Himálajští pijáci krve
V přístřešku, který většinou slouží k odpočinku horolezcům při jejich cestě k hoře Dhaulágirí, jsou všichni ubytováni. Nocuje zde přibližně pětatřicet mužů a dvě ženy, které obstarávají jídlo. Nejbližší civilizací je vesnice Marpha, vzdálená několik hodin chůze po strmé stráni. Doprava je možná pouze po svých či na oslu. Potraviny jsou proto drahé, v nůších je do tábora přinášejí poslíčci z vesnice. Na spánek tu moc času nezbývá, karty se hrají do pozdních nočních hodin a ráno se vstává ještě za šera.
Jaci jsou v horách puštěni na volno, aby při změnách teplot mohli jít za potravou. Mohou se kdykoli rozutéct do kopců, takže není vždy jednoduché se k nim dostat. Proto pijáci krve již předem pochytají mláďata a přivážou je u ohrady. Tím přinutí matky zůstat u svých potomků a kvůli nim zase zůstanou v blízkosti samci. V husté mlze se skupinka pijáků prodírá čerstvou ranní rosou. Cesta k jakům trvá pěšky přes hodinu. Přicházejí i další účastníci z přilehlých vesnic a čekají na Ghylzena Thakaliho, který bude jakům nařezávat tepny. Thakali je něco jako místní veterinář, který rozumí jačí anatomii. „Lidé si myslí, že jakům působíme bolest, ale je to stejné, jako když lidé dávají krev,“ říká Hirachan, organizátor sešlosti.
Odchyt těžkého zvířete vypadá spíše jako zápas. Čtyři muži mu nejprve svážou nohy a pak ho drží za rohy. Thakali mu nařízne žílu na krku žiletkou a za okamžik už Hirachan podává plechové kalichy s horkou jačí krví účastníkům. Jednomu zvířeti lze odebrat čtrnáct až sedmnáct kalíšků a denně je takto odchyceno pět jaků. Účastníci vypijí většinou každý po jednom hrnku o obsahu 300–400 ml, více se nedoporučuje z důvodu těžké stravitelnosti syrové krve.
Denně může na sedmidenní setkání přijít až devadesát pijáků. Jsou přesvědčeni o blahodárných účincích jačí krve a věří, že opakované pozření tohoto nápoje vyléčí jejich neduhy. Některým krev chutná, jiní o chuti nepřemýšlejí, berou ji jako lék. „Jaci jsou velice čistá zvířata. Odpadků a jídla odhozených lidmi si nevšímají, živí se pouze trávou a vzácnými bylinami, které rostou ve vysokohorských oblastech,“ říká Hirachan. Jednou z bylin, kterou jaci konzumují, je jarca günbu. Roste v himálajských regionech ve výšce nad 3500 metrů. Je známá pro své blahodárné účinky a velmi vyhledávaná.
Ačkoli účinky krve nejsou nikterak vědecky podložené, odehrává se tato událost ročně na několika místech v Nepálu a těší se u domorodců velké oblibě. Má již v himálajských horách dlouholetou tradici, i když není známo, kdo ji započal. Jak popisuje Jewan Hirachan, všichni si ji velmi užívají: „Není tu znečištěné prostředí, je to jiný terén než ve městě a vesnicích, domy jsou v nedohlednu, jsme obklopeni výhledem na hory, a navíc se týden nemusíme sprchovat!“
