Co by nebylo, kdyby...
Tak už jim to zase začalo. Škola. Nejen dětem, ale i tisícovkám jejich učitelů. Nebýt osudové náhody, která mě před lety vedla kolem výkladní skříně s inzerátem: „Hledáme redaktora“, byla bych teď psala: Tak už nám to začalo. Učila jsem krátce a po pravdě musím říct, že na kantorskou kariéru vzpomínám s lehkou nostalgií, ale bez valné chuti k návratu. I když – nikdy neříkej nikdy. Nebýt toho, že jsem tehdy otočila kormidlem svého života o devadesát stupňů, asi bych nikdy neviděla tolik škol tak moc se lišících od těch českých. A díky tomu jsem se naučila také vážit si těch našich úhledných tříd, s čistými lavicemi, báječnými pomůckami – ebonitovou tyčí počínaje a lebkou v přírodopisném kabinetě konče.
Přála bych všem českým žákům, aby se mohli podívat do školy u jihoetiopských Mursiů, stojící na sluncem spálené planině. Nebyl v ní nikdo, jen prach usazený na židlích povalujících se na kdysi udusané podlaze. Přála bych jim vidět i dívčí školu v Burkině Faso, kde krásná učitelka Bintu učila fulbštinu. Některé její žačky byly stejně staré jako ona, některé na klíně houpaly nemluvňata. Jestli se naučí aspoň číst a psát, bude to pokrok, který Afriku zase posune o kousek dál. Přála bych jim slyšet vyprávět o tom, co se dá všechno zažít cestou do školy třeba v takové Keni. Potkat slona nebo buvola? Žádný problém, o to větší ale je problém tohle setkání přežít. A nakonec bych jim přála vidět ty zástupy bezejmenných dětí, které by si tak přály do školy chodit, a kterým se tahle základní a jednoduchá věc nikdy nepoštěstí. Kdyby tohle všechno viděli, o co lépe by se potom českým učitelům učilo!
Všem hezký začátek školního roku!
