Jadran na kole: Bolest, pot a nadšení

60-61.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 15. červnaec 2014
Autor fotografií: autorka a Zdeněk Kukal
Přes den křižování ostrovů na kole, večer kotvení v ospalých přístavech nebo plavba k další ostrovní zastávce. Loď naložená koly je skvělý tip na letní cestu. Když k jízdě zvolíte makadamové cesty, jimiž jsou ostrovy protkány, objevíte Chorvatsko, o jakém se vám nesnilo. Syrové, ryzí, původní a vydávající stovky vůní.

Cíli naší týdenní cyklolodní výpravy byly Pelješac a ostrovy Korčula, Vis, Hvar a Brač. Žaludek se mi lehce svírá při pohledu na husté vrstevnice na mapě a uvědomení si vlastní netrénovanosti. Deset let, co moje hýždě okusily sedlo horského kola naposledy, je po čertech dlouhá doba. Ale výzva byla přijata, musím vyjet a doufat, že polstrované trenky splní svoji funkci. Každý dostaneme od instruktora mapu a dostane se nám doporučení a vysvětlení, která trasa vyžaduje jaké zkušenosti, čímž organizace prakticky končí. Vyrážíme. Někdo ve skupině, další sám – každý, jak se mu chce a nač se cítí.

Po prvních desítkách kilometrů na makadamu lemovaném piniemi a borovicemi, kamennými mohylami a hrazením konečně potkávám dědu o holi a ptám se ho na směr. Jinak většinu jízdy nepotkám živáčka. Uvažuju nad tím, čím je ostrovní Chorvatsko tolik jiné. Soukromí a samota? Ticho a klid? Příroda v rozkvětu? Tichá radost nasytí každou buňku v těle. Můj netrénovaný korpus křičí po svlažení v moři, to je ale 500 výškových metrů pode mnou, takže šlapu do pedálů dál a koupu se leda ve vlastním potu.

Horská „vinoturistika“

Dočasným houpavým domovem se nám stala nevelká dřevěná loď z počátku 20. století. Z pevninského přístavu Baška Voda naše cesta nejprve vedla přes mořské kanály na šakalí poloostrov Pelješac. Ten je jedinou oblastí v Evropě, kde se tyto psovité šelmy volně vyskytují, a tak lze v noci poslouchat jejich táhlé rozpravy. Nás však na druhý největší poloostrov lákala spíše vinná flóra. Vinařství má v Chorvatsku dlouholetou tradici a nejinak je tomu na Pelješaci, kde hlavní pěstovanou odrůdou je Plavac Mali, ze kterého se vyrábí světoznámé víno Dingač.

Vědomí, že jsme účastníky provozu a svým způsobem – někteří – podáváme životní sportovní výkon, nám nezabrání zkontrolovat kvalitu chorvatského vína. Abychom nepili zajíce v pytli, zajedeme si na degustaci do tradičního vinařství Matuško ve vísce Potomje, kam se vydáme po příjemné asfaltce z přístavu Loviště. Cestou míjíme vesnici duchů, Gornji Nakovanj. Ve středověku se obyvatelé ostrovů stěhovali hlouběji do vnitrozemí chráníce se tak před piráty a Turky. Když plenění ustalo, postupně se všichni vrátili zpět k moři a z jejich starých domů se staly kamenné skanzeny, jejichž atmosféra okouzluje náhodné turisty.

Že projíždíme oblastí navýsost vinařskou, zjišťujeme i o pár kilometrů dál ve vesnici Kuna, kde nás odchytí místní hospodář. Jak nám později se sklenkou v ruce vypráví, jeho rodinné vinařství Špaleta má více než dvousetletou tradici. Z domu rodiny Špaletových jsou to jen tři kroky k Josipu Antunoviči, který nám předvedl, jak chutnají produkty z pravé rodinné farmy. Pod sušícím se pršutem nad hlavami jsme ochutnali tuto dalmatskou specialitu následovanou pečeným telecím a jehněčím, které mi rychle vlilo do žil energii vypocenou na cestě.

Na kole se dostanete do vnitrozemí, kde stojí opuštěné vesnice. Dříve se v nich lidé ukrývali před piráty.

Z ostrova na ostrov

Po večerní klidné plavbě přistáváme v přístavním městě Korčula. Hradby ohromují už zdálky. V historickém jádru na nás dýchl duch středověku. Nedaleko katedrály svatého Marka stojí dům Marka Pola, jeho údajné rodiště. Stejnojmenný ostrov v minulosti proslul stavěním lodí, dnes je ceněn pro optimálně zachovalý středomořský ráz, nedotčené zálivy a zátoky, stoleté borovicové lesy a nesčetné množství nejrůznějších mořských živočichů.

Rychle vyložíme kola z lodi, každý zaboří hlavu do svojí mapy a vydáváme se křižovat vnitrozemí. Každý podle svého – síť asfaltových silnic, makadamových cest a kozích stezek je na ostrovech poměrně bohatá a každý si podle vlastních sil a schopností vybere svoji trasu. Bez mapy by však orientace pro méně zdatné cestovatele nebyla snadná, značení stezek má jižanský charakter, občas tedy cizinci nedává smysl.

Volím střední cestu, naštěstí každá varianta zaručuje poznání dosud neviděného, ať už se jedná o přírodní krásy, či pozůstatky lidské činnosti s nebývalým geniem loci. Zvláštní atmosféru zažívám hlavně ve vybydlených vnitrozemských vesnicích. Většina působí, jako by jejich obyvatelé odešli teprve včera. Zarostlé zahrádky ale svědčí o nepřítomnosti majitelů už pár desítek let.

Nadšení ze soukromé cesty končí ve chvíli, kdy mi dochází voda. Mám za sebou tři kilometry prudkého stoupání na Veli vrh a cíle za posledních pár set metrů se nemůžu dočkat. Odměna v podobě rovné kamenité cesty táhnoucí se ve stínu borovic a cypřišů je pohádková. Nikde nikdo, jen já, šum točících se kol a vzduch prostoupený vůněmi jarního Chorvatska. Ale nervozita ze žhnoucího slunce a poslední deci vody roste. Naštěstí se ocitám ve vesnici, kde mi bodrý strýc natankuje vodu ze zahradní hadice s průpovídkou, zda vím, že nejlepší voda je stejně ta dešťová, tzv. kyšnica.

Z vesnice Pupnat je to pár kilometrů vnitrozemím k nejkrásnější části trasy – serpentiny nad malebnými zátokami skýtají překrásný výhled na moře. Poprvé o dech nepřicházím vlivem námahy, ale pokorného úžasu.

Loď je nejen skladištěm našich kol a také způsobem, jak se dostat na malé ostrůvky, ale také tady kuchař skvěle vaří!

Bio v konobě

Chorvatsko klade důraz na tradiční pohostinství v podobě konob, jejichž jídelní lístky nečítají desítky položek, ale staví nabídku na domácí produkci – vlastní zelenině, mase z vlastních chovů a často i víně.

Hospodářství Antunovič je typickým příkladem přiklonění se k ekologickému způsobu pěstování surovin a chovu domácích zvířat, ze kterého pro hospodáře plyne osvobození od daně z příjmů. To má podpořit právě drobné farmáře, kteří však ve svých konobách musejí využít minimálně 80 procent vlastních surovin.

Konoba Pol Murvu se nachází ve vesničce Žena Glava a také ctí postupy příprav svých pradědů. Větve moruše zahalí červené tváře do úlevného stínu. V Pol Murvu na nás čeká peka s chobotnicí na červeném víně s bramborami. „Peka je tradiční způsob přípravy masa a zeleniny v pánvi na uhlí, skoro každá rodina má na dvorku pec, na níž pokrm peka připravuje,“ vysvětluje mi servírka Štefica. Patří k místnímu zvyku hosty přivítat pálenkou a naladit je vínem, raději však z fyzických důvodů volím degustaci domácích sirupů z bezových květů a šalvěje. Chutnají výborně. Pol Murvu je jeden z podniků, jež spadají do kategorie „selsko domačinsko“, což je jakési „michelinské“ označení pro vrchol ekologického hospodářství.

Základna Štěstí

Ve dne jsme na kole, přes noc na lodi, jejíž kuchař nás vykrmuje tradiční chorvatskou kuchyní. V pohybu jsme vlastně neustále. Přístavy měníme, pokud to počasí umožňuje, každý den. Lodní základna nese název Sretan – Štěstí. V to doufáme hlavně při přeplouvání Hvarského průlivu z Hvaru na Brač. Síla větru naše žaludky pěkně nadzvedla. Klidnější vody bračského přístavu Milna s úlevou vítám.

Menší ostrovní přístavní města zejí koncem jara línou prázdnotou, živých duší je zde na ulicích poskrovnu. Loď, jež nám na plavbě po ostrovech poskytuje zázemí, nezřídka kotví až na pár bárek v přístavu sama a my se nezdráháme konvoj našich kol zanechat bez zajištění na molu. A podobné je to i ve vnitrozemí ostrovů. Snadno lze během jízdy na kole nabýt dojmu, že ostrov nám patří, nebo aspoň jeho jádro, na malou chvíli. Pobřeží a jeho průzračné vody, jež jsou důsledkem vysoké salinity a léčebných účinků, jsou jen startovní čára. Právě vnitrozemí dosud odolávají masovému turismu, a přitom se v nich skrývá tradiční Chorvatsko s úrodnými poli s vinnou révou, zeleninou či olivovými háji, kamennými vesnicemi s tradičními konobami, v nichž se zastavil čas…

Na kole jsem ze sebe vyždímala poslední kapku potu a lačně jsem z kopců hleděla na zálivy a pláže pode mnou.

RADY NA CESTU

  • Cyklostezky na chorvatských ostrovech tvoří silnice, makadamové cesty a kozí stezky. Značení tras však není spolehlivé a často není příležitost se na cestu zeptat, proto je záhodno mít po ruce kvalitní mapu.
  • Ideální dobou, kdy si projet chorvatské ostrovy na horském kole, jsou jarní nebo podzimní měsíce, kdy teploměr zřídka překoná 28 °C.
  • Makadamové cesty využívají především cyklisté. Jsou to okrově zbarvené cesty tvořené drobným drceným kamenivem, jméno nesou po stavebním inženýru J. L. McAdamovi.
  • Vinařství má v Chorvatsku dlouhou tradici. Nejznámějším je asi Dingač. Poznáte ho podle oslíka na vinětě, jenž symbolizuje doby, kdy nebylo možné hrozny ze strmých a skalnatých strání svážet jiným způsobem než na oslím hřbetu.

OČIMA AUTORKY

Veronika Valtrová, novinářka

Nespočítám, kolikrát jsem za svůj život navštívila Chorvatsko. Získala jsem k němu familiární vztah – jezdila jsem tam „domů“. Tím větší překvapení mi připravilo kombinované cestování kolo a loď. Vydala jsem poslední kapku potu, ztratila jsem se, zadek jsem necítila ještě pár týdnů po návratu, ale ani bolest, ani žízeň nebo vyčerpání mi nesebraly úsměv z tváře. Takový pocit štěstí z námahy, únavy ve spojení s přírodními krásami jsem dlouho nezažila.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články