Kde vládli gruzínští králové

68-69gruzie.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Čtvrtek, 4. února 2016
Autor fotografií: Richard Grégr
Východu Turecka kdysi vládli mocní gruzínští panovníci. Stavěli mohutné hrady, rozlehlé zdobené kláštery i honosné chrámy. Stopy dávné slávy tu najdete dodnes – i když notně zchátralé…

Na východě Turecka asfaltová silnice skončí stejně náhle, jako se objeví. Někdy je obdivuhodně kvalitní a opodál už jedete jen po zpevněné, ujeté šotolině. Jsme na historickém území Arménie a Gruzie.

U pobřeží Černého moře bývala dávná Lazika, Lazistán, nástupce bájné Kolchidy, která se roku 387 dostala do vlivu dávných Římanů, až ji nakonec pohltilo rozrůstající se Abchazsko. Vyjeli jsme z tureckého Karsu, v jehož okolí se nachází staroarménské Ani, a téměř podél hranic s dnešní Gruzií, přes pohoří Kaçkar, míříme k pobřeží územím Tao-Klardžetie, gruzínského knížectví, které vzniklo v 8. století. Staré gruzínské hrady i chrámy tady pamatují patnáct století…

Zdejší údolí ukrývají vesnice v horách, kde žijí vedle sebe Turci, Kurdové i potomkové Gruzínců a lze se občas prý i gruzínsky domluvit. Za dob Sovětského svazu sem Gruzínci neměli šanci přijet, dnes je to pro ně návrat do historických míst jako pro nás pouť k Řípu – jak napoví setkání s autobusy s gruzínskými nápisy za předním sklem…

Ruiny kostela v Tbeti

Minuli jsme město Ardahan s mocnými hradbami pevnosti z 12. století, která se tyčí na kopci. Ještě nedávno ji obývali vojáci, dnes je v parku volně přístupná. Dole teče Kura, gruzínsky Mtkvari, kterou čeká cesta horskými soutěskami do Gruzie, Tbilisi a Ázerbájdžánu, než se vlije do Kaspického jezera.

Město Şavşat (čti Šavšat) leží v malebné horské krajině. Silnice D010 stále stoupá v serpentinách. Kostely i hrady najdeme ve vesnicích často vysoko v horách. V půlce června se třešňové a meruňkové sady obsypou plody.

Işhan, fresky v kupoli kostela, kdysi prý pokrývaly celý interiér.

Když tu vládli Gruzínci

Peršané, Byzantinci i Arabové se o oblast gruzínských údolí střídavě přetahovali od 4. století. V 10. století sem proniklo gruzínské království, kterému vládla dynastie Bagrationi, z níž pochází i arménská větev Bagrationi v Karsu. Vznikla tak kultura, jež vytvořila architektonická díla církevního zaměření, která obdivujeme dodnes. Být na přístupnějších místech, snáze by se jim dostalo ochrany, kterou by zasloužila.

Král Bagrat III. v roce 1008 nejdříve sjednotil válčící Gruzii. Středisko nově vzniklého království přesunul z Tbilisi, ovládaného tehdy Araby, do západně položeného a bližšího Kutaisi. Zdejší údolí byla od roku 1001 pod vládou Byzantinců.

Byzantinci a Gruzínci vedle sebe žili poměrně harmonicky až do příchodu seldžuckých Turků v roce 1064. Od r. 1122 legendární král David IV. „Budovatel“ propojil Gruzii i s těmito územími. Začíná slavné období gruzínských dějin i kultury, které vrcholí za vlády královny Tamar (1184–1213), kdy tvoří třeba legendární básník Šota Rustaveli.

Osmané dobyli v roce 1453 Konstantinopol a postupně získali vliv i nad územím gruzínských údolí. O ostatní se později postaralo ruské impérium, které tady v 19. století vládlo. Dodnes mají mnozí obyvatelé gruzínský původ. K nejzachovalejším památkám patří hrady – jeden si nenecháme ujít hned v Şavşatu.

Hrad Satlel v Şavşatu. Jeho  předchůdce pocházel z 8. století.

Hrad nad údolím

V okolí Şavşatu vrcholky hor dosahují třítisícových výšek. Pro místní je to jakési rekreační místo. D010 sleduje historickou cestu, kterou v údolí střeží hrady. Ten pod Şavşatem se nazývá Satlel a jeho předchůdce tu stával už před polovinou 8. století, než ho zničili arabští nájezdníci. Vládci dynastie Bagrationi vystavěli další, když byl zničen, vznikl nový. Osmanský cestovatel Evliya Çelebi, který v 17. století projel kdeco od Kavkazu po Německo, ho popisuje jako mocný a významný hrad a správní centrum kraje. Hrad tak fungoval až někdy do 19. století. Dnes se tady tyčí na kopci nad silnicí na ploše 75 × 70 m. Archeologové nedávno podnikli rozsáhlý průzkum, zakonzervovali zachovalé až dva a půl metru silné hradby, kde najdeme věž i vězení, a z údolíčka sem upravili dřevěné schody.

Dodejme, že impozantních zřícenin shlíží z vrcholku skalisek na východě Turecka spousta. I pro domácí bývají neznámé. Jen v okolí Şavşatu by byly romantickým cílem výprav po několik dnů. Třeba hrad Carishev v obci Sebzeli, 25 km od Şavşatu. Nebo Parih mezi Balikli a Tasköprü. Pouhých šest kilometrů ze Şavşatu na západ na kopci za vesnicí Kayadibi je zřícenina Tokharis. V okolí Hanli, šestnáct kilometrů na východ od Şavşatu, je hrad Bilbilan i stejnojmenný Han­li…

Vesnice Işhanu. Okolní kostely skrývají za omšelými zdmi úchvatnou výzdobu.

Meruňky, třešně, pestil…

Podél silnice ženy všeho věku upnuté v šátku a dlouhých sukních perou u studny kusy látek. Právě zrají meruňky, které se pak suší na plátnu vystaveném na balkonech i u silnice. Děti nabízejí v nádobách třešně. Neváhají vyběhnout proti autu, aby nás přinutily zastavit. Opodál zase ženy odlévají nažloutlou tekutinu na plátna, kde ji rozetřou a suší. Jde vlastně o svařenou ovocnou štávu z hrušek, ale i z hroznů či jiného ovoce, rozmíchanou s moukou, nejčastěji kukuřičnou. Do této hmoty se mohou namáčet vyloupané lískové nebo vlašské ořechy navlečené na silné niti. To vše se suší třeba na balkonu jako prádlo. Tuhle pochoutku známe z Gruzie jako čurčchelu, tady v Turecku se nazývá spíše pestil, i když často je pod tímto názvem i pouhá usušená ovocná placka.

Klášter v Oški, v 10. století jedno z významných gruzínských středisek.

K Tibetu neboli Tbeti

Gruzínské kostely a kláštery uchvátí i dochovanými freskami. Třeba Tbeti, Işhan, Öşkvank, Dolişhan, Barhal, Dört, Haho, Bana či Porta…

Pod şavşatským hradem hledáme silnici ke gruzínské hranici. Mapy ani ukazatele nás nerozmazlují, přímou cestu ze Şavşatu nenajdeme. Nakonec je, po deseti dvanácti kilometrech malebnou vysokohorskou, obydlenou krajinou, kostel nazývaný také Tibet nebo podle obce, kde se nachází, Cevizli (Cevisli) kilisesi před námi.

Chrám pro knížete Bagrata v letech 899–914 postavil Asud Kukh. Od 11. století bylo místo známým náboženským centrem, ve 12. a 14. století několikrát opraveným. Zdejší zlato- a stříbrotepecká dílna patřila k nejproslulejším v tehdejší Gruzii. Po islamizaci kraje chrám sloužil muslimům jako mešita. V roce 1885 sem udeřil blesk, kostel snad i částečně vyhořel. O čtyři roky později byl opuštěn, v roce 1953 se propadl strop…

Před kostelem lze posedět v bufetu. Branky napovídají, že se tady sportuje. Kostel ovšem kvapem chátrá a nezdá se, že by se to mělo změnit. Zaujaly nás dochované vlysy.

Işhan - po klikaté silnici se suneme výš a výš...

Kostel za 5000 fisů vína

Nejstarší část kostela Işhan, nebo také Išchani, je ještě starší než Cevizli. Leží ve dvoutisícové nadmořské výšce a těch sedm kilometrů z hlavní silnice nekompromisně stoupáme stále vzhůru. Tonda s fordem se naštěstí překonávají, přestože asfalt vykukuje jen místy. Krajina je vysušená, strom nespatříte. Mohou tady žít lidé?

Za dalším hřebenem se ukáže, že ano. Vesnice leží v oáze zeleně. Na návsi ženy perou, na turecký pozdrav merhaba nereagují. Pod námi je minaret mešity a pod ním chrám Matky Boží pocházející už ze 7. století. Poprvé je zmiňován v gruzínském rukopise o životě kněze Grigola Khandzy v roce 951, který se dnes nachází v knihovně v Jeruzalémě.

Postavil ho v letech 641–661 arménský katolikos (hlavní biskup Arménské apoštolské církve) Nerses III., zvaný budovatel kostelů, který tady pobýval a asi i odsud pocházel. Současná stavba s pozůstatky prvního chrámu byla ovšem dokončena v roce 1032. Klášter patřil k pětici největších v TaoKlardžetii a sloužil do 17. století. Vnitřek je impozantní.

V kupoli jsou patrné fresky, údajně ještě před čtvrt stoletím pokrývaly celý interiér. I tady chrám sloužil jako mešita, než vznikla nová. Zajímavé jsou reliéfy – ten nad portálem malé kaple u vchodu zobrazuje založení kostela králem Bagratem III. A zážitek doplní i cesta zpět do údolí po silnici s výhledem na hory plné skal…

Úchvatné vodopády u jezera Tortum Gölü. Jejich sílu jim bohužel odebírají přehrady.

Posledním z chrámů je klášter v Oški. Tak ho nazývají ovšem Gruzínci. V Turecku se jmenuje Öşkvank, někdy psáno jako dvě slova Öşk Vank. Patřil v 10. století k nejvýznačnějším gruzínským kulturním střediskům, založili ho bratři Bagrat (zemřel 966) a David Magistros (umírá 1001). Byly to uznávané osobnosti, Bagrat byl nazýván eristav eristavů. Eristav je v doslovném překladu hlava národů, tedy vévoda, vůdce. Dodnes majestátní, byť rozpadající se katedrálu z let 958–961 postavil Řehoř Oškeli.

A jak se stavělo na počátku minulého tisíciletí? To prozradí dochovaný nápis: „Roční vydání na zedníky a jiné dělníky a na soumary, kteří dopravovali písek, činilo 22 000 drachem, 5000 fisů vína, 50,litrů‘ železa a 250 svazků obilí. Zedníků, tesařů a kovářů, kteří pracovali trvale, bylo 70. Soumarů pro dopravu kamene bylo 30. Mezků a jiných soumarů, kteří dopravili obětiny z Grigolcmindy, bylo 30. Dalších soumarů, kteří něco přinesli, pak 60 … a všech lidí a dělníků 80,“ zaznamenává Edith Neubauerová v knize Gruzie: Od bájné Kolchidy po dnešek.

Dnes si ve ztichlé obci můžete v hospůdce dát dobrý turecký čaj a pak vejít portály bez dveří dovnitř a stát v pokoře nad rozměry chrámu. Anebo vylézt cestou vzhůru, prodrat se hložím nad Oški a vidět, jak chrám s otvory ve střeše nezadržitelně chátrá.

Pozůstatky města Ani. Toto starověké arménské město leží v dnešní turecké provincii Kars blízko hranice. Na přelomu 9. a 10. století bylo hlavním městem Bagratovského arménského království. Dynastie Bagrationi vládla totiž nejen v Gruzii, ale i v Arménii.

OČIMA AUTORA

Richard Grégr, cestovatel a publicista

V okolí Artvinu se od roku 2010 buduje na Çorohu přehrada. Tady v okolí jich je několik. Okolo města projíždíte staveništěm a v Turecku tolik neřeší, nakolik to poznamená či zničí krajinu. Mezi kostely v Işhani a Öşkvank najdeme Tortum Gölü. Toto jezero vzniklo asi před třemi stoletími sesuvem půdy. Nedaleko se nacházejí impozantní vodopády. Z Erzurumu, nejvýznamnějšího místa v okolí, s více než 400 tisíci obyvateli, sem zbývá na sto kilometrů, takže – jak prozradí tabulky za sklem autobusů – jsou oblíbeným nedělním cílem místních. Přestože vzniklé přehrady vodopádům údajně odčerpávají vodu, jsou stále nádherné.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články