Doby tajemné i neklidné

044-001.jpg
Ivan Větvička, Úterý, 3. dubna 2007
Přestože je Kostarika malá země na dalekém kontinentě, je nesmírně zajímavé se podívat do její historie. Třeba proto, abychom k ní nepřistupovali s despektem. Vždyť naše politické zřízení v devatenáctém století kulhalo za vyspělým světem.

Kostarické dějiny druhé poloviny dvacátého století přitom ukazují, čeho je možné dosáhnout nenásilným vyjednáváním.

Lidé žijí na území dnešní Kostariky desetitisíce let. První kamenné stavby začaly vznikat asi tisíc let před naším letopočtem v lokalitě Guayabo, asi osmdesát kilometrů východně od San José. Obyvatelé toto místo z neznámých důvodů opustili kolem roku 1400, sto let před vpádem Španělů. Zbytky, které tato civilizace zanechala, se nemohou měřit se stavbami Mayů, Aztéků či Inků.

Pozoruhodné tajemné objekty najdete i na jihu země. Indiáni zde po roce 800 tesali dokonale tvarované žulové koule o průměru až dva metry. K čemu jim byly, se dodnes neví. Jisté je jen to, že jim „velký kulový“ nestačilo a vytvářeli i koule, které se vejdou do dlaně. Asi nejpozoruhodnějšími nálezy z kostarického území jsou zlaté šperky. Často to jsou masivní artefakty strohých tvarů. Přinesly ale zkázu mnoha hrobům. Novodobí hledači pokladů rozrývají archeologické lokality a zlaté šperky prodávají sběratelům v USA a Evropě.

Demonstrace v San Jose. Vstup do TLC by ohrozil drobné zemědělce.

Chudoba někdy chrání

V roce 1502 přistál u břehů Kostariky Kryštof Kolumbus. O čtyři roky později sem doplula expedice Diega Nicuesy. Úkol od španělského krále byl jasný: kolonizovat území. Zdejší obyvatelé nebyli vynikajícími staviteli ani neznali písmo, ale na rozdíl od vyspělejších civilizací neztratili duchapřítomnost a okamžitě začali se Španěly válčit. Zvolili partyzánský boj. Malé skupiny přepadaly konkvistadory v džungli. Navíc Nicuesovy lidi kosily tropické nemoci. Expedice skončila fiaskem a vrátila se z ní jen polovina mužů.

O dvacet let později zkusil štěstí kapitán Gil Gonzáles Dávila. Vraždil a mučil na potkání. Do Španělska přivezl mnoho zlata, tisíce indiánů údajně obrátil na katolickou víru, ale pevnou základnu nevytvořil. Indiánům paradoxně pomáhala jejich zaostalost. Kromě malého množství zlatých šperků neměli žádné cennosti. Byli poměrně chudí a pozornost Španělů přitahovaly civilizace, kterým bylo co ukrást. Kolonizátoři se definitivně uchytili až v roce 1564, kdy založili město Cartago. Pak zdecimovali indiány. Na jejich vítězství nic nezměnil ani výbuch vulkánu Irazú, který Cartago roku 1723 zničil.

Počátkem devatenáctého století se v Kostarice začal pěstovat kávovník a chudá kolonie bohatla. Patnáctého září 1821 byla vyhlášena nezávislost na Španělsku. Kostarika byla krátce součástí Mexického císařství, pak patřila do Středoamerické federace. Úplnou suverenitu získala v roce 1838. Psal se rok 1855, když sousední Nikaraguu přepadl flibustýr William Walker. V USA se živil jako lékař, právník a novinář. Pak najal další válečné dobrodruhy a několikrát se vylodil ve Střední Americe. Invaze do Nikaraguy byla úspěšná: Walker se prohlásil prezidentem a následující rok vtrhl do Kostariky. Země v té době neměla armádu, a tak prezident narychlo sestavil oddíly dobrovolníků, kterým se podařilo Walkera porazit v bitvě u haciendy Santa Rosa. Flibustýr pak zkoušel štěstí jinde. Jeho ambice ukončila až popravčí četa v Hondurasu.

Následujících třicet let mezi sebou o moc soupeřili plantážníci, katolická církev a vláda. Období nestability ukončily až první svobodné volby v roce 1889. Našim pradědům císař pán takovou milost dopřál až roku 1907. Prababičky měly smůlu: u nás i v Kostarice si na volební právo musely ještě počkat.

Pryč s armádou

Druhá světová válka Kostariku nepoznamenala. Zatímco svět bojoval, prezident Rafael Angel Calderón Guardia po roce 1940 s podporou bizarní koalice komunistů a katolické církve prosadil důležité sociální reformy. Jeho popularita ale upadla kvůli korupci a špatné rozpočtové politice. Prezidentské volby 1948 těsně prohrál. S porážkou se nesmířil a prohlásil se za vítěze. Události vyústily v šestitýdenní občanskou válku. O život přišlo na dva tisíce lidí. Zvítězila junta vedená José Figueresem Ferrerem, který po osmnácti měsících předal moc řádně zvolenému prezidentovi Otiliu Ulatemu.

Zneužití armády v boji o moc od roku 1949 brání ústava, která vojsko rozpustila. Země je pod ochranou OSN, USA a vydržuje nevelké ozbrojené jednotky pod velením ministerstva vnitra. Ušetřené peníze plynou především do školství a zdravotnictví. Země se slibně rozvíjí, přestože výbuch sopky Irazú v březnu 1963 způsobil katastrofální ztráty zemědělcům. O pět let později vybuchl i vulkán Arenal, ale jeho erupce zemi neochromila.

Kostarická ekonomika upadla do recese po roce 1979, kdy v Nikaragui začala válka mezi Sověty podporovanými sandinovci a Contras zásobovanými z USA. Kostarický prezident Luis Alberto Monge souhlasil, aby Contras a CIA používaly zemi jako zázemí pro své operace v Nikaragui. Za to Kostarika získala značnou hospodářskou pomoc od USA. Tím ale byla de facto porušena neutralita a sandinovská armáda uvažovala o útoku. Ofenziva se nakonec nekonala, Spojené státy dopravily do Kostariky těžkou techniku včetně tanků a letadel. Sandinovci raději změnili plány. Druhého února 1986 se kostarickým prezidentem stal Oscar Arias Sánchez. Už v den inaugurace požádal velvyslance USA, aby uzavřel letiště na poloostrově Santa Helena, odkud startovaly letouny s podporou pro Contras. Vypovědět takovou dohodu ale není jen tak. Letadla CIA letiště používala dál. Situaci změnil až zásah kostarických bezpečnostních složek, které na letišti zabavily sudy s benzinem a rozmístily je po přistávací dráze.

Následovala složitá jednání. V únoru 1987 Arias představil návrh dohody Středoamerického mírového plánu, který žádal zastavení bojů v oblasti, ukončení zahraniční pomoci guerillám, propuštění politických vězňů a svobodné volby. Dohodu podpořil americký Senát poměrem 97 : 1, přesto Reagan plán označil za fatální chybu a hospodářská pomoc Kostarice byla ihned zastavena. Ne nadlouho, demokratičtí senátoři vedení Johnem Kerrym pohrozili skandálem, a tak byly finanční toky brzy obnoveny. Mírový plán podepsali představitelé Nikaraguy, Kostariky, Guatemaly, Salvadoru a Hondurasu a v oblasti zavládl relativní klid. Oscar Arias Sánchez dostal v říjnu 1987 Nobelovu cenu míru.

Díky stabilizaci se Kostarika i okolní země staly oblíbenou turistickou destinací a sílí i příliv zahraničních investic. V současnosti tak záleží na průběhu sezony – někdy má Kostarika vyšší příjmy z turistického ruchu, jindy vede vývoz elektronických součástek. Oscar Arias Sánchez byl v roce 2006 podruhé zvolen prezidentem. Mnoho lidí volby bojkotovalo, protože jsou znechuceni sérií korupčních skandálů. Vyšlo najevo, že tři bývalí prezidenti v úřadu přijímali úplatky při rozdělování státních zakázek. Dva exprezidenti byli dokonce odsouzeni k několika letům domácího vězení, třetí podezřelý se pravděpodobně ukrývá ve Švýcarsku.

Problematická dohoda

Týden před mým příletem do Kostariky začala aféra, která Ariase málem stála prezidentské křeslo. Oscar Arias Sánchez se snaží prosadit vstup země do Středoamerické zóny volného obchodu (CAFTA), ve které by se odbouraly celní bariéry mezi USA, Kostarikou, Salvadorem, Guatemalou, Hondurasem, Nikaraguou a Dominikánskou republikou a sjednotila se některá pravidla pro podnikání. Kromě Kostariky už všechny středoamerické země dohodu přijaly. Kostarický prezident dokument také podepsal, ale parlament ho dosud neschválil. V zemi proti smlouvě sílí odpor. Místní drobní zemědělci se obávají, že nedokážou konkurovat farmářům v USA, proti se postavili i zástupci univerzit a ochránci přírody. Dohoda by totiž například dovolila zastavět větší plochy hotelovými komplexy, než umožňují současné kostarické zákony. Obecně by dokument oslabil pozici ochranářů i místních obyvatel ve sporech se zahraničními investory. Mnoho lidí popudil prostý fakt, že Spojené státy naléhají na přijetí dohody v původním znění bez kompromisů. Situaci dále vyhrotilo prohlášení diplomata USA:,,Přijetí dohody je čistě záležitostí Kostariky, ale její odmítnutí bude mít pro zemi negativní následky.“ Poslanci jednání o smlouvě stále odkládají.

Prezident lže?!

Oscar Arias v červnu 2006 odcestoval na návštěvu Vatikánu. Po návratu tvrdil, že Svatý otec podporuje schválení CAFTA a kardinál Sodano prý napsal dopis, ve kterém nabádá k podpoře dohody. Proti tomu se ostře ohradil kostarický arcibiskup Rodríguez:,,Kdyby Vatikán opravdu vydal takové doporučení, nejprve by si vyžádal mou konzultaci. Já ale o ničem nevím.“ Arcibiskup se s prezidentem střetl v televizní debatě a zeptal se:,,Máte dopis, pane prezidente?,,O­čekávám ho, ale znám jeho obsah,“ odpověděl Arias. Arcibiskup přešel do útoku:,,Vy tedy čekáte, až přijde dopis z Vatikánu. Já zatím pošlu papeži e-mail s žádostí o vysvětlení!“ Z Vatikánu přišla odpověď, která prezidenta usvědčila ze lži. Papež s ním o smlouvě vůbec nemluvil.

Osmdesát procent Kostaričanů jsou katolíci. Národ byl zděšen: nejen že prezident lže, dokonce si dovolil zneužít přijetí u Svatého otce! Padly návrhy, aby prezident odstoupil, renomovaní komentátoři hovořili o největší chybě jeho kariéry. Arias v následujících týdnech nevycházel na veřejnost. Odpor proti CAFTA pochopitelně ještě zesílil. Dvanáctého února se u parlamentu střetli demonstranti s policií, která odstranila transparenty s hesly odsuzujícími dohodu.

Letos v únoru se všichni chystali na velkou demonstraci proti ratifikaci smlouvy.,,Mani­festace bývají v Kostarice mírumilovné, s úžasnou atmosférou. Všude je spousta barev a hraje hudba. Pro nás jsou takové protesty vyjádřením svobody vyjadřování a často to vypadá spíš jako celonárodní oslava,“ říká María Martínezová, pracovnice Národní kostarické univerzity, a dodává:,,Uvidíme, jestli tentokrát nedojde k násilnostem, opozice se radikalizuje.“ Nezahálí ani Arias: jednotky ministerstva vnitra v poslední době nakoupily nebývalé množství zbraní. Napětí v zemi tedy opět roste.


Opevnění krabice

Kostarika má pověst bezpečné země, přesto je lepší se některým čtvrtím vyhnout a nechodit v noci po městě sám. Milovníci památek budou strádat: nikdy tu nic mimořádného nestálo. Vzhled staveb je Kostaričanům asi lhostejný – většina domů v centrech měst vypadá jako krabice. Periferie zase připomínají zastaralou zoo nebo vězení na Guantanámu. V posledních letech totiž prudce stoupá kriminalita, a tak se obyvatelé opevňují. Třímetrové ploty ověnčené kotouči ostnatého drátu nebo hustě zamřížované verandy připomínající klece jsou běžné. Na náladě člověku nepřidají ani strážci s brokovnicemi v obchodech se značkovým zbožím. Opravdu by začali střílet po zloději, který sebral džíny a utíká po zaplněné pěší zóně? Zvláště hlavní město San José působí na první pohled tísnivě. Mnohem lepší atmosféra vládne v nedalekém městě Heredia. Na náměstí je kostel, radnice a kavárny. Život tu plyne volněji než v uspěchaném hlavním městě, nejpříjemněji je na hlavním náměstí v neděli odpoledne, kdy si sem lidé vyjdou za zábavou. Však také Heredia rychle roste: kávovníkové plantáže ustupují novým čtvrtím a lidé se sem hojně stěhují z hlavního města.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články