněmi. Dobré ráno, Argentino. „Seňore, Puente del Inca,“ hlásí šoférmistr, který ve zpětném zrcátku ukazuje skrze úsměv své zkažené zuby. Vyhazujeme batohy, a než stačí dopadnout na zem, autobus zabrumlá a zmizí. Funím jako sentinel. Okolo mě proběhnou muly nesoucí na hřbetech naše bágly a pokřikujícího „gaučera“. Za pár minut už zase klušou proti mně nazpátek. Paráda, někde blízko bude kemp, kde bezhlesně zdechnu, říkám si. To ještě netuším, že nás až do noci čeká hodně nepříjemný pochod doprostřed ledovce, jelikož na místě, kam za chvilku přijdu, najdu jen prach, kde po vodě není ani památky.

Nohy se mi pletou, ve spáncích mi ťukají kováříčci. Není se čemu divit – startovací ranní kóta byla sedm set metrů nad mořem, pak nás autobus vytáhl do dvou a půl tisíců metrů nad mořem. Závěrečný sedmihodinový pochod končí na pomyslné značce čtyři tisíce dvě stě metrů. Přicházím k opuštěným batohům, složeným u nakřivo zapíchnuté tyčky s dřevěnou tabulkou hrdě hlásající – Plaza Francia. Pro několik příštích dní to bude náš base camp, ze kterého se pokusíme dostat na vrchol Aconcaguy, nejvyšší hory americké pevniny, Jižní stěnou.

Každý rok se o výstup pokoušejí asi tři a půl tisíce lidí. Při výstupu normální cestou není třeba složitých technik lezení a náročného vybavení, obtíží je spíš nízký atmosférický tlak ve velké nadmořské výšce. Polská cesta je o něco „zábavnější“. Část cesty vede přes Polský ledovec, kde přijdou na řadu i cepíny a mačky. My si ale náročnou Jižní stěnou chceme prošlapat vlastní cestičku.

Přípravy a plány

První dva dny máme válecí, i když je můžeme nazvat trochu pracovněji – aklimatizace. Na ledovci nejsme sami. Máme tady přímo mezinárodní tábor díky veselé společnosti dvou Brazilců. Získáváme cenné informace – každý den padají ze shora séraky (sérak – blok ledu hrozící zřícením). Naše ušiska si taky přivykají na každodenní kakofonii létajících lavin. Balíme spoustu věcí včetně jídla na nadcházejících deset dní. Zítra ráno přeběhneme sedlo na Plaza Argentina a budeme pomalu stoupat k Polskému ledovci na druhé straně. Před pokusem o Jižní stěnu je důležité si postupně přivyknout na výšku a k tomu by tento „aklimatizační“ výstup na Aconcaguu polskou cestou měl dobře posloužit. Následně se potom vrátíme přes Plaza de Mulas zase nazpět pod Jižní stěnu do base campu.

Aconcagua není k návštěvníkům moc přívětivá. Během chvilky se tu může změnit počasí a prudký vítr spolu se sněhovou bouří zhatí plány i těch nejodvážnějších horolezců.

Náš výstup podle mě sice nebude nic převratného, spíše bych ho zařadil do kategorie vyspělé turistické cesty než horolezeckého počinku, ale přesto lehce znatelnější náročnost výstupu má za následek, že Polským ledovcem projde jen promile z lidí směřujících k samotnému vrcholu. Potemněle rudý západ slunce na Plaza Francia obtahuje na obzoru siluetu Aconcaguy, pod kterou se už pomalu utápějí hřebeny And do tmy. Teplota citelně letí dolů a kvílivý vítr přeskakující mezi sedly umocňuje pocit ztracenosti. Zítra ve čtyři vstáváme a polezeme víc než tisíc metrů Polským ledovcem až na vrchol. Tak jo, rychle si ještě nechat něco příjemného zdát.

Polským ledovcem

Pod mačkami skřípá sněhová pokrývka, mrazem vytvarovaná do trčících jehliček. Stoupáme vzhůru. Svah ledovce není moc strmý, spíše položený, a upřímně mohu říct, že se nudím. Slunce začíná ozařovat kopce. Konečně je možné alespoň něco pozorovat při té sípavé monotónnosti dechu. Den se rodí do čistoty, bez sebemenšího náznaku mráčků. Dokonalý fotografický kýč. Před námi se objevuje první strmější výšvih. Přelézám ho a rozmotávám lano, které poté házím Zdeňkovi dolů. Za pár chvil dolézá ke mně. Pokračuji ve stejném rytmu. Pravá a levá ruka se střídá v zasekávání cepínů do firnu, nohy pak následují tento jednotvárný pohyb. Polský direkt ledovcem by šel – horolezecká mateřská školka.

Po šesti hodinách nádeničiny dolézáme na hřeben, kde po levé straně spadá kotel Jižní stěny. Ještě kousek a budeme na vršku. „Tak, a první část máme za sebou,“ ulevuje si optimisticky Zdeněk na vrcholu Aconcaguy. „Rychle uděláme fotku a padáme odsud.“ „Jasně, co jiného. Zmizíme.“ Náš sestup z vršku kopce lemují lidské karavany. Míjíme různé postavy deroucí se nahoru „normálkou“, která vede z druhé strany. Část z nich je v relativně dobré kondici, další jsou jen v ucházejícím stavu. Potkáváme ale i takové, které se nejspíš rozhodly zde umřít. Daň nejvyššímu místu amerického kontinentu.

První pochybnosti

Plaza de Mulas je velké stanové městečko ve čtyřech tisících, kam scházíme následující den a z něhož se vracíme zpět do base campu pod Jižní stěnou. Za soumraku přicházím ke stanu. Po sedmi dnech jsem nazpět a do vnitřku stanu spíše padám, než uléhám. Dvanáct hodin chůze je pro horolezce stejné utrpení, jako pro plavce trénink na suchu. Můj pohled stále létá ze strany na stranu a hledá slabé místo v jižní bariéře. Uprostřed stěny, přibližně dva kilometry nad ledovcem, je bílá zjizvená podkova, která posílá laviny ledu do všech zamýšlených výstupových směrů. Kopec seskládaný z pískovcových pásů a ztrouchnivělé, pro mě neidentifikovatelné horniny. Jinými slovy: drolící se bahno. Nechápu, jak může něco takového vůbec držet pohromadě.

Pohled na strmé vrcholy před námi a ledové laviny nám postupně ubíraly odvahu jít na vrchol.

Proč se ale divím? Vždyť před tisíci lety byl v těchto místech sopouch obří sopky. Kudy to polezeme? Nejpřístupnější a objektivně nejbezpečnější je francouzský pilíř přibližně uprostřed stěny. Ten se mi ovšem vůbec nelíbí. Než jsem odletěl do Argentiny, mou představou bylo vylézt novou variantu vedoucí pravou částí přes strmé ledy, uvězněné mezi šotolinou, až na horní ledové pole. Pak by nás mohl tento rychlý směr při trošce štěstí pustit dál. Jediný zádrhel je zjistit, kdy nastává čas vše vsadit. Celou noc se točím jak napíchnuté jehně na roštu a trápím se…

Hora zvítězila?

Ráno se nad kopcem dělají mračné čmouhy, tak typické pro jihoamerické pohoří. Vypovídají o uragánu ve vyšších nadmořských výškách. Ležím ve spacáku a upíjím z hrníčku ranní kávu. Znovu stojím před stejnou otázkou – kudy prolézt jižní bariérou nahoru? Jak zvolit správný směr a čas tak, abychom se nepotkali s padajícími hromadami ledu, které se nevyzpytatelně valí stěnou dolů? Zdenda zachovává mlčení, občas přerušené jen usrknutím hořké tekutiny z šálku.

Musím s pravdou ven. „Kamaráde, já to vzdávám, jsem z té stěny pekelně vyděšený,“ polykám hořký knedlík zbabělce. Kombinace Jižní stěny, padajícího ledu a vichřice by byla opravdu čistá ruleta o život. Zdeněk dává ještě jeden pokus: „Nechceš jít aspoň tím francouzským pilířem?“ Asi ale tuší, co odpovím. „Ne, tady končím,“ přiznávám a obávám se parťákovy reakce. Zdeněk chvíli přemýšlí a pak smířlivě odpoví: „Dobře, tady to balíme. Nebudeme zbytečně riskovat, prostě to dneska nevyšlo. Nebudeme si hrát na hrdiny, když víme, co tahle potvora umí.“ Zvítězila nad námi Aconcagua? Možná spíš zvítězil zdravý rozum nad lidskou ješitností a nenasytnou touho dobývat nové cesty.


Marek Holeček (1974)

Marek Holeček je horolezec a cestovatel. Od roku 1997 je členem horolezeckého reprezentačního týmu. Absolvoval dvacet expedic do různých velehor s mnoha prvovýstupy, za které obdržel řadu ocenění. V následujícím roce chystá další výpravu v rámci Expedice Klättermusen New Decision.

Aconcagua

Hora v západní části Argentiny (6962 m n. m.), nejvyšší hora Ameriky, západní i jižní polokoule, nejvyšší hora mimo Asii. Její úbočí pokrývá několik ledovců, nejvýznamnějšími jsou Polský ledovec na severovýchodě a Anglický ledovec na východě. Aconcagua je pověstná svým „přívětivým“ počasím. Horolezcům tu hrozí teploty 30 stupňů Celsia pod nulou a silné sněhové bouře (zvané viento blanco). Jižní stěnou Aconcaguy vede několik horolezeckých tras. Všechny varianty představují náročné lezení ve skále či velmi strmém ledu. Prvovýstup Jižní stěnou uskutečnili v roce 1954 Francouzi.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články