Kdo objevil prameny Amazonky?

52-7.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Pátek, 13. Srpen 2010
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Od samého počátku, kdy se první Evropané ocitli v ústí Amazonky, vydávala řeka svá tajemství jen velmi pomalu. Tím největším, které si po staletí uchovávala, bylo právě místo jejího pramene. Názorů a domněnek bylo mnoho. Na začátku i konci jejího příběhu stáli Češi.

Z a pramenný zdroj byla dlouhou dobu považována řeka Napo. Jednoduše proto, že se právě po ní vydávali příchozí misionáři na cestu z Quita k amazonským indiánům. Teprve Samuel Fritz přinesl na pramennou oblast zcela nový pohled a za místo pramene Amazonky určil ledovcové jezero Lauricocha v Cordillera de Huayhuash. Z něj vytéká stejnojmenná říčka, která po soutoku s Núpe nese jméno Maraňon. A právě Fritzův údaj o tom, že pramenným úsekem Amazonky je Maraňon, přejímala kartografie prakticky následujících 250 let. Teprve od poloviny minulého století se objevují nové názory na pravé místo počátku veletoku.

Než řeka přijme název Amazonka, změní své jméno osmkrát. V této části protéká andskými údolími jako Apurímac.

Hlavním zdrojem se totiž ukázala být Ucayali, která je o více než pět set kilometrů delší než Maraňon. Jenže kde hledat pramen téhle řeky v tak složitém vysokohorském terénu? Do peruánských And se proto vydávala jedna expedice za druhou, aby nové prameny veletoku našla. V letech 1999 a 2000 se k nim zařadily také české expedice Hatun Mayu, které na základě studií peruánského profesora Carlose Peaaherrery del Áquila a doc. Bohumíra Janského z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze určily a podrobně zaměřily celou pramennou oblast Amazonky.

Kečuánský název, který v překladu znamená doslova „Velká řeka“, dal oběma výpravám fotograf a dokumentarista Vladimír Šimek. Právě on totiž spolu s doc. Janským organizoval první cestu v roce 1999 pod vulkán Mismi. Do pohoří Cordillera de Chila v jihoperuánských Andách, které tvoří kontinentální rozvodí mezi úmořími Tichého oceánu a Atlantiku, se tehdy vydala osmičlenná skupina Čechů.

Před sebou měla jediný cíl – změřit délku říčky Carhuasanta, která by měla být podle domněnky obou zmiňovaných vědců oním nejvzdálenějším zdrojem Amazonky. Výprava zaměřila celý tok Carhuasanty a dokonce jako první na světě objevila i druhý, dosud neznámý pramen této říčky. Po skončení Hatun Mayu 1999 se zdálo „vše vyřešeno“ a o další cestě se neuvažovalo. Pak se ale v zahraničním tisku objevily zprávy polského novináře Jacka Palkiewicze, který za nejdelší zdroj Amazonky označil Apachetu protékající vedlejším údolím.

Do Peru proto následující rok zamířila další výprava – Hatun Mayu 2000. Cílem expedice složené tentokrát už nejen z odborníků Univerzity Karlovy, ale i z peruánských vědeckých ústavů, bylo doměřit tři zbývající toky sousedních údolí. Stejně jako Carhuasanta pramení ve východní části pohoří Cordiellera de Chila a společně napájí říčku Lloqueta. Všechny jsou tedy potenciálními adepty na to být nejdelším, a tudíž pramenným zdrojem amazonského veletoku.

Češi a Amazonka

Bezmála tisíc kilometrů se Amazonka prodírá horskými údolími a mnohokrát změní svůj název, než se její proud zpomalí a řeka se rozlije do nekonečné nížiny porostlé tropickou džunglí. Jméno Amazonka se totiž poprvé objevuje teprve po soutoku řek Ucayali a Maraňon. I to byl jeden z důvodů, proč musela nejdelší řeka naší planety tak dlouho čekat na objevení svých pramenů a překonat více než desítku nejrůznějších hypotéz.

Účastníci českoperuánské expedice Hatun Mayu 2000. V devatenáctičlenném týmu pracovalo deset Čechů, mezi nimi jediná žena - Kamila Šimková Broulová.

Je proto nanejvýš zajímavé, že na počátku i na samém konci vědeckého poznávání místa, kde pramení amazonský veletok, stáli lidé z Čech. Po více než třech staletích navázaly expedice Hatun Mayu na úsilí svého krajana Samuela Fritze. Stanovily „novou“ délku veletoku na 7062 km, a přestože, jak se ukázalo, nemá tato řeka jeden jediný pramen, uzavřely jednu z kapitol výzkumu v geografii a posunuly o další kousek onu pomyslnou hranici poznání naší planety.

Spíše než o prameni mluví doc. Janský o pramenné oblasti, protože každá z měřených zdrojnic Lloquety a potažmo Amazonky má mnohá hydrologická kritéria, která jsou pro určení pramenného toku rozhodující. Vedle samotné délky je to nadmořská výška pramene, plocha povodí a velikost průtoku. Pokud by se ovšem mělo určit nejvzdálenější místo, z něhož se může kapka vody teoreticky dostat až do Atlantiku, pak by jím byl vrchol Nevado Mismi (5628 m n. m.).

Uplynulo již deset let od doby, kdy se svět o výsledcích expedic Hatun Mayu poprvé dozvěděl. Paradoxem tak trochu nešťastného osudu Amazonky je však skutečnost, že navzdory usilovné propagaci, zejména ze strany geografické sekce Přírodovědecké fakulty UK, účasti doc. B. Janského na mezinárodních konferencích a zveřejňování výsledků u nás i v zahraničí (v loňském roce byla dokonce umístěna pamětní deska u pramene Carhuasanty) se občas z médií, některých encyklopedií a učebnic, ba dokonce i od leckterého z kolegů, učitelů zeměpisu, lze dozvědět, že nejdelší řekou světa je Nil. Jeho vzdálenost od pramene k ústí je přitom o bezmála čtyři sta kilometrů kratší. Snad skutečná královna řek Amazonka nebude muset čekat další staletí, než její prvenství vezme lidstvo za nezpochybnitelnou skutečnost.

Pamětní deska umístěna na břehu jezera Lauricocha nese kámen z dlažby Fritzova rodného města Trutnova.

Amazonka

Délka: 7062 km (nejdelší na světě)
Průměrný průtok v ústí:
220 000 m3/s (nejvodnatější na světě)
Povodí: 6,14 km2 Jméno Amazonka – od soutoku Maraňon a Ucayali; od brazilské hranice po soutok s Rio Negro se řeka nazývá Solimaes (čti solimánš) Ročně unáší asi 1 mld. tun nerozpuštěných látek
Šířka řečiště v ústí:až 250 km Splavný úsek – 4300 km
Nejdůležitější přístavy: Belém, Manaus, Iquitos

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články