Jak to bylo doopravdy? Aneb 10 fotografických ikon světové fotožurnalistiky

18-19.jpg
Marie Frajtová, Čtvrtek, 12. června 2014
Povolání fotoreportéra má tu výsadu, že může zachycením událostí leccos změnit. Upozornit na problém, pomoci, pohnout svědomím. Přinášíme příběhy deseti fotografií, které se staly nespornými ikonami světové fotožurnalistiky.

Vztyčování vlajky na Iwodžimě, 23. února 1945

Jedna z fotografií, která se stala světoznámou navzdory tomu, že nejde o autentický snímek. Fotografie Joea Rosenthala se stala moderní ikonou patriotismu a vítězství.

Získala Pulitzerovu cenu, byla nesčetněkrát reprodukována na plakátech, známkách, v kalendářích a na pohlednicích. Byla předlohou pro sousoší Námořníci z Arlingtonu a o jejím vzniku byly natočeny dva filmy, v roce 1949 V píscích Iwodžimy a Vlajky našich otců, který roku 2006 režíroval Clint Eastwood. Symbol americké odolnosti a neporazitelnosti je přitom zinscenovaný.

Z triumfu Američanů v japonské Iwodžimě existují dvě fotografie. Na první, kterou vytvořil Louis R. Lowery, vztyčují vojáci v autentickém historickém okamžiku malou vlajku na vrcholu hory Suribači. Na druhé – té slavnější – už ve větru vlaje pořádná standarta tak, jak to zvěčnil třiatřicetiletý reportér Rosenthal. Protože se generálům líbil víc Rosenthalův snímek, Loweryho fotografii na celé tři roky čekal zákaz publikování. Mezitím už se ze vztyčování a la Rosenthal stal fenomén.

Robert Capa: Občanská válka ve Španělsku, fronta u Cerro Muriano, 5. září 1936

2. Robert Capa

Občanská válka ve Španělsku, fronta u Cerro Muriano, 5. září 1936

Ikona fotožurnalistiky, paralela k Picassově Guernice… Nejslavnější snímek maďarského fotografa židovského původu obletěl svět. Přesto zůstává jedním z nejkontrover­znějších. Mezi odborníky se i po necelých osmdesáti letech vedou spory, zda jde o autentický záběr, či zinscenovanou fotografii. Prý existují negativy, které jsou mladší než záběry padajícího vojáka, na kterých tentýž muž sedí a kouří cigaretu. Spory se vedou i o to, zda fotografie vznikla na místě, které udával Capa. Ať už jde o autentický záběr, či nikoli, republikán s gestem ukřižovaného Krista změnil historii fotografie a definoval válku. Podle knihy Photos that Changed the World byla španělská občanská válka poslední „romantickou“ válkou za velké ideály.

„Snímek zachycuje vznešenou a nevyhnutelnou smrt, kterou dobrovolní členové interbrigády museli vnímat jako svůj možný úděl. Svým posledním výdechem voják paradoxně ztělesňuje svobodu,“ píše se v knize. Mottem Roberta Capy byla věta: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko.“

Po válce spoluzaložil agenturu Magnum a stal se jejím prvním prezidentem. Ač se počátkem 50. let zařekl, že s válečnou fotografií končí, roku 1954 odjel do Indočíny, kde dokumentoval boj obyvatel proti koloniální nadvládě, 25. května šlápl na minu a na následky zranění zemřel. Dodnes se nejlepším fotoreportérům uděluje Zlatá medaile Roberta Capy.

Dorothea Langeová: Matka tulačka, Kalifornie, 1936

3. Dorothea Langeová

Matka tulačka, Kalifornie, 1936

Toužila se stát fotografkou – přestože nevlastnila fotoaparát a neměla s fotografií žádné zkušenosti. Dorothea Langeová se přihlásila na newyorskou Kolumbijskou univerzitu a vystudovala u Clarence H. White. Otevřela si portrétní studio v San Francisku, ale zlákala ji fotoreportáž.

Stala se průkopnicí proudu později označovaného jako humanitární fotografie. Byla jedním z několika fotografů vyslaných po Americe organizací Farm Security Administration dokumentovat utrpení lidí v čase hospodářské krize. Langeová pořídila snímek, který vytváří mýtus – a sám je mytizován. Záběr „migrující matky“ obsahuje prvky zobrazení madony, ale zároveň zachycuje obyčejnou ženu, která se v těžkých podmínkách stěhuje za prací. Chudá vdova Florence Owensová Thompsonová cestovala se svými sedmi dětmi po USA jako tisíce dalších lidí zubožených velkou krizí třicátých let. Thompsonová se tísnila s tisícovkou dalších nezaměstnaných v ubohých podmínkách tábora v kalifornském Nipomu.

Fotografka Langeová se tam prý tehdy zastavila náhodou. Na místě vzniklo několik snímků. Poslední, na kterém utrápenou ženu obklopují dcerky a schovávají obličeje, se stala symbolem těžkého lidského údělu.

Dmitrij Baltermanc: Hoře, Krym, 1942

4. Dmitrij Baltermanc

Hoře, Krym, 1942

„Válka – to je především hoře.“ To jsou slova jednoho z nejúspěšnějších sovětských fotografů – Dmitrije Baltermance. A jeho stejnojmenná fotografie obletěla svět jako memento válečných hrůz. Baltermanc patřil mezi 178 fotografů vyslaných do bojů Velké vlastenecké války, aby dokumentoval triumf sovětské armády. Snímek Hoře ale ukazuje něco úplně jiného. Po bojích s německou armádou na poloostrově Kerč zachytil Baltermanc válku v její nejsurovější podobě: mrtvá těla padlých a skupinky přeživších, kteří mezi nimi hledají – a nalézají – své příbuzné a blízké. Snímek se mezi propagandistické materiály sovětské armády nehodil – a tak putoval do archivu a až do 60. let nesměl být publikován.

Poprvé se na mezinárodní scéně objevil na výstavě Co je člověk, kterou připravil kurátor Karl Pawek a z Hamburku ji vypravil na turné po celém světě. Vzápětí se o Baltermancovi začalo psát jako o „sovětském Robertu Capovi“. Nutno říct, že ani tento silný a působivý snímek není úplně autentický. Dramatická mračna, která ze záběru dělají téměř barokní podívanou, pocházejí z jiného negativu. Zatímco autor jiného slavného válečného snímku Vítězství, Jevgenij Chalděj, strávil značnou část života v nuzných podmínkách, Baltermancovi se podařilo strávit celý život na výsluní. Byl oficiálním fotografem sovětských politiků – od Stalina po Gorbačova.

Alfred Eisenstaedt: Den vítězství v New Yorku, 14. srpna 1945

5. Alfred Eisenstaedt

Den vítězství v New Yorku, 14. srpna 1945

První světovou válku přežil, ale s granátovými šrapnely v obou nohách. Pak začal rodák od tehdy německého Gdaňska prodávat knoflíky a pro radost fotografovat. Poté, co se roku 1935 přestěhoval do Spojených států, už jako profesionál doplnil kolektiv připravující nový časopis – magazín Life.

Přestože vytvořil neuvěřitelně širokou tematickou škálu snímků (včetně prvního setkání Hitlera s Mussolinim anebo Churchilla s vítězným gestem „V“), nesmrtelnou se stala jeho fotografie zobrazující oslavy konce druhé světové války na newyorském náměstí Times Square. Euforický – a tentokrát zcela autentický – moment, v němž americký mariňák popadl a políbil zdravotní sestřičku, dodnes budí pobavený úsměv. Ze dvou protagonistů snímku je ale známa jen identita sestřičky, rozjařený námořník totiž pobíhal po náměstí a líbal každou ženu, která se mu připletla do cesty. Eisenstaedtovi se roku 1970 přihlásila Edith Shainová s tím, že ona je bíle oděná dívka v námořníkově náruči. Slavná ošetřovatelka zemřela před rokem v červnu v 91 letech.

Eddie Adams: Poprava důstojníka Vietkongu Nguyen Van Lema, známého jako Bay Lop, Saigon, 1. února 1968

6. Eddie Adams

Poprava důstojníka Vietkongu Nguyen Van Lema, známého jako Bay Lop, Saigon, 1. února 1968

Brutální a syrová fotografie pouliční popravy (na předchozí dvoustraně) dodnes vyvolává emotivní reakce. Ve chvíli, kdy ji její autor pořizoval, netušil, na čí straně je pravda. Ta se ukázala až poté, co fotografii otiskly magazíny po celém světě – generálovi Nguyenu Ngoc Loanovi snímek obrazně zlomil vaz. Poprava se odehrála během bouřlivých událostí, kdy Vietkong a severovietnamská armáda spustily ofenzivu Tet. Generál jihovietnamské armády prý tehdy americkému fotoreportérovi řekl: „Zabil mnoho mých lidí a vašich taky.“

Zastřelený muž byl skutečně člen komanda Vietkongu a pracoval pod tajným jménem kapitán Bay Lop. Nikdy se nepodařilo zjistit, jakou úlohu ve Vietkongu sehrál. Generál Loan i po zveřejnění snímku dál bojoval proti Vietkongu, když se ale po válečném zranění, kdy přišel o pravou nohu, v květnu téhož roku vydal do australské nemocnice, Australané jej ze země vypudili – kvůli fotografii. Po válce požádal o azyl v Americe, ale úřady mu nepomohly. Vydal se tedy do USA na vlastní pěst se svou rodinou. Ale i tady ho dohonily stíny minulosti. Když si otevřel pizzerii, někdo na dveře podniku nastříkal nápis „Víme, kdo jsi“ a podnik zkrachoval.

Střelec z Vietnamu zemřel v roce 1998 na rakovinu. Fotograf, kterého celý život trápilo svědomí, se muži ještě během života několikrát omluvil. Fotografie sehrála velkou úlohu v obratu veřejného mínění. Po jejím zveřejnění se na stranu pacifistů a květinových dětí přidala i většinová veřejnost a požadovala ukončení válečného běsnění.

Nick Ut: Po napalmovém útoku, Trang Bang, Vietnam, 1972

7. Nick Ut

Po napalmovém útoku, Trang Bang, Vietnam, 1972

Fotografie, která se stala hrozivým mementem amerických napalmových útoků během vietnamské války a zároveň obecně platným symbolem nevinných civilních obětí. Tehdy devatenáctiletý reportér agentury AP Nick Ut zachytil 8. června 1972 útěk zoufalých plačících dětí, které prchají z napalmem zasažené vesnice Trang Bang, v níž se údajně skrývali vojáci Vietkongu. Několik minut poté, co na vesnici začaly padat bomby a oblohu zakryl temný dým, se na ulici začaly objevovat siluety zasažených – nikoli bojovníků Vietkongu, ale civilistů. Zraněné děti, popálené matky s uhořelými nemluvňaty v náručí…

Nick Ut stiskl spoušť ve chvíli, kdy přímo proti němu běžela nahá spálená dívka a její sourozenci. Zubožené děvčátko vojáci polili vodou, pak ztratilo vědomí. Nick Ut odvezl holčičku do nemocnice a zůstal s ní, dokud ji neodvezli na první série operací. Jeho fotografie vyšla na obálce magazínu Time a tvrdě zasáhla veřejné mínění. Takhle si Američané boj proti komunismu nepředstavovali.

Dvacet osm let poté Phan Thi Kim Phuc fotografovi veřejně poděkovala za záchranu života na setkání u královny Alžběty II. Mladá žena emigrovala se svým mužem do Kanady, kde žije dodnes. Má dvě děti a založila nadaci na pomoc dětským obětem války.

Kevin Carter: Umírající dítě v Súdánu, 1994

8. Kevin Carter

Umírající dítě v Súdánu, 1994

Jeden z nejzoufalejších záběrů historie – a zároveň fotografie, která hluboce zasáhla do života jejího autora. Snímek vznikl v době hladomoru v Súdánu. Jihoafričan Kevin Carter, který se již před pořízením této fotografie proslavil jako člen sdružení Bang-Bang Club, dokumentujícího zločiny apartheidu v Jihoafrické republice, se v roce 1993 přesunul do tehdy největší africké země (Súdán se v roce 2011 rozdělil na dvě části), kde zuřilo rebelské povstání. Tuto fotografii pořídil poblíž tábora, kam OSN dopravovala potraviny pro zbídačené Súdánce.

Malá holčička se k němu z posledních sil snažila doplazit, zatímco sup za jejími zády trpělivě vyčkával na její smrt. Carter strávil na místě asi dvacet minut, mrchožrout prý odletěl teprve poté, co jej fotograf odehnal. Když byl snímek uveřejněn v New York Times, vzbudil ohromný ohlas a na dotazy čtenářů, co se s dívkou stalo, Carter odpověděl, že neví, protože místo opustil a dítě zanechal svému osudu. Následovala zdrcující kritika veřejnosti na jeho hlavu. Třiatřicetiletý fotograf spáchal tři měsíce po pořízení snímku sebevraždu, podle svých známých trpěl depresemi. Za fotografii, která upozornila svět na tragickou situaci v Súdánu, získal Pulitzerovu cenu.

Richard Drew: Padající muž, New York, USA, 2001

9. Richard Drew

Padající muž, New York, USA, 2001

Memento největšího útoku na demokracii v USA 11.

září 2001. Reportér agentury AP Richard Drew se vydal do epicentra katastrofy bezprostředně poté, co se o teroristickém útoku dozvěděl. Jeho snímek muže padajícího z horních pater Severní věže Světového obchodního centra v New Yorku, které bylo zasaženo letadly po únosu teroristů, se objevil druhý den v novinách po celém světě.

Někteří čtenáři proti otištění fotografie protestovali, protože ji považovali za příliš „zneklidňující“. Později byl muž identifikován jako Jonathan Briley (43), který pracoval v restauraci ve 106. patře a spadl (nebo sám dobrovolně skočil), když se snažil uniknout před požárem, který prostory zachvátil. Nebyl jedinou padající osobou, kterou fotoreportér v zoufalém okamžiku zachytil.

Celkově z budovy skočilo nebo vypadlo na dvě stě lidí. „Fotoaparát pro mě byl filtr mezi mnou a tím, co jsem viděl. A viděl jsem jen to, co se zobrazovalo v objektivu, to mi pomáhalo se psychicky oddělit. V tu chvíli ale nebyl na přemýšlení čas,“ svěřil se později novinářům..

Tim Hetherington: Americká základna Restrepo, Afghánistán, 2009

10. Tim Hetherington

Americká základna Restrepo, Afghánistán, 2009

Čtyři ceny World Press Photo a stovky fotografií pro renomované magazíny. K tomu oceňovaný film Restrepo a několik dokumentárních filmů věnovaných válečným konfliktům a jejich civilním obětem.

Práce britsko-amerického reportéra Tima Hetheringtona patří ke světové reportážní špičce, jeho kariéru však předčasně ukončila tragická událost – během občanské války v Libyi na jaře 2011 byl zabit při výbuchu minometného granátu. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let.

Než se rodák z Liverpoolu rozhodl pro fotografii, vystudoval literaturu na Oxfordu a posléze fotožurnalistiku v britském Cardiffu. Více než deset let fotil reportáže z válečných konfliktů, věnoval se sociálním otázkám. Byl jediným fotografem, který v roce 2003 během občanské války v Libérii žil za nepřátelskými liniemi. Tento pobyt vyústil ve snímek Liberia: an Uncivil War a knihu Long Story Bit by Bit: Liberia Retold.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články