Jak se žije v cikánské osadě

110-1.jpg
Autor článku: Martin Holík, Středa, 11. května 2011
Autor fotografií: Martin Holík
Vydáte-li se z Letanovců po rozbořené cestě směrem do lesů Slovenského ráje, uvidíte zhruba po dvou kilometrech kopec plný roztodivných chatrčí, rozvěšeného barevného prádla, opelichaných psů a poskakujících špinavých dětí. Je to známá romská osada s málo známým názvem Letanovský mlýn.

Oficiálně tu žije kolem 650 obyvatel. Skutečný počet je ovšem asi o 200 lidí víc, neboť každým rokem se sem přistěhuje za příbuznými spousta nových rodin, kterým se tu rodí další a další děti. O skutečném počtu obyvatel se tedy mohou vést jen dohady. „U nás je to jinak než u vás, u gádžů. Tady pokud chceš chodit s nějakou dívkou, tak ji musíš umět zajistit. Musíš ukázat jejím rodičům, že jsi schopnej se o ni postarat, že seženeš peníze, jídlo a hlavně že budete mít kde bydlet. Rozumíš?

Vy jste u vás zvyklí, že kluk přijde a vezme holku do kina a pak ji pozve k sobě domů, teda ne k sobě, ale jako k rodičům. Chápeš? Ale tady to tak nejde. Tady už musíš mít svůj barák, kde budete moct bydlet a kde budete spolu vychovávat děti. Takhle to tady prostě je,“ vysvětluje mi Ján, jak to chodí u nich v romské osadě na východě Slovenska, v Letanovcích.

V osadě byste elektřinu, plyn nebo teplou vodu hledali marně. Jediným zdrojem vody je stará rezavá pumpa u silnice. Velmi často je ale rozbitá, takže místním pak nezbývá nic jiného než hrnečkem nabírat vodu z díry, která zeje v zemi po pumpě, nebo chodit pro vodu do studánky v lese, asi tři kilometry nad osadou. Topí a vaří se v kamnech a jako palivo slouží Romům dřevo z nedalekého lesa. Kvůli dřevu se Romové často dostávají do křížku se zákonem, protože les spadá do území Slovenského ráje a těžba dřeva je v něm zakázána. Povoleno mají Romové sice sbírání spadaných větví, to ale ve skutečnosti moc nedodržují. „Větvema si nezatopím, ty jsou dobrý tak na podpal.

Musím něčím topit, děti mají hlad a v zimě bychom tu umrzli. Dřevo je drahý, takže kácím stromky v lese. Nekácím ale žádný velký kusy, vybírám si starý, nemocný nebo větrem polámaný stromy,“ tvrdí mi Ján. „Občas sem přijedou policajti a hlídají v lese. Koho načapají, že seká do stromu, tomu dají pokutu nebo si ho odvezou na výslech,“ dodává.

Nevzhledná osada stojí blízko Slovenského ráje i Tater a odrazuje turisty. Úřední místa ji proto chtějí strhnout.

Nová vesnice?

„Chtěj nás stěhovat, prej už během pár měsíců,“ říká mi Ján s neutrálním výrazem na tváři. To je pravda, obec se chce osady zbavit, protože leží na velmi atraktivním pozemku. Na jejím místě by mělo být vybudováno parkoviště a časem i rekreační zařízení pro turisty, kteří odtud mohou vstoupit rovnou do Slovenského ráje. To ale není vše, Letanovce totiž leží kousek od Tater, takže se z nich může stát zázemí pro turisty, kteří by odtud vycházeli do těchto překrásných hor, ať už za sportem, nebo rekreací a odpočinkem. Tomu ale nyní, podle turistů a místních, brání právě osada a její obyvatelé. Děti žebrají po každém kolemjdoucím sladkosti a dospělí peníze.

Obec Letanovce už začala stavět domky vybavené teplou vodou i elektřinou nedaleko vesnice Spišský Štvrtok. Mělo by tu stát 24 řadových domů s 96 byty nižšího standardu. Každý z bytů bude mít obývací pokoj, ložnici, kuchyň a sociální zařízení. Celkové náklady na stavbu těchto domků se pohybují kolem dvou milionů eur. „Byty zadarmo nedostaneme, musíme si je odpracovat. Každá rodina, která se tam chce přestěhovat, musí mít odpracováno aspoň dvacet procent hodnoty bytu. Já už mám i víc, chodím pomáhat na stavbu, kdy jen můžu, i o svátcích, když ostatní odpočívaj! Doufám, že mi za to dají pěknej byt, lepší než ostatním,“ vypráví nadšeně Ján. „Řekli nám, že si to musíme odpracovat proto, abychom si pak těch bytů víc vážili a neničili je.

Proč bychom je ale měli ničit?“ dodává. Nové řadovky už se skutečně tyčí v poli za Spišským Štvrtkom. Ves se má jmenovat Strielniky. Proč dostala zrovna takový název, mi není nikdo schopen objasnit. Neví to ani nikdo z Letanovců, a nevědí to ani sami Romové v osadě. Ve vesnici bude stát škola, obchod, a dokonce i kostel. A co všichni v osadě nezapomenou dodat, je skutečnost, že tam nebudou žádní „gádžové“, jak se romsky říká bílým. Jestli je to dobře, nebo špatně, ukáže až čas. Někteří z Romů ale tvrdí, že by raději žili společně s bílými, Strielniky se prý stanou jen další romskou osadou, která bude trochu mimo zraky turistů, ale se stejnými problémy jako teď.

Staví celá rodina

A jak vlastně Romové žijí teď? V chatrčích postavených převážně ze dřeva z již zmiňovaných přilehlých lesů. Ti trochu majetnější mají domy postavené z cihel. Ale těch je málo, převažují dřevěné chatrče z kmenů a pražců, které se dají za pakatel koupit od slovenských drah. Stavby chajdy se ujme většinou celá rodina, která někdy dotyčnému staviteli přispěje i trochou peněz na stavební materiál nebo stavební materiál přímo zajistí.

Na stavbu domu se sejde celá rodina. Většinou postaví chatrče z kmenů a pražců, ti bohatší mají cihlové domky. Střechy pokrývají kusy igelitu či dřevěné desky.

Nejdražší bývá izolace a omítka. Střecha je pokryta různými „izolačními materiály“: od kusů plechu přes igelit až po dřevěné desky roztodivných tvarů a barev. Pravé hliněné tašky byste tu hledali marně, a to jen na pár „lepších“ chajdách, kde zaujímají čestné místo vedle plechů a igelitů vlajících ve větru. Domy mají většinou jednu místnost, v jednom rohu bývají stará kamna a zbytek prostoru vyplňují pohovky, křesla a skromný nábytek. V chalupě bydlí klidně dvě desítky lidí, a tak pohovky a postele vyplňují skutečně velkou část prostoru.

Je až neuvěřitelné, kolik lidí se v chatrči vyspí. Děti spí klidně po pěti na posteli nebo rozloženém křesle. Další se vměstnají mezi rodiče na postel a na zemi si ustele třeba další příbuzný, který měl zrovna cestu kolem. Koupelnu a WC v chatrči nenajdete. K očistě těla obyvatel slouží velký lavor, který se napustí vodou ohřátou na kamnech, a u něho se postupně vystřídají všichni členové domácnosti. Ve stejném lavoru se pak umývá i nádobí.

A WC? Na kopečku pár metrů za osadou stojí v řadě jako vojáci kadibudky a hrdě shlížejí na osadu. Každá rodina má svoji a pečlivě ji střeží před ostatními sousedy. Kadibudky jsou zamčeny někdy i několika zámky. Slovo „střeží“ je na místě, jelikož použití cizího WC je nemyslitelné. Sám jsem byl svědkem hádky mezi dvěma rodinami, které řešily právě spor o tom, že jedna rodina použila bez dovolení kadibudku té druhé. A nutno dodat, že Romové se umějí hádat velmi hlasitě a živě.

Tady jsem doma

V osadě sice elektřina není, ale na mnoha střechách tu visí obrovské satelity, dost rodin má také DVD přehrávače, a u jedné rodiny jsem dokonce viděl děti hrát videohry na moderních herních konzolích. Dlouho jsem nemusel pátrat po zdroji vzácného elektrického proudu. Z každé televize nebo rádia vedou dva drátky do odřené a zablácené autobaterie. Když je autobaterie vybitá, tak jsou děti vyslány s kočárkem do vesnice, aby ji nechaly nabít. Z toho si udělalo „byznys“ několik tamních rodin, které za pět eur baterii nabijí a další den si pro ni děti mohou přijet.

Nábytek je skromný, pořízený z bazaru nebo z „druhé ruky“ od příbuzných či známých. Občas lze ale v chajdě vidět i luxusní obývací stěnu, kterou si pořídili šťastlivci pracující sezonně například v Anglii. Romové milují barvy a kýčovité náboženské obrázky, takže v každé domácnosti visí na stěně alespoň jeden koberec s ukřižovaným Ježíšem Kristem v křiklavých barvách. Starší Romky také rády předvádějí bohaté zásoby potravin i pracích prášků na měsíce dopředu. Vedle televize a hrnečků stojí na poličce sáčky s moukou a cukrem, láhve oleje, prací prášky a další podobné zásoby. „Nežije se mi tu špatně, jezdím za prací do Prahy nebo do Bratislavy, ale domů se vracím vždycky rád. Narodil jsem se tady a je to tu můj domov,“ povídá mi Ján. Všude dobře, doma nejlíp tak zřejmě platí i tady, v zanedbané romské osadě.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články