Když se lovec stane lovnou

Vyšlo 2. 10. 2007 · Vydání 2007 / 10
Rubrika Cestopisy · Autor Richard Jaroněk
Země Jihoafrická republika ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Mou zbraní je fotoaparát a lovím jí strašně rád. Pořádám hony, soupeřím se zvířaty a snažím se nad nimi zvítězit. Někdy se daří a jindy končím jako zapomenutý outsider. Ale dnes se stalo, že se z lovce stala lovná. Ráno jsem nenaháněl své miláčky, ale stal jsem se nechtěně jejich kořistí.

Sedmý den vcelku mizerného potápění.

Jsem potřetí během jednoho roku na stejném místě, ale stále pokouším své štěstí. Jen na pár dní připlouvá do okolí Durbanu (eThekwini) v Jižní Africe smečka tygřích žraloků. Nikdo neví kolik, proč a za jakým účelem.

Vyskytují se tady v relativně divokých vodách Indického oceánu, na tak malém místě, že je až podivuhodné, co tady vlastně vůbec chtějí. Nerozmnožují se, nevyvádějí mladé, nekrmí se ani neloví. Vracím se sem znovu po roce a opět se houpu na člunu. Ještě do včerejšího dne zelená voda se dnes konečně změnila. Vůbec nefotím, protože si nedovedu ani představit, že z té zelené brčálové vody půjde udělat nějakou fotku. Zatím si užívám žraločí invazi a prohlížím si je. Mazlím se s nimi a zkouším, co mi dovolí. Včera jsem šimral třímetrovou samici okolo oka, té větší, s rozseknutou ploutví, jsem otevřel tlamu jedním prstem a dvouapůlmetrového „drobečka“ jsem krmil tuňákem.

Tak jako si někdo hraje se svým štěňátkem, pro mne jsou mazlíky zubatí žraloci. Užívám si jejich přítomnosti plnými doušky a doslova hltám adrenalinem nasátou atmosféru. I když – tohle moderní slůvko sem vůbec nepatří stejně jako jakýkoli náznak vzrušení či rozproudění krve v žilách. Žraloci okamžitě vycítí sebemenší změnu v našem chování, nervozitu či nedejbože strach. Ten do vody a k práci se žraloky v žádném případě nepatří. Dokonalost žraločího ústrojí, které lehce odhalí vibrace tvorů v tísni, mluví jasně za vše. Klid, pohoda, uvolnění a především respekt.

To je alfa omega symbiózy mezi suchozemcem a parybou.

Žraločí pirueta

Byli tu všichni staří známí, které jsme za „zelený“ týden potkali. Samice s ploutví rozříznutou od vrtule člunu i ta bez ní, dva jedinci s čipy od afrických vědců a největší kolos s výrazně bílým břichem. Po chvíli připluli ještě další dva predátoři a navýšili tak počet na sedm statečných.

Do toho tak přibližně třicet žraloků černocípých, ale ty jsme jednoduše přehlíželi. Ponor jsme si užívali a hltali každý pohyb žraloků. Spolupracovali, jako kdyby četli náš scénář. Najížděli si neustále na kontakt a vyžadovali náš dotek. Nikoli jako včera či v předchozích dnech, kdy těsně před potápěčem změnili směr.

Dnes si chtěli vyzkoušet, co vydržíme. Žralok ale nemá ruce, abychom se poplácali po ramenou. Seznamuje se tedy zuby.

Chtěl jsem si vyzkoušet novou taktiku pro pořizování snímků. To, co jsme si předem a striktně zakázali, jsem chtěl úmyslně porušit. Tito predátoři a zvláště tygří žraloci, hyeny moří, totiž v moři sledují klesající jedince neboli možnou kořist. Umírající savci a kytovci přece padají ke dnu. Jakmile něco klesá, je to pro žraloky výzva zaútočit na možnou potravu. Žraloci tedy v těchto místech sebevědomě pročesávají terén a hledají slabá či uhynulá zvířata. Proto jsme já nebo můj africký kolega Walter vždy upozorňovali méně zkušenější potápěče na toto typické chování žraloků. Zvláště kameramani a fotografové mají tendenci klesat ke dnu se žralokem a nespustit z něj ani na chvíli oko. Takový potápěč je okamžitou výzvou pro žraloka a stává se středem jeho zájmu. Predátor začne kroužit okolo potápěče, který je nadšený z toho, že je žralok blíž a blíž, a pořizuje jeden záběr za druhým. V zápalu natáčení si neuvědomuje, že stále klesá a točí se jako na kolotoči.

Lovec je stále blíž a blíž a pomalu utahuje smyčku.

Takový žraločí pokus o napadení nazývám pirueta. Snažíme se všichni pracovat na stejné výškové úrovni, aby mohl kdokoli pomoci kolegovi v nouzi a hlavně tvoříme velkou skupinu, na kterou si žraloci jen tak netroufnou.

Jakmile se někdo oddělí a klesá, žraloci se na něj okamžitě zaměří. Ukázal jsem na Waltera, potom na svého kolegu s kamerou Vláďu a naznačil rukou spirálu, vývrtku, piruetu. Afričan mi ukázal potápěčské „o. k.“ a jen mě upozornil na tři tygří žraloky, kteří se okamžitě oddělili od smečky a zamířili k nám.

Komunikace mezi celým týmem je snad nejdůležitějším úkolem. Musíme mít přehled jeden o druhém a Walter nyní věděl, že se oddělíme.

V patnácti metrech jsme byli obklíčeni třemi tygry. Každý měl více než tři a půl metru a sebevědomě se střídali v nájezdech. Byli tak blízko, že sotva jsme stačili jednoho odrazit kamerou, druhý byl už za námi. Automaticky jsme se s Vláďou přimkli zády k sobě a klesali jsme v dlouhé piruetě ke dnu. Lovci nezklamali. Dělali přesně to, co jsem od nich čekal. Vznikaly snímky, které jsem chtěl, a navíc jsme na sobě mohli ověřit teorii o žraločím způsobu lovu. V osmnácti metrech jsme tento duel ale rychle vzdali. Dno se blížilo a ataky byly tak důrazné, že bylo jen otázkou času, kdy se některému nájezdníkovi podaří se do nás zakousnout. Jakmile se k trojici začali přidávat další lovci, byl nejvyšší čas zmizet.

Víc štěstí než rozumu

Celý filmařský tým vydýchal své láhve a já díky tomu, že jsem měnil na hladině dvakrát film, jsem měl stále dostatek vzduchu. Najednou jsem zůstal sám, opuštěný uprostřed arény. Jen někde na hladině hlídali moji dva strážní andělé – kolegové Walter a Dan. Chystali se na další pokus plavat vedle tygřích žraloků, jen na nádech. Ti ale najednou všichni zmizeli. Napětí by se dalo krájet, protože i když jsem viděl jen třicítku menších žraloků, tušil jsem, že smečka tygrů je někde poblíž. Tito jindy pasivní lovci ale nenechali na sebe dlouho čekat. Zprava z hlubin se blížil jeden, zleva druhý a za mými zády třetí. V pozadí jsem zahlédl siluetu dalšího a pouze automaticky jsem pohlédl pod své nohy. Kolmo k hladině na mne útočila největší samice.

Tygří žraloci pročesávají mořské dno a hledají slabé či uhynulé jedince. Jsou to mořské hyeny.

Zaútočili cíleně a jako dokonale sehraná smečka.

Ne po jednom, jak to dělali pokaždé, ale všichni najednou. Strčil jsem fotoaparát pod nohy a čekal tupý náraz. Samice dloubla do mého objektivu takovou silou, až mne ve vodě nadhodila. Otočil jsem se před další samicí s rozříznutou hřbetní ploutví a ihned jsem se soustředil na další. Jiný, o kterém jsem vůbec nic netušil, mi proplul okolo hlavy.

Žraloci byli po hodině a půl tak navnaděni a rozdrážděni, že začali fungovat jako precizně naprogramovaný stroj. Jedni na sebe poutali pozornost a druzí s jistotou útočili. Všech sedm. Šest útočilo ze stran a spíše jen tak, jako by dělali, že mne ani vůbec nevidí, se pomalu přibližovali.

„Kde jsi, sakra?“ ptám se největší samice a čekám její bílou tlamu v černé tmě přicházející odněkud ze dna. Nezklamala ani na chvíli. Kdo jednou zažil tento fascinující pohled, propadne slovu žralok navždy. Z modrých hlubin se velmi rychle blížil bílý rypec, bělavá spodní čelist končící alabastrovým mohutným břichem. Uprostřed zakřivený a škodolibý škleb ironického klauna plný ostrých pilovitých zubů. Tak nějak vypadá smrt. Zákeřná a uchechtávající se nad bezmocností své oběti.

Natáhl jsem před sebe prsty a čekal, až do nich útočník narazí. Jakmile lovec ucítil mou ruku, otevřel tlamu a chtěl si do ní kousnut. Před mým objektivem byla obrovská otevřená tlama. Mačkal jsem spoušť jako o život.

Žraloci mohou být i přátelé, ale musíte s nimi umět zacházet.

Pošetilé touhy

Byl jsem ve vodě více než dvě hodiny a moji andělé strážní na hladině museli být řádně nervózní. Byl jsem právě blízko našeho barelu s návnadou, o který měla zájem největší samice. Chtěl jsem ji vyfotit bez kusu železa se zahnívajícími sardinkami, a tak těsně předtím, než se do něj zakousla, jsem jí ho sebral před tlamou. Překvapená se natočila na mne a já rychle natáhl ruku, abych ji poškádlil a hlavně zastavil. Druhou rukou jsem mačkal spoušť a sotva jsem tak stačil sledovat v zúženém výhledu masky pravou a levou stranu.

Náhle mou ruku, stále položenou na tlamě žraloka, odrazil další z nich. Vplaval mezi mé tělo a čelisti své kolegyně. Stačilo jen mírné natočení a ukousl by mi celou ruku. Lovci si mne stále dobírali nebo možná čekali na mou chybu. Už jsem jich ale udělal dost. Možná by to zkusili ještě jednou a pak už by se jim to podařilo. Vždyť já tady hodinu porušoval všechna pravidla v pošetilé touze udělat ještě lepší snímek.

Žraloci zmizeli ke dnu, a když se za pár minut vrátili dokonat dílo zkázy, já už jsem tam nebyl. Zabral jsem dlouhými ploutvemi směrem ke svým strážným andělům a byl jsem z celého srdce rád, že mi konečně došel film.


JAK ZMENŠIT RIZIKO NAPADENÍ ŽRALOKEM

  • Vždy zůstávejte ve skupině.
  • Neplavte daleko od břehu samostatně.
  • Nekoupejte se za tmy, kdy žraloci aktivně loví.
  • Nevstupujte do vody, pokud jakkoli krvácíte (včetně menstruace).
  • Nenoste do vody lesklé šperky – odrazy od slunce mohou připomínat odlesk šupin.
  • Nenoste kontrastní plavky – žraloci si kontrastů dobře všímají.
  • Dávejte pozor v kalné vodě.
  • Zdržte se cákání a neberte své čtyřnohé miláčky do vody – jejich plavání žraloky dráždí.
  • Tam, kde se prudce svažuje dno, se žraloci obvykle zdržují (reef).

DOKUMENT JAKO MYSTIFIKACE

Výsledkem více než roční práce potápěčů v Jižní Africe je i patnáctiminutový dokument s názvem Stopaři dalších členů týmu Petra Horkého a Jana Tutokyho. Vznikal za naprosto mimořádných okolností: členové štábu na sobě ani ve svém okolí neměli žádné ochranné prvky (ochranné klece, kroužkové obleky apod.) a byli tak se žraloky, kterých bylo v určitých okamžicích v okolí i padesát, v bezprostředním kontaktu. Dokument vznikal rok a pracovali na něm čtyři potápěči. K uvedení filmu si autoři zvolili zdánlivě dezinformační postup. Uveřejnili informaci o tom, že nejmladší člen týmu, dvanáctiletý Michael byl napaden velikou žraločí samicí. Narychlo svolaná tisková konference pro představitele médií se poté změnila v premiérovou projekci filmu, který ukazuje, že i nejnebezpečnější zvířata světa mají logiku ve svém chování a lidské vnímání žraloků jako vraždících bestií není přesné. Smyslem jejich akce bylo ukázat, jak jednoduše lze vytvořit dojem, že žralok je vraždící monstrum. Nikdo z účinkujících nelhal, jen byl materiál účelově sestříhán, aby vznikl dramatický dojem. Žralok totiž není bezmyšlenkovitý zabiják. Je to predátor, který má schopnost zaútočit skoro na kohokoli a vyhrát, ale nedělá to. Na vysvětlenou: Michal Tutoky je zkušený potápěč, který se ve svých dvanácti letech stal neoficiálně nejmladším člověkem světa, který se ponořil k tygřímu žralokovi a nic se mu nestalo.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.