Do úplného vyčerpání!
Má první cesta do Etiopie se uskutečnila začátkem roku 2006, kdy jsem se vypravil ke kmenům Mursiů a Karů…
…a byl jsem velmi zklamán. Turistický ruch již na lidech těchto kmenů vykonal své, jejich pomalovaná těla jsou dnes již jen prostředkem k tomu, jak člověka ze Západu obrat o co nejvíce peněz. Platit se musí za každé zmáčknutí spouště. Navíc smlouvání někdy vypadá dost dramaticky, hádky jsou na denním pořádku a někdy končí i nekompromisním vyhrožováním všudypřítomnými kalašnikovy. Pobyl jsem tu tenkrát tři týdny a udělal jen pár fotek. Ale nakonec se mi tato cesta přece jen vyplatila. Objevil jsem totiž kmen Surmů, kteří žijí na druhé straně řeky Omo. Cesta k nim je stále obtížná – žádný most přes řeku nevede, a tak musíte z Addis Abeby odbočit na sever přes Giyon a Jima. Hlavně za městem Jima (čti Džíma) je cesta špatná a v období dešťů prakticky neprůjezdná. Také je záhodno použít na jednom z úseků vojenskou eskortu, protože tu nebezpečné bandy ze sousedního Súdánu napadají auta. Z poslední vesnice před horami se pak dá projet až k Surmům, ale ještě před dvěma lety se přes hřeben procházelo s osly.
Byl jsem překvapen a ohromen harmonií a krásou kreseb, které zdobí černá těla Surmů, ale i jejich zvyky a chováním k přírodě. Ozdobné nátěry začali používat původně na ochranu před dotěrným hmyzem a neúprosným sluncem. Kresby lze omývat, a tak si může člověk během jednoho dne vytvořit několik „modelů“. Místo barvy slouží směs argilu a popele smíchané s vodou. Štětcem jsou prsty, dřívka nebo třeba květiny, z kterých se dají vytvořit jakási razítka. Jsou ovšem dny, kdy se z poklidných umělců a malířů stávají opět divocí válečníci. Zápasí spolu v rituálních soubojích zvaných donga, v nichž si bojovníci měří síly a snaží se získat obdiv žen. Ten, kdo uspěje v zápasech, má otevřenou cestu i k srdcím žen. Bojují do úplného vyčerpání. Dřevěné tyče dlouhé na dva metry Surmové ovládají s neobyčejnou rychlostí a sílou. Někdy je na chvíli uklidní výstřely ze samopalu, ale jen na několik minut, aby se zase po chvíli na sebe bezhlavě vrhli. Neúprosné, tvrdé rány končí často vážným zraněním nebo i smrtí.
Před soubojem si muži zdobí tělo speciálními kresbami a posilňují se alkoholickým nápojem vyráběným z medu a ovoce. Ve čtyřiceti stupňovém horku pokryti potem a prachem ztrácejí nad sebou ke konci dne vládu. Ale být vítězem – to znamená získat ženu, společenské postavení, být respektován ostatními. A to je velká motivace.
K bojovným Surmům jsem podnikl celkem tři cesty…
…dvě na jaře a poslední, třetí, na podzim minulého roku. Právě podzim je obdobím, kdy se Surmové účastní rituálních soubojů donga. Měl jsem již snadnější úlohu, protože za předešlé dva pobyty jsem si získal důvěru vesničanů. Portréty byly intimnější a nakonec mi moji noví přátelé, muži požívající u kmene značné vážnosti, umožnili sledovat i fotografovat tyto nesmírně zajímavé zápasy. Není pro fotografa jednoduché pohybovat se uprostřed kruhu zápasníků vyzbrojených dlouhými tyčemi a rozzuřených až na tu nejkrajnější mez. Rány tyčí opravdu bolí. A pak jsou tu výstřely ze samopalu, které mají povzbuzovat publikum. Během zápasů jsem několikrát zabořil obličej do prachu země, abych se vyhnul svištícím kulkám.
Bohužel mám pocit, že zápasy donga, jedny z posledních autentických zápasů na světě, budou za nějaký čas už jen ozvěnou minulosti, stejně jako nádherné kresby, kterými se Surmové zdobí. Ať už to způsobily války, náboženství a jeho neúnavní propagátoři, obchodníci, nebo nejspíš všechno dohromady, Surmové se čím dál více stávají závislými na výdobytcích moderní civilizace a na materiálních statcích euroamerické kultury. Ještě pár let, a na jejich rituály a zápasy nám zbudou jako vzpomínky jen fotografie…
