Kdysi nám tu teklo zlato

42-43.jpg
Autor článku: Martin Beťko, Čtvrtek, 10. červnaec 2014
Autor fotografií: Martin Beťko
Těžiště produkce kaučuku se z Brazílie již před sto lety přesunulo do Asie. Sběrače kaučuku však na Amazonce najdete i dnes. Žijí v odlehlých komunitách uprostřed džungle.

Sedím v motorovém člunu, který se na plný plyn řítí proti proudu řeky. Příď poskakuje nad hnědou hladinou a z města za námi už je za chvíli vidět jen zelenožlutá vlajka vlající nad přístavem Manicoré. Není to zrovna metropole, v regionu však patří k největším. Dále už je jenom prales a bohem zapomenuté usedlosti.

V člunu mi dělají společnost tři vojáci. Řidič, který nás dovezl do přístavu, lodivod a jejich nadřízený – náčelník Claudio, který mi bude dělat průvodce a překladatele. Když jsem včera hledal překladatele, poslali mě právě za ním.

Na řece

Rozhlížím se po řece, oči navyklé městské krajině automaticky hledají obvyklé záchytné body. Nikde nic. Jen patra zeleně, liány a majestátní koruny stromů. Všechno splývá v jedno, čas ztrácí svůj obvyklý rytmus, už se nedělí na minuty ani hodiny. Plyne…

Když je slunce o poznání výš, stočí mariňák příď ke břehu. Opatrně manévruje s člunem mezi zaplavenými stromy a rákosím. V období sucha bychom tudy už šli po vlastních. Takto se ale ještě hodný kus vezeme. „Tak. A jsme tady,“ říká Claudio. „Jdeme.“

Lodivod přivazuje člun ke kmenu palmy, vojáci si nasadí batohy a vykročí směrem k lesu. Od řeky se ozve vřískot, při kterém tuhne krev v žilách. Krátce se ohlédnu, nic tam však není. Když se ale znovu otočím zpátky, přepadne mě pocit, jako bych tu byl docela sám. Maskovaní vojáci splynuli se zelení. Ten pocit se mi vůbec nelíbí. Rychle vykročím za nimi.

Můj průvodce Claudio vede ve městě Manicoré třikrát týdně kurzy angličtiny. Místní ale o ně prý nemají moc zájem.

Komunita

Kráčíme stezkou. Je to spíš tunel, zprava i zleva ho ohraničují stěny všemožných rostlin, seshora několik pater listů. Cítím a slyším, jak je kolem mě všechno plné života, mé smysly jsou také živější, ostřejší. Již na dálku vidím zelení prosvítat cosi světlého. Když se vynoříme zpoza poslední zákruty, rozprostře se před námi louka. To mě překvapí. Nevěděl jsem, že v džungli jsou i louky. Na téhle stojí čtyři domečky se slaměnými střechami. Že by to už bylo ono?

„Myslel jsem, že je to větší,“ říkám. „Taky je,“ říká Claudio. „Táhne se to asi kilometr na jednu stranu a další tři na druhou. Tady je místa hodně. Není třeba, aby se lidé tlačili na hromadě.“

„Centrum“ je po naší levé ruce a prý není daleko. Chodník nás dál vede správním směrem, co sto metrů míjíme domečky a zahrádky, pak zase prales. Ze dveří tu a tam vykoukne zvědavá hlava, výrazně ostré rysy prozrazují indiánskou krev. Najednou se zastavíme.

„Vítej v Igoře. Toto je srdce celé komunity,“ rozmáchne se Claudio po okolí. Je tu kostel, vedle něj škola. A zase pár domečků. Vedle školy dovádí asi padesát dětí, zrovna mají přestávku.

„Kolik tady žije lidí?“ ptám se postarší paní, která stojí vedle kostela. Vysvitne, že je to manželka „starosty“. Prý 80 rodin. Jak je komunita stará, to paní neví. Už se tu narodila, její máma taky. Všichni, co tu žijí, se tu narodili. Komunita prý neroste, ale ani neubývá. Za její život odešly do města jen dvě rodiny. Jedna z nich se pak zase vrátila. Něco vypěstují, něco uloví, něco prodají ve městě. Hlavně farinhu. A taky kaučuk.

V obci uprostřed džungle žije asi osmdesát rodin.

Tekoucí zlato

„A kde jsou ty kaučukové plantáže?“ ptám se. „Všude. Všude kolem,“ říká paní. Rozhlížím se, ale pořád stromy nevidím. Všimnu si jich až tehdy, když mi je paní ukáže. Některé jsou vrostlé do lesa, na jiných je vidět, že byly vysázeny lidskou rukou. Stojí v pravidelných rozestupech. Všechny jsou ale přerostlé jinými stromy nebo křovím. Plantáže se už neudržují tak, jako kdysi.

Nedaleko jedné řady stojí domeček a u něj muž. Kaučukovníky jsou nařezané, muž seká mačetou trávu. „Stromy nařezáváme brzo ráno, ve čtyři nebo v pět,“ vysvětlí mi. „Pak je necháme odtéct a děláme si své.“ Brzká ranní doba má důvod – v noci se latexové mléko nesráží tak rychle jako přes den, kdy na něj svítí slunce. Ze stromu se tak vytěží víc.

„Můj táta kvůli tomu vstával už ve dvě hodiny. To ale byla jiná doba. To se ještě kaučuk vyvažoval zlatem. Dnes se to kvůli těm pár reálům navíc ani nevyplatí.“ Za kilo syrového kaučuku se platí v přepočtu asi padesát korun. V tom už je započten i příspěvek od státu. Ceny potravin jsou přitom v Brazílii zhruba stejné jako v Česku.

„Za měsíc vytěžím tak 100 až 120 kilo,“ pokračuje muž. Rodinný rozpočet si tím polepší asi o 6000 Kč. „To samozřejmě nestačí. Pěstujeme proto ještě farinhu, kávu, para ořechy. Kdyby tak ještě žil můj táta, ten by vám povyprávěl. To byl ještě seringueiro (sběrač latexu – pozn. autora), jak se patří. Z nás už se pomalu stávají farmáři.“

Chci se na ty staré časy poptat, už se k tomu ale nedostanu. Zničehonic se totiž vedle mě objeví šedovlasá paní. Podává mi ruku, prý se jmenuje Marie.

Kaučukovníky dnes přirozeně splývají s pralesem, prozradí je jen malé nádoby na odchyt kaučuku.

Útěk z města

„Vy nejste odsud, že?“ ptám se. Je totiž oblečená světáčtěji než místní. „Ale ano. Vždyť já jsem se tu narodila. Pak jsem ale léta žila v Manausu,“ vysvětluje Marie. Vyzvídám, proč ve městě nezůstala. „Víte, velké město, to je stres, monotónní práce. Člověk se tam cítí takhle malinký. Tady je to jiný. Tady je člověk svobodný. Pracuje, kdy chce, a dělá si, co chce. Pojďte, provedu vás.“

Kaučukovníky jsou téměř u každého domu, z některých odkapává mléko, jiné stojí ladem. Dům paní Marie je sbitý z prken a má jen dva pokoje. Patří k němu velký pozemek, kde se tyčí několik starých kaučukovníků. Někdo o ně pečuje, to je vidět na první pohled. Jizvy starých zářezů vytvářejí na kmeni žebrování, v těch čerstvých se bělá zaschlý kaučuk. Na každém stromě je zavěšena sběrná nádoba. Většina jich je plných.

„Zářez se musí vést ve správné hloubce,“ říká Marie. „Když jdete moc po povrchu, mléko neteče. Když zaříznete moc hluboko, ublížíte stromu.“

Zatímco Marie vysvětluje, obhlížím si sběrný pohárek s mlékem. Chci do něj namočit prst, píchnu však jen do gumy. „Už je to zaschlé,“ směje se Marie. „Stojí to tu od včera.“

Kdesi jsem četl, že čím dřív se kaučuk doveze do fabriky, tím kvalitnější je výsledný produkt. Tady se na to ale zřejmě nehraje. A já tuším proč. Místní fabriku jsem navštívil teprve nedávno.

Starobylá pec v továrně slouží k pečení kaučuku.

Fabrika

Byla to jediná hala s velikou pecí, která ještě pamatovala předválečné časy. V rohu se kupily bloky kaučuku v nejrůznějších formách podle toho, v jaké nádobě jej sběrači nechali ztuhnout. Některé bloky byly několik týdnů staré. Když na ně přišla řada, nařezali je dělníci na dlouhé pásy a vhodili do lisu. Po slisování vznikly proděravělé „placky“, které naložili do vozíku. Vozík pak navezli do pece, naházeli do ohně několik polen a odměřili čas potřebný k tomu, aby se kaučuk „upekl“. Když konečný produkt zchladl, zabalili ho do igelitu a srovnali do řady na druhé straně fabriky. Jednou za týden ho naloží na loď do Manausu. Z Manausu pak putuje do celého světa. Tato prehistorická fabrika je jedinou ve městě i širokém okolí – svou produkci sem prodává na 900 sběračů.

Kaučukoví vojáci

„My vozíme kaučuk do fabriky asi jednou za měsíc, když máme přes sto kilo,“ říká Marie. „Je to spíš přivýdělek. Kdysi dávno se z toho ale dalo slušně žít. To se ještě za kilo platil i desetinásobek.“ V té době byl kaučuk páteří místní ekonomiky – kaučukovníky nebyly nikde kromě Amazonie k mání. Pak se ale Britům povedlo propašovat ze země několik semínek. Namnožili je, vyvezli do Malajsie a začali zakládat vlastní plantáže.

K oživení obchodu s kaučukem tu pak došlo ještě jednou. V průběhu druhé světové války Japonsko obsadilo Malajsii a spojenecký průmysl najednou zůstal bez hlavního dodavatele. Tenkrát si Američané znovu vzpomněli na Brazílii a podepsali s ní nové kontrakty. A Brazílie nuceně přesunula do Amazonie část své populace.

„Tehdy sem přišlo hodně lidí. Byla to tu taková druhá fronta. Buď vás vláda poslala do války, nebo do Amazonie. Kaučukoví vojáci – říkalo se těm novým. Byly jich tisíce. Po válce tu většina z nich zůstala. Neměli se jak vrátit. Vláda už je nepotřebovala a zapomněla na ně.“

Po tomhle krátkém oživení to už šlo s produkcí kaučuku jenom z kopce, říká Marie. „Chvíli se ještě dobře platilo za semínka. To jsem byla ještě holčička. Táta je prodával překupníkům a ti je posílali kamsi do Asie. Vůbec nás tehdy nenapadlo, že si tím ničíme vlastní živobytí.“

Pásy kaučuku se vloží do lisu a pak už jdou do pece.

Tep civilizace

Marie ale nevypadá jako někdo, kdo by nevěděl kudy kam. V průběhu rozhovoru živě gestikuluje, oči má veselé, radost ze života z ní jen srší. Hrdě mě provede po zbytku usedlosti, nabídne banány, v útulném a čistém domečku pak šálek kávy. Prý vlastní produkce. Pod nohama se jí přitom po celý čas motá bílé štěně, za sukní dovádějí tři děti. Na cestu pak každému naloží do batohu za hrst para ořechů. Nouzí zřejmě netrpí.

Po cestě zpátky s Claudiem rozmlouváme o kráse jednoduchého života a pastech civilizace. Claudio prý má syna, studuje na vojáka. „Minulé prázdniny strávil tady. Hrával s místními kluky fotbal, koupal se, bloumal po lese. Když byly prázdniny u konce, řekl, že se do školy nevrátí. Že se mu tu líbí a chce tu zůstat. To víš, že jsem mu to zatrhl.“

Moc se té situaci nedivím. Děti tu skutečně vypadají spokojeně. Když míjíme domky, zní z nich téměř pokaždé dětská vřava a smích. Jsou to téměř všechno caboclos – míšenci bělochů a indiánů. Jejich dědečkové a pradědečkové byli nejspíš kaučukoví vojáci. Nebo se sem prostě v období konjunktury nechali zlákat vidinou rychlého výdělku. Ty z nich, které si nenašla smrt, si nakonec našla nějaká místní děva.

„Těžko říct, co bylo horší,“ komentuje to Claudio. Je už 20 let šťastně ženat.

A tak se z vojáků stali otcové a z jejich synů farmáři. A z pusté Amazonie stát se třemi miliony obyvatel. Polovina z nich nyní žije v Manausu, bývalém epicentru kaučukového boomu. Dnes se tam vyrábí elektronika. Příběh, který začal prvním indiánem, který nařezal zázračný strom, nejspíš končí kdesi, kam nikdo z nás nedohlédne.

Když se odrážíme od břehu, rozhoupou náš člun vysoké vlny, které tu – na řece – nemají co dělat. Ohlédnu se a očima vyhledám jejich zdroj. Je to nákladní loď naložená až po vrch zbožím. Amazonka se v posledních letech stala skutečnou dopravní tepnou. Na všech přítocích najdete malá městečka a komunity, jako je ta, kterou právě opouštím. Duch pralesa postupně ustupuje duchu civilizace. A řeka začíná tepat jejím rytmem.

Dělníci před zpracováním nařežou kaučuk na dlouhé pásy.

ASIJSKÝ VS. AMAZONSKÝ KAUČUK

Amazonský monopol byl asijskou konkurencí zlikvidován v průběhu několika málo let. Podepsalo se na tom několik faktorů. Amazonie se odjakživa potýkala s nedostatkem pracovní síly. Souviselo to s nízkou zalidněností regionu. Významné procento sběračů navíc každoročně podlehlo malárii, žluté zimnici, útoku indiánů či divoké zvěře. Plantáže ležely na odlehlých místech – tím se prodražoval transport i zásobování. V neposlední řadě tu bylo ještě období dešťů, které každoročně vyřadilo plantáže na několik měsíců z provozu. Asijští plantážníci bez těchto problémů mohli díky tomu nabídnout produkt za cenu, které brazilský kaučuk nemohl konkurovat.


KAM TEČE PŘÍRODNÍ KAUČUK

Na celém světě se ročně vyrobí přes 11 milionů tun přírodního kaučuku. To odpovídá přibližně 40 procentům kaučukové produkce. Zbytek tvoří kaučuk syntetický. Oproti své syntetické variantě (snadněji dostupná a levnější) má přitom přírodní kaučuk výrazně lepší elastické vlastnosti a vyšší přilnavost k jiným materiálům. Uplatnění proto nachází hlavně v automobilovém a leteckém průmyslu. Až 60 procent přírodního kaučuku je spotřebováno při výrobě pneumatik a gumových hadiček. Zbylých 40 procent je proměněno v předměty běžné spotřeby – gumové rukavice, galoše, balony, kondomy, náplně do matrací, elastické obvazy, hračky, těsnění…

Správně naříznout kaučukový kmen není jen tak - z mělkého zářezu nic nepoteče, hluboký zase poničí strom.

OČIMA AUTORA

Martin Beťko, publicista a autor cestopisu S Júliou cez tisíc svetov

Touha po Amazonii se ve mně probudila asi před rokem a půl. V mrazivém zimním večeru jsem otevřel knížku Smutné tropy od Clauda Léviho-Strausse. Známý antropolog v knížce popisoval život indiánských kmenů v Brazílii tak, jak ho na vlastní kůži zažil ve 30. letech minulého století. Popisoval jejich smýšlení, mýty, každodenní život, ale i jejich proměny. Stěžoval si na závratné tempo, jakým mizí tradice, ze života kmenů se ztrácejí dávné způsoby a starý svět ustupuje světu novému. „A to ten text psal před šedesáti lety!“ uvědomil jsem si s úžasem. „Jak to tam asi vypadá teď?“ Když jsem knížku dočetl, věděl jsem, že je nejvyšší čas. Že se mi, pokud si pospíším, možná podaří najít z toho starého světa alespoň pár střípků. O jednom z těch, na které jsem nakonec narazil, je i tato reportáž.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články