Jana Ašenbrennerová: Chci si udržet svobodu

45uvodka.jpg
Autor článku: Marie Frajtová, Čtvrtek, 26. června 2014
Autor fotografií: Jana Ašenbrennerová
Uspěla v soutěži World Press Photo, přesto není její jméno českému publiku příliš povědomé. Fotografka Jana Ašenbrennerová žije dlouhodobě v San Francisku, odkud se vydává do světa dokumentovat silné lidské příběhy. Jako ten o homosexuální menšině v Kongu, za který letos získala zvláštní uznání WPP.

Tématem homosexuálních menšin se zabývám dlouho. Žiju přes dvanáct let v San Francisku, kde je právě tato menšina spíš většinou. Vždycky, když cestuju do nové země, zajímá mě, jak se místní homosexuální menšina prosazuje, jaká má práva a jak je v dané společnosti přijímána. A stejně tomu bylo, když jsem jela do Konga. Už před příjezdem jsem byla v kontaktu s Josephem Saidim, zakladatelem místní organizace Rainbow Sunrise, která podporuje komunitu homosexuálů ve městě Bukavu. Sešli jsme se s několika členy a dlouho si povídali. Realita byla mnohem krutější, než jsem čekala. Proto jsem se rozhodla vytvořit fotografický projekt.

Jak se na homosexuály v Kongu dívá většinová společnost?

Odmítá přijmout jejich existenci. Ale já se místo na násilí a agresivitu, se kterou se pravidelně setkávají, zaměřila na jejich vztahy a přátelství, na každodenní život, ten nerušený a osobní, který veřejně žít nemohou.

Jak blízko vás pustili?

Ke spolupráci nikoho nenutím ani nepřemlouvám. Klukům jsem řekla, co by naše spolupráce obnášela. Probrali jsme rizika, ale i pozitiva reportáže, která může ovlivnit jejich situaci. S některými členy Rainbow Sunrise jsem pravidelně v kontaktu, posílají mi novinky ze života, bohužel převážně velmi tragické. Jejich situace se postupně vyvíjí k horšímu. Joseph, který organizaci založil, už několikrát těsně unikl smrti. Ve vězení, kam ho odvlekli kvůli sexuální orientaci, ho zbili a znásilnili. Je mu 26 let a zažil brutalitu, jakou si mnoho z nás neumí představit. Rodina ho zavrhla, dostává výhrůžky smrtí, byl dokonce obviněn, že „rozsévá“ homosexualitu v Kongu. Svou zemi musel loni opustit, aby si zachránil život. Přesto se za svou komunitu rve dál.

Mé fotografické vybavení pro delší misi. Snažím se mít zálohy od všeho, vozím velkou zásobu baterií, a hlavně paměťových karet.

V Ugandě začala platit přísná antihomosexuální legislativa, existuje něco podobného v Kongu?

V Kongu je sice situace ohledně homosexuálů legislativně neošetřená, ale to neznamená, že je možné se s partnerem stejného pohlaví ukázat na ulici jako pár, to je prostě nemyslitelné. Bohužel už i v Kongu se chystá zákon, který má učinit homosexualitu ilegální. Doufám, že se to nepodaří prosadit, byla by to katastrofa.

V zemi už pětadvacet let probíhá občanská válka. Jak se vám tam pracuje?

Musím být neustále ve střehu, hlídat si okolí, lidi, které neznám, a mapovat situaci ohledně konfliktu. Problémy se mohou vynořit odkudkoli v momentě, kdy to člověk nečeká. Kongo má ale také obrovské kouzlo, je to země s nádhernými pralesy, přírodou. V květnu se tam vracím na další misi, tentokrát na čtyři měsíce. Pokračovat budu mimo jiné v dokumentaci načatého projektu o prevenci cholery s neziskovkou Action Against Hunger.

Někteří kritici vyčítají soutěži World Press Photo přílišnou drastičnost, honbu za šokujícími snímky – i když letošní vítězná fotografie „Čekání na signál“ Johna Stanmeyera do této kategorie nespadá. Co pro vás tato soutěž znamená?

Vnímám ji jako přehlídku zásadních událostí a problémů, které se za uplynulý rok odehrály. Drastičnost některých snímků je zřejmá, ale fotoreportéři prostě zachytili to, co viděli a zažili. Souhlasím, že se na některé snímky nedívá lehce, ale i taková je realita kolem nás.

Fotografie z projektu "Život bez povšimnutí" oceněného ve WPP.

Pomohla vám nějak cena z WPP?

Ceny si nesmírně vážím, jen zatím nedokážu říct, jestli bude mít nějaký zásadní dopad na můj pracovní vývoj. Zaregistrovala jsem ale větší zájem médií otisknout a vysvětlit téma homosexuálů v Kongu.

Důležité téma ve vaší tvorbě je víra. Co vás na duchovních rozměrech světových náboženství nejvíc zajímá?

Osobně se k žádnému náboženství nehlásím. Na náboženství mě fascinuje otázka, co víra znamená v životě lidí v různých zemích světa. Co jim dává a jestli jim i v určitém smyslu cosi bere. Zajímá mě mimo jiné, do jaké míry jsou věřící tolerantní vůči jiným alternativám.

Tato témata jste mapovala na cestách po Bangladéši a Nepálu. Jak na vás působí setkání s extrémní chudobou?

Zkraje jsem to nezvládala dobře. Když jsem poprvé přijela do Nepálu na tři měsíce, viděla jsem bezmoc, bezvýchodné situace. Nedokázala jsem se vyrovnat s tím, že některé věci prostě nezměním. Teď po letech už věci vnímám trochu jinak. Nechci říct, že jsem otupěla, ale mám jiný přístup. Do lidí se dokážu vcítit a mít pro ně pochopení, aniž bych do věci zatahovala své vlastní emoce a měla potřebu je jakkoli soudit. Navíc jsem si nesmírně začala vážit toho, co mám.

Jak se díváte na angažovanost fotoreportérů? Mohou svými snímky něco změnit? Nebo je už euroamerické publikum tak otrlé, že ho nic nevyprovokuje?

Dělám tuhle práci proto, že jsem přesvědčená, že díky ní můžu něco změnit, na něco upozornit, ovlivnit budoucí vývoj situace. Snažím se fotografiemi vyvolat emoce, ať už jsou jakékoli, to je totiž většinou základ ke změně. Vzpomeňme třeba, co dokázali Eddie Adams nebo Nick Ut svými dokumenty z vietnamské války. Šokovali, protože upozornili na realitu, o které neměla veřejnost ponětí, protože podléhala politické propagandě.

Kde se vůbec vzal váš zájem o fotografii?

Fotit intenzivněji jsem začala až ve Spojených státech. Byl to pro mě způsob, jak komunikovat s okolím. Když jsem do USA přijela, anglicky jsem nemluvila a nebyla jsem v kontaktu s téměř žádnými Čechy. Hledala jsem proto nějakou alternativní formu komunikace. Vzala jsem si hodiny fotografie a u toho zůstala čtyři roky. Fotila jsem delší dobu akty, portréty, krajiny, přírodu, architekturu… Když jsem ale přišla na hodinu dokumentární fotografie, věděla jsem, že tohle je to pravé pro mě. Studovala jsem pak fotožurnalistiku na místní univerzitě.

Chlapec u zpovědi ve městě Shabunda v Kongu.

V čem bylo studium v San Francisku jiné než tady?

Měla jsem velikou oporu ve svých profesorech, byli autoritou, ale byli to taky parťáci. Ozvali se, když jsem něco flákala, ale zase se mnou slavili, když se něco povedlo. Spolužáci byli z nejrůznějších koutů světa a věřím, že to byla zásadní věc pro mé vzdělání a celkový rozhled. Měla jsem srovnání, jak věci fungují jinde a že je v pořádku, když něco vidí jinak.

Ve světě, ale i v Česku přišlo mnoho kvalitních fotoreportérů o práci, protože se změnila redakční filozofie. Šetří se, publikují se aktuální fotky z terénu bez ohledu na kvalitu, třeba i obrázky amatérů z mobilu… Máte pocit, že práce, jak ji známe od „otců zakladatelů“, jako byli Cartier-Bresson, Capa a spol., definitivně skončila?

Neskončila a neskončí, tomu nevěřím. Zájem o kvalitu vždycky byl a bude, akorát se ke kvalitě budeme muset dostávat skrze více „hluku“, kterým je v dnešní době zasekaný internet. Udělat kvalitní reportáž, k tomu nestačí, jak si někteří myslí, jen kvalitní fotoaparát. K tomu je zapotřebí mnohem víc.

Máte mezi současnými světovými fotoreportéry své oblíbence?

Mým velkým vzorem a zároveň inspirací je jihoafrický fotožurnalista Brent Stirton. Fotí srdcem a má upřímný zájem o ty, které dokumentuje. Poprvé jsem se s ním setkala před dvěma lety, kdy jsem začínala svůj projekt o homosexuálech. Pomohlo mi si s ním promluvit, má z Konga velké zkušenosti. Na rozdíl ode mne on vůbec nepochyboval, že to zvládnu.

Udržujete kontakty s českými fotografy?

Posledních dvanáct let jsem žila převážně ve Spojených státech, a tak jsou mé kontakty s českými kolegy téměř nulové. Mrzí mě to. Je tu mnoho zajímavých lidí, talentů, výborných fotografů. Nedávno jsem se ale setkala s Antonínem Kratochvílem. Je obdivuhodné, co během své kariéry dokázal, svým způsobem nám prošlapal cestu do nitra světové fotožurnalistiky. Agentura VII, kterou spoluzaložil, se řadí ke světovým špičkám. Taky mám ráda práci Jana Šibíka, obdivuji jeho odvahu dokumentovat konflikt, sama bych tuhle tematiku nezvládla. Mám ráda i práci Nguyen Phuong Thao, líbí se mi citlivost jejích snímků a její práce se světlem.

Ramadán v Bangladéši. Zachytila jsem iftár - moment, kdy během západu slunce muslimové přerušují půst.

Jak často se vracíte do Česka?

Za posledních dvanáct let jsem jezdila do Česka přibližně jednou do roka na dva až tři měsíce – kvůli škole. Teď tu trávím víc času než v USA, ale stále cestuju za prací. Díky odjezdu do USA jsem si vypěstovala silný vztah ke své zemi a jsem pyšná na to, odkud pocházím. Kořeny tu mám hluboké – rodinu a kamarády… Také se mi líbí český humor, dokážu se tu, tak jako málokde, upřímně od srdce zasmát.

Jak vypadá vaše základní výbava na cestách?

Snažím se nebrat si toho moc. Ne vždy se to daří, jen můj batoh s technikou, bez kterého se neobejdu, je vždycky nacpaný. Také nepodceňuju lékárničku, čelová lampička je skvělá věc, vlastní láhev na vodu, dobré boty, nějaké volné, bytelné oblečení, a můžu do světa.

Ženy na tuhle otázku bývají alergické, ale přesto: máte to v terénu složitější než kolegové fotoreportéři? Nebo je to naopak výhoda?

V naší profesi je větší zastoupení mužů, a když se objeví žena, objeví se taky otázky. Ale podle mě je důležitější, jak jednáte s lidmi, jestli máte jejich důvěru. Třeba argentinský fotograf Walter Astrada zpracoval velice citlivě tematiku údělu indických žen a jeho dokument skutečně rve za srdce. Tohle téma se zdá pro muže naprosto nepřístupné, a on ho velice citlivě zpracoval.

Jak vidíte sama sebe za deset let?

Chci si udržet svobodu, jakou jsem si vybudovala. Chtěla bych se zdokonalovat v profesi, věnovat se reportáži, sociálním tématům a dlouhodobým dokumentům. Chci cestovat a poznávat nové země a kultury. Setkávat se s novými lidmi a zachycovat co nejvěrněji jejich každodenní příběhy. Samozřejmě chci mít čas i na rodinu a přátele. Taky bych se chtěla vrátit do školy, dohnat nedostatky a naučit se něco nového.


Jana Ašenbrennerová (1981)

Česká fotodokumentaristka žijící v San Francisku. Vystudovala režii na filmové škole v Písku a fotožurnalistiku na státní univerzitě v San Francisku. Získala řadu fotografických ocenění, mimo jiné několikrát uspěla v přehlídce Czech Press Photo, letos vyhrála cenu World Press Photo. Jako fotoreportérka pracovala například v Nepálu, Bangladéši, Kongu či Portoriku. Jako fotografka na volné noze spolupracuje s agenturou Reuters.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články