Kantorem v Ugandě

020-001.jpg
Michal Bauer a Julie Chytilová, Úterý, 31. října 2006
I takovému tvrďasovi, jako byl Winston Churchill, zlomila Uganda srdce, když ji nazval černou perlou Afriky. V Ugandě příroda bují a žije, kam se člověk podívá. Ze země toho roste tolik, že toho ani víc růst nemůže a na tom toho roste ještě více. Dohromady to vytváří pro Evropana neuvěřitelnou paletu odstínů zelené.

Během půlroční učitelské kariéry na vesnických středních školách se nám odhalila další strana obrazu černé perly. Je podobně různorodá, zajímavá a nápadně odlišná od té středoevropské: život a přístup místních lidí k rozhodování o počtu dětí a rodině, ke vzdělání, k tyranii času a k řešení problémů.

Učitel zeměpisu Moses je prvorozeným synem svého polygamního otce a monogamní matky. V Ugandě řada povinností spojených s chodem domácnosti a péčí o nově vyprodukované děti rychle přechází na děti jen o trochu starší. Není výjimkou vidět pětiletého chlapce, jak na zádech vozí svou ani ne roční sestřičku. Vzhledem k pozici prvorozeného připadla na malého Mosese nevděčná úloha zastupovat zájmy mladé populace v rodině svého tatínka. Moses nám vyprávěl, že od svých 12 let měl se svým tatínkem pravidelné a velmi vzrušené diskuse o tom, jestli 18 dětí už stačí, protože nemají skoro co jíst. Nabádal ho, aby mu už nepořizoval další maminky, protože neustálé platby za nevěsty ukrajují z rodinného rozpočtu. Ani křikem „Tati, přestaň už produkovat sourozence!“ se prý otec odradit nenechal.

Dětí je v Ugandě neuvěřitelně mnoho a náhle se objevují i na těch nejzapadlejších místech. Když se při našich vyučovacích hodinách studenti představovali, říkali mimo jiné, kolik mají sourozenců. Většinou je to okolo sedmi, ale může to být i výrazně více. To když si nějaký zámožný ugandský bohatýr nabrnkne hodně manželek. Poštěstilo se nám mít ve třídě synka z houfu sedmdesáti sourozenců. Na obligátní představovací otázku odvětil: „Mám třicet bratrů…“ Po ujištění, že skutečně myslí třicet,a ne třináct, dodal ještě malý upřesňující detail: „…a čtyřicet sester.“ Ani otec tohoto kluka však není oblastní přeborník. Jak nám řekl kamarád Davis, nedávno byl pohřeb chlapíka, kterému se zadařilo a měl dětí více než sto. Prý si ani nepamatoval všechna jejich jména.

Vysvětlení záliby přispívat k populační explozi je překvapivě jednoduché. Náš soused to vystihl slovy: „My, Afričané, máme rádi vyrábění dětí.“ Vzhledem k chudobě a omezené elektrifikaci ugandského venkova je šíře přitažlivých večerních aktivit omezená, takže příležitostí k věnování se této zálibě je více než dostatek. Překvapilo nás, že vysoký počet dětí není způsoben neznalostí nebo komplikovaným přístupem k antikoncepci, čímž se v rozvinutém světě populační exploze v Africe obvykle vysvětluje. My jsme v Ugandě nepotkali snad jediného člověka, který by litoval, že se mu urodilo příliš mnoho dětí, a neví, jak jejich nadprodukci zabránit. Místo toho jsme se zejména od méně vzdělané části populace dozvídali spoustu dobrých důvodů, proč mít ratolestí ještě více.

V Africe více dětí umírá na všelijaká onemocnění, zejména na malárii. Úmrtnost dětí do pěti let je v Ugandě 14 procent, v celé subsaharské Africe dokonce 17 procent. Lidé se tedy větším počtem dětí snaží proti tomuto riziku pojistit. Děti také pomáhají doma s prací na poli a nošením vody. Pro rodiče mohou znamenat i formu pojištění na stáří, které africké státy nezajišťují. V Ugandě hraje klanová příslušnost významnou roli a síla klanu se odvíjí od velikosti. O počtu dětí rozhodují pouze muži a jejich soutěživá nátura je popohání k tomu, aby co nejvíce přispěli k posílení klanu, k němuž náležejí. Jako příklad vzorového člena klanu se uvádí výrobce, který vyprodukoval více než 300 jednotek dětí.

Počet dětí je v tradiční ugandské společnosti prestižní záležitostí. Hledí se pouze na kvantitu. Prestižní komunitní funkci nemůže zastávat někdo bez dokonale fungující funkce pro produkci dětí. Občas si vedle všech těch funkcí připadáme trochu méněcenně. Většina nevzdělaných Uganďanů se ve svých úvahách nedostává za horizont jednoho týdne, takže při rozhodování o počtu dětí má vliv zejména to, jestli bude nově příchozímu dát co do žaludku. A pokud ano, ať žije produkce. Nepřekvapí potom, že většina ugandských rodin nemá pro své děti ani na školné, které se platí již od základní školy.

Jednobarevná uniforma je v Ugandě povinná.

V konečném důsledku se Ugandě daří umísťovat v žebříčku populační produktivity v první desítce, kde ji doprovázejí další subsaharské státy. Momentálně má v průměru každá Uganďanka více než šest dětí. Když se k vlastním dětem připočítají děti od příbuzných, kteří „odešli mladí“, velikost průměrné ugandské rodiny nabobtná někam k osmi dětem. Dětmi kypící africký kontinent má rozhodně kouzlo ve své veselosti a všudypřítomné živosti. Na druhé straně překotný populační růst podemílá možnosti zlepšování životní úrovně. Počet obyvatel téměř všech zemí subsaharské Afriky roste tempem vyšším než 2,2 procenta ročně. Za takovéto situace by HDP afrických zemí musel růst minimálně o 2,2 procenta ročně, aby životní úroveň lidí neklesala.

Víceciferný počet dětí není přirozeně možné zvládnout s jednou manželkou. Polygamie je nedílnou součásti místních kulturních zvyklostí a spolehlivě funguje hlavně u chudší a méně vzdělané části populace. Pokud si Uganďan může dovolit pořídit a živit více manželek, s radostí tak učiní bez ohledu na náboženské přesvědčení. Naplnění této tužby je mu ulehčeno tím, že nemusí mít zvláštní domek pro každou z manželek, jak je tomu v některých islámských zemích. Pán domu může mít své ženy pěkně pospolu v jedné hliněné chatrči. Jen ta, která má „týdenní službu“, spí na posteli. Šokovalo nás, že toto rodinné uspořádání nevede ke konfliktům. Náš soused, který má čtyři manželky, tvrdí, že se mají navzájem rády a jsou kamarádky.

Kvalitní manželka se pozná podle reprodukčních schopností. V případě, že se nedej bože nepodaří manželce dostatečně rychle otěhotnět, pořídí si manžel okamžitě náhradnici. Neplodnost je velmi častým důvodem pro rozvod. Vyhlídky rozvedené manželky nejsou růžové, protože hrdí afričtí muži nemají slovy jednoho z učitelů „příliš zájem o manželky ze second handu“. Dotyčná se může přivdat pouze do polygamní rodiny.

Uganďané nabízejí velmi originální a nečekané vysvětlení, proč je polygamie v Africe přirozenou věcí a nevytváří davy nezadaných mladíků. Čtyři nezávislé zdroje – ředitel ze školy, Davis, soused a prodavač – se shodly na tom, že se zde produkuje více žen než mužů. Až 1,8krát. Proto Uganďanům nezbývá než si pořizovat více Uganďanek. Jinak by vznikly davy nezadaných mladic. To ugandští muži nemohou dopustit a musí se zkrátka postarat o to, aby některé ugandské ženy nemusely být samy.

Nemohli jsme tomu uvěřit. Uganďané na druhou stranu nechápou, jak to v Evropě děláme, že máme stejně holek jako kluků, a ptali se nás na triky, které Evropan používá, když chce vyprodukovat chlapce. Jenom pro dokreslení, nedalo nám to a podívali jsme se na oficiální statistiky. A hle, podle nich je v Ugandě 49,9 % holek, čili ještě méně než kluků.

Vysoký počet dětí v Ugandě nezpůsobuje neznalost či omezený přístup k antikoncepci.

Chytré jsou dohola

Po sedmé hodině proudí zástupy dětí školou „nepovinných“ před naším obydlím. Na hlavě štos odrbaných zelených sešitů, bosá chodidla, v ruce větve na zátop ve školní kuchyni a na sobě jednobarevnou uniformu. Tu žluťásci, tu modrásci, tu zeleňásci a tam fialásci. Barevné tečky pobíhají, stojí, mísí se a rozdělují. Dohromady vytvářejí veselou a dynamickou mozaiku barevného života.

Před začátkem vyučování musejí absolvovat školní „slezinu“. Během učitelských projevů se například kontroluje, zda studenti splňují základní podmínku pro úspěšné absolvování následujícího trimestru. Zejména dívky se začnou nervózně drbat na hlavě a kontrolovat, jestli se nemusí hned večer objednat k lazebníkovi. V řadě okolních škol panuje přesvědčení, že nejchytřejší děvče se pozná podle toho, jak dokonale má oholenou hlavu. Méně chytrá děvčata mají tak půlcentimetrové vlasy. Základ úspěchu údajně spočívá v úspoře času, který by se s dlouhými vlasy musel věnovat jejich mytí a česání. Zároveň by pěkné černošky snižovaly pozornost ve třídě v průběhu vyučování. Některé školy mají toto riziko ošetřené zákazem dlouhých dívčích vlasů v oficiálních stanovách. Výuka samotná není úplně jednoduchá. Nejenže v jedné třídě je minimálně dvojnásobek školáků než v Evropě, ale nadto nemají žádné učebnice. Jsou zvyklí tiše sedět a celé dny si zapisovat, co jim učitelé diktují. S učebními pomůckami je to na štíru i u učitelů. Když jsme zeměpisáři půjčovali přivezenou mapu světa, bylo na první pohled zřejmé, že něco takového vidí poprvé v životě. Když jsme mu ukázali mapu Evropy, trochu nejistě se nás optal, kde najde Afriku.

Věk školáků bývá velmi variabilní i v rámci jedné třídy. Nám je pětadvacet a řada našich středoškolských studentů byla obdobného věku. Děti začínají chodit do školy později, protože jejich domov bývá příliš daleko. Někteří rodiče chtějí mít děti doma jako pracovní sílu na poli a neposílají je do školy. Mnoho jiných by je do školy rádo poslalo, ale nemá dostatek peněz na školné. Přestože na učitelskou profesi stačí středoškolské vzdělání, kvalita škol trpí akutním nedostatkem pedagogů, protože počet dětí školního věku roste kvapíkovým tempem. To se projevuje jednak enormním počtem dětí ve třídě, ale i dost laxním přístupem velké části učitelů, na které není vyvíjen téměř žádný tlak dobře učit. Všichni kantoři však s odzbrojující jednotou připisují špatné výsledky nižší nadanosti a vyšší míře zlobivosti afrických studentů ve srovnání s jejich protějšky z ostatních částí světa. Dokonce se odvolávají na vědecké studie o psychologii ugandských studentů, které si prý nechalo vypracovat ugandské ministerstvo školství. Poněkud zvláštní způsob „seberasismu“.

Nemůžeme se zbavit pocitu, že možnost srovnávání se s vyspělými státy ponouká Uganďany ke snaze sprintovat bez toho, aby se nejprve pokusili odklidit nepořádek na dráze a závodníci měli osvojené umění běhu. Po prvním přečtení oficiálních ugandských sylabů pro jednotlivé předměty jsme byli příjemně překvapeni. Jsou naformulovány velmi ambiciózně a podle nich by měli být ugandští studenti po ukončení střední školy vyzbrojeni stejnými znalostmi jako jejich evropské protějšky a ještě by měli znát patnáct procent navíc jako bonus. Podle osnov se studenti posledních ročníků učí derivovat kvadratické funkce, nám však při hodinách ekonomie pouze jeden z osmi studentů podělí jedničku čtyřkou. Máme nedůvěru k velkým skokům. Krok za krokem, postupně a pořádně.

Pocta na zabijačce

Nejenom učením živ je ugandský student. Hlavní oslavou na střední škole ve vesnici Nangunga je opékání býka. Školáci jsou rozděleni do čtyř skupin. V průběhu celého roku se pořádají soutěže ve zpěvu, tanci a sportování. Vítězný tým obdrží před koncem roku býka. Kus ňamy (masa) dostane každý, ale o rozdělení rozhoduje vítěz.

Termín opékání se asi desetkrát posunul, ale jednoho dne k překvapení všech a k úděsu Julie býk přijel. Bohužel byl se vším všudy, s hlavou a živý. Všichni se rozutekli pro opékací proutky a my jsme se dozvěděli, že nám bude udělena čestná funkce při popravě býka. Podle trefného připodobnění Davise mělo jít o „asistenci u řezání hlavy“. Občas je v Ugandě těch poct tolik, že je evropský žaludek není schopen vstřebat. A tohle byl zrovna ten moment. Celá škola radostně poskakovala, protože děti celý rok dostávají denně stejné jídlo – kaši pošo a fazole. My jsme se za nimi pomalu ploužili k místu všemi očekávané ceremonie.

Býček celý tento kontext sice nevěděl, ale to nejdůležitější velmi dobře tušil. Přivázaný u stromu nervózně bečel a přešlapoval. My jsme přešlapovali asi o deset metrů dál. Korunu tomu nasadil ředitel, když oznámil rozradostněným studentům, že býk bude vítězi oficiálně předán mistrem Majklem a madam Džuly. Všichni si mají dodržovat dostatečný odstup, protože „býk se může rozdivočit“. Tím nás ohromně potěšil. Julii potěšil tak moc, že vyklidila prostor a nechala Michala na pospas býkovi. Michal zachoval chladnou hlavu, protože pro něj by signálem k ústupu byl příchod někoho s nožem nebo palicí. Musel proto krotit nejenom býka, ale i překvapeného ředitele, který litoval nepřítomnosti jedné poloviny tak velevážené delegace. Nakonec se ukázalo, že předání býka spočívalo v přesunu dlouhého provázku od býka z ruky Michala do ruky zástupce vítězů. Pak býka odvedli za budovu školy a u jeho dalšího osudu jsme asistovat nemuseli.

Příprava ňamy byla vyplněna tanečními a hudebními vystoupeními studentíků z jednotlivých domů. Seděli jsme jako vždy „skryti“ až v té nejprvnější řadě, a mohli tak zblízka pozorovat bubeníky a tanečnice vesele vrtící zadečky. Pokaždé nás fascinuje, co Afričané dovedou vykouzlit za nádherné představení pouze s pomocí bubnů, svých těl a hlasů. Pozdě odpoledne se začali objevovat studentíci s kousky býka napíchnutými na opékacích větvích.

Ředitel nám chtěl vyjít vstříc a naši výslužku nám přinesl v černém pytlíku se slovy, že si ji máme přichystat doma po evropském způsobu. To od něj bylo velmi milé a empatické, ale bohužel se netrefil do námi preferovaných partií býka. Z igelitky se na nás totiž usmívala hnědočervená játra – první věc, která se doporučuje nejíst. Raději jsme přiznali barvu a řekli si o normální maso. Představa, jak o půlnoci řešíme, kde játra zakopat, nás příliš nelákala. Navíc asi ani to by nestačilo k utajení celé operace, protože každý náš pohyb byl bedlivě monitorován a do detailu propírán ve vesnických kuloárech.

Odchodem z oslavy náš den s býkem rozhodně nekončil. Doma jsme strávili příjemné dvě hodinky okrajováním syrového masa. Přesvědčili jsme se, že maso v Evropě nemůže pocházet z pravého býka, ale z nějaké chemické reakce, jejíž výslednou sloučeninou je čisté hovězí maso. Nakonec jsme ze změti blan, šlach a kostí vykrájeli asi dvacet deka masa. A to jsme určitě dostali ten nejlepší kus býka. Po takto famózním výsledku naší dvouhodinové intenzivní práce jsme zbývající dvě kila neopracovaného masa darovali našim známým Christopherovi s Danielem a svou porci nastavili zelím.

Už jde

Ugandský časoprostor končí přítomností.

O budoucnost se Uganďané zajímají jen velmi zběžně, neboť teď je pro ně mnohem podstatnější nežli pak. Pokud je mu v daném momentu přáno, tradičně uvažující Uganďan zásadně neodkládá jakoukoli potěchu na zítřek a spoléhá se na přirozený běh času a dějů, který za něj vyřeší budoucí. Pokud vydělá neočekávaně hodně peněz, místo aby něco ušetřil pro strýčka příhodu, vše rychle a viditelně rozfofruje.

To aby lidem okolo bylo jasné, jak je na tom momentálně dobře. Protože kdo ví, co bude pak, a ono to stejně nějak dopadne.

Klasickým příkladem je nedávná historie pěstování vanilky. Asi před rokem a půl stálo kilo vanilky sto tisíc šilinků (1300 Kč). Lidé vydělávali řádově více než od pěstování vanilky očekávali. Kupovala se pěkná trička, alkohol, muži si pořizovali nové manželky a produkovali nové děti. Jenže cena vanilky stejně náhle a rapidně klesla. Nikdo si za dobrých vanilkových časů nic nenaspořil a dnes řada z těch, kdo platili půlce vesnice rundu, nemá ani na případnou lékařskou péči pro sebe nebo někoho z rodiny. Nemluvě o školném pro své děti či investice do hnojiv a lepších nástrojů než je motyka a mačeta.

Uganďané jsou abstraktní bytosti, nudná konkrétnost není pro ně. Pokud bychom měli vybrat jednu větu, která nejlépe vystihuje africký vztah k času a řešení problémů, jednoznačně by zvítězilo rčení „Už jde.“ Nejedná se pouze o univerzální odpověď na otázku, která se pídí po podstatě jakéhokoli problému, ale i o přístup k životu. Mnohokrát jsme potřebovali něco rychle vyřešit a dostalo se nám stejné odpovědi. Když člověk přijde do prázdného obchodu a bezradně hledá někoho, komu by mohl zaplatit, náhodný kolemjdoucí ho poučí, že nemá odcházet, protože zodpovědná osoba „už jde“. Když hladoví čekáme v restauraci hodinu a půl na jídlo, servírka nám po našem nesmělém pokusu o připomenutí se důvěrně sdělí, že jídlo „už jde“. To může znamenat, že už je v kuchyni na talíři, nebo že kuchař loupe naše brambory nebo že už si vzpomněla, že by kuchaři měla říci naši objednávku. Dlouho jsme bojovali o to mít v příbytku elektřinu a ani naše matematické vzdělání nestačí na spočítání, kolikrát jsme slyšeli „elektřina už jde“. Když máme s někým schůzku a on nepřijde, ani se už nesnažíme ptát, co se s dotyčným stalo nebo kdy přijde. Odpověď známe dopředu: „Už jde.“ Rčení „už jde“ má řadu na první pohled neviditelných, ale o to krásnějších výhod. Zaprvé chybu rozhodně nelze přičíst na vrub tomu, kdo vám tuto cennou informaci podává. Není to přece on, kdo tu není. Tím se efektivně zabrání dotěrným požadavkům, aby dotyčný musel cokoli řešit. Zároveň se zbavuje odpovědnosti za jakoukoli vymahatelnost podané informace, protože nesděluje, kdy dotyčný přijde. Ten člověk tady není, nedá se s tím nic dělat, tak proč tolik povyku pro nic.

Pro nic? Možná, že rozšířený užjdoucí přístup odvádí lidi od práce a řešení problémů. Možná, že záliba v produkci dětí neumožňuje velké části z nich usednout do školních škamen a způsobuje překotný populační růst. Možná, že přílišná síla vábení současných radostí bez ohledu na budoucnost vede k nedostatku úspor a investic do produktivnějších nástrojů v afrických ekonomikách. Možná, že tato nic jsou silami, které po desetiletí udržují obraz ugandského venkova v podobě hliněných chatrčí, políček zúrodňovaných jednou motykou, malých bosých nohou nechodících do školy a stagnující životní úrovně. Světýlko naděje bliká ve vzdělání, které nejlépe dokáže změnit přístup k času, práci a rodině.


Soběstační zemědělci – na venkově

Na ugandském zemědělském venkově žije asi 85 procent obyvatel. Lidé žijí rozprostřeněji proto, aby každý měl dostatek prostoru pro své vlastní pěstitelské úsilí. Plody nejsou určeny pro prodej na trhu a následné nákupy věcí, které lidé chtějí či potřebují. Převážně se spoléhají na to, co si sami vypěstují nebo vyrobí. Každá rodina si sama postaví domek z hlíny či z ručně dělaných cihel a pěstuje tři čtyři základní komodity, zejména banány, sladké brambory, kasavu a rajčata. Většinu jich spotřebuje a zbytek, který nesní, zkusí prodat. Lidé si zde práci nedělí, každý dělá vše od sázení po konzumaci s kapitálovou výbavou jedné motyky. Téměř nikdo nám nevěří, že u nás doma v Praze nemáme na dostřel svůj kus půdy, o který se staráme, abychom měli co jíst.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články