Kado a kuře snů
„Cadeaux madame, cadeaux, monsieur,“ slyším dodnes, jakmile si vzpomenu na cestu mezi Dogony. Tohle mají být ti tajemní hvězdáři Afriky? To má být ten hrdý kmen, který už před staletími uzřel na obloze Sirius, Jupiter a Saturn a bůhvíco všechno ještě? Zatím se za mnou táhla tlupa rozjívených dětí, které bylz evidentně zvyklé inkasovat od turistů „kado“ docela často. Byla jsem strašně zklamaná. Zase jenom další turistická atrakce místo autentického kmene, na který jsem se těšila. Pak jsme ale s mými třemi spolusouputníky udělali něco, co záhy velmi vylepšilo image Dogonů v mých očích. Sjeli jsme z hlavního plata útesu Bandiagara nekonečnou serpentinou tak prudkou, že by z ní snad šel skákat bungeejumping. Nemít auto připravené na Dakar a k tomu Jardu Jindru za volantem, asi by to skončilo tragicky. Místo toho jsme ale dojeli do míst, kde Dogoni asi turistu ani „kado“ nevídají každý den. Celé vesnice nám mávalz na pozdrav, až jsme byli všichni kompletně „uzdravení“ skoro k smrti, protože nešlo jejich srdečnost neopětovat. Až dole, ve vesnici Neni, jsem zažila ty pravé Dogony.
Až tady jsem zase zažila pocit, že nejsem jen chodící peněženka, jak je v Africe většinou běloch vnímán. Ne že by jim o ty naše dolary taky nešlo, ale…
A taky jsem tu jedla nejlepší kuře svého života, to je taky vzpomínka víc než důležitá. Přijeli jsme navečer hladoví jak vlci a Dogoni se nabídli, že upečou kuře. Za chvíli jsem jenom s hrůzou v očích poslouchala kdákání ubohých opeřenců, kteří právě bojovali o poslední minuty svého života, aby ještě další tři hodiny trvalo, než skončí v mém žaludku. Tři hodiny hladových muk snad cítím dodneška a musím říct, že jsem se přesvědčila o jediné věci – když má člověk opravdu hlad, sní cokoliv… I když je přesvědčený vegetarián. A je fakt, že díky tomu pak můžete pochopit i zdánlivě nepochopitelné – třeba proč jsou domorodci schopní zabít tu roztomilou opičku, kterou se jim právě podařilo ulovit… Pěkné čtení, a pokud jíte, dobrou chuť!
