Kam kráčí Gudžarát?

20-001.jpg
Lenka Klicperová, Pátek, 29. prosince 2006
Troubení, neustálý řev motorů, pokřikování, mumraj, který nemá konce. Ví bůh, kam všichni ve městě tak pospíchají. Uprostřed toho rámusení a lomození stojí najednou z ničeho nic slon, velbloud nebo kráva. Ti obvykle nepospíchají nikam. Takhle vypadá každý den ranní špička v Ahmadábádu, jednom z center indického státu Gudžarát.

Kolem hlavní tepny, která protíná město, to nevypadá zrovna utěšeně. Slumy, kolem silnice táboří zástupy chudiny, do toho všeho se všude motají zvířata, která vypadají stejně zbídačeně. V příkopu spí jeden z těch nejubožejších, nemá nic, ani nejobyčejnější postel – dřevěný rošt bez matrace. Těžko říct, zda je ten člověk ještě na tomto světě, nebo už překročil hranice světů jiných… Ženy perou v ohavné stoce prádlo a v barevných sárí i při tom vypadají jako madony. Taková je bída Indie, ale přesto všechno i krása zároveň.

Gudžarát je ropnou velmocí Indie, v jeho jednačtyřiceti přístavech se soustředí obrovské množství zboží, které odtud putuje dál. Je to stát, kde se rozvíjí neuvěřitelným tempem IT technologie, ačkoliv všude na ulici uvidíte bídu v její nejsyrovější podobě. A tíží jej i problém zvaný žena. Kvůli tomu se v Ahmadábádu koná i velká konference pro ženy-novinářky, zaměřená na vzdělávání žen a jejich postavení ve společnosti. Indie stále tone v předsudcích minulosti a ačkoliv její technologie předčí západní Evropu a ve vrcholné politice se odjakživa vyskytuje spousta žen, situace těch obyčejných manželek, dcer či matek je pořád dost zoufalá. I vzdělávání dívek je stále palčivým problémem.

Konferenci pořádá vláda a turistická organizace Gudžarátu. Setkávám se tu poprvé s mužem, o kterém si nejprve myslím, že je to tamní mahárádža. Jeho portréty visí všude na ulicích, je na všech propagačních materiálech, a když přichází zahájit konferenci, všichni svorně povstanou. Není to ale vládce ani diktátor, je to ministerský předseda Naréndra Módi. V Gudžarátu se jeho vláda snaží zajistit ženám lepší přístup ke vzdělání, a to nejen dívkám v předškolním věku. Bývá mnohem problematičtější zapojit do vzdělávání dívky mezi jedenáctým a patnáctým rokem, které se už v této době mohou vdát a rodit další negramotné děti. Hledají se tedy způsoby, jak tento nežádoucí koloběh zastavit. Vzniká řada programů zaměřených právě na chudé venkovské (a tedy nevzdělané) ženy. Jedním z nich je například projekt Sakhi Mandal s heslem jako vystřiženým z Dumasových mušketýrů: Jeden za všechny, všichni za jednoho. V tomto případě tedy spíš jedna za všechny. Vytváří něco jako „svépomocné skupiny“, kterým banka umožní přístup k nevelkým půjčkám, které pomohou nastartovat například drobné podnikání celé skupiny. Navíc jsou ženy zaměstnány mimo domov, a vyhnou se tak tvrdé a neplacené práci. Není ani na škodu, když si také uvědomí vlastní cenu a zodpovědnost za svůj život. Mají dost příkladů hodných následování. Jedním z nich je pozoruhodná osobnost současné indické vědy a společenského života Sudha Murty. Tahle žena na sebe dokáže okamžitě strhnout veškerou pozornost okolí, byť se chová velice skromně, je střízlivě oblečena a mluví tiše s plachým úsměvem na tváři. Těžko byste v ní na první pohled hledali jeden z největších technických mozků současné Asie, inženýrku, IT specialistku a bojovnici za práva žen v Indii. Sudha Murty získala nepočítaně cen, jak za vědecký přínos, tak za své působení v genderové oblasti. „Indičtí muži se musí snažit pochopit, že žena není jen rodička dětí a služka. Země je šťastná, když jsou šťastné její ženy,“ říká Sudha. Vypráví příběh o ženě, kterou manžel bil, ale ona se nedala. Stala se členkou místní vlády, získala moc rozhodovat o svém životě i ovlivňovat život ve městě. Dokázala změnit svůj osud nalinkovaný tradičními zvyklostmi. To je ale v Indii stále velmi těžké. Statistiky tvrdí, že 44 % indických žen muselo někdy v životě čelit domácímu násilí a 86 % z nich bylo bito a ponižováno právě svými manžely. Kolik žen tomu dokáže vzdorovat?

Sudha ještě vypráví o tom, jak se jí její babička zeptala, když začínala studovat: „A kdo si tě vezme, když budeš inženýrkou? Manželství je tvůj osud.“ Život indických žen není jako ten z boollywoodských filmů, je to tvrdý boj. Snad bude žen jako Sudha stále víc a víc.

Turisté, sem!

Gudžarát je stát turisty zatím trochu opomíjený, leží ve stínu sousedního Radžasthánu, nicméně se snaží svou pozici v turistickém průmyslu zlepšovat. Dobrou záminkou k tomu bývá každý rok Navarátri, jeden z největších tanečních festivalů konaných v Asii. „Svátky jako Navarátri jsou pro nás příležitostí, jak Gudžarát zviditelnit a přilákat sem víc návštěvníků. Chceme jim nabídnout nejen naše památky a kulturu, ale třeba také ekoturismus, na který se chceme v budoucnu soustředit,“ říká pan Raó, který sám vlastní cestovní agenturu. Právě uplynulý rok 2006 byl pro Gudžarát rokem turismu, což se projevilo i na bombastické organizaci festivalu.

A o co tady vlastně jde? Na devět nocí se v Gudžarátu na konci září snad jenom tančí, případně putuje obětovat bohům – tedy hlavně bohyním. Navarátri je totiž svátek zasvěcený ženskému principu, bohyním Párvatí, Lakšmí a také Sarasvátí. Párvatí se vyskytuje ve třech dalších vtěleních, z nichž nejznámější je asi strašlivá a krvavá bohyně Kálí. Navarátri je pro obyvatele Gudžarátu něco výjimečného. Festival se připravuje po celý rok a jeho slavnostního zahájení se účastní na deset tisíc diváků, přenáší ho několik stanic a přihlíží mu samozřejmě řada VIP hostů. Zahajuje ho projevem samotný mahárádža, tedy ministerský předseda Naréndra Módi. Už se v duchu připravuji na nekonečné asijské řečnění, ale proslovy nabraly naštěstí velmi rychlý spád a najednou už jsou na barevné scéně první pestří tanečníci a tanečnice. Letos tu kromě Indů tančí i zástupci dalších zemí – Indonésané, Kazaši, Izraelci… Účinkující přijeli dva týdny před zahájením festivalu, aby nacvičili nástupy, změny v choreografi, zkoordinovali vše se světelnými a kouřovými efekty. V jedné chvíli se na obřím pódiu objeví najednou na sto šedesát tanečníků v úžasné choreografii. Především ženy jsou nádherné v barevných kostýmech, ozdobené snad tunami šperků. Nakonec hudba nenechá nikoho chladným. V rukou deseti tisíc přihlížejících se objeví malinké hliněné lampičky, které drží rozsvícené v rukou a pohupují se do rytmu. Dělám to samé, nálada je strhující… Co na tom, že po rukou stéká horký vosk a pálí?

Garby a žádný alkohol

Ale velkolepou show nic nekončí, právě naopak. Začíná devítidenní veselí, devět večerů plných tance. K Navarátri patří neodmyslitelně garby – slavnosti, kde se tančí zvláštně podmanivý, i když trochu jednotvárný kolový tanec. Garby se konají, kde se dá – v restauracích, na fotbalových hřištích, na náměstích. Ženy i muži se oblékají do tradičního oblečení, pestrého, vyšívaného malinkými zrcátky. Na rukou se dívkám pohupují desítky náramků, které nezdobí jen předloktí, ale celou paži. Ženský oděv tvoří bavlněná vyšívaná sukně ( čunijá) a krátká halenka ( čólí), přes niž je přehozen šál ( dupatta). Na garbě nikdo nesedí stranou sám, baví se celá města, některé slavnosti jsou skutečně obrovské. A ještě něco je na téhle veřejné veselici zvláštní: probíhá bez patřičné podpory alkoholických nápojů. Gudžarát je přísně abstinentský stát, alkohol se tu prodává jen výjimečně, v hotelových „liqueur shopech“. Pije se tedy jen a jen voda, což ale lidem nebrání v tom, patřičně si těch devět nocí užít. Bez kocoviny.

Také hudba je součástí tradic. Mladí lidé ale dnes chtějí i něco jiného. Jsou ovlivněni Bollywoodem, indickou továrnou na sny, a chtějí tančit na filmové melodie či remixy hitů. Současní interpreti se tedy pokouší psát své vlastní písně při dodržení starých melodických linek a postupů. V severním Gudžarátu je v současnosti nejvíce žádané tzv. sanedo, což je styl, který se neomezuje jen na dávno známou mytologii. V písních si zpěváci dovolí ledacos, třeba i zaútočit na politický problém. Poslední Navarátri se konalo na přelomu září a října a trhalo rekordy. Nejen v počtu účinkujících a peněz vydaných na okázalé oslavy, ale také v největších bezpečnostních opatřeních. Světové protiteroristické šílení se samozřejmě nevyhnulo ani Gudžarátu, a tak organizátoři poprvé pozvali také vycvičené labradory a psovody z Bombaje, kteří měli pomoci odhalit eventuální nástrahy teroristů jako nálože či chemické zbraně. Náklady na bezpečnost stouply proti loňsku až o 70 procent.

V souvislosti se svátkem samotným se v tamním tisku objevil zajímavý článek, v němž autor poukazuje na další ženský problém – nechtěná nenarozená děvčátka, kterých se matky zbavují, hned jak se dozvědí pohlaví dítěte. Jestliže bude země pokračovat nastoleným tempem, do roku 2020 nebudou na garbách po celé zemi vidět žádná děvčátka vypadající jako malé nastrojené panenky. Média se snaží apelovat na ženy, proto se po celé Indii začínají objevovat plakáty se slogany jako „Zachraňte děvčátka!“ nebo „Kde jsou mé dívky?“ A tak jsou garby vlastně i mementem, díky němuž by si indická společnost měla uvědomit, že rodit jen chlapce opravdu nemá smysl…

Ášram a jiné

Gudžarát je státem, kde se narodil Mahátmá Gándhí. Asi právě na jeho počest se tu (trochu nelogicky) nepije. V Ahmadábádu lze také navštívit Gándhího ášram (útulek pro hinduisty, kteří praktikují asketický život v meditacích) Sábarmati. Mahátma zde žil v letech 1917–1930. Ášram leží hned vedle jedné z hlavních tepen Ahmadábádu, ale jakmile projdete branou, jste v jiném světě. V rozlehlých zahradách mnoho lidí nepotkáte -ani místních, ani turistů. Gándhího dům je tak prostý, jak to jen jde, stejně jako byl celý život tohoto gudžarátského rodáka.

V každém indickém městě je všechno Nehrú nebo Gándhí – ať už mosty, ulice nebo náměstí. Jako by se z Gándhího stal nějaký imaginární symbol. Jeho myšlenky se i v současné Indii velice těžce prosazují a kastovní systém, který ji stále drží v kleštích, je jednou z příčin, proč tolik milionů lidí žije v takové bídě a negramotnosti. Ášram ale zcela jistě není to, co by do země přilákalo více turistů. Prostému domu na nábřeží řeky Sábarmati může ale směle konkurovat nabídka chrámů, neskutečně nádherných kamenných nádrží na vodu či paláce z dob mahárádžů. Gudžarát má ve svém portfoliu mnoho zajímavého. My jedeme do nedaleké Módhéry, kde stojí neuvěřitelně krásný Sluneční chrám z 11. století. Cestou si u silnice všimnu dalšího fenoménu. Na silnici, uprostřed ničeho, táboří rodinka. Pod modrou plachtou má vyložen veškerý svůj sortiment: barevná nafukovací zvířata, cetky všeho druhu a obrovské plyšové tygry. Jen mi není jasné, kdo tyhle vzácnosti může v téhle zemi kupovat a potřebovat.

Chrám v Módhéře patří k těm, které slouží už jen turistům, místní už se sem modlit nechodí. Před ním se najednou země otevírá a vy náhle stojíte u kamenné propasti, která kdysi bývala nádrží na vodu. Vstoupit do chrámu šlo samozřejmě jen očištěnou nohou. V temnu uvnitř sloupové síně na dnešní návštěvníky shlíží sochy dvanácti áditjů, synů nekonečného vědomí. Při rovnodennosti sluneční paprsky dopadají přímo na sochy, které jsou jinak ukryty v pološeru. Gudžarát se může pochlubit i další památkou, nádrží na vodu z monzunových dešťů jménem Rana-ki-váv. Svým příběhem přímo nabízí srovnání s proslulým Tádžmahalem. Nádrž nechala postavit královna Udajmátí jako dar svému manželovi. Pohřbít ho snad ve studni nenechala… Rana-ki-váv vznikla téměř ve stejné době jako chrám v Módhéře a veřejnosti zůstávala skryta až do roku 1960, kdy ji objevili archeologové. Nádrž leží hned za městem Pátan, které absencí kanalizace připomíná návrat do středověku… I v metropoli Gudžarátu Ahmadábádu to na některých místech vypadá možná i hůř než ve středověku. Ale na druhou stranu nutno dodat, že město, tedy jeho historické centrum, má velmi působivou atmosféru. Staré paláce havélí střídají koloniální domy, chrámy džinistické svatostánky hinduistické či mešity. Nic není opraveno, někde se skoro zdá, že domy musí co nevidět spadnout, v křivolakých uličkách se potulují posvátné krávy, už méně uctívané kozy, slepice či houfy malých ušmudlaných dětí. Na tržišti začínají ženy rozkládat ovoce a zeleninu, koření nebo třeba šperky. Ráno je ještě klid, po ulicích se neprohání statisíce autorikš, autobusů či letitých aut. Vzduch ještě není prosycen smogem z milionů výfuků. Aby se aspoň trochu snížila produkce exhalací ve městě, mají do roku 2007 všechny městské autobusy i autorikši jezdit výhradně na plyn. Ahmadábád už se téměř vzpamatoval z ničivého zemětřesení, které jej a celý Gudžarát postihlo v lednu 2001. Tehdy se celá země připravovala na oslavy Dne republiky, když přišly otřesy o síle 7,9 stupně Richterovy škály. Epicentrum leželo u městečka Bhačáu u Kaččhského zálivu, ale v Ahmadábádu napáchalo strašlivé škody. Přesný počet obětí se asi už nikdy nezjistí, ale odhaduje se na 30–40 tisíc. Více než čtvrt milionu lidí se ocitlo bez domova. Jako téměř každé zemětřesení i toto ukázalo, jak na něj úřady nebyly připraveny a kolik zbytečných chyb se nadělalo. Dnes, šest let po katastrofě, už po něm naštěstí nenajdete téměř stopy, čas už všechny zahladil.

Putování za Šaktí

Dnes je ale Navarátri, a tak není čas vracet se ke starým ranám. Navarátri neznamená jen tanec a veselí, ale také nutnost myslet na bohy. Uctít třeba bohyni Šaktí se sluší na hoře Pavadagh, asi 45 km od Vádódary v jihovýchodním Gudžarátu. Je to nezapomenutelný zážitek. Na horu, kde je mnoho džinistických i hinduistických chrámů, putují davy věřících. Ti nemajetní pěšky, ti movití si mohou dovolit nechat se vyvézt nahoru letitou lanovkou. Také zážitek.

Podél širokého schodiště vedoucího na vrchol hory prodávají stánkaři kdeco: obětní květiny, náramky, obrázky bohyní, jídlo nebo třeba sluneční brýle. Na břehu jezírka sedí muž a před sebou má rozloženu svou živnost -potulné tetovací středisko. Místní moc nepřemýšlejí nad tím, že by to bylo nějak zdraví nebezpečné. Už se k tetovači sklání asi desetiletý chlapec a s pár rupiemi v ruce si nechává na předloktí vyrobit vysněnou ozdobu. Měnit jehly? Prosím vás, zbytečnost… K Šaktí, bohyni moci a síly, putují o Navarátri všichni – zdraví i nemocní. Kdo nemůže po svých, nechá se vynést na nosítkách. Rodina se nějak postarat musí. Beznohá žebračka, ležící na jednom ze schodů, se sem také jistě nedostala sama. Někdo jí pomohl. Snad ji bude Šaktí opatrovat a učiní i všechny gudžarátské ženy šťastnými. Pak to bude šťastná země.


Manchester východu

Dříve na místě dnešní metropole (Ahmadábád není hlavním městem, tím je nově postavený Gandhínagar) stávala vesnice Asaval. Když však v roce 1411 zdědil gudžarátský sultanát vládce Ahmadšáh, rozhodl se vybudovat na březích řeky Sábarmati nové hlavní město a celkem neskromně je pojmenoval po sobě. Město vyrostlo rychle do krásy, za což mohly Ahmadšáhovy peníze, které do města lákaly ty nejlepší umělce a stavitele. V polovině 16. století už město, které tehdy spadalo pod Mughalskou říši, patřilo k nejvýstavnějším v tehdejší Indii. Jeho blahobyt byl postaven na obchodu s textilem. Pak ovšem přišla katastrofa v podobě hladomoru v roce 1630 a město začalo upadat. Devatenácté století ovšem znamenalo nový rozvoj. Britové snížili daně a dali tak impuls ke znovuvzkříšení města, které získalo přízvisko „Manchester východu“. Hladomor v roce 1812 město sice téměř vylidnil, ale pak se zase začalo obchodovat s opiem…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články