Lidé a Země

Černý teréňák s logem Člověka v tísni drkotá po čemsi, co kdysi bývalo silnicí křižující Bukavu, hlavní město provincie Jižní Kivu v Demokratické republice Kongo. Už to dobře znám, jsem tu podruhé během půl roku. Vystupuji a za plechovými vraty hned slyším dětský křik a výskot. Jakmile ale projdu branou, vše utichá a děti způsobně usedají kolem bytelných stolů. V malé místnosti se jich mačká snad padesát.

Jsou to děti války, děti, jimž rodiče sebral nekonečný konflikt, který sužuje východ země už léta. Fotím a děti na mne třeští obrovské černé zřítelnice. Moje osmikilová fotobrašna je zajímá jako nic na světě. Usedám venku na dvorku, kolem mne houf ušmudlaných a rozedraných prcků. Je tu jeden asi patnáctiletý, který umí pár slov anglicky. Nakonec to dopadá tak, že děti učím anglická slovíčka, na to se svou chabou francouzštinou stačím. Pak se zavelí k jídlu. Mám taky po celodenní práci hlad, ale po pravdě řečeno, to, co mají děti v umolousaných plastových hrníčcích, jaké jsme kdysi mívali ve školkách, mě moc neláká.

Než moje fotomise skončí, jsem ještě svědkem toho, jak vypadá manikúra v podání jedné z mam (mama se tu říká prostě všem ženám, ať mají děti nebo ne – stejně je většinou mají). Vezme dětskou dlaň do té své, přiloží si ji k ústům a pak jedním mocným kousnutím odtrhne přebytečný nehtík. Na nůžtičky nejsou peníze…

Život těchto dětí je pro nás noční můra. Nebo si ho spíš ani neumíme představit. Kdyby tu byla aspoň šance na vzdělání, bude to jiskřička na konci tunelu. Nevím, jestli bude svítit zrovna pro tyhle děti. Ale jsem ráda, že Lidé a Země dá šanci jedné z těch, na které se po příchodu na svět také štěstí zrovna nezubilo. Máme nový přírůstek do rodiny Lidé a Země – holčičku Shabanu z Indie. A možná k ní za čas přibude další dítě, jehož osud může naprosto klíčovým způsobem změnit škola… Více se dočtete v článku Lakšmí má naději.

Ale dost o škole – vždyť vlastně začínají prázdniny!