Kamenná romance nad řekou

112-113.jpg
Autor článku: Günter Bartoš, Čtvrtek, 19. prosince 2013
Autor fotografií: Günter Bartoš
Pokud by někdo sestavoval žebříček nejromantičtějších českých měst, pak by se na jeho čelných místech musel objevit západočeský Loket. Město na skále nad řekou Ohří okouzlilo německého básníka Goetheho i britského superšpiona Jamese Bonda.

Z Karlových Varů to je do Lokte jen deset kilometrů. Už na příjezdové cestě se návštěvníkům odhaluje monumentální silueta hradu na strmém ostrohu nad řekou. A pokud viděli bondovku Casino Royale z roku 2006, pak jim bude i trochu povědomá. Do filmu totiž zařadili letecký pohled na město a scénu zatýkání zkorumpovaného policejního šéfa, jež se natáčela na náměstí. Při troše štěstí mohli tenkrát obyvatelé zahlédnout při práci filmové superstar Daniela Craiga a Evu Green. Loket představoval ve filmu městečko v Černé Hoře. Na hotelích a restauracích byly nápisy v srbochorvatštině a vedle tradičního Bondova vozu značky Aston Martin se po náměstí proháněly modré octavie s nápisem Policija.

Vysoké německé střechy na historických domech nejsou sice pro Balkán zrovna typické, to ale nikomu moc nevadilo. Pro Loket a Karlovy Vary, kde se také natáčelo, bylo Casino Royale reklamou k nezaplacení. Sám jsem jednou v Lokti ukazoval cestu americkému vojákovi, který si přijel prohlédnout „bondovské město“ ze základny v Německu.

Ohbí Ohře nabízí vodákům impozantní výhledy na město Loket.

Goethův krajinářský skvost

Dvě století před Bondem obdivoval krásu Lokte největší německý básník Johann Wolfgang Goethe, který měl pro romantickou krajinu západních Čech velkou slabost. Během sedmnácti cest tady strávil 1114 dní, tedy v podstatě tři roky. Samotný Loket přitom navštívil třináctkrát! Goethe byl vedle povolání tajného rady a básníka též přírodovědec, geolog. V Lokti se proto zajímal o velký železitý meteorit (107 kg). Nějaký sedlák ho vyoral na poli a kámen pak byl uložen na loketském hradě. Posla z vesmíru však rozřezali a největší kus odvezli do muzea ve Vídni. Dnes je k vidění jen jeho maketa. „Věčná škoda, že tak drahocenný přírodní úkaz rozřezali na kusy, zrovna jako by někdo ve snaze podělit se rozštípal velký diamant nebo jako by, dle Šalomounova rozsudku, i rozpůlené dítě zůstávalo kojencem,“ stěžoval si na to básník. O samotném Lokti napsal, že je „nádherně položené městečko, pravý krajinářský skvost“.

Za působivou krajinu okolo Lokte vděčíme neklidnému geologickému vývoji v třetihorách. Tektonické posuny vytvořily v žulovém masivu trhliny, v nichž si voda vybrušovala říční koryto. V jednom místě však byla porfyrická žula příliš tvrdá a mocná, proto tu Ohře musela prudce změnit směr. Ostrý zlom řečiště připomíná lidský loket, který dal místu jméno. Protože byl ostroh nad ohbím Ohře přístupný jen po úzké šíji, představoval výborný strategický bod.

Loket stojí na skále ve tvaru nepravidelného kuželu. Přírodnímu terénu se město výborně přizpůsobilo. Za hradbami nad řekou se zvedají hmoty domů, které svým zaoblením kopírují ohyb Ohře. Hlavní náměstí má radiální půdorys a svažuje se, stejně jako uličky nad ním. Romantický ráz, který tolik obdivoval Goethe, ještě zvýrazňuje plastická, nepravidelná a mnohaúrovňová zástavba historických domů. Nad nimi se vypíná hrad coby dominanta.

Východní hradby města. Na místě Dolního hradu postavili školu (na fotografii zcela vpravo).

Poslední dotek lásky

Goethe byl ve své podstatě bonviván. Vedle umění a zajímavých kamenů byly středobodem jeho zájmu krásné ženy. Do Lokte si udělal romantický výlet hned s několika. Většina z nich, jako například manželka vídeňského ministra financí Marianna Eybenbergová nebo půvabná Sylvie Ziegesarová, je již zapomenuta nebo se o nich píše jen v odborných monografiích. Jméno Ulriky von Levetzow však znají i lidé, kteří nepřečetli od Goetheho jediný verš, jedinou řádkou. Milostné vzplanutí 74letého básníka k devatenáctileté dívce bylo ve své době obrovským skandálem, který se přetřásal na evropských dvorech. Později se stal prototypem či pravzorem stařecké zamilovanosti a pozdní puberty.

Z Goetheho návštěvy mají hezký suvenýr v hotelu Bílý kůň. V jeho restauraci visí obraz básníka s mladičkou Ulrikou. „Němečtí a čeští hosté Goetheho poznávají a ptají se, u kterého stolu na vyhlídce sedával,“ říká servírka Lucie Šilhavá. Goethe býval v Bílém koni pravidelným hostem; 28. srpna 1823 slavil na terase nad řekou spolu s rodinou Levetzowých své narozeniny. Tabule byla hezky prostřena, jedli se pstruzi. Dokonce se dochoval i hostinský účet. Jen za kytici tehdy zaplatili jeden zlatý a třicet krejcarů… Poslední návštěva Lokte však Goethemu zhořkla. Žádost o Ulričinu ruku byla odmítnuta, básníkova česká romance zůstala nenaplněna. Do Lokte a do Čech se již nikdy nevrátil.

Pohled z hradní věže na jádro Lokte.

Neklidné dějiny

Loket stál na hranici dvou etnik, slovanského a germánského. I proto byly jeho dějiny pestré. Aby podnítil ekonomický rozvoj, přivedl Přemysl Otakar II. do pohraničí německé kolonisty, na což si pak opat Neplach z opatovického kláštera stěžoval: „Celé Loketsko vydal Němcův, svých odstrčiv.“ Po celý středověk byl Loket místem rozmíšek a rozporů mezi měšťany a hradními pány, kteří se snažili omezovat jejich královská privilegia.

I když se Loket přestavoval už v období baroka a klasicismu, dlouho si uchoval svůj původní gotický charakter. V třicátých letech 19. století se však radikálními urbanistickými zásahy změnila jeho podoba. Zbourali městskou bránu na tehdy jediném vjezdu do města. Na západní straně města prorazili do té doby slepé náměstí, aby se mohlo napojit na nový řetězový most přes Ohři. Hradbami sevřený Loket se po několika staletích otevřel a zprůjezdnil. Během této modernizace se v centru města postavily velké, několikapatrové budovy, které však poškodily kompozici a historický charakter města. Ani Goethův hostinec Bílý kůň nezůstal ušetřen. Na jeho místě postavili v roce 1899 novostavbu hotelu v historizujícím stylu, naštěstí docela povedenou. Fortifikační systém Lokte se rozprodával obyvatelům na parcely a stavební materiál.

Goethe a Ulrika na obraze v hotelu Bílý kůň - ve své době to byla nejslavnější milenecká aféra.

Němci musí pryč

Další ránu město dostalo po druhé světové válce. Původní německé obyvatelstvo vyhnali (před válkou zde žilo jen šest procent Čechů), počet obyvatel Lokte klesl ze 4007 v roce 1945 na 2038 v roce 1948, tedy na polovinu. Populační úbytek se nezastavil ani v následujících desetiletích, v roce 1980 tu žilo jen 1833 obyvatel. Spolu s lidmi mizely i domy. I když byl Loket od roku 1950 pod památkovou ochranou, byly zde zbourány celé bloky cenných historických staveb. Jejich počet se snížil z 474 v roce 1950 na 313 v roce 1980. K chátrání Lokte za socialistického hospodaření přispělo i to, že v roce 1962 zrušili na dvacet let status městské památkové rezervace. Přibližně deset procent budov tvoří dodnes ruiny nebo jsou docela zanedbané. Skoupili je po roce 1989 spekulanti a na ně nejsou žádné páky.

Přes čtyřicetiletou devastaci zůstal Loket půvabným městem. Svým charakterem a umístěním připomíná Český Krumlov. Dominanta na skále nad řekou, zatáčející koryto Ohře, historická zástavba, vodáci – to vše evokuje bohatší a výstavnější město na jihu Čech. Na druhou stranu není Loket přeplněn turisty jako Krumlov a v ulicích lze ještě potkat i místní obyvatele. Posedávají před svými krámky, povídají si. Prý jim k životu v krásném Lokti nic nechybí.

Krása Lokte se zrcadlí ve vodách Ohře.

…a navíc

PEVNOST NAD MĚSTEM

V blízkosti dnešního Lokte byl v dávné minulosti brod a křížily se cesty. Pravděpodobně za vlády krále Vladislava II. tu postavili ve 12. století kamennou pohraniční pevnost s románskou rotundou a hranolovou věží.

Za rozbrojů v roce 1317 se na hrad Loket odebrala královna Eliška Přemyslovna s dětmi. V roce 1319 se tady opět ukrývala, tentokrát před svým rozhněvaným manželem Janem Lucemburským. „Král zjistil, že Eliška Přemyslovna chce na trůn dosadit kralevice Václava, jak se tehdy jmenoval pozdější král a císař Karel IV. Proto vpadl do hradu, Elišku zajal a převezl na Mělník. Svého syna a budoucího císaře Karla IV. tady držel dva až tři měsíce v domácím vězení, což je pro turisty asi nejzajímavější událost z místních dějin,“ říká místní průvodce Jan Piela.

Za husitských válek byl Loket několikrát obléhán, ale nikdy dobyt. V roce 1473 začal otevřený střet měšťanů s vládnoucím rodem Šliků, vedoucí k vypálení města a vyhnání jeho obyvatel. Více než stoleté panství Šliků skončilo po stavovském povstání v roce 1457, kdy byl hrad dobyt a zkonfiskován králem Ferdinandem I. Loketský hrad šel potom několikrát do zástavy, protože král potřeboval peníze na války s Turky. V roce 1602 ho získali měšťané a Loket se stal svobodným královským městem.

Hrad tím ale ztratil na významu, v letech 1788 až 1822 ho přestavěli na věznici. „Přestavbou hradu na vězení se znehodnotily a zničily cenné umělecké a architektonické hodnoty. Na nádvoří zbourali románský palác, který byl propojen s dřevěným ochozem s věží. Některé budovy snížili o jedno patro,“ vysvětluje Jan Piela. Nám se hrad dochoval jako eklektický mix několika slohů. Nejstarší románskou věž doplňují na obvodu hradu gotická a renesanční křídla s baštami. U vjezdu do Lokte stával ještě jeden hrad s branou, takzvaný Dolní.

Členité panoráma Lokte s hradem a barokním kostelem sv. Václava. Krásný řetězový most byl v roce 1936 nahrazen moderním betonovým.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články