Jak jsem byla v opeře
Pohled do bíle natřené tváře mě vrátil o několik let zpět, na Tchaj-wan. Je to od Japonska coby kamenem a kulturní zážitek, který jsem na ostrově zažila, se asi v lecčem podobal japonské divadelní formě kabuki, kterou můžete vidět v říjnové fotoreportáži. Přinejmenším nepochopitelné to bylo úplně stejně – jako bych tehdy neseděla v tchajpejské opeře, ale v nějakém tokijském stánku múz. Už před začátkem představení se projevila jistá kulturní odlišnost. Ve foyer seděli, jako by se nechumelilo, aktéři hlavního představení a soustředěně si vytvářeli na obličeji učiněná umělecká díla. Pamatuji si, že mě tehdy pobavila představa, jak v Národním okukuju Peckovou, kterak si pudruje před Carmen nos (operní diva nechť odpustí tuto paralelu).
Všechno začalo přehlídkou artistů. Vytvářeli krkolomné pagody ze svých hadovitých těl, lámali si hřbety, balancovali na tyčích, jako v cirkuse. Na vážné umění taky trochu podivná předehra, řekněme trochu asijská. Pak přišla samotná opera. Ačkoli opatřená anglickými titulky, nerozuměla jsem prakticky ničemu. Ale bylo to krásné, fascinující a velmi orientální! Utěšuje mě, že to tam tehdy nechápal asi nikdo, včetně mého průvodce, rodilého Tchajwance. Velmi ostentativně moderní muž se velmi ostentativně nebavil.
Proniknout do tajů všech symbolů a gest prostě není pro každého, byť se i narodil jako Tchajwanec či Japonec. Mně zůstane tajemství asijských oper asi navždy skryto a speciálně ten japonský svět mi bude asi do smrti vzdálen stejně jako Mars nebo Venuše. Ale nevadí, někdy stačí nechat se jen bezmyšlenkovitě fascinovat… Barevný říjen
