Ctihodné pozůstatky impéria
Vyjíždíme se západem slunce a já sleduji vzdalující se břeh z paluby téměř stoletého parníku Ostrich. Na tohle jsem se těšil snad ze všeho nejvíc. Během dvoudenní plavby nastávají okamžiky, kdy si nejsem úplně jist, v jakém století se vlastně nacházím. Podobných parníků křižuje vody hustého říčního systému v jižní části Bangladéše několik. Na březích jsou s velkou slávou očekávány a s velkou slávou je také opouští.
Všechny čtyři parníky pendlují na trase Dháka-Khulná. Pomalým tempem ujedou trasu za třicet hodin. Autobusem by trvala osm hodin. Vlastně ani nevypadají jako stroje. Spíše připomínají prehistorické živočichy, kteří se brodí říčními kanály. Všichni jim jdou z cesty. Při každém zastavení kolem nich jako dotěrný hmyz krouží desítky malých pramic a bárek – převozníci a překupníci. Bangladéš má díky největší říční deltě na světě (Ganga – Brahmaputra) jeden z nejhustších říčních systémů. Přes osm tisíc kilometrů sjízdných řek využívá na dvacet tisíc dopravních lodí a desetitisíce člunů, pramic, bárek, vorů atd. Chtě nechtě tak v Bangladéši téměř každý člověk stráví nemalou část svého života na vlnách.
Na palubě parníku Ostrich se neustále něco děje. Do jeho útrob se vejde až osm set padesát pasažérů. Většina z nich sdílí prostor na zemi na první a druhé palubě. Většinou polehávají nebo popíjejí čaj, žvýkají betel a sledují okolní břehy. Je zde však také první třída, z jejíž přední paluby je skvělý výhled. Cestování první třídou dokonale dokresluje koloniální iluzi. Interiéry působí starobyle a o pohodlí se stará početný a velice úslužný personál. Nerušeně tak lze vychutnávat západy slunce stejně jako monzunové lijáky a se spolucestujícími diskutovat o všem možném.
Sužováni vodou
Život v deltě však není tak idylický, jak by se z paluby mohl zdát. Přes padesát procent obyvatel země pracuje v zemědělství. Pěstuje se především rýže a juta, která je jedním z hlavních vývozních artiklů. Místní obhospodařují svá políčka nebo se živí rybařením. Od června do září jim práci znepříjemňují monzunové deště. Hladina vody stoupá a proud řek sílí. Pevnina je tvořena naplavenými usazeninami a je velmi snadnou kořistí vodní eroze. Domorodci se museli naučit žít s myšlenkou, že o svůj domov mohou kdykoli přijít.
Málokterá země světa je sužována povodněmi tak jako Bangladéš. Každoročně postihnou jednu až dvě třetiny země. Jednou za pár let jsou znásobeny cyklonem. Ten nejsilnější, cyklon Bhola, připravil v roce 1970 o život šest set tisíc obyvatel a je považován za největší přírodní katastrofu v dějinách lidstva. V roce 1990 cyklon Bangladesh zmařil sto padesát tisíc životů. Poslední cyklon Sidr si na podzim roku 2007 těsně po mém odjezdu vzal za oběť „pouhých“ čtyři tisíce obyvatel v oblasti, kterou právě projíždím. V době monzunů je voda skutečně všude. Z paluby parníku to vnímám více než kdykoli jindy.
Tropické vedro je několikrát za den vystřídáno tropickým lijákem. Vodní živel je dole, nahoře – prostě všude kolem mne. Jako už několikrát během své cesty s obdivem vzhlížím k domorodcům, kteří se snaží přežít v extrémně náročných podmínkách a každý rok jsou připraveni čelit smrtícím živelním pohromám.
