Dan Přibáň: Cestuju, abych o tom mohl vyprávět

45b.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Úterý, 27. května 2014
Autor fotografií: archiv D. Přibáně
Cestovatel Dan Přibáň dokázal, že v trabantu je možné vydat se do středu Asie, do divoké Afriky i přejet Jižní Ameriku a ještě o tom všem natočit skvělý dokument. Jeho strhující snímek Trabantem až na konec světa právě bere útokem i velká kina, která obvykle sázejí hlavně na americké trháky.

Ve svém životopise uvádíte, že jste mimo jiné cestovatel. Kolik lidí si to v Česku může do svého profesního profilu napsat?

Myslím, že spousta. U nás máme několik tisíc cestovatelů, kteří mají obrovské zkušenosti. To, co mě odlišuje od jiných, je zaznamenávání cesty, dokumentace a výsledky. Kdybych nebyl povahou a profesí novinář a neměl rád film, mé cesty by se provedením nelišily od ostatních. Profese cestovatel podle mne neexistuje, v životopise to ale dobře vypadá.

Máte vůbec čas si cestování užít, když během něj sbíráte informace, natáčíte a fotíte?

Já cestuji proto, abych o tom mohl vyprávět. Bez toho mě to nebaví. Cestu si nedovedu představit bez dokumentaristiky. To mi přijde jako promrhaná příležitost. Vlastně mě těší být zatížený prací, byť je to hrozná otrava. Když se mě lidi ptají, co bylo na cestě nejhorší, tak říkám, že natáčení filmu.

Jezdíte do exotických koutů světa. Jak místní reagují na natáčení – spolupracují s vámi?

V odlehlých koutech se nám natáčí daleko lépe než někde v Evropě. V místech, která jsme navštívili, byli lidi daleko přátelštější a bezprostřednější. My Evropané všude vidíme nějakou zradu. V málo navštěvovaných oblastech taky nemusíte nikomu za natáčení platit. Naše velká výhoda je navíc v tom, že vypadáme jako banda tragédů. Když někam přijedeme, jsme nejšpinavější a nejutahanější z celé vesnice a vypadáme komicky, takže na lidi nepůsobíme, že jsme hrozně za vodou a máme hromadu peněz. A „trabanti“ výborně fungují jako sdružující element, lidi se na ně pořád ptají.

Po dokumentech z cest do Asie a Afriky teď přicházíte s filmem o putování po Jižní Americe. Co mohou diváci tentokrát očekávat?

Když jsme dělali dokument z Afriky, naše výprava v něm vypadala pozitivně, že to všechno byla sranda. Do nového filmu už se nám podařilo dostat víc. Naše cesty jsou jako asijské jídlo – sladké i pálivé současně. Když jedete trabantem skrze deštný prales, je to docela náročné a není to tak úplně vtipné, a přitom je to hrozně napínavé. Jsou tam samozřejmě i hezké a veselé momenty – když si s sebou vezmete Poláky v maličkém fiátku a Slováka na staré motorce, tak je o zábavu postaráno. Film nakonec ve skutečnosti není o Jižní Americe, ale o tom, jak se tou zemí protlouct v naprosto nepravděpodobné skupině lidí se čtyřmi nepravděpodobnými vozidly. Ty cesty jsou úžasné studium lidských duší, člověk při nich nenajde bílá místa na mapách, ale sám sebe. Je to vlastně taková trochu reality show o lidech, protože doba, kdy Hanzelka a Zikmund točili, jak vypadá Afrika, už je dávno pryč.

Vy jste tedy na své poslední výpravě rozšířili posádku o další členy a vozidla. Podle čeho vybíráte lidi, které vezmete s sebou?

Beru jen ty, kteří mohou cestu i náš film obohatit a jsou zajímaví. Vždycky, když se chystáme nebo když se vrátíme z expedice, se ozve dvacet až padesát lidí, kteří s námi chtějí jet. My ale nejsme cestovka, nikomu nic nebrání udělat si takovou cestu sám. Jen nesmí být líný a pohodlný. Když se pak někomu ozveme, stejně s námi nikdo nakonec nejede. Mnoha lidem se totiž hezky mluví o tom, že by někam jeli, ale když pak stojí před reálnou možností, málokdo to udělá. Lidi si myslí, že jsme hrozní supermani, ale nevidí, kolik je za tím vším práce.

Žluté trabanty se staly legendou a už teď Dan Přibáň vymýšlí, kam se v nich se svými osvědčenými kamarády zase vydá.

Jak takovou expedici připravujete? Jak vzniká trasa, kam pojedete?

Jezdíme většinou v září a už tak zhruba v březnu začínám řešit další cestu. Kupuji a čtu průvodce, projíždím blogy, diskusní fóra, chodím na přednášky a hledám hezká místa. Pak většinou udělám na Googlu mapu a pošlu ji každému, kdo o daném místě něco ví, s tím, aby označil destinaci, kde viděl něco zajímavého, a dal mi k tomu popis. Takto vznikne mapa a já pak hledám, jestli se dají vybraná místa spojit. Po plánování cesty, shánění peněz a víz nastává fáze přípravy aut, která si stavíme sami, což je časově a finančně náročné. Auta se z gruntu renovují, rozebírají se motory, převodovky, zavěšení, brzdy, všechno se dává nové. Pak musíme zajistit, abychom je dostali v kontejneru přes oceán. To jsme se taky museli naučit. Při plánování narážíme na spoustu problémů, hlavní je ale připustit, že vše jde vyřešit. Obecně se dnes už takové cesty plánují lehce, protože jsou dostupné informace. Pan Zikmund mi do průvodce Afrikou napsal: „To se vám to cestuje! Miroslav Zikmund.“ To se mi moc líbí – lidem totiž nedochází, jak je dnes cestování hrozně jednoduché.

Máte cestu naplánovanou do puntíku, nebo si necháváte prostor pro improvizaci na místě?

Trasu máme připravenou velice přibližně a je to víceméně schválně. Třeba v Jižní Americe jsme chtěli projet takzvanou cestu duchů a nevěděli jsme, jestli bude sjízdná. To se prostě musí zkusit. Taky se musí počítat s tím, že je sice silnice zakreslená v mapě, ale ve skutečnosti neexistuje. V Súdánu třeba měla být dálnice, na mapě byla červená čára, ale ve skutečnosti tam nebylo nic. Někdo ji asi chtěl postavit, tak ji nahlásil, a pak se na to vykašlal. Tak se musejí hledat alternativy, možné odbočky. V Jižní Americe se nám stalo, že Polák, který s námi jel, byl expert na ztrácení pasů. Nejdřív ho ztratil v Guyaně. Podařilo se nám sehnat nouzový pas, který pak následně ztratil v Bolívii v úplné pustině, a my ho museli propašovat přes hranice do Chile. Původně jsme pak měli jet do Argentiny, ale už jsme ho nemohli znovu bez pasu dostat přes hranice, takže jsme překopali plán a jeli do Santiaga, kde na ambasádě dostal třetí pas, a jelo se dál.

Která vaše cesta byla na přípravu nejnáročnější?

Asi první, po Hedvábné stezce, protože jsme nevěděli, o co půjde. Vůbec. Informací bylo v roce 2007 na internetu mnohem méně, nevěděli jsme, jak se shánějí víza, neznali jsme zvací dopisy. Afrika byla zase náročná na víza. Třeba dostat se jenom do Libye byla hrozná otrava. Tam se napřed žádá o možnost žádat o víza, což je úplný nesmysl. Jižní Amerika zase vyžadovala skvělou přípravu aut. Dávali jsme je dohromady fakt poctivě, protože jsme věděli, že ta cesta bude opravdu zlá.

Součástí příprav je i shánění peněz. Jsou firmy a podnikatelé ochotní přispívat na vaše cestování?

Peníze se shánějí moc těžko. Dnes už se na nás ale sponzoři dívají líp. Jsme už známí a díky tomu se podařilo zaplatit Jižní Ameriku. Celou jsme ji pokryli od sponzorů, i když s velkým úsilím. Když jsme dělali první cestu, vůbec jsme nevěděli co a jak. Jenže to byla jiná doba. Nebyla ta slavná krize, která vlastně žádnou krizí není, a blbá nálada. Tenkrát nás třeba podpořil instalatér z Podolí, jehož firma se jmenovala stejně jako jeden náš trabant. Dal nám dvacet tisíc. Teď už by se to asi nestalo, protože všichni jsou vystresovaní, navíc stát obírá podnikatele víc a víc na daních a lidi jsou z toho otrávení.

Při výpravě do Jižní Ameriky. Nestačí se jen vydat na cestu, někdy si cestu musíte doslova dostavět sami.

Máte už plán na příští výpravu?

Zatím nic neprozradím. Až to vozítko, co jsme pracně pořídili, donutíme dělat aspoň částečně to, co má, tak něco řekneme.

Budou vám lidé zase říkat, že váš plán je nemožný?

Tentokrát ne, protože už všichni vědí, že to zvládneme. Budou sice říkat, že cesta bude krutá, protože to auto je fakt hodně zvláštní, ale nikdo už nám neřekne, že to nepůjde. To je škoda, protože faktor přesvědčování zmizel.

A vy si vždycky věříte, že to zvládnete?

To se ani jinak nedá. Nemá cenu jít do projektu, který člověk považuje za sebevražedný.

Otázka je, kde má člověk hranice…

No právě. Je hrozně důležité, aby cesty byly vykročením z komfortní zóny. Člověk přijde o své pohodlí tak o deset čárek, ale ono se mu pak o dvě zvětší. To je hrozně zajímavé a ne každý je ochoten si to připustit. I když jsem hodně utahaný, tak to pořád beru jako výzvu. Když jsme třeba přejížděli Andy, tak jsme bez aklimatizace vyjeli během čtyř hodin z nuly do asi pětitisícové výšky nad mořem. Ráno pak bylo všem blbě a já tam chodil a vykřikoval, že je tam krásně. Že mi bylo blbě, k tomu patřilo. Pro mě je to výzva.

A umíte vůbec odpočívat? Jet někam jen tak, třeba na dovolenou?

S hrůzou jsem zjistil, že jsem nebyl na dovolené ani nepamatuji. V životě jsem nikde nebyl s cestovní kanceláří a vůbec si nedokážu představit, jak bych třeba někde na pláži fungoval. Líbila by se mi ale dovolená v pětihvězdičkovém hotelu. Miluju drahé hotely. Kdybych měl peníze, tak bych se klidně v takovém hotelu dva týdny jenom válel, chodil na snídani a o nic se nestaral. A vůbec by to nemuselo být daleko, klidně v Praze.


DAN PŘIBÁŇ (1976)

Novinář, režisér a cestovatel. Podnikl celkem tři expedice ve žlutých trabantech – v roce 2007 Hedvábnou stezkou v Asii, o dva roky později Afrikou od severu k jihu a v roce 2012 pětiměsíční cestu napříč Jižní Amerikou, kde se ke dvěma českým trabantům připojila polská posádka fiatu maluch a slovenský řidič Jawy 250. O svých třech cestách natočil dokumenty: Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou a Trabantem až na konec světa. Řídí se mottem: „Kde je vůle, tam je cesta.“ A je příznivcem výroku Charlese Bukowského: „Svět patří těm, kteří se neposerou.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články