Cestovatelé na bicyklech

124-1.jpg
V 80. letech 19. století se na našich cestách objevili výstředníci na podivných vysokých kolech, jimž se lidově říkalo „kohoutovky“. Pojmenování pocházelo od Josefa Kohouta, propagátora cyklistiky u nás, výrobce těchto kol a úspěšného cyklistického závodníka. Ovšem tyto asymetrické vysoké bicykly se k praktickým účelům moc nehodily.

Teprve v 90. letech se na našem trhu objevily „roverky“ od anglické firmy Rover se dvěma stejně velkými koly a řetězovým převodem. Byly již velmi podobné dnešním bicyklům a mohly sloužit jak ženám pro cestu ke kupci nebo na pole, tak sportovcům. Nějaký čas to však ještě trvalo, neboť pro obyčejné smrtelníky byly zpočátku velmi drahé. Bylo však jen otázkou času, kdy některý z českých světoběžníků sedne na bicykl a pojede na něm – třeba do Afriky.

Kolo má totiž jednu nespornou výhodu. Cyklista urazí mnohem větší vzdálenosti než pěší poutník, ale zůstává přitom ve stejně intenzivním kontaktu s krajinou a jejími obyvateli. Je obtížné, ba nemožné, určit, kdo byl prvním českým „cykloturistou“, avšak první významný český cestovatel, který používal kolo jako svůj dopravní prostředek, se jmenoval Adolf Parlesák (1908–1981). Patřil rovněž mezi světoběžníky, kteří byli vzděláni v zeměpise a přečetli hodně cestopisů.

Průkopník cykloturistiky

Pocházel z Brna, kde se narodil 7. dubna 1908. Na první cestu se pustil s kamarádem již jako čtrnáctiletý chlapec, kdy procestoval Rakousko, Rumunsko, Maďarsko, Německo a Polsko. Do Itálie a San Marina se pak vydal v sedmnácti letech. Impozantní cykloturistický výkon podal během třetí cesty v roce 1926, kdy s přítelem Aloisem Polákem projel na kole Balkán včetně Řecka a dojel až do Istanbulu. Čtvrtou cestu strávil v roce 1927 jako navigační důstojník na lodi Carniola, plavící se ve východním Středomoří. Během plavby poznal ostrovy v Egejském moři včetně Rodu, Kypru a nakonec i Kréty a vydělával si peníze na další cestování.

Parlesákova pátá cesta, kterou podnikl opět s přítelem a spolužákem Aloisem Polákem, byla nejdelší – trvala tři roky. Kola značky Stadion dostali mladíci od rakovnické firmy, která je vyráběla, s podmínkou, že je v Africe budou propagovat. Oba studenti nebyli žádnými adrenalinovými „bikery“, ostatně takoví jedinci tehdy ještě neexistovali. Primární pro ně bylo samotné cestování, poznávání cizích zemí a jejich obyvatel, kolo bylo jen dopravním prostředkem, kterým se mohli pohybovat nezávisle a vlastně zadarmo. V odlehlých končinách Asie i Afriky se však na bídných cestách nevyhnuli četným defektům, které museli odstraňovat svépomocí.

V roce 1928 vyjeli Parlesák s Polákem z Brna směrem na Budapešť a pokračovali až do Istanbulu. Odtud se plavili lodí kolem západního a jižního pobřeží Malé Asie a do Mersinu. Nyní v sedlech svých kol šlapali do Adany a Iskenderunu a pak do Damašku, Ammánu a Jeruzaléma. Přes Akabu u Rudého moře a Sinajský poloostrov projeli do Egypta, proti proudu Nilu do Asuánu. Překonali s obtížemi Núbijskou poušť, kde málem zahynuli žízní. Na skalách u Nilu zanechali vyryté nápisy se svými jmény, které stačili ještě v 60. letech vyfotografovat účastníci egyptologické expedice profesora Zbyňka Žáby, než je definitivně zatopily vody Asuánské přehrady.

Čeští cyklisté pokračovali do Súdánu, proti proudu Atbary dojeli do Kassaly a překročili habešské hranice. Na kolech dojeli přes Asmaru do Aduwy, kde sedla jízdních kol vyměnili za sedla koňská, aby mohli procestovat hornaté a těžko přístupné vnitrozemí Habeše. Z Masawy u Rudého moře odpluli malou plachetnicí do Jemenu. Objevila se země a bílé stavby rozlehlého přístavu a Parlesák si poznamenal: „Je to Hodejda, jediný přístav tajuplného jihoarabského království Jemenu, země, jež se tak úzkostlivě uzavírá vůči ostatnímu světu, že bývá nazývána arabským Tibetem, země, jejíž obyvatelé zaspali dobu a žijí dodnes jako v raném středověku.“ Oba cestovatelé se pak ještě dostali do hlavního města San’á i přístavu Adenu.

Parlesák pro Čechy objevil unikátní jemenské hliněné „mrakodrapy“. Poté se vrátili do Afriky, z Džibuti přejeli do Habeše a pokračovali přes Diredawu do Addis Abeby. Polák v Habeši zůstal, zatímco Parlesák se znovu vydal do Jemenu, kde se stal na půl roku hostem zdejšího imáma. Na africkém pobřeží se pak setkal s Polákem a spolu se vydali zpět do Brna. Tato cesta proběhla v letech 1928–1930. Parlesákova šestá cesta, která se uskutečnila v letech 1933–1934, směřovala do východní Asie, procestoval během ní na kole Japonsko, navštívil však také Cejlon, Malajsko a Čínu.

O ostrově Okinawa v souostroví Rjúkjú si poznamenal: „Každým otočením pedálů k severu je krajina divočejší a romantičtější. Husté pralesy pokrývající dlouhý horský hřbet se přibližují stále více k moři. Až na ojedinělá rýžová pole jsou ostatní proužky obdělané půdy osázené batáty. Čím dále na sever, tím je ostrov méně zalidněn. Malé vesničky, většinou to je jen několik chýší, jsou od sebe vzdálené kraj světa. Obyvatelé tu nejsou zvyklí na návštěvy bělochů. Zvláště ženy, sotva mě zahlédnou, mizí vždy rychle ve svých chýších.“ Parlesák se ještě přeplavil na další ostrovy a na tehdy japonský Taiwan, jehož vnitrozemí přešel. Následovala pevninská Čína a její přístavy. Z Kantonu se vrátil domů.

Sloužil jsem habešskému císaři

Sedmá cesta směřovala do Etiopie, kde se schylovalo k válce s Itálií. Do Džibuti plul s Čechem Breyerem a odtud do Addis Abeby, kde se setkal s dalšími Čechy. Tentokrát nešlo o cyklistickou výpravu, Parlesák chtěl prostě pomoci ohrožené zemi, kterou měl rád. Několikrát jej přijal císař (negus) Haile Selassie, jenž vyslal Parlesáka jako novinového zpravodaje i jako poradce do Gondaru. V horském středisku Debra Tabor jej 3. října 1935 zastihl počátek války. Parlesák táhl s habešskými sbory severní fronty, zúčastnil se několika bitev, i té vítězné u Tembienu v lednu 1936, ale pak byl v Addis Abebě svědkem porážky habešského císařství a útěku císaře na anglické válečné lodi z Džibuti. Vůně střelného prachu Parlesákovi zřejmě zachutnala, takže se v roce 1937 vypravil i do Španělska zmítaného občanskou válkou jako válečný dopisovatel. V létě roku 1938 mířil přes Polsko a litevskou Klajpedu do Finska, ale když se dozvěděl o mobilizaci československé armády, urychleně se vrátil.

Jan Tomšíček dorazil k Bajkalu. O své dlouhé cestě napsal knihu Afrikou domů na kole.

Po válce se k němu cestovatelská štěstěna obrátila zády. Chystal se na velkou výpravu automobily kolem světa, ale po únoru 1948 z těchto plánů sešlo. Ještě předtím však pomáhal Hanzelkovi a Zikmundovi v přípravě jejich cesty. Počátkem 60. let se měl zúčastnit výpravy na malých motocyklech do Egypta a na Sinaj (viz LaZ 3/2011), byl ale bohužel z kolektivu účastníků vyřazen. Jeho touha podívat se aspoň ještě jednou do Habeše zůstala nenaplněna. Po Adolfu Parlesákovi zbyla vynikající kniha Habešská odysea, něco mezi cestopisem a válečným deníkem. Kromě toho je Parlesák autorem mnoha cestopisných článků. Stal se „praotcem“ všech dnešních světoběžníků, kteří si pro poznávání světa zvolili jízdní kolo, avšak jméno tohoto vynikajícího a ve své době populárního cestovatele bohužel už znají právě jen oni.

Cesta kolem světa za tři roky

Cestování po světě na kole je spíše vhodné pro individuální cestovatele, jimž však doba totalitního režimu nepřála. Tehdy spíše měli šanci vycestovat skupiny, které se zaštítily logem nějaké expedice, ať už vědecké, horolezecké, či humanitární. Jízdní kola byla za socialismu nedostatkovým zbožím a výběr značek veškerý žádný. V 90. letech se ale vše změnilo, ze Západu k nám pronikla bytelnější horská kola, která se pro cestovatelské účely hodila mnohem lépe než silniční favority. A přibylo také lidí, kteří se cyklistice začali věnovat.

Prvním Čechem a vůbec prvním Středoevropanem, který objel zeměkouli na kole, se stal Vítězslav Dostál (nar. 1959). Díky svému neobyčejnému sportovnímu i cestovatelskému výkonu se stal všeobecně známou osobou. Dostál byl ještě před tímto grandiózním podnikem vynikajícím a mnohostranným sportovcem. Roku 1990 přejel Spojené státy americké od západu na východ, o dva roky později Austrálii ze severu na jih. Cílevědomě se tehdy již připravoval na cestu kolem světa, kterou uskutečnil od 21. září 1994 do 21. září 1997. Nezničitelný cyklista šlapal nejprve do Gibraltaru, kde opustil Evropu. Projel severní Afrikou a Asií. Stal se první českým cyklistou, který navštívil Tibet. Následovala Čína, Japonsko, Filipíny a Indonésie. Austrálii opět přejel od severu k jihu, načež si udělal okružní cestu po Novém Zélandu. Následovalo Tahiti, Velikonoční ostrov a pak už Jižní Amerika, kterou projížděl od jihu k severu. Nový svět opustil v New Yorku letadlem a přistál ve Velké Británii. Odtud bylo už domů, co by kamenem dohodil.

V posledních letech podobně zaměřených cestovatelů-cyklistů přibývá. Někteří jsou širší veřejnosti zcela neznámí, od nich se však liší Jan Tomšíček (nar. 1951), a to nejen svými výkony, ale i tím, že o svém putování píše poutavé cestopisy. V roce 1990 se vydal na lodi Polárka spolu se skupinou přátel, jejíž duší byl český mořeplavec Rudolf Krautschneider, na plavbu kolem světa. V Kapském Městě se však Tomšíček odpojil. Nejprve tu pracoval, vydělával si, šlapal po jižní Africe na kole a ujel při tom 25 000 kilometrů. Získal zkušenosti, které jej přiměly k rozhodnutí dojet domů do Chocně vlastní silou. Celkem 16 700 kilometrů této cesty vylíčil v knize Afrikou domů na kole.

Oba cyklocestovatelé veteráni však ani později nelenili. Vítězslav Dostál projel v roce 2006 celou Panamerickou silnici od aljašského města Anchorage až po Ushuaiu v Ohňové zemi. V témže roce již pětapadesátiletý Tomšíček dojel na kole z Čech přes Sibiř do Vladivostoku, a ještě se stačil do zimy vlastními silami zhruba stejnou cestou vrátit! To však už jsou příběhy 21. století.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články